Ale... jsem to já?
Zhasnula jsem světlo a pokoj se ponořil do tmy. Popaměti jsem zamířila k posteli, prsty několikrát jen naprázdno stiskly prázdno a vzduch, než nahmátly pokrývku. Slyším tvůj klidný dech, tiše oddechuješ. Až si lehnu, automaticky mě obejmeš.
Je to jako vždycky... Lehla jsem si a ty ses ke mně otočil. Přitiskl ses ke mně a pořád tak klidně oddechuješ... Víš, chtěla bych ti něco říct.
Chtěla bych ti říct spoustu věcí.
Třeba to, jak nesnáším bouřky. Vážně se jich bojím.
Jak dokážu ječet, když uvidím pavouka. Děsím se jejich nožiček a všech těch očí...
Nebo že se necítím dobře v prázdném bytě, ale...
Nikdy to ode mě neuslyšíš. Protože jsem Mitarashi Anko. Tvoje krásná, nebezpečná Amazonka.
Bouřkám se vysmívám, u minulé jsme spolu hráli karty. Pamatuješ si, jak to blízko udeřilo? Trhla jsem sebou a vylila na sebe vařící čaj... A pak se jen vymlouvala, že se mi zamotala noha do koberce, když jsem nesla konvici ke stolu.
Pavoukům nadávám, líbí se ti, jak dokážu vyvádět. Tohle vím. Před týdnem jsem v koupelně našla dalšího. Nadávala jsem, ale... vzpomínáš? To tys ho nesl ven...
Často tě někam posílají. Akorát se jen míjíme, vyměňujeme si prázdné zdi. Je mi dobře, když tu jsi, ale... Cítím se volnější, když ne.
Protože sebou můžu trhnout, když zahřmí.
Zakřičet, když uvidím pavouka, který stejně nic nedělá.
Schoulit se do klubíčka na prošlapaném koberci u zčernalé obrazovky televize...
Miloval bys mě stejně, kdybych ti to všechno řekla? Nechci o tebe přijít. I když musím hrát... Neříkám, že nejsem tvrdá, tvrdší než některé ženské... Ostrá; mám tu pusu trošku prořízlejší. A oblékám se na někoho dost odvážně, ale mně se to prostě líbí. Cítím se v tom dobře. A přece...
Někdy bych se jen tak ráda zabalila do velkého pláště, aby mi byla vidět jen hlava...
Někdy bych chtěla být jen tak zticha, poslouchat a nevědět, že se ode mě čeká peprná odpověď.
Někdy... ne vždycky. Jen někdy. Být slabá. Zranitelná. Abys mě mohl ochraňovat.
Tohle se ode mě nečeká... Ochráním se přece sama. Jsem to já.
Já.
Drzá.
Chvějící se.
Protřelá.
Bojácná.
Mrchoidní Anko.
Zhasnula jsem světlo a pokoj se ponořil do tmy. Popaměti jsem zamířila k posteli, prsty několikrát jen naprázdno stiskly prázdno a vzduch, než nahmátly pokrývku. Slyším tvůj klidný dech, tiše oddechuješ. Až si lehnu, automaticky mě obejmeš.
Je to jako vždycky... Lehla jsem si a ty ses ke mně otočil. Přitiskl ses ke mně a pořád tak klidně oddechuješ... Víš, chtěla bych ti něco říct.
Chtěla bych ti říct spoustu věcí.
Třeba to, že miluju bouřky. Líbí se mi, jak se blesky prohánějí po obloze.
Jak mi nevadí pavouci. Nejsou mi příjemní, ale dokážu na ně sáhnout a vynést je ven.
Nebo že někdy si prostě jen tak chci vyjít ven a tancovat do rozednění. Ale...
Nikdy to ode mě neuslyšíš. Protože jsem Yuuhi Kurenai. Tvoje tichá, bojácná princezna.
