Boj proti Osudu 29

Pomalu otevřela oči a párkrát zamrkala, jak jí oslepilo zářivé světlo. Tak neobvyklé pro Skrytou Mlžnou vesnici.
Všude kolem bylo bílo. Snažila se posadit a zjistit, kde to vlastně je. Bolest, vystřelující jí do celého těla, jí to však nedovolila. Ponořila se do měkkého polštáře a znovu zavřela oči.
Nemocnice.
Nemohla si vzpomenout, co se stalo po tom, co přeskočila toho ninju z Kamenné. Měla pořádné okno a ať se snažila, jak chtěla, nemohla na nic přijít.
,,Jestli pak jsou ostatní v pořádku…"
Odpovědí na její přemýšlení byl skřípot dveří v pravém rohu místnosti.
Co nejvíc bezbolestně natočila hlavu a podívala se na dva nově příchozí. Na tváři se jí rozlil potěšený úsměv a oči zazářily.
,,Setsuyaku, sensei," zašeptala radostně.
,,Kyoudou, konečně ses probrala," usmála se Hinata a sedla si na židli vedle její postele. Setsuyaku zůstal stát za ní a házel pohledy všude kolem. Cítil se provinile. To kvůli němu tu teď leží, zraněná a vyčerpaná. Kdyby nebyl taková srábotka, nemusela se obětovat.
,,Konečně? Jak dlouho jsem byla mimo?"
,,Asi jen den, ale byla jsi ve vážném stavu. Měli jsme strach," rozpačitě se usmála modrovláska.
,,Cože?"
,,No…bylas vyčerpaná. Zkolabovala jsi po tom, co se ti podařilo osvobodit Setsuyaka. Odpadlas a na nás bylo vyřídit zbytek těch ninjů. Šlo to sice ztuha, ale nakonec se nám to přece jen podařilo.
Hned na to jsme tě odnesli do nemocnice."
,,Aha," hlesla a podívala se na bílou peřinu před sebou.
Chvíli bylo ticho. Kyoudou se vracela k nyní už vybavujícím se vzpomínkám, Hinata přemýšlela, jestli by jí diagnózu měla říct sama nebo to nechat na doktorovi a Setsuyaku se sále styděl, neschopný slova.
,,Kde je Sewaninaru?" vypadlo z hnědovlásky po tříminutové pauze.
Hinata se otočila na Setsuyaka a ten jen mírně zakroutil hlavou.
,,Co je s ním?" uhodila znova.
,,Nic, nic, upokoj se, Kyoudou," snažila se ji uklidnit Hinata.
,,Tak proč Setsuyaku takhle odpověděl? Co se mu stalo?" neodbytně kladla otázky dál.
,,Sewaninaru," odvážil se k odpovědi hnědovlasý mladík, ,,řeší nějaký svoje osobní problémy. Je doma, ale je v pořádku. Nemusíš se o něj bát."
Ticho.
,,Dobře," přikývla po chvíli.
Ticho.
Peřina, ruce, okousané nehty. Proč jí to teď připadalo tak strašně zajímavé?
,,Dobrý den, tak jste se nám probrala," ozvalo se ode dveří.
Všechny tři tváře se upřely na mladého doktora, který právě vpochodoval do pokoje. V ruce držel desky s informacemi o pacientovy a za uchem mu seděla červená propiska. Přešel až k posteli a šáhl Kyoudou na čelo. ,,Vynikající, už nemáte teplotu," potěšeně se usmál a vytáhl tužku zpoza ucha. Něco chvíli psal do listu, načež se opět obrátil k překvapené hnědovlásce. ,,Ihned po příchodu jste měla vysokou horečku, báli jsme se, že ji nesrazíme. Nakonec se ale vše povedlo, jak má."
,,Chápu," pokývala hlavou s klidným hlasem Kyoudou.
,,Ale…"
,,Hm?" překvapeně se na něj obrátila.
,,Ale byl tu ještě jeden problém." Doktor se nyní na chvíli zarazil, koutky úst mu povisly a on zřejmě hledal v mysli ta nejlepší slova.
