Vesničko má...

Odpoledne v Konoze bývala dlouhá. Když Naruto sledoval velké bílé hodiny na protější stěně, zdálo se mu, že se pomalu zastavují. Dokonce začínal mít pocit, že se černá minutová ručička pohybuje opačným směrem, ale to bylo samozřejmě jenom zdání. Bylo skoro půl třetí, takže nad úkolem z matematiky seděl už čtvrt hodiny. Tohle se počítalo snadno, narozdíl od rovnic. Očima sklouzl níž, na mámu. Seděla v houpacím křesle a četla zase nějakou poezii. Zamyslel se, jestli by kolem ní mohl proklouznout ven. Než by vstala, už by byl dávno pryč…
„Naruto?“ Kushina Uzumaki odložila knihu. „Už jsi to spočítal?“
Mrzutě se klonil nad poškrtaný papír. „Ne.“

Bylo za pět tři, když byl Naruto podmínečně propuštěn ze svého vzdělávacího vězení. Jen co vklouzl do bot, rozrazil branku před domem a zabočil na zadní cestu. V tuhle denní dobu byla Konoha nejpomalejší z celého dne. Chlapi šli do hospody, ženské se vykláněly z oken, nebo postávaly v předzahrádkách domů a vesele klevetily. Sprintem minul několik domů, hlavně ten Kibův. Nesnášel jejich psy – měli jich hromadu, v boudách na zahradě, a všichni se pokaždé strašně rozštěkali.
Zastavil se kousek od JZD, kde už postávala Sakura. Opírala se o sloup před bránou, z pusy jí čouhalo lízátko a v ruce měla síťovku. Když si ho všimla, vytáhla sladkost z pusy a netrpělivě poskočila. „Kde seš tak dlouho?“
Oba se vydali nahoru po cestě, k lesu, který Konohu ze tří stran obklopoval.
„Máma mi teď dělá žalářníka. Dokud jí neukážu hotový úkoly, nepustí mě ani vychcat! Je to voprus!“ Nakopl nejbližší oblázek a poslal ho za dřevěný plot, do zahrady baby Tsunade.
Ozvalo se bušení na okno a poté i její hlas: „Co si to dovolujete, haranti zatracený!“
Baba Tsunade se vykláněla z okna a křičela, jakoby se ji právě pokusili zavraždit, až jí z fialových úst vypadla cigareta. Na její výstupy byla celá vesnice už zvyklá. Prý kdysi dělala učitelku, nebo tak něco. Všichni byli rádi, že tu dobu nezažili, protože baba Tsunade cítila k dětem zřejmě averzi. Teď bydlela ve velkém domě, kde hledala společnost v lahvích saké, jak to jednou říkal Minato. Naruto zahlédl jenom lem jejího županu a obvyklé natáčky na hlavě, protože se v zápětí znova rozběhli.
„To ti teda povim,“ - vyrážela ze sebe Sakura za běhu - „mě má taky máma jako na řetězu! Ještě, že mě poslala do sámošky, jinak bych se ven fakt nedostala!“
„A co jí řekneš,“ - Naruto se zastavil a hlasitě oddechoval - „když se s tím vrátíš tak pozdě?“
„Třeba, že byla fronta.“ Sakura pokrčila rameny.
Naproti nim se ozval hlasitý rachot a o chvíli později už viděli Jirayův traktor. Jiraya byl pro ně hrdina – nejenže chápal všechny jejich problémy, ale navíc mu mohli říct cokoliv a on to nikdy nenapráskal rodičům! Zastavil vedle nich a vyklonil se ven: „Zdar mládežníci, kam máte namířený?“
„Čau Jirayo,“ pozdravil Naruto. „Kam jedeš?“
„Já už mám padla,“ zazubil se traktorista. „Jen hodim mašinu zpátky a můžu se zašít u Teuchiho! Nechcete někam hodit?“
Jízda na Jirayově traktoru bylo velké privilegium. Museli by být blázni to odmítnout.
„Zavezeš nás na skládku?“ zeptala se Sakura.