U bouřek mě objímáš a říkáš, že to všechno bude dobrý. Já nejsem přece malé děcko! Pamatuješ si, jak jsem se dívala na ty černé mraky? Přišel jsi a zatáhl závěs, prý abych se nebála a neviděla je... Odešel jsi do koupelny a já ho zase odtáhla.
Jednou nám lezl v kuchyni po lince pavouk... Viděl´s ho první. A když ses na mě podíval, já zaječela. Ale vzpomínáš? Předtím jsem byla zticha... a natáhla se nad ním pro krabičku, abys ho mohl vynést ven.
Hokage už tě nechce nikam moc posílat, myslí si, že v mém stavu chci, abys byl u mě.
Samozřejmě že to chci!
Ale... někdy je mi prostě příjemnější jít ven a bavit se. Bez tebe...
Cítím se tak volnější.
Protože se můžu dívat na blesky, které se mi tak líbí.
Vymést pavouka ven a neničit si u toho hlasivky.
Tancovat a nebát se, že ti kazím iluzi tiché myšky...
Miloval bys mě stejně, kdybych ti to všechno řekla? Nechci o tebe přijít. I když musím hrát...
Neříkám, že se nebojím jako spousta žen... Ječím, vadí mi slimáci. A oblékám se dost střízlivě, ale mně je v tom fajn. Cítím se dobře. A přece...
Někdy bych z domu ráda vylezla třeba jen ve spodním prádle a kochala se pohoršenými pohledy ostatních...
Někdy bych chtěla jen tak do ticha vyprsknout nějaký vtípek a slyšet řev okolí.
Někdy... ne vždycky. Jen někdy. Být silná. Neohrožená. Abych stála před tebou.
Tohle se ode mě nečeká... Ochráníš mě přece ty. Ty jsem já.
Já.
Chvějící se.
Drzá.
Bojácná.
Protřelá.
Tichá Kurenai.
Asi jsem měla letmé (velké) zatmění mozku... Nebo si jenom vzpomněla na doby konožských fanfikcí, kdy záleželo na pocitech, dojmu a cítění, ne na úplně správných slovech a podání...
Je to neoriginální. Je to děs. Je to zpověď dvou žen... A já vás žádám, abyste se prosím zamysleli nad tím, co z toho cítíte a nehledali tam chyby, kterých je tam požehnaně; však já se zase vrátím ke svojí Písni...
Ale vždyť psaní je pro radost...
Děkuju 
Povídka, která ve mně zanechala velice silný dojem. Tak procítěná a skutečná. Zkrátím to, ne mnoho povídek vkládám do oblíbených, ale tahle tam být musí.
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF
Tohle je má nejoblíbenější FF... čtu si jí někdy i dvakrát do týdne, když mám čas. Je to něco co má myšlenku i v realitě a připomíná mi to trochu mě
Děkuju ti za ní 
MÉ NOVÉ VIDEO: http://www.youtube.com/watch?v=ma33FvPwqZo
MÁ VIDEA
MOJE VÝKRESY
Vše nemusí být tak, jak věříš, že to je. "To" čemu říkáš realita, může být jen jedna z iluzí.
A já děkuju za tenhle komentář; říkala jsem si, že tyhle moje věci už snad ani nikdo nečte a najednou se objeví taková krásná zpráva
Moc mě to potěšilo 
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Rozhodně čte
Děkuju
MÉ NOVÉ VIDEO: http://www.youtube.com/watch?v=ma33FvPwqZo
MÁ VIDEA
MOJE VÝKRESY
Vše nemusí být tak, jak věříš, že to je. "To" čemu říkáš realita, může být jen jedna z iluzí.
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
huh... neni za co
uh... nevim co napsat. Snad postačí, že bodové hodnocení 5* je velmi málo na tvé dílo.
myslím, že tohle z paměti jen tak nevydoluji a něco si z toho vemu... něco z toho příběhu ve mě zůstane 
Když jsem se zamyslela, co cítím, když jsem to četla, vylezly z toho prazvláštní pocity, které se slovy nedají popsat. Je to v podstatě příběh každé (spíš většiny) žen. Každá má něco, čeho se bojí a nebojí a od každé se něco očekává, tak většinou hrajou. Je to příběh, který mě velmi zaujal a i něco po sobě zanechal
Hmmm co na tohle říct?