,,Jaký problém?" zúžila oči hnědovláska.
,,No…úroveň jutsu, které jste prováděla, bylo nad rámec vašich možností. Chakrovody ve vašem těle nebyly stavěné pro takové množství chakry. Lépe řečeno ještě nedospěly na takovou úroveň."
,,A to znamená?"
Hlas se jí klepal. Bála se toho, co doktor řekne. Ne, nebála se. Byla vyděšená.
,,To znamená…chakrovody ve vaší pravé ruce se přetrhly. Už v nich nemůže proudit chakra. Přišli jsme na to až příliš pozdě. Žádný faktor neukazoval na to, že by se něco takového stalo. A mezitím, co jsme se snažili srazit vám horečku, část přetrhaných chakrovodů odumřela. Na jejich záchranu už se nedalo dělat nic."
,,Cože?!"
,,C-co tím myslíte?"
,,Už nejste schopna provádět žádné účinné pečetě."
Vítr rozrazil okno a dovnitř najednou vproudil mrazivý vzduch. Přeletěl přes obličeje všech přítomných a na jednom zachytil slzy. Slzy zoufalství.
,,Ne! Kyoudou, prosím! Prosím! Musíš mi to odpustit. Je mi to tak strašně líto! Ani nevíš, jak se teď cítím. Jsem slaboch, blbec, srábotka…splňuju významy všech nadávek a urážek, jaký na mě kdy kdo prskal. Ale i přes to prosím, odpusť mi to. Já jsem nechtěl, opravdu ne! Mrzí mě to, moc mě to mrzí…"
Brečel. Klečel před ní s hlavou zabořenou do peřiny a pouštěl do ní všechen svůj žal. Slzy se vsakovaly do bílého prostěradla a pokrývka sama tlumila hlasité vzlyky doprovázené lítostivými řečmi.
Chtěl, aby mu odpustila, aby se na něj nezlobila za jeho slabost. Chtěl, aby bylo vše takové, jaké to bylo, než šli na tu stupidní misi. Chtěl jen její úsměv a chlácholivá slova, které vždy říkávala po tréninku – Všechno bude v pořádku.
Jenže ono nebylo, nikdy už nebude. Připravil ji o možnost být skvělou kunoichi. Jen proto, že byl zbabělý a slabý.
,,Jdi pryč…," zašeptala.
Vytřeštil oči a pomalu zvedl hlavu. Slzy mu stékaly po lících a brada se chvěla pod mohutnými vzlyky.
,,Jdi pryč, Setsuyaku," zopakovala. Oči zabořené do peřiny a ruce pevně svírající bílé prostěradlo. Teprve teď si uvědomila účel toho silného obvazu na její pravé ruce. Teprve teď jí došel význam toho zvláštního pocitu, když rukou pohnula. Teď už to byla jen končetina jako každá jiná, jedna z tisíců. Ruka stejná jako měly malé děti na ulici nebo kuchaři v jejím oblíbeném bistru. Ztratila ji. I možnost splnit své velké sny. A proč?
,,Protože jsem jednou chtěla udělat něco správně."

Odemkl dveře a pověsil kabát se šálou na věšák. Rukou si z hnědých, jemných vlasů setřepal sněhové vločky a pomalými kroky se rozešel do kuchyně.
Seděla tam. Jedna noha volně visící dolů, druhá skrčená, patou jen tak tak se držící na sedátku.
Před sebou měla jogurt a v něm zapíchnutou lžičku. Kroužila jí pořád dokola a vytvářela tak v tuhé hmotě kulaté ornamenty.
Chvíli se na ni mlčky díval, potom však přešel k lince a vzal si z ní rajče. Sedl si na opačnou stranu stolu a zakousl se do červené zeleniny.
Bylo slyšet jen cinkání lžičky o plastový kelímek a trhání šťavnaté dužiny. Nechtěli mluvit. Nebyli si jisti, o čem by vlastně mluvili. Jejich poslední velká konverzace jim oběma bohatě stačila. Jenže to ticho bylo až příliš tíživé. Poznal na něm, že se něco stalo. Něco nepříjemného.
