manga_preview
Boruto TBV 07

Blouznění 03 - Zůstaň naživu

Nevlídný les nás přijímá s otevřenou náručí. Tma vše pomalu zakrývá svým hustým černým pláštěm. Čeká, až utichne každodenní ruch. Ten my však neslyšíme. Místo toho na nás dýchá stísněná atmosféra nevlídného prostředí. Poslouchám každý sebemenší divný zvuk, který by naznačoval, že se blíží nebezpečí. Dusný vzduch mi ztěžuje dýchání. Někde blízko nás zakráká vrána.
Malá Shizune mi tiskne ruku. Nejdeme moc rychle. Jsme unavené po několikadenním cestování. V podstatě jsme bez jídla i vody. A vyčerpané natolik, že bychom byly schopné si na místě lehnout. Vzbudit se až za týden.
Zpozoruji, že začíná pršet. Nejdříve jen trochu poprchává. Potom se ale mračna roztrhnou. Za pár vteřin jsme úplně mokré. Ozývá se hlasitá rána. Vzápětí se noc na několik sekund změní v den. Po chvilce se to opakuje. Bouřka zuří přímo nad námi. Bude zázrak, jestli vyvázneme živé. V to alespoň pevně doufám.
Je blbost utíkat. Blesk se rád trefuje do utíkajících lidí. Jenže zůstávat na místě, kde je plno stromů... Pitomost. Uvědomuji si, že nejlepší by bylo dostat se na nějakou louku. Ta je však daleko. Musíme si lehnout na mokrou zem. A čekat, než to skončí.
„Shizune, lehni si.“
Dívám se na ni. Jsme na místě, kde je minimum stromů? Rychle se ujišťuji.
Blesk udeří přímo vedle mne.
„Vstávej!“ ječím. „Potřebujeme se dostat pryč!“
Strom se po zásahu vznítil. Sice mi není jasné, jak může oheň v tomhle vydatném dešti hořet, ale nemám čas o tom přemýšlet. Vrážím své svěřenkyni kufřík. Beru ji do náruče. Snažím se ze sebe vydat ještě těch pár zbytků sil. Dávám se do běhu. Proudy vody mi znemožňují sledovat, kam utíkám.
Pomalu, ale jistě, propadám panice. Vyčítám si, že jsem ji vzala s sebou. Vyčítám si, že jsem vůbec odcházela.
Zakopnu. Vzduchem letím docela dlouho. Cítím tvrdý náraz, ale gravitace pořád funguje. Kutálím se ze srázu. A Shizune, kterou jsem při zakopnutí pustila, padá vedle mne. Strach se stupňuje. Nevím, jak mu zabránit.

Konečně ten kolotoč končí. Ale svět se točí dál. Neodvažuji se pohnout. Vím, že mám něco zlomeného. A jenom jedna kost to asi nebude. Já nebo mé okolí se přestává hýbat. Rukama šmátrám po zemi. Najdu svěřenkyni i kufřík, který upustila.
„Shizune, žiješ?“ zašeptám. Na víc se nezmůžu.
„Hai...“
Umlká. Pro mne je to zlé znamení. Ve vzduchu cítím krev. Čí? Její? Svoji?
Registruji pohyb. Vícero pohybů. Vpravo, vlevo, přede mnou. Určitě je něco za mnou. Zřetelně vidím záblesky několika párů žlutých očí. Hladových. Pomalu sahám po kunaích. Stačí jediný zbrklý pohyb a vrhnou se sem. Ale i tak jsme snadná kořist. Žilami mi prostupuje strach a úzkost chyceného zvířete. Instinkt mi radí, abych vzala nohy na ramena, rozum však říká něco jiného. Zůstat. Bojovat o svůj život. A život mé svěřenkyně. Vezmu si do hlavy, že bojovat budu zuby nehty.