Skládka se nacházela na západním okraji vesnice, tam, kde končily baráky a začínal les. Mezi polámanými borovicemi a smrky tu leželo všechno, co vesničané vyházeli ze svých domovů. Sasuke seděl na rezavé pračce a sledoval, jak traktor s Jirayou mizí v ohybu cesty.
„Všechno je na -ovno,“ prohlásil a strkal suchým klackem do čouhající výplně rozervané pohovky. „Doma je peklo – vod doby, co se Itachi rozhod praštit se školou. Furt na sebe ječej, máma už dokonce ani nevaří! Žiju jen na chlebu s majonézou.“
„A to jim nemůžeš říct, že chceš chodit na vobědy ve škole?“ zeptal se Naruto. „Je to sice pořádnej blivajz, ale lepší než tohle!“
„Jo, to jsem řekl,“ povzdechl si Sasuke. „Táta prej, jak by to vypadalo, že si neumíme udělat jídlo sami! A pak zase furt vomýlal, jak teď kandiduje, a že budou pomluvy a nakonec se zas pustil do bráchy.“
„-aný rodiče, -aná vesnice, -aný všechno!“ Sakura nakopla starou ledničku.
Naruto, hnízdící ve velké vaně, na vrstvě navátého listí a jehličí, se napřímil. „Hele! Zvučňáci!“
Zbytek trojice se otočil po směru jeho ukazujícího prstu. Přes louku, směrem od Zvučné, přecházela dvojice kluků a holka s dlouhými vlasy. Chodili do Konohy buď na kukuřici, pokreslovat domy, nebo se hádat s Konožany. Mezi Konohou a Zvučnou byla vždycky válka.
„To je Kin, ta mrcha!“ ozvala se Sakura. Ještě nezapomněla na ten obrovský škrábanec, co jí zůstal poté, co se se Zvučňáky naposled chytli.
Naruto taky nezapomněl. Byla to ta záležitost s modřinou pod okem. Máma se toho chytila a táta to šel řešit za Irukou do školy s tím, že se Naruto pere. Nic jim samozřejmě neřekl, jen ať se po tom píďí sami! Co je jim vlastně do toho, byl to jeho monokl, ne jejich, a navíc to od něj Kidoumaru taky schytal – dostal kopanec přímo do koulí, a pořádnej! Sakura se Sasukem Narutovi pak asi týden říkali přezdívkou Odplodňovač.
„Zvučňáci!!“ zařval Sasuke jejich směrem. „B-eranti!“
Skupina se na chvíli zastavila. Kin dala ruce k ústům: „Nas-at!!“ vykřikla v odpověď a doplnila to výstižným gestem prostředníčku pravé ruky. Zbytek zvučné trojky se smál. Tentokrát šli určitě na kukuřici, protože jinak by se už oba tábory mydlili hlava nehlava.
Pokud šlo o bitvy mezi oběma trojicemi, končívalo to zraněním na obou stranách. Když se do toho přidali Kiba a někdy i Shino, dokázali Zvučňákům slušně natrhnout –del. Hinatu s sebou nikdy nebrali. Neuměla se prát a maskovala to tím, že pořád opakovala, jak je násilí špatné. Ale když si Zvučňáci vzali na pomoc tu čtyřku, skládající se z osob o pár let starších (což byl podle Naruta pěknej podraz), Konožané většinou jen utíkali.
Teď se také rozhodli pro ústup do svých děsivých domovů, protože se stíny prodlužovaly a zase by mohli dostat domácí vězení.

Bylo asi půl osmé, když se Minato rozhodl opustit osazenctvo místní hospody a vydat se domů, podepsat Narutovy domácí úkoly a ještě stihnout večerní zprávy v televizi. Kushina neměla tenhle zvyk ráda. Neustále mu připomínala, jak to asi ovlivní Naruta, když se vrací domů načichlý kouřem a pivem. Ale ve skutečnosti byla ráda, že tam netrčí až do desíti, jako ostatní. Vždycky se stavil tak na jedno pivo, zeptal se, co je nového, pozdravil Teuchiho.
„Tak jak jdou kšefty?“ nadhodil, když platil u výčepu.
„Dobrý, vždycky dobrý, Minato!“ Teuchi převzal bankovku a vrátil mu drobný. „Pozdravuj Kushinu.“
„Jasný, dobrou,“ rozloučil se a zamířil ke dveřím.
Málem vrazil do dvojice divných týpků. První byl ten typ rádoby rockera, černý hadry a prsteny. Druhý měl zvláštně učesané blond vlasy, takže se Minato chvíli rozmýšlel, jestli to náhodou nebyla holka. Každý měl na zádech gemu, takže asi další hledači přírody, co sem přijeli tábořit.
Cestou domů sledoval, jak se pomalu rozsvěcejí lampy. Taky musel uznat, že je tady krásně!

