Prázdné srdce

Bylo ráno, do pokoje mi vnikaly sluneční paprsky a rušily tak mou dřímotu. Trvalo několik minut, než se jim podařilo vytáhnout mě z postele.
Po paměti jsem sáhla na židli, kam si každý večer chystám věci na ráno, a oblékla se.
Mé napůl spící oči jen matně vnímaly cestu do koupelny, kde jsem potrápila zuby kartáčkem a vzala z poličky hřeben. Společně s ním jsem zamířila zpátky do svého pokoje, kde jsem měla velké zrcadlo, do kterého se pravidelně dívám každé ráno snad odjakživa.

Dům byl prázdný.
Máma už musela jít do práce, což mi taky připomnělo, že nevím kolik je hodin. I když byla pro mě ta informace naprosto bezvýznamná, stejně jsem se podívala na hodiny visící nad jídelním stolem. Bylo deset minut do deváté, touto dobou bych už byla dávno v práci a starala se o druhé, ale dnes ne a ani zítra. Mám dovolenou a to už dva týdny a jeden mě ještě čeká.
Měla jsem dost času, možná až trochu moc, tak jsem líně prohrabovala ledničku, jestli tam nenajdu aspoň kousek sýra, ale bezvýznamně.
Nakonec jsem to vzdala a zamířila ven, konec konců venku jí víc jak polovina všech lidí, co znám.

Kroky mě přivedly až do Ichiraku rámen, nejspíš proto jak často jsme tam chodili.
U pultu stál ten samý pán jako vždycky, ale tentokrát se zdál trochu jiný. Byl tak nějak opatrný, když mě zdravil a ptal se mě, co si dám.
Odpověděla jsem první rámen, který mě napadl. Slušně, ale tak nějak nepřítomně jsem mu poděkovala a nejspíš nejpomaleji, jak kdy viděl, jsem se dala do jídla.
Sníst jeden rámen je většinou otázka deseti minut, ale mně to zabralo dobrou hodinu, až to bylo studené jak psí čumák.
Své otupělé poděkování jsem zopakovala a nechala mu na pultu peníze.

Pro mé další kroky nebyl určený žádný cíl, takže jsem jen bloudila městem a občas přišla na místo, které mi vracelo vzpomínky. Bylo to stejné jako včera nebo předevčírem, ale úplně jiné, než bych ještě před nedávnem čekala.
Ať se mi vracely jakékoliv vzpomínky, nic jsem necítila.

Během mého bloudění jsem se zastavila na oběd a pak zase netečně pokračovala dál.
Občas jsem na někoho známého narazila, ale teď už se nesnažili navázat kontakt. Vždy se jen zastavili a čekali jestli něco udělám, a když jsem šla bez jediného slova dál, pokračovali taky. Minulý týden se ještě snažili, ale já nechtěla mluvit s nikým, vždy jsem je odbyla naprosto bez zájmu.

Sluneční paprsky, které mě ráno otravovaly, teď už pomalu zacházely za obzor a mé kroky mě přivedly k cíli, který vlastně ani nebyl cíl. Každý večer jsem skončila na tom též místě jako včera, na místě stejně ponurém jako moje nálada.
Nikdy jsem si to neplánovala, nepočítala který z těch malých pomníčků lidí, které už nikdy neuvidím, to je. Vlastně jsem ani nevnímala všechny ty hroby. Jediný, který jsem vnímala, byl ten, u kterého jsem se posadila, stejně jako každý večer.
Nic jsem neříkala, protože mě nic nenapadalo, jen jsem tam tak seděla a v duchu se vrátila o dva týdny zpět.
Zpět k pohřbu, na kterém jsem neuronila jedinou slzu, bylo to jako by mi někdo zalepil slzné kanálky. Nebyla jsem schopná brečet, i když jsem si pořád opakovala: Breč! Breč!
Chtěla jsem brečet, ale nešlo to, vlastně mi nešlo vůbec nic. Nedokázala jsem projevit lítost ani se zaradovat nebo zasmát vtipu, když se mě ostatní snažili přivést na jiné myšlenky.
Mně ale nebylo smutno, jak si mysleli, jak předpokládali, já nic necítila, ani tehdy ani teď. Žádný smutek, žádná deprese, jen prázdnota, naprostá prázdnota tak prázdná, že jsem se ani necítila prázdně.
Už jednou jsem cítila prázdnotu, ale tohle bylo jiné.

