Boj proti Osudu 25

Seděla na verandě a pozorovala západ slunce. Z mírně pootevřených dveří k ní přes kuchyni doléhaly tlumené zvuky televize. Ona je ale nevnímala. Sledovala jen, jak se ohnivě rudý kotouč slunce pomalu snáší k zemi a kousek po kousku mizí za obzorem. S přicházející tmou pomalu utichal zpěv ptáků, nahrazován téměř neslyšným šustěním prvního sněhu, snášejícího se z poklidné noční oblohy. Zafoukal vítr. Ještě před chvílí by byl býval příjemný, prozářený teplými slunečními paprsky, nyní však byl chladný, stejně jako měsíční světlo, matně ozařující dřevěné parkety verandy, a donutil Hinatu přitisknout si bradu blíž ke kolenům. Poslední dobou jí to kvůli zvětšujícímu se břichu šlo hůř a hůř. Snažila se dělat co nejvíc věcí jako obvykle, jako by všechno bylo ve starých kolejích, i když věděla, že to tak už moc dlouho nezůstane. Její snaha byla stejně marná, jako změna nevyhnutelná. Znaveně si položila čelo na kolena. Bylo jen otázkou času, kdy ji zakulacující se břicho před Nejim prozradí. Aby ten okamžik co nejvíce oddálila, stranila se, co mohla, bratrovy společnosti. Přes den spolu prohodili sotva pár slov a večery trávila Hinata o samotě na verandě.
Ale i z těch několika málo společně strávených okamžiků bylo Hinatě jasné, že Neji ví, že se něco děje a že o ni má strach. Nerada mu způsobovala starosti, věřila ale, že je to nevyhnutelné. Kolikrát zkoušela mu to říct, tolikrát selhala.
Vtom jí zakručelo v břiše – jako obvykle. Za poslední měsíce toho snad snědla víc, než za svůj dosavadní život. Byla si jistá, že by se klidně mohla cpát celé dny a nikdy by si nepřipadala přejedená.
Ozvalo se další zakručení, tentokrát mnohem naléhavější. Povzdechla si a vyškrábala se na nohy.
„Nenasyto.“ Zašeptala nepřítomně a hladíc vypouklinu, rýsující se pod tmavě modrým vytahaným tričkem, zamířila ke dveřím do kuchyně. Neslyšně chytila kliku a otevřela. Rychlými kroky se vydala k ledničce, když vtom ji přerušil povědomý hlas.
„Hinato?“ oslovil ji tiše její bratr.
„Copak?“ zeptala se. Mohl na to snad přijít? Co jí proboha řekne? Jak moc se bude zlobit? Vyděšeně čekala, co z něj vypadne
„Co kdybychom dnes zašli na večeři někam ven?“ navrhl. Hinatě spadl kámen ze srdce. Takže to neví. „Ani si nepamatuju, kdy jsi byla naposled venku kvůli něčemu jinému než tréninku s týmem.“ Hinata stiskla rty. Přece jen tu byl problém. Když půjdou ven, budou pořád spolu. Může riskovat, že to Neji pozná? Nebo ho má zklamat a stát si za tím, že chce zůstat doma?
„Dobře.“ Přitakala nakonec.

Byl příjemný večer na sklonku podzimu. Chladivý větřík si pohrával vlasy dvou Hyuugů, mířících k Rámen bistru. Bělostný sníh, který tenoučkou vrstvou pokrýval schnoucí trávu a holé větve stromů, pod jejich kroky téměř neslyšně popraskával. Hinata si přitiskla kabát blíže ke krku. Opět přemýšlela nad tím, co jí poslední dobou nedávalo ani spát. Musí mu to říct. Teď a tady. Není vůči němu fér, aby to nevěděl. Její ostýchavost teď musí jít chvíli stranou.
„Ehm, Neji-niisan…?“ začala. Musí být silná. Tohle zvládne. Určitě to zvládne.
„Ano?“ pobídl ji a s očekáváním pohlédl do jejího rázem bledého obličeje.
No tak, Hinato, to už nemyslíš vážně, tentokrát se ti to musí podařit, tentokrát mu to už řekneš. Přikazovala si v duchu modrovláska.
„Nic, promiň.“ Zašeptala se sklopenou hlavou. Vážně slyšela jeho povzdechnutí? Kdo by se mu ale divil. Tohle už udělala tolikrát. Nejdřív se z ní její bratr vždycky snažil dostat to, co chtěla říct. Později ale pochopil, že je to zbytečné, a tak s tím přestal. I ona už toho měla dost. Proč je jen tak zbabělá? Třeba by z toho měl radost, třeba by bylo všechno v pořádku, třeba… Nenáviděla slovo „třeba“. Když ho někdo řekl, bylo to, jako by rovnou vyslovil „ne“, „nikdy“. Pro ni však těch pět nenáviděných písmen bylo jedinou útěchou.
Třeba by vše bylo jako dřív…
„Už jsme tady.“ přerušil její fantazírování bratrův hlas. Odlepila oči od země.