Přišlo ráno a sluneční paprsky se odrazily od tisíců malých kapek rosy. Voda pokryla každé stéblo trávy, poštovní schránky i Konohamaruovo kolo, které si zapomněl schovat do kůlny. Bylo teď celé mokré a v ranním slunci nádherně zářilo. Jenomže mu máma zakázala na něm jet do školy, aby si nezamočil sváteční šaty. Dnes bylo výročí založení vesnice. Po škole půjdou všichni do kina, ředitel bude mít proslov a nakonec zazpívají hymnu. Nuda! Alespoň, že jim zkrátili výuku a ten diktát z japonštiny budou psát až příští týden. Podrážděně cukal nohou, když mu máma upravovala kravatu a pak mu pomáhala do černého saka.
„Teď vypadáš jako pravý elegán!“ S úsměvem ho postavila před zrcadlo.
Konohamaru si spíš připadal jako pingl. Po téhle myšlence se dokonce trochu usmál – dřív vídával v hospodě Itachiho, když si tam přivydělával na brigádě. Nosil bílou košili s rozhalenkou, kolem pasu černou zástěru a za uchem tužku. Vypadal drsně. Jenomže Itachi nemusel mít tu otravnou škrtící věc na krku a určitě mu v tom nebylo takové vedro, protože si vyhrnoval rukávy. A navíc byl za to placený.
„Vážně nechceš doprovodit?“ zeptala se máma, když ho vyprovázela ven.
„Školu určitě nepřehlídnu!“ odsekl.
„Tak se po cestě nikde neválej, ať to zas nemusím posílat do čistírny. A jestli vás budou fotit, nech si sako na sobě!“ zavolala, než unikl z doslechu.

Hidan vylezl ze stanu a rukou si uhladil rozcuchané vlasy. Vůbec se mu chtělo z vyhřátého spacáku, ale ranní chlad ho alespoň dokázal dokonale probrat. Vklouzl do ledových glád a překročil vyhaslé ohniště venku. U nejbližšího křoví si rozepl poklopec a vymočil se.
Ze stanu se vynořila Deidarova blonďatá hlava a za ní i tělo. V jedné ruce držel kartáč a gumičku, v druhé balík sendvičů, který koupili dole ve vesnici, a kus igelitu. Ten položil na nejbližší pařez, posadil se a začal s česáním. Hidan tuhle ranní proceduru nenáviděl, ještě mnohem víc, než Deidaru samotného. Vzal jeden sendvič a šel snídat o kousek dál.
Stan si postavili včera večer, na vykáceném svahu nad Konohou. Nebylo to tu tak špatné. Byla to malá vesnice, se samoobsluhou, hospodou, poštou, školou a kinem, které nepromítalo. Perfektní zašívárna. Jediná chyba byla v tom, že tady čas plynul až nepříjemně pomalu. Měl si s sebou sbalit nějaké knihy, přestože nebyl žádný čtenář, ale byla to mnohem lákavější představa, než jen sedět a vnímat Deidarovu přítomnost. Stejně se spolu neměli ani o čem bavit. Jako parta to šlo, ale sami dva si šli spíš na nervy. Spolkl poslední kousek sendviče – s tuňákem, což nesnášel, ale vybral je Deidara – a vrátil se zpátky ke stanu.
„Jdu koupit nějaký jídlo, chceš něco?“ zeptal se.
Deidara se teprve před chvílí učesal a způsobil, že jeho vlasy dostaly onu podivnou formu. Vypadal jako výstřední transvestita a Hidan by se s ním na veřejnosti nejradši propadl do země. „Mám chuť na sladký…“
„Fajn.“ Zamířil po svahu dolů, kličkujíc v moři osamělých pařezů, a ani nečekal na Deidarovo upřesnění.