Styl jak jednou Shy nazval (ve svém kritickém komentáři své nastávající) Ctrl+c ctrl+v. Nikdy si neuvědomil jak je těžký něco takového napsat.
Tady všichny tvrdí jak v tom vidí tolik tvých pocitů. Já v tom vidím hlavně tvoji práci.
Jak říká Nettiex dobré to bude vždycky, jenže kdo by se s tím spokojil? Nebo jen já jsem tak ctižádostivý, že mě dobré nestačí.
No nic, když už tady někdo nakouskl tu starou dobrou elitu (která se tady řeší od začátku FF) tak ty do ní patříš už pěkně dlouho a myslím, že všichni ostatní to podpoří.
Ty už jsi na takové úrovni, že nemám moc co vytýkat, ne jako čtenář (Kdybych to betil bylo by to něco jiného, že?), ale jak teď čtu všechno, co mě za ty tři týdny, co jsem tady nebyl, uniklo, mě došlo, že někteří autoři se mě prostě netrefí do vkusu (i když píšou dobře). Loupák Anko toho budiš důkazem. Někteří jsou na hranici (tam patříš i ty) a někteří se mě trefí přímo do vkusu (Avárt, Joanne a Nettiex).
Alespoň vidíte na jakou úroveň jsme se dostali, když ještě před půl rokem pro mě byla jakákoliv dobře napsaná povídka modla, která se jen tak neopakuje.
Zpátky k povídce. Klasická kritika masek a každodenosti. No jo někdo si hold najde téma, které už nepustí. Chtěl bych tě vidět napsat něco jiného (stejně jako jsem vždy chtěl vidět Minatu napsat něco pesimistického a akčního. Neustále je pro mě její nejlepší povídka Holka na jednu noc.)
Jinak je to samoždřejmně skvělá povídka (abych dostál tomu, že se nemáme spokojovat pouze z dobrým.)
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Nechce sa mi čítať tie komenty podo mnou... len aby si vedela, že sa mi to celkom páčilo. Čo z toho cítim? Ani neviem, len mi to je (ako obyčajnému priemernému čitateľovi
) akési bližšie. 
proč mam pocit, že hodně mých komentářů u Tvých FF začíná takhle?
už jenom ten název mě oddělal. Jen čtyři slova a přesto je to něco víc. Otázka, na kterou jsem nikdy nenašla odpověd.
No nebudu tu rozebírat mojí přetvářku a hrání.
Zajímavá a poněkud zvláštní FF
nevím, co říct. Moje slovní zásoba nestačí, abych pár vybranými slovy ohodnotila Tvůj výtvor. Můžu napsat dokonalá, bezchybná, krásná, dechberoucí... ale nebude to ono. Neboť srovnávám nesrovnatené. Všechno je svým způsobem krásné a dechberoucí. Ale tohle je k zamyšlení a to všechno mění.
Neznám slovo, ba ani slova, kterými bych to okomentovala, možná se opakuji, ale spousta FF tu na mě působí zvláštním dojmem a já ztrácím slova :)tuhle musím připsat na ten neexistující seznam
E. E. Cummings
Podmínkou koexistence jedince druho Homo sapiens a společenství druhu Canis lupus je sjednocení akustické signální soustavy.
Tak jsem si vaše komentáře přečetla několikrát a víte... chtěla bych vám moc poděkovat. Jak za délku, která mě vždycky udivila, tak za slova, ze kterých jsem si toho spoustu vzala.
Chtěla jsem poděkovat každé zvlášť, ale... mně vždycky dojdou slova... Já to zkusím.
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Venku svítí sluníčko, jemný vánek jsi pohráva s listy stromů. Kámoši hrají volejbal, smějí se... a já mlčky a vyjeveně sedím před počítačem, přičemž jsi v hlavě přehrávam, co jsem si právě přečetla.