Bylo to pro ni jako deja vu. Tady přece jedli jen pár dní po tom, co přišli sem, do Mlžné! Překvapeně obrátila oči na svého bratra, kterému na tváři zářil nepatrný úsměv. Ani Hinata neodolala a i její koutky se zvedly nahoru. Oba sourozenci si sundali kabáty, posadili se vedle sebe a objednali dva rámeny. Zatímco čekali na jídlo, Hinata vzpomínala na první návštěvu místního rámen bistra. Její vztah s Nejim byl tehdy nevinný, nekomplikovaný. Nebylo žádné tajemství, které je na jednu stranu nezrušitelně spojovalo, zatímco na druhou kvůli strachu z budoucnosti rozdělovalo. Vždy byli jenom oni dva a tečka. Nebyl nikdo třetí. Nikdy se s žádnou třetí osobou nepočítalo. Nicméně tu teď byla, s oběma pevně a nezpochybnitelně svázaná. Hinata si frustrovaně povzdechla, vtom se však před ní objevila miska plná horkého rámenu. S tichým „itadakimasu“ se tedy pustila do jídla. Vařící pokrm ji příjemně zahřál a nasytil její kručící žaludek. Nakonec neodolala a spořádala ještě jeden.
Oba zrovna zaplatili a chystali se k odchodu, když vtom uslyšeli tlumené prásknutí, jako by se za ně zrovna někdo přemístil. Překvapeně se otočili a spatřili dva ANBU. Obličej jim skrývaly bílé, modře pokreslené masky se znakem Vesnice Ukryté v Mlze. Přes obvyklou černou mikinu a dlouhé kalhoty stejné barvy měli jako ochranu před sněhovými vločkami přehozený modrobílý plášť, sahající jim až ke kotníkům. Vítr jim cuchal krátké rozčepýřené vlasy, jeden blonďaté, jeden zrzavé.
„Máme všem tlumočit zprávu od Rady starších.“ Začal jeden. Neji s Hinatou na sebe pohlédli. Od Rady starších? Co to může znamenat? Obvykle přece o všem rozhodoval -
„Jde o veřejné představení nového nástupce Mizukageho.“ pokračoval jedním dechem druhý ninja. Nástupce? Co to má znamenat? Má snad být zvolen Pátý Mizukage? Že by snad Čtvrtý odstoupil? Ale proč by to dělal?
„Všichni se shromáždí zítra, v devět hodin ráno, před hlavní budovou.“ dokončil opět první a i se svým společníkem se chystal k odchodu.
„Počkejte!“ přerušil je kuchař z bistra. Oba se otočili. „A co se stalo se Čtvrtým?“ vychrlil ze sebe rozrušeně. Zrzek pokrčil rameny.
„Zemřel.“ Řekl prostě a s tichým „puf“ zmizel. Druhý ANBU hned strojeně následoval jeho příkladu.
„Zemřel?“ zopakovala otřeseně Hinata, přičemž jí hlas hystericky vyletěl o oktávu výš. „Ale vždyť…“ Ne, nebylo žádné ale. Vše teď totiž jako mávnutím kouzelného proutku dávalo smysl. Nepouštěli je k Mizukagemu, nedávali jejich týmům mise… Tak proto…

Další den ráno byl v celé vesnici shon. Na první pohled se vše zdálo jako obvykle – bílé sněhové vločky se poklidně snášely dolů a přikrývaly zemi tenkou bílou peřinkou. Cvrlikající ptáčci se shromažďovali u krmítek a uzobávali kousky sušeného chleba či jiných lahůdek. Mezi lidmi ale panovalo napětí.
Je pravda, že zemřel? Šeptalo se ulicemi. Jak se to stalo? Nebyla to vražda? Podstrkovali své názory jiní. Kdo se stane jeho nástupcem? Jak povede vesnici? Ptali se s očekáváním a odpočítávali hodiny a minuty do veřejného představení nové hlavy Vesnice.
Nejinak tomu bylo i s Nejim a Hinatou. Když se přiblížila devátá hodina ranní, vydali se rychlostí blesku k hlavní budově, budoucímu sídlu nového Mizukageho. Před ní už se tlačil dav lidí – pravděpodobně přišla celá vesnice. Jak by si také někdo mohl nechat ujít takovouto událost! Někteří shromáždění se téměř třásli nedočkavostí, jiní měli oči červené od pláče, zatímco ti ostatní byli mrzutí. Čekali, až se objeví Rada starších, a to nejen proto, aby představila Pátého Mizukageho, ale aby také řekla něco k Mizukageho náhlé smrti. Sourozenci se vmísili do davu a zvedli oči k obrovské terase, na níž by se měli co nevidět objevit všichni vysoce postavení lidé vládnoucí Vesnici Ukryté v Mlze.
