Nebylo nám přáno 01

Povídka bude přesunuta v nové přepsané verzi sem: http://ore-no-nindo-da.blog.cz/ Po vložení všech dílů pak bude smazána z Konohy, máte li tedy v úmyslu si ji přečíst, tak doporučuju už z nového místa.

Za oknem se míhala krajina, ale dívka sedící ve voze ji nevnímala. Byla zabraná do svých myšlenek.
Uvnitř vozu se ozval přísný hlas: „Nekoukej pořád z toho okna a poslouchej mě.“
„Cože?“ odpověděla zmateně dívka.
„Prý máš poslouchat to nudné kázání o tom, jak se máš chovat.“ řekl trochu znuděně hnědovlasý chlapec sedící vedle dívčiny tety.
„Jistě. Promiňte, tetičko.“ Odpověděla dívka co nejzdvořileji a znovu proklela matčin původ.
Žena, sedící naproti ní, se zamračila. Nebyla zvyklá na to, že ji ostatní přehlížejí a mluví s ní takovím tónem. Dívka se znovu zamyslela nad svou situací a promítla si historii své rodiny: Její matka byla nejmladší dcerou starého feudálního pána a právě proto ji před sedmnácti lety vybrali, aby se provdala za vůdce ninja vesnice této země. A tak se také stalo, ale co se nestalo bylo, že nejstarší dcera převezme vládu nad zemí po boku manžela. Ji totiž nikdo nechtěl a tak se nakonec vlády ujala prostřední dcera se svým mužem.
Bohužel pro dívku to znamenalo, že tu s tou protivnou ženou, co zůstala na ocet, teď bude muset sedět a přežít její společnost po nejspíš velmi dlouhou dobu.
Šestnáctiletá dívka překonala nutkání otřást se odporem a raději se utěšila přítomností svého nejlepšího kamaráda, jehož rodina slouží jejím předkům z otcovi strany už po několik generací, jako pravá ruka. Rodinu Yumiko považoval její otec za velmi schopnou a tak nebylo divu, že ji doprovázel právě Hikari.
Dívka se na něj krátce podívala a potom se odevzdaně otočila na tetu.

O několik kilometrů dál seděl na židli poněkud unavený muž a prakticky nevnímal, co říká stařík naproti něj.
„Co jste to říkal, sensei?“
„Včera jsi zase moc chlastal, co?“ zareagoval stařík otráveně.
„Já??? Nikdy!!!“ odpověděl mu příliš rychle a hlasitě.
Stařík si trochu otráveně protřepal pravé ucho a znuděně zopakoval vše, co už jednou říkal: „Jak jistě víš, válka se Zemí vodních vírů se prozatím zastavila.“
„Jo, to jsem slyšel.“ přerušil ho vševědoucně.
„Jistě, ale aby to tak zůstalo, má vůdce vesnice jednu podmínku.“
„Jakou?“ opět přerušil staříka.
„Když budeš mlčet, tak se všechno dozvíš!“
„Jistě.“
„Výborně.“ Sandaime si odkašlal. „Tou podmínkou je, že naše vesnice vezme na trénink jeho dceru a spolu s ní i nějakého hocha, myslím, že jí dělá ochranku nebo tak něco.“
„A jak do toho zapadám já?“ ozval se opět Jiraiya.
„Vůdce vesnice chce co nejlepšího učitele a jelikož jsi ztratil dva žáky v té válečné misi minulí týden, dám ty dva do tvého týmu.“
„Je to moudré, sensei? Hodně totiž chodíme do předních linií.“
„To už samozřejmě nebudete nebo alespoň ne s nimi.“
„No tak dobře a kolik jim je?“
„Ten chlapec by měl být stejně starý jako Minato a ta dívka o rok mladší.“
„Tak to snad půjde.“ odpověděl Jiraiya a zvedl se ze židle.
„A ještě jedna drobnost.“ zarazil ho Hokage a jen tak mimochodem mu hodil svitek, kde byly nepochybně podrobnosti.
„Jaká?“ zeptal se ho Jiraiya pro jistotu, že sensei nemluví o tom svitku.
„Jako doprovod přijede nějaká šlechtična, aby vás všechny pohlídala.“
„Šlechtična?“ zeptal se Jiraiya s poněkud větším nadšením než doposud.
„Moc se neraduj, určitě měl současný feudální pán dobrý důvod, aby si vybral její mladší sestru.“
Jiraiyovi koutky úst zase otráveně poklesly a tiše opustil kancelář.

Slunce už pomalu zapadalo, když se na obzoru konečně vyhouply zdi Konohy.
Dívčino srdce zaplesalo při pomyšlení, že unikne společnosti své tety. Radostně se vyklonila z okna a s širokým úsměvem hypnotizovala vesnici ukrytou v Listí.
„Kushino! Kushino!!!“ křičela naštvaně její teta, ale dívce to bylo jedno.
Netrvalo dlouho a Hikari ji stáhl zpět na sedadlo se slovy: „Nemusí každý vědět, že jsme přijeli.“ a diskrétně kývl na její tetu.
Kushina neřekla nic, ale roztáhla výmluvný úsměv od ucha k uchu.

„Tak, Minato, je tu pár organizačních věcí k tréninku.“ začal vážným hlasem Jiraiya.
„Proč tak formálně?“ přerušil ho zvědavě jeho jediný přeživší student.
„Můžeš to brát jako misi, jestli chceš.“ odpověděl trochu podrážděně Jiraiya, protože se tuto misi snažil brát vážně a Minato mu to zrovna neulehčoval.
„Přijede nějaká dívka ze Země vodních vírů a jestli se jí tady nebude líbit, znamená to další válku a to nejen proti její Zemi, ale i proti Mlžné, se kterou mají spojeneckou smlouvu a její pobyt tady vlastně zaručuje, že se proti nám nepostaví další země, tedy Mlžná. Pochopil jsi?“
„Ona bude v našem týmu?“ zeptal se Minato, aby se utvrdil v odhadu, proč mu to sensei vůbec vykládá.
„Ano!“ zařval naštvaně a ještě se pro jistotu zeptal: „To jsem neříkal?“
„Ne.“ řekl Minato s naprostou jistotou v hlase a výrazem na tváři, kterému by uvěřil snad každý, i kdyby mladík prohlásil tu největší blbost na světě.
„No, dobře.“ a dramaticky se odmlčel, než: „Zítra ráno ji tu máme i s nějakým dalším klukem, který bude taky v našem týmu, a nějakou paní.“
„Ta nebude v našem týmu, že ne?“
„Ne, probůh!“ odpověděl šokovaně a už trochu klidněji dodal: „Tak se prostě snaž udělat dobrý dojem, aby tu zůstala co nejdéle, pokud možno do konce válek.“
„Kolik jí je?“ zeptal se s obavou v hlase.
„Šestnáct, proč?“
„Je to holka ne? Nemusím se snažit.“
Jiraiya se ušklíbl a odpověděl: „To sice je, ale taky je z úplně jiné země a tam, jak je známo, může být naprosto jiná kultura.“
„Cože to?“ vyhrkl Minato trochu zmaten způsobem senseiovi mluvy.
„Jen říkám, že jim tam klidně můžou připadat blonďaté vlasy hnusné, nic víc.“
Minato se na něj nedůvěřivě podíval a nakonec jen pokrčil rameny, vesměs si jistý, že se jí bude líbil úplně stejně jako všem ostatním holkám ve vesnici a to i bez jakékoliv snahy.