Den založení vesnice byl tím největším svátkem pro celou Konohu. Matky oblékly své děti do svátečního, své muže do obleků a samy vyměnily květinové zástěry za kostýmky, lodičky a perly. Ty dvě hodiny výuky v Konožské škole se odbývaly rychle. Většina pedagogů se na to taky vykašlala a studenti je strávili poflakováním ve třídách.
Iruka, jeden z těch mladších, co se vrátili do rodné vsi z univerzit, se to rozhodl brát úplně jinak. Místo toho, aby dal svým žákům volno a šel si na kafe do kabinetu, procházel mezi lavicemi a dával všem přednášku o důležitosti výběru správného povolání.
„Takže, co chcete dělat, až vyrostete?“ otázal se nakonec. Tuto komunikaci se studenty bral velmi vážně. „Shikamaru?“
„Půjdu na právnickou fakultu,“ pronesl tázaný, aniž by obrátil hlavu od okna. „Pak na stáž do Písečné. A nakonec tam zůstanu.“
„Písečná je nádherné město, to ti můžu potvrdit,“ přikývl Iruka. „Ale proč se nechceš vrátit?“
„Do tohohle zapadákova? Nikdy,“ odpověděl Shikamaru.
A tímto způsobem se Iruka dopracoval i k Sakuře (závodní atletika) a k Sasukemu ("já nevím"). Byla to různá povolání, ale na jedné věci se shodli všichni: Odchod z Konohy.
Snad jen kromě Naruta: „Chci být ninja!“
„Um, skvěle Naruto.“ Naklonil se nad jeho lavici. „Přijde tatínek na třídní schůzky?“

V místní samoobsluze koupil Hidan dvoje brambůrky a pytlík levných sušenek. Zpátky se rozhodl jít přes les. Vydal se nahoru po strmém svahu a jehličí mu křupalo pod nohama. Za normálních okolností by sám s Deidarou netábořil. Všechno to vlastně dělal jen kvůli Sasorimu.
Předtím byli nerozlučná parta – Hidan, Sasori, Deidara, Zetsu, Kakuzu… i Konan. Navzájem se seznámili přes známé a přátele. Byli to umělci, výstřední a nepochopení okolním světem, rebelové. Kakuzu byl divý do látek. Kdyby ho někdo potkal na ulici, nikdy by na něm nepoznal, že je módní návrhář. Svojí prací byl totiž naprosto nepoznamenaný. Zetsu měl zase zálibu v zahradní architektuře - vytvářel jezírka se zlatými rybičkami a keře ve tvaru draků a tygrů na zakázku pro boháče. Konan neudělala ani krok bez tuny papírů na své milované origami, Sasori s sebou tahal tuby barev na vymalování loutek a Deidara tvořil z jílu šílené figurky a sochy. Vždycky se sbalili a jeli někam do lesa. Spolu se nenudili nikde. Večer Hidan pokaždé vytáhl kytaru a všichni byli opilí a šťastní…
Jen, kdyby Konan nepřivedla toho Peina!
Vytáhl mobil a s uspokojením zjistil, že tu má dostatečný signál. V kontaktech našel Konan. Přiložil mobil k uchu a čekal. „Je nám líto, ale volaný účastník…“
„Co?“Vytočil ji znova.
„Je nám líto…“
„-aně!“ Napsal Konanino číslo zpaměti.
„Je nám…“
Našel Sasoriho. Dlouho to vyzvánělo, ale Sasori nikdy nebral mobil hned. Musel nejdřív odložit hoblík nebo štětce. „Jo?“
„To jsem já.“
„Hidane…“
„Co je s Konan!? Nebere mi to!“
„Změnila si číslo…“ Sasori se odmlčel, ale začal mluvit dřív, než si Hidan stihl v hlavě zformovat novou větu. „Ona už s tebou nechce mluvit.“
Začal nervózně chodit sem a tam. „Ale… já si s ní potřebuju promluvit! Jsme pořád kámoši, nemůže mě přece takhle odstřihnout!“ řekl skoro plačtivě.
„Může,“ přerušil ho loutkař důrazným tónem. „Hidane, uvědom si konečně, co jsi udělal!“
„Ale já… já jen chci…“
„Mysli na sebe, do háje! Hledají tě! Zapomeň na Konan a vypadni odtud!“
Trochu omámeně strčil mobil do kapsy.
Když se vrátil zpátky do jejich tábořiště, Deidara byl pryč.