Několik minut se nic nedělo, jen šeptání v davu sílilo, až se z něj stal hluk, kde nebylo slyšet vlastního slova. Vtom se však obrovské dvoukřídlé dveře, vedoucí na terasu, se zaskřípěním otevřely a vyhrnulo se z nich několik postarších osob v bílých přiléhavých pláštích. Všichni, až na jednoho, který se šoural k prostředku balkónu, se všichni rozestavěli podél zdi. Mezitím se stařec narovnal a shlédl na dav, shromážděný před budovou.
„Vidím, že jsme se tu dnes sešli v hojném počtu,“ pronesl, „což je výborná zpráva.“ pokračoval jedním dechem. „Shromáždili jsme se tu hned z několika důvodů. První z nich je rozloučit se s naším dlouholetým ochráncem a strážcem, který bohužel před několika měsíci podlehl selhání srdce. Jeho smrt byla tak dlouhou dobu držena v tajnosti proto, aby se o našem oslabení nedozvěděly jiné vesnice, pro něž by to byla dobrá šance na útok.“ Smutně pokýval hlavou a nechal svá slova vyznít do ticha. Dav napjatě hltal každou jeho větu.
„Čtvrtý Mizukage si získal úctu od všech obyvatel své vesnice. Byl to velice silný ninja a skvělý bojovník a opatrovník, rovný svým předchůdcům i kolegům z jiných vesnic. Jeho ztráta zasáhla Mlžnou jako blesk z čistého nebe.“ Konstatoval stařec s prošedivělými vlasy pohnutým hlasem. Několik žen začalo vzlykat. Vtom muž rozhodil rukama „Nyní ale musíme zapomenout na minulost a kráčet vstříc budoucnosti. Staré zásady musí být nahrazeny novými, stejně jako zesnulý Mizukage musí mít následníka.“ Opět se na chvíli odmlčel a vystupňoval tak napětí vzhlížejícího shromáždění. „I přes smutek ze ztráty Čtvrtého mizukageho je tedy na čase, aby vám byl představen ten, jenž povede vesnici vpřed po několik dalších desetiletí.“ Poodešel ke kraji a pokynul k bráně, z níž před chvílí společně se svými kolegy vyšel. Chvíli se nic nedělo, potom se však obě její křídla rozletěla a ode dveří kráčela poměrně mladá žena. Kolem hlavy jí povlávaly dlouhé, krvavě rudé vlasy, které na čele tvořily ofinu. Na temeni měla několik pramenů svázaných do podivného útvaru. Přes ramena nesla přehozený typický bílý plášť jako ochranu před neustále se snášejícím sněhem. V levé ruce třímala Kage klobouk s modrým znakem „voda“. Nebylo pochyb, že právě ona má být tou vyvolenou novou vůdkyní, Pátou Mizukage.
Ode dveří zamířila žena ihned na místo, kde před chvílí řečnil zástupce Rady starších.
„Jmenuji se Mei Terumī a jsem Pátá Mizukage.“ Její autoritativní hlas se nesl celou Mlžnou Vesnicí. Všem bylo jasné, že právě nastává nová éra.
„Zatím nebudu dělat přílišné změny týkající se způsobu vedení Mlžné.“ Prohlásila. „Přeji si ale pracovat na příměří s ostatními vesnicemi.“ Odhalila své záměry. Ze shromáždění pod budovou se ozvalo jásání a hromový potlesk – obyvatelé Mlžné Vesnice tak vítali novou vládkyni, která je snad povede vstříc míru. Po několika minutách dav utichl a lidé se začali pomalu vracet do svých domovů.
Oba sourozenci se k nim už už přidávali, když vtom je přerušil známý hlas.
„Hinato? Jsi to ty? Dlouho jsme se neviděli.“ Tázaná se otočila a spatřila pohlednou tvář s pronikavýma zelenýma očima orámovanou krátkými rozcuchanými pískovými vlasy.
„Tai!“ usmála se. Poprvé se s ním setkala, když se pohádala se svým bratrem kvůli první misi jejich týmů. Když se tehdy zhroutila na ulici, nabídl jí tenhle muž pomoc.
„A nikdo jiný.“ Přitakal. „Jak se vede?“ zeptal se.
„Dobře,“ zalhala, hned se ale otočila na svého bratra a popostrčila ho dopředu, aby ho mohla představit.
„Neji, tohle je Tai. Tai – Neji.“ Zelenooký mladík se usmál a potřásl Hyuugovi rukou.
„Těší mě.“
„Mě taky.“
Neji obtočil své sestře nenápadně ruku kolem pasu. Na kratičkou chvíli naplnilo okolní prostor ticho. To bylo však posléze opět přerušeno mladíkovým hlasem.
„Gratuluju.“ Řekl najednou. Upřímný úsměv se mu rozšířil natolik, že jeho pusa zabírala půl obličeje.
„K čemu?“ nechápala Hinata. Mladík s pískovými vlasy se melodicky zasmál.
„Kdypak se to vyklube na svět?“ Pochopila.
Ona i její bratr rázem zkoprněli.