Tady se slová hledají hodně těžko, pokud se vůbec pro amatérskeho čtenáře a nepisatele dají najít... a já to přesto zkusím, i když vím, že jediné, co zvládnu, na co se zmůžu, bude opakováni se po ostatních.
Po přečtení Ančiných myšlenek, se mi sevřelo hrdlo. Proč? Protože jsem se v ní viděla... navenek drsná, ale uvnitř jemná... těch lidí, majícich na tváři tu masku, je moc. Až příliš, řekla bych. A všichni se bojí těch jistých věcí... včetně mě.
Ale pak jsem přešla Kurenai. Zastavila jsem se a zapřemýšlela se. Je lepší být jako Anko, nebo Kurenai? Odpověď je jednoduchá, nejlepší je být někde v prostředku... bez masky, přetvárky.
A teď mlčky a vyjeveně sedím před počítačem, přičemž jsi v hlavě přehrávam, co jsem se právě přečetla.
Zhluboka se nadechnu a na tváři se mi usadí spokojený, ale hlavně blažený úsměv.
Bylo to skvělé, tohle je jedna z toho mála povídek, při kterých cítim něco víc.
Alea iacta est – Kostky jsou vrženy (Caesar)
Líbí se mi, jak je to obrácené. Ukazuje to, jak mají Anko a Kurenai opačné povahy...
Kašlu na ty pitomý slova. Protože přesně jako Joanne, ani já teď nevím co napsat. Tohle je prostě jedna z těch povídek, které ve mně nechávají krásný a příjemný... nepopsatelný pocit, něco hezkého a lehkého... svět je najednou zase o něco jiný. Nechala jsem se unášet textem, který najednou skončil... možná moc brzo. Ráda bych četla dál, hltala ta slova a písmenka. se kterými umíš ty tak krásně zacházet.
U nás teď prší. Jsem spíš Anko, nebo Kurenai? Na povrchu drsná, uvnitř bojácná, nebo na první pohled křehká, skrývající odvážnou tvář? Těžko říct.
Každopádně děkuju za tuhle povídku. Něco mi dala - a to "něco" mi říká, že jsem právě přečetla jednu z perel Konohy
Hybrid - Blind Side
FF Kniha
Cítím z toho... cítím a líbí se mi to.
Víš, já se nijak netajím s tím, že právě to cítění a dojmy je pro mě to nejdůležitější. Ponořit se do povídky, pro to, co říká... ať už ji píšeš, nebo čteš. To je důvod, proč mě tvoje povídky kdysi tak zaujaly. To je důvod, proč jsi na mém osobním řebříčku na stejném místě jako Minata. Což jinak není nikdo.
Víš, já ti neřeknu - jako jiní - jak moc dobrá jsi v psaní z technického hlediska. Ani to nepoznám. Já jsem v těch starých dobách totiž tak nějak ustrnula. A forma a podání... škoda slov. Takže jestli se nějakým zázrakem zlepším - dobře. Jestli ne - no co se dá dělat. Ale ty povídky, co píšu, miluju.
Není pravda, že pokud se tobě osobně povídka nelíbí, nemůže se líbit ani jinému. Každý v ní najde něco svého. Kromě toho, souhlasím s Ayenkou - ty jsi na takové úrovni, že dobré to bude vždycky.
Ale co je to potom za psaní?
Tvoji Píseň ulice zbožňuju. A vidím v ní, že ty ji máš také dost ráda. Neboj se ji psát tak, jak to cítíš. Oživ v ní své myšlenky.
Ale k téhle povídce... Dvě ženy, obě předstírají, že jsou něčím jiným. Dávají přednost hrané "dokonalosti" před přirozeností. Přizpůsobily se tomu, co si o nich jiní myslí. Ale jsou takové jen navenek... nikdy úplně spokojené, nikdy dokonale šťastné.