Ke kinu, které naposled promítalo ještě za prvního Kage, se táhly davy dětí a učitelů. Konohamaru se od své třídy odrhl ještě před vchodem a teď je sledoval od dveří pošty, která stála naproti. Bude tu stát, dokud se dveře nezavřou. Kdyby si pro něho ještě teď někdo došel, může říct, že se jen ztratil. Ale beztak si nikdo nevšimne, že na té pitomé ceremonii chybí. Dveře se zavřely.
Se sakem přes rameno se vydal po zvuku vody. Měl rád potok. S Udonem a Moegi se vždycky tolik bavili při stavbě hrází – hlavně, když po sobě začali házet bahno. Jenomže Moegi teď trčí v kině a Udon je doma, protože má chřipku. Přešel potok a vydal se dál po zadní cestě. Nakonec se zastavil v malém remízku, na okraji kukuřičného pole. Taky jejich oblíbené místo – stromy tu měly nízké větve, příhodné na sezení. Něco, jako měli Naruto se Sakurou a Sasukem na staré skládce.
Vyšvihl se na svoji větev a teprve pak si uvědomil, že tu není sám. Přímo naproti stál člověk s blond vlasy v podivném účesu a s úsměvem ho pozoroval. Konohamaru s sebou leknutím cukl a roztrhl si košili o jednu z větví. „P-pardon…“ vykoktal.
Cizinec ukázal bílé zuby v přátelském úsměvu. „Já se omlouvám. Asi jsem si zabral cizí místo,“ odpověděl.
„To je dobrý,“ odtušil Konohamaru a prohlížel si trhlinu na rukávu.
„Ví tvá máma, že běháš v tomhle po vesnici?“ zeptal se blonďák.
„Ne…“ Konohamaru si neznámého prohlédl. Nikdy předtím ho v Konoze neviděl, ale co když… „Neřeknete jí to, že ne?“
Cizinec se opět zasmál a podal mu ruku: „Mě můžeš věřit. Jak se jmenuješ?“
„Konohamaru.“ Podal mu svou.
Blonďák měl tvrdý stisk, protože se mu povedlo stáhnout Konohamaru z větve na zem a přistoupil k němu blíž. „Chceš něco vidět, Konohamaru?“
„Hmm?“
Cizinec zalovil v kapse a vytáhl malou bílou figurku. Vypadalo to jako pták, nejspíš sova.
„To je moc hezký,“ pochválil ji.
„Chtěl bys ji?“ otázal se cizinec. Konohamaru přikývl. „Dobře, dostaneš ji, když se podíváš ještě na něco. Ale musíš mi slíbit, že o tom nikomu neřekneš. Bude to naše tajemství!“

Deidara dřív pracoval v dolech. Kladl rozbušky. Dokud ho nepřistihli, jak osahává sedmiletou dceru svého šéfa. Odseděl si pouhých šest měsíců a další rok a půl strávil v podmínce, protože v celé kauze byl jenom jeden svědek a toho Deidara nařknul ze lži. Pak se dal na dráhu umělce a do Hidanovy party se dostal díky Sasorimu. Všichni si všimli, že je na něm něco divného, ale netušili co. Jediný Sasori se nedlouho poté dozvěděl podrobnosti Deidarova života. Pár měsíců na to se v Kamenné objevil znásilněný chlapec. A ten neuměl držet tajemství, ani za bílou figurku ve tvaru vlka.
Hidan padl na záda do mechu. Toho vysokého, zeleného, co mu vždycky připomínal miniaturní marihuanu. Nad hlavou spatřil větvičku borůvčí. Temně modrá borůvka mu visela přímo nad nosem. Modrá, jako Konan… Nadzvedl hlavu a utrhl ji zuby. Byla sladká.
Nesnášel Peina. Hned první výlet sním se pohádali, jestli je piercing umění. Ale o to vůbec nešlo. Šlo o ni, o Konan. Miloval ji, jenom jí to nikdy nedokázal říct. Celou dobu jen doufal, že si toho všimne sama, že to vycítí z jeho chování. Ale ona jen přišla s tím, že našla svou pravou lásku a chce si ho vzít. Hidan to nemohl připustit. Nedokázal to.

