Rataka

Znáte tu scénu - vesnice, skupina dětí, ploužících se z jednoho rohu na druhý. Grupa, komunita, soudržnost. Dnes už to moc není, ale když žijete v době, kdy se vaši rodiče jednoduše sbalí a jdou bojovat za vesnici a vás nechají u příbuzných, u sousedů, nebo dokonce samotného doma, nemáte moc na výběr.
Jo, je v tom ta kapka nechtěné svobody. Můžete si chodit domů, kdy chcete a na jídlo si jdete do čajovny, protože máte peníze od Hokageho a peníze jsou moc, i když malá. A pak ležíte v noci sami ve tmě a představujete si, že ten šramot za stěnou nejsou myši, ale oni. Vrátí se z mise domů a padnou únavou do postele s tím, že překvapení v podobě jejich návratu, bude až ráno. Ale žádné se nekoná. Víte to ještě dřív, než vstanete, ale přece jen vás uvnitř těla hlodá ta nesmyslná, otravná naděje.
Tohle býval náš svět. Na krátkou dobu jsme se v něm stávali samostatnými, obecními dětmi. Každý sám za sebe. A když se vám to stává častěji, zvyknete si. Jako ona.
Bylo mi třináct, když se jen tak objevila v Konoze. Řečí se o ní vedlo dost - prý, že si ji udělal nějaký Konožský shinobi s Oblačnou kunoichi a ona mu to nechala vyžrat. Jestli je to pravdivý příběh nikdo neví a nikdo se to už nedozví, ale kdybych byl tím plodným ninjou, jako trest bych ji tedy neviděl. Byla zvláštní - možná v tom hrály jistou úlohu geny její matky. Kdyby jste ji znali, nestáli by jste o její přátelství, protože měla ten odmítavý, sarkastický postoj. Byla typ člověka, co vás nechá příjít blíž, aby vás kopl do zadku a smál se tomu. A co bylo ještě divnější, ani jste jí to nedokázali přímo zazlívat. Smáli jste se s ní a ani netušili, že tím dovršujete vlastní ponížení. Zároveň ale dokázala být vážná - z ní si legraci nikdo nedělal a trapasy se jí vyhýbaly obloukem. Už tenkrát byla pěsti a kopance. A byla krásná - sen každého pedofila. Jejím poznávacím znamením byla bezpochyby barva. Každému na ní bylo hned něco divného, ale tuhle věc jste si uvědomili až o něco později. Její vlasy měly temný, vínový odstín. Oči měla rudé, světlejší, možná trochu do oranžova. A i její kůže byla narudlá, tím podivným, nepopsatelným způsobem. Když strávila nějakou dobu na slunci, zčervenala docela. A jiná barva u ní jednoduše neexistovala.
Na začátku mi řekla, že se jmenuje Misa. Později se představovala jako Mina a potom jako Misako, Miwako, Mariko a Michiko. Ráda nás tím vytáčela a líbila se jí jména na M. Nakonec vyšlo najevo, že se jmenuje Rataka. Bydlela v malém bytě od Hokageho - ať už byl její otec kdokoliv, buď se k ní nehlásil, nebo byl mrtvý. Ona sama o tom nemluvila nikdy. Neměla žádné přátelé, ale když odešli Irukovi rodiče a ten osmiletý skrček se stal součástí Konožských ulic, začala být něčím, jako jeho starší sestrou. Nejspíš to bylo absencí mateřské lásky v jejím vlastním životě a způsob, jak si to vynahrazovala. Iruka mohl jen tiše zírat svýma dětskýma očima. A my ostatní taky!
Bylo jí čtrnáct a vlastnila štíhlou postavu se zvětšujícím se poprsím. Dnes je idolem mládeže Uchiha Sasuke. V žebříčku počtu slintajících studentů by jej Rataka určitě předčila - na akademii bylo vždycky víc kluků...
,,Úchylní nadrženci!" Při této větě pokaždé seděla na zídce před akademií a pokaždé si odplivla. Pak se objevil Iruka a ona seskočila dolů. Vzhlížel k ní, jako ke královně. Podala mu jablko, celé červené, splývající s barvou její kůže. ,,Na. Dali mi je zadarmo." Se smíchem se zakousla do druhého. ,,Jdeme."
,,Pro koho je to třetí?" Mě nebrala jako úchylného nadržence. Spíš jako kus nábytku. Útěchou bylo, že svobodného nábytku. Nemusel jsem se za ní plazit, stačilo jít. Byli z nás chuuninové a byli jsme v jednom týmu, takže jsem kritiku od Rataky, za svou pomalost, slýchával velmi často…
Vyhodila červený plod do vzduchu a chytila ho za zády. Iruka jen obdivně koukal. Ráda se předváděla. ,,Kdo ví? Třeba se někdo najde!"
Našel se. A to je v podstatě konec našeho začátku. Nebo jen jejího?