Myslím, že ten pocit zná spousta lidí. Myslím, že spousta lidí ví, že je to hloupé a slabošské a... prostě k ničemu. A spousta lidí v tom také bude pokračovat dál.
Je to škoda...
1) nečetla jsem předchozí komentáře, takže se možná budu opakovat
2) originální myšlenka, kterou jsem tu neviděla (ano jsem příšerně nesečtělá, ale už je to tak)
3) Aku zdá se mi to nebo rosteš? Pomalu ti nevidím do obličeje, i když zakláním hlavu, co se dá.
Jsem jen prach ve větru... Moje existence je bez významu... Zmizím na věčnost... A přesto... Možná si jednou někdo vzpomene... Doufám... Nevěřím... Zůstávám... Jsem jen prach... Prach ve větru... Vítr mi dal křídla... Nemám víc co si přát... Doufám... Nevěřím... Jsem jen člověk... I kdybych chtěla víc... Nesmířím se tím... Protože jsem jen člověk... A člověk je prach ve větru...
Je to takové zvláštní. Neříkám, že se mi to nelíbilo, to ne, ale přece jenom je tam jedna vada. Alespoň já jí tam cítím. Napsala jsi, že píšeš srdcem. Vypadá to tak. Jenže přece jenom je tam trošinku té mysli. Staráš se o to, co ti kdo pod povídku napíše. Možná, že říkáš, že ti kritika nevadí. Ale možná... Možná se jí někde v koutku své dušinky bojíš. A někdy tento pocit vyleze na povrch a dá o sobě vědět. Povídka je podle mého napsaná odlehčeno-neodlehčeným stylem. Vím, že tvé začátky jsou jiné. A právě proto jsou kouzelné. V těch vidím odlehčení. Nestaráš se v nich, jak bude povídka ohodnocena. Po velké kritice nastal velký zlom. Objevily se Nevěsty a z Malé Aku se stala Velká Aku. Docela radikální změna. A i když jsou tvé povídky tak úžasné, a tak dokonalé, přece jenom je v nich hodně pocitů, hodně přemýšlení a skoro nulové odlehčení. Neříkám, že je ta změna špatná. Není. Díky té změně jsi se posunula dál. Ale uvaž, nebylo by někdy hezké, kdybys kašlala na kritiku a vše okolo a pokusila by ses na chvilku vrátit do Malé Aku?
Chm... Nějak jsem se rozepsala. Gome, gome. -_-"
♪ Současná hudební inspirace: Why Should I Worry, Sandcastle Kingdoms, Night in the Woods, Cuphead the Musical, Attention
Kočičí škrábanice
A nějaké nové FF? YES! ^^ => Tanec iluzí 20 - S hlavou vztyčenu udělej krok vpřed, Tanec iluzí 19 - Lepší zítřky v nedohlednu, Není se čeho bát, Tanec iluzí 18 - Na tenkém ledě
Tak nyní naprosto netuším, co bych měla napsat. Vždycky se snažím alespoň o něco, ale tady to prostě neudělám; jak se znám, bylo by to stejně ohrané a snad i nepochopitelné...
Napíšu jen toto...Hltala jsem každé slovo. Jenže to není to, co se píše pořád a ke každému, tohle jsem doslova...Spolkla, tak úžasné to bylo...
Slova jsou zbytečná, spíše u mě nenalezená xD
Je to úžasné a tím už končím...
Hledat štěstí v maličkost dala jsem si za úkol - a jde mně to.
A hej, písanie je pre radosť (v tejto poviedke jej veľa nebolo, ale predsa... Mám z nej radosť ja
). Lenže u teba je jedno, či sa pri poviedke sústredíš na správne ukladanie slov a štylistiku, alebo len necháš plynúť pocity... Pretože ty to máš skrátka v sebe a nemusíš premýšľať nad tým, čo napíšeš. Zlepšovať sa treba, cvičiť treba, ale nakoniec najlepšie budú tie poviedky, do ktorých vložíš srdce a nie rozum a manuály na písanie, naštudované na internete. Cvičiť treba, potichučky, potajomky, aby si každý myslel že si génius od prírody, ale nakoniec, ak to s tým preženieš, tvoje poviedky stratia to kúzlo a technicky budú dokonalé, no čítať ich nebude nikto.