„Nazdar děcka! Vám to dneska fakt sekne!“ Jiraya se vyklonil z traktoru. „Jak to, že nejste ve škole?“
„Je den založení vesnice,“ odpověděla Sakura. „Máme zkrácenou.“
Jiraya byl asi jediný v celé Konoze, kdo tyhle svátky neprožíval. Byl schopný zapomenout i na vlastní narozeniny. A on vlastně nikomu nikdy neřekl, kdy je má… „Aha. No tak se mějte, já musím zas na pole!“
Trojice se chvíli poflakovala na autobusové zastávce, pak je napadlo, jít na jabka. Byla to krásná jabloň, jejíž větve přečuhovaly přes vysoký plot a když se Sakura posadila Sasukemu nebo Narutovi na ramena, mohla jich pár snadno otrhat. Jenomže Sakura na sobě měla krásné bílé šaty a zásadně odmítla na nikoho si v nich sedat. Takže si napřed zaběhli domů, shodili sváteční oděv a vesnice se ze slavnostní nálady propadla zase do poklidného normálu. Muži byli zase v hospodě, ženy klevetily u dveří svých domů.
„Vezmi pro mě to nalevo! Nalevo, ne napravo!“ navigoval Naruto.
„Jestli ti to nedošlo, tak my ty strany máme obráceně!“ odvětil Sasuke, přidržujíc si Sakuru za krkem.
Sakura utrhla dvě, když se ozval rozzuřený křik baby Tsunade. „Budižkničemové! Brát si, co vám nepatří, to jste celí vy! Mizerní haranti!“ Shodou okolností bydlela hned vedle.
Sakura seskočila na zem a všichni tři společně utíkali.
„Všimli jste si jí?“ zeptal se Sasuke, když se zastavili. „Měla na hlavě černej šátek.“
„Jo –a zrovna dneska,“ přikývl Naruto. „Jakoby to byl pohřeb.“
„Tak to docela trefila,“ podotkla Sakura. Všichni se zasmáli. „Máma říkala něco o tom, že jeden z Kage byl její otec a zrovna v tenhle den umřel… Takže neslaví den založení, ale jeho úmrtí.“
„To je divný,“ řekl Naruto. „Představte si, že budete slavit smrt svýho táty třeba o Halloweenu!“
„To by docela šlo,“ zasmál se Sasuke. „Převlíkl bych se za něj a obcházel Konohu.“
Naruto se rozesmál.
„Ty seš vůl,“ dopověděla s úsměvem Sakura.
„Ne, vážně…“ Sasuke si povzdechl. „Nesnáším ho! Jestli Itachi odejde, půjdu s ním!“

Nebylo to poprvé, co Hidan zabil. Začalo to jeho otčímem, potom tou starou tetou, ke které se musel přestěhovat jako k jediné příbuzné, a po které zdědil dům. Ty dvě předchozí vraždy byly předem naplánované, přichystané. Tak, aby ho nechytili. Ale nad Peinovou vraždou vůbec neuvažoval. Měl jenom pivo a nůž…
A teď je z něj psanec, jako z toho úchyla Deidary! Jo, Sasori si myslel, že je to ten nejlepší nápad na světě, ochránit kámoše tím, že je pošle pryč. -vno! –at se na Deidaru!
Jak to říkal Sasori do telefonu? „Ona ho vážně milovala. Myslíš si, že s tebou bude chtít ještě mluvit? Potom, co jsi jí zničil život?“
Ale on s ní potřeboval mluvit! Potřeboval jí všechno říct! Říct jí, co cítí. Přestože ho nenávidí… Možná je doma. Číslo na pevnou si určitě nezměnila. Vytáhl mobil.
Vyzvánění.
„Dovolali jste ke Konan. Zrovna nejsem doma, po zaznění signálu mi zanechte vzkaz.“

