Blouznění 04 - Všechno jednou končí

Plot z trnitých větví a vrbových prutů nás chrání dokonale. Za tu dobu, co jsme tady, nemám zdání, jaký je vlastně den. Ze začátku jsem dny počítala, teď už je mi to jedno. Hned po tom oznámení, že tu na chvíli zůstaneme, se Shizune úplně proměnila. V mé blízkosti se chová... jaksi dospěleji. Zeptala se mne, zda bych ji něco nenaučila. Souhlasila jsem. Ty zkušenosti bude jednou potřebovat. Rána na krku se zcela uzdravila. Narůžovělá jizva začíná pomalu blednout, až jednou skoro zmizí.
„Tsunade-sama, co vlastně máte v tom kufříku?“ ptá se mne náhle.
Usmívám se.
„Chceš ho otevřít?“
Rychle kývá hlavou.
Zámky cvaknou a mé zavazadlo se otevře. Je plný cetek. Kunaie, shurikeny a další zbraně, které se jednou budou hodit. Jenom ta katana chybí.
„Můžu?“ Obrací se na mne s rozzářenou tváří.
Rozvážně přitakávám. Ihned se začne v kufru prohrabávat. Každou věc vytáhne na podlahu. Pár náhradních triček, kraťasové sukně, síťky. To vše pokládá na jednou hromadu, oblečení ji nezajímá. Se zbraněmi zachází také opatrně. Také vytahuje pár knížek, tituly jí ale nic neříkají.
Vzdychnu. Budu ji muset vyškolit v ninja tréninku. Lékařství ji ale taky naučím.
Nakonec vytáhne něco, co mne okamžitě rozhodí.
„To je nádherný... Mohla bych si to vyzkoušet?“
Tvář mi zkamení.
„Promiň, ale nemohla. Dej mi to.“
Smutně mi odevzdává mou nejcennější věc. Do dlaně mi spadne tyrkysový krystal s koženým provázkem. Přívěsek mého dědečka, Prvního Hokageho. A také Nawakiho a... Dana.
Připínám si ho na krk a odcházím pryč.

Tohle místo mne vždycky uklidní. Neporušený kout panenské přírody. Křišťálově čistá řeka, krásně zelená tráva, čistý vzduch, zpěv ptáků...
Sedím na velkém plochém kameni uprostřed řeky. Chodidla si máchám ve vodě a přemýšlím. Shizune mě však vyruší.
„Tsunade-sama... Gomennasai.“
„Nic se nestalo. To já bych se spíš měla omluvit.“ Dívám se na ni a vzápětí se usmívám. „Chceš se něco naučit?“
Odpovědí mi je rozzářený úsměv a zběsilé přikývnutí.
„Tak dobře.“
Přeskakuji kameny, abych se dostala na břeh. Mizím v chatě. Vracím se s pár shurikeny.
„Umíš házet?“ ptám se.
„Samozřejmě,“ oznamuje mi důležitě.
Klekám si k ní.
„Vidíš támhleten strom?“ Ukazuji na druhý břeh. „Chci, abys ho trefila každým shurikenem. Myslíš, že to zvládneš?“
Odstupuji na dostatečnou vzdálenost. Shurikeny dokázala přehodit jenom na druhý břeh.
„Nevadí. Budeš trénovat každý den a jednou se ti to podaří.“
Nevím, jestli mi věří. Přeskakuji na druhý břeh a házím shurikeny zpátky.
„Je ti šest. To je dostatečný věk na to, abys mohla přeskakovat na druhý břeh. Večer mi ukážeš výsledek své práce.“
„Hai, Tsunade-sama!“
Vážný výraz. Jsem ráda, že to takhle bere. Ale bohužel, házení shurikenů jí moc nepomůže. Je toho ještě hodně, co se musí naučit.

Ten večer jsem s její prací byla spokojená. Za chvíli zvládla základy. S chakrou pracuje také dobře. Den po dni se zlepšuje.
Dívám se do ohně. Sleduji rozverně tančící plamínky, v nichž vidím minulost a snažím se odhadovat budoucnost.
„Mohla bych se vás na něco zeptat?“
Otáčím hlavu k Shizune. Ta se mi pohledem vpíjí do očí. Snaží se zjistit, na co právě myslím.
„Tak se ptej.“ Usmívám se.
Ale dlouho mi úsměv na rtech nevydrží. Zaslechnu ránu. Výbušný lístek. A ne jeden. Vyskakuji z křesla. Do kufříku házím to, co mi přijde pod ruku. Ve spěchu ho zapínám. Danova neteř mi skoro nestačí. Málem vyrazím dveře z pantů. A to, co se děje venku, mě málem donutilo zalézt zpátky.
„Hej, lidi, to je Tsunade-hime!“
„Co?!“
Všichni ninjové z Konohy se podívají směrem, kterým se dívá jejich velitel. Ty pohledy mne mrazí.
„Tsunade-sama, nebudu se ptát, proč jste tady, ale potřebujeme vaši pomoc.“
Co mám dělat? Odmítnout? Nebo přijmout? Riskovat tím zase život? Svůj i její?
Shizune mě zatáhá za ruku.
„Pomůžete jim?“
Upírá na mě přímo psí pohled.
„Tak dobrá. O co jde?“
„Nepřítel napadl náš tábor. Potřebujeme lékařskou pomoc.“
„Veďte nás.“
Jejich tábor je necelý kilometr od nás. Napadá mě podezření, že se nejedná jenom o lékařskou pomoc. A jak se záhy ukazuje, mám pravdu. Vpadáme do probíhajícího boje. Nepřítel má viditelně převahu. Moje síla se jim hodí. Nečekám na pobídnutí. Hodím první kunai. Minu. Hodím další. Na tvář mi šplíchne cosi červeného. Krev. Uvědomuji si, co mám na tváři. Najednou vidím černě. Motá se mi hlava. Třesu se. Dál nebojuji. Na patě se otočím a utíkám zpátky. Pryč. Pryč od všeho násilí. Od té krve. Od té tekutiny důležité pro život.
„Tsunade-sama! Počkejte!“
Známý hlas mě zarazí. Čekám, až Shizune doběhne. Abychom byly rychlejší, beru ji na záda. A běžím dál.

Jen tak letmo dávám sbohem našemu dočasnému domovu. Osud zavelel a my musíme jít dál. Nevím, jak dlouho tahle válka potrvá. Co ale vím, je, že jednou skončí. Dalo by se říci, že jsme zase na útěku. Snažím se vzdálit od svého strachu. Ten mě však bude nadále krutě pronásledovat.