,,Je všechno v pořádku?" vypadlo z něj po chvíli.
Prudce zvedla hlavu a zkoumavě se na něj povídala. Když však za jeho otázkou našla jen čistou starost a žádné další vedlejší úmysly, povzdechla si a rukou si podepřela hlavu.
,,Kyoudou…," na chvíli se odmlčela, aby se uklidnila. ,,Na rutinní misi jsme potkali nepřítele. Silného nepřátele. Jeden jounin a dva chuninové z kamenné. Šli po chlápkovi, kterého jsme měli bránit.
Ze začátku to vypadalo celkem dobře, přece jen vodní techniky proti zemním s početní převahou by měly mít výhodu. Jenže oni byli dost zkušení i na mě, natož na ty děti. Pomocí Kuchyiose přivolali pavoučího summona, který po chvíli boje porazil Setsuyaka a chtěl ho sežrat. Jenže Kyoudou se podařilo obejít pozornost svého protivníka a nějakým vodním jutsu, které jsem viděla poprvé v životě, pavouka zabila."
,,Však to je dobře, ne?" pokusil se o úsměv Neji.
,,Ne…není. Ještě jsem neřekla všechno."
Nakrčil obočí. Nelíbila se mu ta napjatá atmosféra.
,,Kyoudou použila jutsu, které dalece přesahovalo její úroveň. Neměla na to dostatečně silné chakrovody a při vysoké koncentraci chakry u provádění pečetí praskly. V pravé ruce se přetrhly u zápěstí a dřív, než si toho stačili doktoři všimnout, ji odumřely.
Bez chakry v pravé ruce nemůže dělat pečetě. A bez pečetí…"
,,Chápu," sklonil hlavu Neji a podíval se na tři červené kapky, které dopadly na stůl při jeho lehké svačině. ,,Jak to chceš řešit?"
Hinata smutně zavrtěla hlavou.
,,Netuším. Teprve před chvílí se to dozvěděla. Musí to trošku vstřebat. Přece jen, techniky, které používala doteď, jí budou k ničemu. Ještě je možné pokračovat v nějakém jiném stylu boje než jen v ninjutsu za pomocí pečetí. Má přece učitele taijutsu, čehož může využít, pokud bude chtít."
,,To jistě. Ale nezapomínej, že ona je ninja z Mlžné. Co bude, bez vodních technik?"
,,Tak mi teda řekni, co mám dělat!" z ničeho nic křikla.
Trochu se narovnal a upřeně se jí podíval do očí.
,,Nevím, co bys měla dělat! Jen jsem se zeptal a řekl svůj názor. Nechápu, proč na mě útočíš."
Sevřela ruku v pěst.
,,Víš co? Trhni si," prskla a i s jogurtem odpochodovala do vrchního patra.
Jen tam seděl s vypoulenýma očima a myšlenkami motajícími se kolem jeho sestry.
,,Nikdy taková nebyla."
Od jejich poslední hádky se toho hodně změnilo. Jakoby vyspěla. Už dávno nebyla malé upíplé kuře, uměla prosadit svůj názor i oponovat nějakému jinému. Ale teď se progresivně proměnila úplně. Vůbec ji nepoznával. Sladkou melodii lásky vystřídaly hořké nadávky a sprostá slova. Jak to takhle mohlo jít dál?

Práskla za sebou dveřmi a skočila na postel. Zády se opřela o stěnu a nakvašeně si strčila lžičku s přetékajícím jogurtem do pusy.
,,Co si o sobě sakra myslí?!"
Změnil se. Od jejich poslední hádky hodně. Už se nesnažil všechno vyřešit mírně, už neměl potřebu svoje případné útoky nějak kamuflovat. Řekl to přímo a na rovinu. K tomu ještě dráždivým tónem. Kam až to tímhle způsobem může zajít?
V puse převalovala ovocný jogurt a nechala se zaneprázdnit jeho jemnou chutí. Konečně trocha odpočinku. Po tom všem.