Když Sakura, Sasuke a Naruto přišli na svoji skládku, zjistili, že je obsazená. Na rezavé pračce, Sasukeho oblíbeném místě, seděla osamělá Kin, zády k nim. Poznali ji podle jejích dlouhých, černých vlasů.
„Co tu chce?“ zašeptal Naruto.
„Jdu se zeptat,“ Prohodila Sakura a vydala se k děvčeti ze Zvučné. „Hej!“
Kin sebou nepatrně cukla, ale ani nezvedla hlavu.
„Tohle je vážně drzost, víš!? Jen tak si sem přijdeš a zabereš náš flek – myslím, že tohle budem brát dost osobně!“ pronesla Sakura.
Kin po ní hodila pohled uslzenýma očima. „Nas-at.“
„Ale, ale! Naše drsňačka se rozplakala!“ Sakura se široce usmála. „Copak se nám stalo, děvenko? To tě tvůj fotřík konečně vyhodil z domu?“
„Děvko!“
Sakura tu větu řekla, protože jí na Zvučňácích nejvíc vadilo jejich chování – jakoby jim patřil svět a oni byli ti největší drsňáci široko daleko! Ale před rodiči se samozřejmě chovali jako dobře vychovaná, poslušná dítka! Možná, že jindy by Kin odpověděla zase jedním ze své zásoby sprostých slov, ale dneska ne.
Místo toho dala Sakuře facku. Pak ji chytila za krk a přimáčkla na zem. „Děvko, děvko, děvko!“
„Sakuro!“ Naruto a Sasuke popadli Kin za ruce a snažili se ji odtrhnout.
Sakura zašátrala rukou po spadaném listí. Nahmátla něco kovového a přetáhla tím Kin přes hlavu. Byla to kovová trubka. Kin ji konečně pustila, vymanila se ze sevření kluků a vytáhla vystřelovací nůž. Z rány na hlavě jí tekla krev. „Ty hnusná…“
Sakura ji uhodila po druhé, přes rameno. Kin zaúpěla, ale nezastavilo ji to v rozběhu. Špička nože mířila na Sakuřino břicho. Jenomže Sasuke a Naruto Kin obstoupili a na chvíli nastalo těžké, tísnivé ticho. Odskočili od Kin stranou, jakoby šlo o nakaženého cholerou. Sakura upustila trubku na zem.
Kin se pomalu podívala na vlastní břicho a nůž, který z něj trčel. Z úst jí vytekl pramínek krve.
Za skládkou bylo ještě několik stromů, obrůstající strmý svah. Když jste z něj chtěli slézt dolů, museli jste přebíhat od jednoho stromu k druhému, nebo to rovnou sjet po zádech. Kinino tělo se pomalu nahnulo dozadu. Pak ztratila rovnováhu a skutálela se dolů.
První, kdo z celé trojice promluvil, byl Naruto: „Do –ele!“
Seběhli dolů, ale protože netušili, co dělat, jen Kin bezradně obcházeli.
„Musíme někoho zavolat! Musíme zavolat pomoc!“ řekla Sakura zoufale.
„Pomoc? Je mrtvá!“ odpověděl Sasuke. Pomalu si ke Kin klekl. Byla úplně bledá.
„Ale musíme přece něco…“ Přitiskla obličej na Narutovo rameno a rozbrečela se.
Sasuke vstal. Vzpomněl si na jedno z těch rán, kdy celá rodina Uchihů seděla u snídaně a Sasuke si zase nestíhal udělat úkoly. Otec se k němu naklonil a řekl, že pokud provede cokoliv, co by pošpinilo pověst jejich rodiny a jeho volební kampaň na Hokageho, pošle ho do té nejpřísnější vojenské školy v zemi a bude tam tak dlouho, dokud se na to nezapomene. Na tuhle událost by se nikdy nezapomnělo…
„Já vám řeknu, co musíme!“
Otočili se k němu. Byli vyděšení, ale v jejich očích se dalo poznat i ten malý kousek naděje.
„Nikdo se to nesmí dozvědět.“
Když jeho dlaň opatrně objala rukojeť vystřelovacího nože, měl pocit, že se Kin ještě trochu zachvěla.

