Boj proti Osudu 27

Lehké bílé vločky, snášející se v chomáčcích k promrzlé půdě se zbytky suchých travin, odrážely první paprsky slabého zimního slunce, jenž se neúnavně prodíraly hustou vrstvou ranního oparu. Obyčejní lidé obývající Vesnici Skrytou v Mlze byli povětšinou stále ještě ve svých domovech a užívali si poslední minuty nerušeného spánku, shinobi už ale byli dávno na nohou a chystali se na své po dlouhé době první mise, zadané novou Mizukage.
Neji se opíral o jeden ze stromů, ohraničujících cvičiště, čekajíc na příchod svých svěřenců. Myšlenkami byl ale někde úplně jinde. Znovu a znovu si přehrával svůj včerejší rozhovor s Hinatou. Stále dokola si vybavoval svá slova, stále dokola vzpomínal na sestřiny reakce. Věděl, že chtěla, aby z té noviny byl šťastný, aby ji objal, políbil na čelo a řekl, že všechno je jak má být. Jak to ale mohl udělat, když byl skálopevně přesvědčený o pravém opaku?
Byl si jistý tím, že Hinata by se toho dítěte nikdy nevzdala, přesto to navrhl. Jediné, čeho tím dosáhl, bylo to, že ho nenáviděla. Ale aspoň to zkusil. Kvůli ní. Věděl, že by se trápila, kdyby to miminko nebylo zdravé, a také věděl, že právě to se stane. Byla to obrovská chyba, jeho chyba, kterou nikdy neměl dopustit.
Sklonil se a nabral do hrsti trochu sněhu. Sledoval, jak se vločky pomalu rozpouští a ve formě vody kapičku po kapičce dopadají zpět na promrzlou zem. Roztály rychle, stejně rychle, jako jejich vztah zmrznul. Povzdechl si při nové myšlence.
Pět měsíců. Do konce jara. To je doba, po kterou může jejich život zůstat alespoň přibližně ve starých kolejích. Potom se všechno nenávratně a navždy změní. K horšímu – tím si byl jistý. Ona to ale prostě nemohla pochopit. Založil ruce a podíval se na šedou oblohu skrytou nad hustou mlhou, podle níž tato vesnice dostala své jméno. Z cesty, vedoucí ke cvičišti, uslyšel praskot sněhu. Jeho svěřenci tu budou každou chvíli.
Zavřel oči a naposled si v duchu zopakoval: Ještě pět měsíců. Pět krátkých měsíců.
___

K večeru po tréninku se Neji vydal opět na cestu k domovu. Několik centimetrů vysoká vrstva sněhu se při každém jeho kroku propadla a tvořila tak dobře viditelnou řadu stop. Najednou se vesnicí prohnal závan ledového vichru. Několik hromádek sněhu, držících se ze všech sil na holých větvích letitých stromů, se těžce svalilo k zemi. Mladík si přitáhl kabát blíže ke krku. Byl už skoro u domu. Zašátral v kapse kabátu a vytáhl klíč.
Za minutku už stál v předsíni. Jeho sestra už byla doma. Zul si boty a pověsil svůj kabát vedle jejího. Nenápadně nakoukl do obývacího pokoje. Seděla tam, skrčená na sedačce a mračila se do hrníčku s kouřícím čajem, jejž svírala v rukou. Vypadalo to, že o něčem usilovně přemýšlí. Neji si povzdechl a zamířil do kuchyně, aby si připravil něco k večeři.
___