Ak mám povedať čo osm pri tejto poviedke cítila, tak sa mi zdala trošičku kŕčovitá. Predovšetkým, necítila som pri nej to čo Anko a Kurenai, ale to čo pri písaní cítila autorka. To by nemalo byť zlé, keby si cítila to, čo hlavné hrdinky (keď nešťastne zamilované dievča opisuje Hinatine pocity k Narutovi, je to niečo celkom iné). Akoby si sa naozaj snažila písať pre radosť, písať to čo cítiš, ale snažila sa až priveľmi a stále po očku hľadela na to, či to čo píšeš je správne. Možno to tak nebolo, možno je to len môj dojem.
Poviedka sa mi páčila, nie že nie, ale po prečítaní tej poznámky som dostala chuť zas si prečítať niečo zo začiatku, keď si naozaj nehľadela na to, ako píšeš a ako to kto skritizuje, ale písala si pre radosť. Niečo ako Mrcha, alebo Nalezená hime. Asi si ich prečítam zas... Ale chcela by som vidieť niečo v tomto duchu od teba aj teraz. Teraz, keď si sa o toľko zlepšila, dokonca o toľko, že všetky tie hlúpe poučky o písaní máš v hlave a nemusíš sa za nimi pri písaní obzerať a môžeš naozaj písať to, čo cítiš a na čo myslíš a tie nepísané pravidlá písania v tom aj tak budú. Toto bol dobrý pokus, ale tak sa mi zdá, že nakoniec ostalo len pri pokuse...
Ejha, som sa rozpísla O.O
Dovolím si podotknout, že to byla spíš varianta číslo dvě. Že ses vrátila do těch starých dob. Dobrých dob. Dob, který jsou už dlouho pryč a nikdy se nevrátí. Na jednu stranu mě to mrzí, na druhou si říkám, že všechno dobré jednou skončí. Aby se uvolnilo místo pro něco jiného. Z našeho pohledu třeba už ne tak dobrého, ale pro jiné, pro ty nové...?
Ty víš, co si o tvých povídkách myslím, Aku. Víš, jak moc tě obdivuju. Ale především víš, jak napsat dílo, po kterém ti nezbude nic, než se jen usmát, poklonit hlavu a pokusit se ti komentářem vyjádřit, co všechno to v tobě zanechalo. Jak tě to změnilo.
Tvoje povídky mají zvláštní dar. Vždycky, když si nějakou z nich přečtu, to ve mně zanechá silný emotivní zážitek a něco mi to řekne. A to něco je sakra důležitý. Pro mě.
Klaním se a tleskám. To všechno v tomhle pitomým komentáři. Ale i přes to doufám, že ti řekl, jak moc se mi ta povídka líbila.
• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda
Ja ti nikdy nemám čo vyčítať. Ty si pre mňa, a vždy aj ostaneš, jednou z autoriek, ktorých diela budem považovať za tie, ktoré patria medzi niečo viac. Si jedna z elít konohy, tak to bolo a aj bude
Vieš písať, vieš precítiť poviedky tak, že autor vidí a cíti dej a postavy.
Tak je to aj tu. Dve ženy, každá iná a predsa sa zdá, že trpia a to rovnako... Páči sa mi, ako sú mi celkom blízke... Páči sa mi, ako si do toho vložila aj časť seba.
Páči sa mi to celé
Edit: Je jasné, že to, ako si sa vylepšila, je vidieť už na každom tvojom dielku. Ale aj tak si stále myslím, že tebe to neškodí. Píšeš z duše, tu to bolo viac vidieť ako inde, kde si premýšľala nad písaním
A začiatky sú proste začiatky. Každému sa písanie časom zmení, len zlým, alebo pseudoautorom nie
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.