Když se Sakura, Sasuke a Naruto vrátili do vesnice, nikdo se neptal, co dělají venku takhle pozdě. Celá vesnice byla před hospodou. Jedno z jejích oken bylo rozbité, protože jím někdo prohodil židli, která se válela venku na ulici v hromadě střepů.
Sasuke v davu našel Jirayu. „Co se stalo?“ zeptal se.
Jiraya upřeně hleděl na dvě policejní auta a čtyři strážníky, kteří vedou dvojici zatčených. „Viděl jsem ty dva, jak sedí u zadního stolku. Pak se nějak pohádali, protože ten šedovlasej začal křičet. Něco jako: Tys to zase udělal! Myslím. Pak to do toho druhého začal mydlit a tak Teuchi zavolal polici. Prej jsou to známí delikventi.“
„Takovým mizerům by se měl zakázat přístup do naší vesnice!“ ozval se hlas baby Tsunade, která se znenadání zjevila vedle. Župan a natáčky vyměnila za černé šaty a šátek.
Policejní auta se pomalu rozjela pryč, ale dav ještě chvíli setrvával na místě. Několik lidí pomáhalo Teuchimu dát hospodu do pořádku. Každopádně, než se lidé rozešli kdosi přiběhl. Trojice to už neslyšela, ale došlo jim, že to mumlání mezi lidmi může znamenat jen jedno.
Minato, Fugaku a další se kvůli tomu vrátili domů až druhý den ráno.

Když nasadili Deidarovi pouta a odváděli ho k policejnímu autu, Konohamaru se prodral davem a celé to sledoval. V jednu chvíli si jej Deidara všiml a na půl tváře se pousmál. Na druhé půlce měl obrovskou podlitinu.
„Konohamaru!“ Máma ho popadla za ruku a táhla pryč. „Kde jsi celý den byl!? Měla jsem strašný strach!“ Objala ho.
„Jsem v pořádku, mami, opravdu,“ odpověděl a znova se otočil k hospodě. Ve výhledu mu ovšem zavazela těla ostatních.
„Tohle není nic pro tebe. Pojďme domů.“
Pomohla mu ze svátečního a skoro vůbec nenadávala na roztržený rukáv, pomačkané kalhoty a špinavé sako. Později slyšel, jak říká otci: „Když si představím, že mohl narazit na jednoho z těch vrahů, je mi zle!“
Seděla v jeho pokoji, dokud neusnul. Všimla si i té figurky, kterou vytáhla z kapsy jeho kalhot. „To je hezká sova, odkud to máš?“
Konohamaru se nadechl k odpovědi, ale zarazil se. On dokázal udržet tajemství. „Našel jsem to.“

Konan? To jsem já… Já vím, že mě teď nenávidíš. Chtěl jsem s tebou mluvit, ale ty asi určitě nechceš… Já… chci se ti jen omluvit. Prosím, odpusť mi to. Miluju tě… Tak si tuhle zprávu, prosím, poslechni do konce. Mrzí mě, co jsem udělal! Opravdu. Kdybys věděla, jak moc tě… Konan…
Hovor ukončen 2:35

„Zdarec Naruto, kde máš ostatní?“ Jiraya, shlížející dolů ze svého motorového oře, sledoval vršek Narutovy blonďaté hlavy.
„Zdržel jsem se, šli napřed…“ odpověděl tázaný tlumeně.
„Co se stalo, někdo umřel?“ zvážněl Jiraya.
„Ne, jenom… mám trojku z matiky.“
„Aha! No, tak to fakt katastrofa!“ uznal traktorista. „Hele, jestli je to kvůli tomu, co se stalo Kin… Ale vy jste nebyli zas tak moc velcí přátelé, co?“
Naruto zvedl hlavu a zahleděl se do Jirayovy upřímné tváře. „Bojím se teď chodit na skládku.“
„Neboj, ty vrahy přece už mají! Vás její duch pronásledovat nebude,“ zasmál se Jiraya. „Spíš je mi líto její mámi. Zrovna den předtím umřel Kinin otec a teď přišla i o dceru... teda, život umí bejt dost krutej. Nechceš hodit domů?“
Naruto zavrtěl hlavou a obrátil se k odchodu. „Ne, díky. Dneska ne.“