Právě ohříval vodu na instantní rámen, když do kuchyně vešla Hinata. Stále ještě svírala v rukou hrneček s čajem a v obličeji měla nepřítomný výraz. Chvíli postávala ve dveřích, potom se ale její pohled rozjasnil a ona se rozhlédla, jako by přemýšlela, jak se sem dostala. Nakonec usoudila, že nejlepší bude posadit se ke stolu.
Neji následoval jejího příkladu s vařícím rámenem v rukou.
„Už jsi doma.“ Konstatovala, jakmile se posadil.
„Jo, už nějakou dobu.“
Ticho.
Hinata usrkla z hrníčku trochu tekutiny.
Ticho.
Neji vstal, aby uklidil prázdný obal od rámenu. Potom se opřel o kuchyňskou linku a vpil se očima do modrovlásky, sedící u stolu.
Ticho.
Hinata odložila prázdný hrneček na stůl a zvedla oči. Střetla se s Nejiho pohledem. Okamžitě uhnula očima a vstala.
„Máme jít za Mizukage.“ Oznámila bez obalu. „Hned.“ Její bratr jen kývl.
___

Zaklepali na velké dřevěné dveře vedoucí do pracovny Mizukage. Po chvíli se z místnosti ozvalo hlasité „Dále“, a tak sourozenci vstoupili. Pracovna vypadala téměř stejně jako dřív. Vévodil jí obrovský, papíry zaházený stůl, za nímž seděla Mizukage. Po její pravici a levici stáli dva silně vypadající muži a neustále bloudili očima po místnosti, hledajíc jakýkoliv náznak nebezpečí. A na jedné z židlí, rozmístěných po obvodu místnosti, seděl Tai. Jakmile spatřil Hinatu, zvedl ruku na pozdrav.
Mizukage zvedla hlavu od vyřizování papírů a přejela očima přes obě nově příchozí osoby.
„Hyuuga Neji a Hyuuga Hinata.“ Konstatovala. „Akorát včas.“
Srovnala jednu hromadu papírů a vzhlédla.
„Vynechám formality a přejdu rovnou k věci.“ Začala. „Jde o vaše týmy. Jelikož se blíží chuuninské zkoušky, je třeba, aby se vaši svěřenci naučili něco z ninjutsu. Proto je tu Tai.“ Pokynula směrem k blonďákovi. „Bude učit vaše týmy potřebná jutsu s tím, že se bude obden střídat. Ty dny, kdy bude učit v druhém týmu, budete se svými svěřenci plnit mise, aby měli dostatečný počet splněných na účast zkoušek. Tento režim začne zítřkem. Nějaké otázky?“ vychrlila.
„Ne.“ Pronesli sborově sourozenci.
„Výborně, tady jsou zadání misí na jeden týden. Dohodněte se, v jakém týmu zítra Tai začne. Můžete jít.“ Hinata převzala papíry od Mizukage a společně se svým bratrem a Taiem vyšla z kanceláře.
Jakmile se zabouchly dveře, Tai se zachechtal „To bylo rychlý. Nedokážu si představit, že by Čtvrtý něco vyřešil jen za tak málo času.“ Hinata přikývla a úsměv mu oplatila.
___

Hinata seděla na pohovce s hlavou v oblacích. Od hádky se svým bratrem nemohla ze své pozornosti dostat jednu myšlenku. Nahlodávala jí mozek a nedala jí spát.
Myslela na minulost. Na dobu kdy byla tak malá, že si nic nemohla pamatovat. Na dobu, kdy se i ona spoléhala jen na svoje rodiče.
Ze zamyšlení ji na chvíli vytrhlo lehké zachvění sedačky. Otočila se a spatřila svého bratra. Stáhla obočí a opět se nechala unášet proudem myšlenek.
I ona mohla být kdysi v situaci, v jaké je teď její miminko. Ani ona nebyla předpisové dítě. A to o tom donedávna neměla ani tušení…
Stále se ještě plně nesmířila s faktem, že člověk, kterého brala více než patnáct let jako svého otce, je její strýc a jeho mrtvý bratr byl jejím pravým otcem. Pro něj a její matku jistě musela představovat riziko, ale oni na to nedbali. A proto tu teď je, proto žije. A proto nesmí dovolit, aby někdo – kdokoliv - ublížil jejímu děťátku. Bude ho chránit, ať to stojí, co chce a nikdy, nikdy se ho nevzdá. Vždycky bude s ním.
S touto myšlenkou se vrátila zpět do reality.