Když jste v té době zahlédli Orochimara, na jednu stranu vás k němu něco táhlo a na druhou zase odpuzovalo. To první, protože byl ještě hezký a to druhé, protože připomínal kus ledu. Nakonec každý usoudil, že nejlepší je sledovat ho z minimální vzdálenosti deseti metrů. Přibližně tolik jsme od něho byli vzdálení my. Já chtěl projít kolem, ale Rataka se v tu chvíli zastavila a pozorovala ho.
Otočil jsem se k ní: ,,Hej…“
,,Sklapni!“
Iruka ji zatahal za rukáv: ,,Nee-chan…?“
,,Šššš…“
Mohly to být tak dvě minuty jejího intenzivního pohledu. Pak se jí zvláštně zachvěla brada a než jsme se nadáli, mrštila po Orochimarovi třetím jablkem. Dalo se čekat, že jej drsně zachytí v letu, aniž by zvedl hlavu, což se i následně stalo. Podíval se na něj, jakoby držel kus meteoritu, nebo tak něco. A pak přímo na nás.
,,Pojď už!“ S Irukou jsme ji museli odtáhnout. Ale i tak se na tu bledou postavu za sebou neustále otáčela.
A následující dny začala Iruku nechávat svému osudu. Bylo jasné za kým chodila, ale o čem spolu mluvili nebo co dělali, ani nechci vědět. Byl jounin, chladný, docela nepřátelský a tak nedůvěryhodný, že by jste se do jeho rukou nesvěřili ani visící nad propastí. Už jsme jeden druhého potkávali jen na trénincích a já se Rataky ani nechtěl na nic ptát – odpověděla by jednou ze svých jízlivých poznámek.
Trvalo to asi rok. Pak Orochimaru opustil vesnici a ona po něm. Zmizela stejně rychle, jako se tu objevila.

Dnes si myslím, že se chtěla pomstít. Komu, proč a za co vlastně, jsem se nikdy nedozvěděl, ale sedí to jako hlavní důvod, proč s ním odešla. Na svoji pomstu potřebovala sílu a předpokládala, že ji u něho najde.
Setkali jsme se v zimě, na mýtině s černými, opadanými stromy, kde byl člověk neustále vystavený mrazivému větru. Stála tam, jako výjev z depresivního obrázku. Jediný červený bod na černobílém pozadí. Skláněla se k zemi a z nastavené dlaně jí zobal černý havran. Ráda krmila ptáky – myslím, že se jí líbila ta krátká štiplavá bolest, kterou jí uštědřovaly jejich zobáky. Když jsem se přiblížil já, pták roztáhl křídla a ztratil se na šedivé obloze.
Navzájem jsme se prohlíželi. Vyrostli jsme. Byla ještě krásnější a mnohem červenější, než kdy předtím. Usmála se a udělala několik kroků stranou. Pod nohama jí křupala zmrzlá tráva. ,,Přišel jsi mě zabít?"
,,Za co?"
,,Jsem s hlavním nepřítelem Konohy."
,,A to je zločin?"
,,Možná v budoucnu někoho zabiju..." Založila ruce na hrudi a po jejím souměrném obličeji se rozlil smyslný výraz. ,,Možná už v dost blízké budoucnosti."
Znáte ten typ lidí - přijdou a chovají se, jakoby jim na ničem nezáleželo, jakoby nikoho nepotřebovali a jakoby nenáviděli sami sebe? Ale ono jim na sobě záleží. My lidé to máme holt v povaze. Takže jim stačí ukázat vlídnou tvář a oni se na vás nalepí, jako na mucholapku. Způsobí dost velký zmatek ve vašem životě a nutí vás k sebekontrole - stačí jim říct jedno špatné slovo a zhroutí se. Ne proto, že by byli uražení, ale ze strachu z vaší zrady, z konce toho podivného přátelství. Taková bývala Rataka. Ukazovala mi pořád dokola, jak se beze mě obejde, ale ve skutečnosti mě potřebovala. Přátelství je nutná součást naší lidskosti.
Ale ta doba už pominula. Představil jsem si ji jako to červené jablko. A Orochimara jako bílého červíka, co do ní vyhlodal pořádnou díru.
Samozřejmě jsme bojovali. Spíš jen na oko, než ve skutečnosti. Vždycky jsem si v jejích rukou představoval něco vražedného, třeba velký skuriken nebo jehlice. Něco působícího bolest. Ale ona si vystačila s pouhým kunaiem. Uhýbali jsme a podnikali výpady jeden na druhého asi čtvrt hodiny. Pak nás to přestalo bavit a ona se opřela o jeden z holých stromů.
,,Utíkám odtud."
Výraz "utíkám" zvolila přesně. Orochimaru byl svým způsobem lichvář. Něco si od něj vzala, ale úroky jí přerostly přes hlavu. Nebyla jedním z těch ubožáků, co by pro něj pracovali z vlastní vůle. Zbytek toho jablka byl pořád pěsti a kopance, co bojují jen sami za sebe.
,,Najde si tě. Půjde po tobě, dokud tě nezabije."
,,Jo, já vím." Zasmála se. ,,Svět je velký! Vždycky jsem chtěla cestovat."
Tím byl náš rozhovor více méně u konce. Tak jsem se sebral a šel domů. Ještě na mě zavolala: ,,Asumo!"
,,Hmm?"
,,Mrzí mě, že tě nemiluju... Život by byl mnohem snazší."
Znáte ty dívky, co mají rády nebezpečné kluky? Rataka jednoho z nich milovala - nechtěla, ale milovala. A před tím se právě snažila útéct.

,,Asumo? Asumo!" Kurenai se natáhla přes stůl a zacloumala se mnou. Její červené oči teď byly docela blízko a to mě vyvedlo z míry. ,,Je ti něco?"
,,Ne, jen jsem si na něco vzpomněl..."
Obrátím se k oknu. Je zima, nad Konohou visí bílá mračna. Všechny výrazné barvy v tom prostředí vyvstávají. Dole na ulici jde žena v červeném kabátě. Její postava přímo září. Napadá mě, jestli se Rataka někdy vrátí, jestli se ještě někdy setkáme. Ale já nechci. Nechci, aby se vrátila. Chci, aby utekla co nejdál a všechny moje city si vzala s sebou. Teď bude nejlepší, začít úplně od znova.
,,Kurenai? Nechceš doprovodit domů?"
Možná, že za to mohly její šaty a oči, nebo jen to sychravé počasí. Připadala mi mnohem červenější.