,,Kyoudou je handicapovaná. Kdo ví, jak se to vyřeší. Jak to vyřeší ona sama.
Setsuyaku je na prášky. Možná ještě víc, než ona. Jestli se psychicky zhroutí, tým to rozhodí.
A Sewaninaru…začínám konečně chápat věci, který dělal. Už vím proč. Už vím proč nešel dnes s námi, proč se tehdy tak vylekal po boji s Kyoudou i proč to byl právě on, kdo jí bleskurychle donesl do nemocnice.
Mladistvá láska je zrádná. Změní život i pohled na jeho smysl. Stojí za to ji okusit?
Můj tým je teď rozfoukaná sláma na velkým poli. Zlomený stébla od sebe tak daleko. Dají se ještě někdy dohromady? Dám je já ještě někdy dohromady?
Mami…teď bych potřebovala poradit."

Růžová mlha při západu slunce obalovala koruny holých stromů. Sněhová přikrývka se zvětšovala každým dnem a vesnice se začala plnit velkými sněhuláky.
Stará mísa na hlavě, dřevěný kunai místo nosu, dvě prošlé bojové pilulky jako oči. Několikrát přehnutý drát namísto pusy a malé kouřové bombičky jako knoflíky.
Všude jich bylo plno. Děti kolem nich běhaly a smály se. Čas zimní pohody. Málo misí, hodně volného času s rodinou. Plno radostí, žádné strasti.
Opravdu?
Okno v pokoji bylo otevřené. Proudil jím do místnosti ledový vzduch a obaloval dívku jako mrazivý dech bezmoci.
Cítila se zvláštně.
Měla by přece brečet. Nebo aspoň projevit jinou emoce znázorňující její bolest. Ale ona stále jen strnule hleděla do stropu a mlčela. Přemýšlela nad tím, co se stalo. Nad tou zpackanou misí, nad doktorovými slovy i nad Setsuyakovu reakci.
Setsuyaku…
Zachránila mu život a vzala riziko na sebe. A on se jí omlouvá za svojí slabost.
Někde v hloubi duše po tomhle přiznání chňapala a věřila, že ztráta její schopnosti být ninjou je jen jeho vina. Jen jeho a ničí jiná. Jenže ten racionálně uvažující zbytek si byl vědom rizika, se kterým souhlasila, když to jutsu prováděla. A proto jí bylo jasné, že je to jen a jen její chyba, že už nikdy neukáže, jak moc dobrá kunoichi mohla být. Ale zachránila přece kamarádovi život. To za to stojí, ne?
Hlasitě si povzdechla a přetočila se na pravý bok. Ruce si dala pod hlavu a zavřela oči. Chtěla konečně usnout a odprostit se ode všeho, co ji v posledních chvílích potkalo. Jenže to jaksi nešlo. Deset, dvacet, čtyřicet minut jen ležela se zavřenýma očima a snažila se upadnout do říše snů.
Prudký nával větru rozrazil okenní tabulky a spolu s ledovým závanem přinesl i nečekaného návštěvníka.
Kyoudou byla sice handicapovaná coby útočný shinobi, ale chakru ještě vycítit dokázala.
Prudce se otočila na druhý bok a očima pátrala po pokoji, aby zjistila identitu člověka, který narušil její klid. Jaké to bylo překvapení, když ji zaujaly jeho blonďaté, rozčepýřené vlasy.
Trochu s sebou cukla a tázavě se na něj podívala.
,,Sewaninaru? Co tady děláš?"
S rukama volně visícíma podél těla došel až k posteli a zůstal stát. Přejížděl očima z její tváře na zavázanou ruku. ,,Sensei říkala, že máš nějaký problémy."
Očima hypnotizoval obvaz a přitom v puse přežvykoval párátko. ,,Osobní problémy."
,,Bolí to?" zeptal se z ničeho nic, ignorující její otázku.
Zarazila se.
,,Cože?"
,,Jestli tě ta ruka bolí."
Podívala se na něj a nadzvedla obočí.