Neměla jsem pojem o čase, snažila jsem si vzpomenout, kdy jsem naposledy něco cítila. Nakonec jsem si vzpomněla, bylo to tehdy, když umřel. Cítila jsem bolest a potom už nic.
Na okamžik jsem zatoužila znovu pocítit bolest ať už psychickou nebo fyzickou.
Zavřela jsem oči a čekala jestli se nějaká dostaví, ale nic se nedělo, i tak jsem dál čekala, oči stále zavřené a do mého prázdného srdce vklouzla touha už nikdy je neotevřít. Chvíli jsem se tou touhou nechala pohltit, ale slabá bolest, kterou jsem ucítila v hrudi mi připomněla, že jsem ještě naživu.
Mé otupělé smysly mi nijak nepomáhaly, oči se odmítaly otevřít.
O několik chvil, které obsahovaly asi tři údery mého srdce, jsem ucítila další slabou bolest, tentokrát mě zabolela hlava, podobným způsobem, jako když dopadne na kamennou podlahu.
Na prstech jsem ucítila chladnou zem a po několika nadechnutí, které se stávaly čím dál náročnější, jsem na prstech ucítila nějakou kapalinu. Mé podvědomí, které ještě stále trochu pracovalo, mi oznámilo, že je to krev. Má krev. Jen okrajově jsem si uvědomila, že ta bolest v hrudi byla bodná rána a rána do hlavy opravdu způsobená pádem, když už se mé tělo neudrželo v sedě.

Ani jsem necítila bolest, ale myslím, že jsem si ji jen neuvědomovala. To, co jsem ale vnímala, byl hluk, nebyla jsem schopná ho přesně zařadit, ale na tom nezáleželo, protože utichl.
Další vyrušení přišlo v zápětí. Cítila jsem jak mým tělem, které jako by ani nebylo moje, někdo třese a z velké dálky jsem slyšela hlas křičící mé jméno.
A byl to právě ten hlas, který mi připomněl, kdo jsem a kam patřím.
To poslední, co jsem cítila, byly kapky smáčející mi tvář.
To poslední, co jsem slyšela, byl nářek a to poslední, na co jsem myslela, byl můj tým. Doufala jsem, že se Narutovi splní sen, přála jsem si, aby Kakashi chodil včas a to úplně poslední, co mi projelo hlavou a po čem následovala už jen temnota, bylo: ‚Jdu za tebou, Sasuke!‘

Spletla jsem se.

Opět mě rušilo slunce, opět mě tahalo z postele. Trochu neochotně jsem otevřela oči a to, co jsem viděla, byl nemocniční pokoj. Trochu zmateně jsem se rozhlédla po místnosti a mé oči padli na Naruta spícího v křesle u mé postele. Dřív by mě napadlo, že je to milé a potěšilo by mě to, ale dnes mi to bylo jedno.
Pomalu jsem se posadila a za mou snahu jsem byla odměněna bodavou bolestí v hrudi. Matně jsem si vzpomínala na to, co se stalo na hřbitově. Rukou jsem jemně přejela po malé jizvičce jen kousek napravo od mého srdce. Nebyla jsem si jistá jestli jsem měla štěstí nebo smůlu.

Z mého rozjímání mě vytrhlo tiché zaklepání.
Dovnitř vklouzla Tsunade-sensei a obdařila mě úsměvem, který jsem jí nebyla schopná vrátit.
Chvíli mi vykládala o mém zdravotním stavu a zakončila to větou: „Za dva týdny už budeš moct jít na misi.“
Asi jsem ji zaskočila odpovědí: „Ne, už nechci na žádné mise.“
„Jak to myslíš?“
„Budu pracovat jen jako lékař.“ A tím to pro mě skončilo, zavřela jsem oči a dál Tsunade-sensei nevnímala.

Všichni a Naruto nejvíc se mi to snažili vymluvit, ale marně. Mé rozhodnutí nebylo v ničích silách změnit a stejně tak se nikomu nepodařilo vykouzlit na mé tváři úsměv.
Všem jsem se stranila, přetrhala jsem všechny pouta. Už jsem neměla přátele, na které bych se obrátila.
Celý život jsem prožila sama a sledovala štěstí ostatních, s nikým jsem se nestýkala, a i když jsem je potkala, nepozdravili jsme se.

Bylo to tu zase, znovu jsem stála před jeho hrobem. Matně jsem si vzpomněla na tu noc, kdy jsem téměř zemřela a ještě matněji jsem si vzpomněla na Kakashiho vyprávění.
Říkal mi co se stalo, bylo to naposledy, kdy jsme spolu mluvili. Prý to byl nějaký uprchlý ninja, který se v noci schovával na hřbitově, ale to mi bylo jedno, stejně jedno jako, co tam dělal Naruto, který mě prý byl hledat, protože měl špatný pocit.
Jediné podstatné, co se tu noc stalo, byl můj sen, pokud to byl sen.
Bylo to jen jediné slovo, které mě přimělo dál žít, bylo to slovo vyslovené Sasukeho hlasem.
To slovo bylo: Nechoď. A já nešla.