,,Ne, ta ruka mě nebolí."
,,Aha…tak aspoň to…"
,,Sewaninaru přestaň," přidala na hlase.
Překvapeně se jí podíval do očí. Nebyly zlomené, nebyly uplakané, byly jen tvrdě nechápoucí. ,,Nevím, co se s tebou stalo, ale chováš se divně."
Povzdechl si a vzal její obvázanou ruku do své.
,,Bylo to všechno tak rychlé…ta modrá záře a velká vodní vlna…všechny to zastavilo a přinutilo dívat se. Pavouk byl pryč, Setsuyaku volný. Leželas vedle něj bez známky života. Jen jak utopená, bledá panenka se zavřenýma očima. Myslel jsem, že…že jsi mrtvá."
Vyjeveně se na něj dívala.
,,Porazili jsme je a co nerychleji se vrátili do vesnice. Jenže to nebylo dost. Nestihli jsme to včas…já to nestihl včas."
Byla mimo. Nechápala, co to má všechno znamenat.
,,Snažil jsem se, ale přesto…přesto to dopadlo takhle."
,,Mlč, prosím tě!" uhodila z ničeho nic.
Jen se jemně usmál a palcem své ruky přejížděl po zavázaném hřbetu té její.
,,Chtěl jsem, ale nešlo to."
,,Buď už zticha! Není to tvoje vina." Vymanila svoji ruku z jeho sevření hlasitě si povzdechla. ,,To riziko jsem na sebe vzala dobrovolně. Sice jsem netušila, že se může stát až tohle, ale s něčím jsem počítala. Zachránila jsem život kamarádovi. To za to stálo."
,,Ale zničila sis ten svůj…"
,,Nezničila. Copak mě teď nevidíš? Copak nejsem zdravá a celkově v pohodě? Copak nemůžu bez chakry v pravé ruce žít?"
Smutně si povzdech.
,,Ale…"
,,Žádné ale, Sewaninaru. Já…já vás mám oba ráda. A pokud je tohle cena za váš život, klidně ji podstoupím ještě jednou."
,,Ne!" křikl a chytil ji za ramena.
Těkala očima z něj na jeho ruce.
,,Co to…"
,,Ne! Slib mi, že už nikdy nic takovýho neuděláš."
,,Cože?" nechápavě se na něj podívala.
,,Slib mi, že takovouhle kravinu nikdy nezopakuješ," naléhal, stále ji pevně svírajíc ramena.
,,Já…nemůžu," sklouzla pohledem na peřinu a mírně zakroutila hlavou.
Překvapeně se na ni díval. ,,Kdybych…kdybych měla možnost i s tím, co teď mám, udělat něco podobnýho…udělala bych to. Znamenáte pro mě strašně moc a já vás nechci ztratit."
,,Kyoudou…"
,,Říká se to jednoduše, jenže když stojíš uprostřed bitevního pole a teď se máš rozhodnout…je ti všechno jedno. Nějak nebereš zřetel na následky. Důležitý je, aby byli ti, na kterých ti záleží, v pořádku. Proto to po mně nemůžeš chtít."
,,Právě proto můžu," zašeptal.
Podívala se mu hluboko do očí.
,,Sewaninaru…"
Zvedla svoji levou ruku a položila mu ji na líčko.
Překvapeně zalapal po dechu.
,,Kyoudou…já…"
Stále se dívala do jeho očí. Najednou ji připadaly jak rozmanité vlnky. Utápěla se v nich.
Byl si vědom všeho, co se teď dělo. A nebýt té události s její rukou, dal by všechno za to, aby to mohl zažít. Jenže teď tu ten problém byl. A on musel jednat.
,,Já…já už musím jít," vypadlo z něj náhle. Trhnutím hlavy odlepil její ruku od svojí tváře a hbitě vyskočil z okna.
,,Počkej!" zavolala za ním ještě. Jenže už byl pryč.
Zavřela oči a se smutným úsměvem na tváři nasála zbytky jeho vůně.
,,Sewaninaru…"