Déšť znatelně slábne, jsme obklíčené. Lovce už nebaví čekat. Jeden z vlků se na mne vrhá. Tesáky mi míří na tepnu. Neváhám. Kunaiem ho říznu do krku.
Nedbajíc na bolest se rychle postavím. Bezhlavě vrhnu zbývajících pár shurikenů. Zásah. Na všech. Náhoda? Štěstí? Dobrá trefa? Neřeším to. Chci se z tohoto hororu dostat živá.
Jeden mrtvý, dva zranění jednou ranou tak dobře, že se stahují zpátky. Zbývají další dva.
Ten nejkrásnější z nich mne hypnotizuje. Nehybně stojí, po šedé smáčené srsti stékají kapky deště. Má tak majestátný postoj...
Na co to myslím?!
Skočím do strany. Právě včas, abych se postavila do cesty tomu druhému. Nezastavuje se, běží dál. Celou vahou do mne naráží. Zavrávorám. Hodím po vlkovi vše, co mám. Něco málo ho zraní. Jenže to ho neodradí od úmyslu zakousnout Shizune. Vlci sice rádi snadnou kořist, ale tohle mě zaskočilo.
„Takže jdeš po malým dítěti?! Co jít takhle po mně?!“ řvu.
Nevím, kde najednou beru tolik síly a rychlosti. Strčím do něj vší silou. Za pět minut dvanáct. Ale i tak stihl Shizune na krku udělat hluboký šrám. S táhlým zavytím letí pár metrů vzduchem. Naráží do stromu. A já vím, že už nevstane. Zlostně se podívám na toho posledního. Od kruté smrti ho zachraňuje svolávající zavytí jeho smečky.
Bouře definitivně ustala. Teprve teď se rozhlédnu. Jsme v roklině, která je obehnána skalami. Ta, ze které jsme spadly, není vysoká. Dívám se před sebe. V té černé tmě rozpoznávám obrys srubu. Beru si Shizune pod paži a kufřík do druhé ruky.
K domku se blížím vcelku rychle. Že je opuštěný, zjišťuji hned. Vrazím do dveří, pokládám Danovu neteř na podlahu. Zkoumám její stav. Lehké bezvědomí a hluboký šrám na krku. S trochou chakry zastavím krvácení a obvážu to. Pokud budeme mít štěstí, dožijeme se rána.

„Tsunade-sama! Tsunade-sama!“
Ten řev nelze přeslechnout. Dokonale mne probral. Otevírám oči a nad sebou vidím tvář té malé holky. Posadím se. Hrudí mi projede ostrá bolest.
„Je vám něco?“
Zaregistruji, že si prohlíží můj bolestí zkroucený obličej.
„Něco ano, ale doufám, že to není vážné.“
Svléknu si tu zelenou vestu, kterou jsem zapomněla v Konoze nechat. Prohmatávám si hrudník. Naštěstí žebra nemám zlomená. Další na řadě jsou končetiny. Jsou samý škrábanec a pohmožděnina. To mě ale netrápí tolik, jako vyvrtnutý kotník.
„Pojď sem, podívám se na tebe.“
Opatrně odmotávám obvaz. Krví neprosákl, což je dobře.
„Zvláštní, nekrvácelo to tolik, i když je to hluboké,“ mumlám si pro sebe a soustředím zeleně zbarvenou chakru do dlaně.
„Nehýbej se, ano?“
Opatrně přikládám dlaň. Léčivý účinek té energie působí okamžitě. Rána se zaceluje. Po chvíli dlaň stahuji zpátky a přikládám ji na svůj kotník. Pohled však od Shizunina šrámu neodvracím. Zkoumám svoji práci. I když jsem to dala dohromady, potřebuje to ještě čas.
Zrak mi zabloudí na zakrvácený obvaz. Najednou se začnu třást. Vybavuje se mi ten kovový pach krve. Tu rudou barvu mám před očima. Jako nezávislý pozorovatel sleduji zabité. Lidi, zvířata. Všude kolem jsou kaluže té hnusné červené tekutiny. Podívám se na své ruce. I ty jsou pokryté krví. Z hrdla se mi dere jekot.
„Tsunade-sama!“
Teplé objetí živého člověka. To mne probralo z šoku. Pořád se ale nemůžu sebrat. A jenom díky tomu mne Shizune tak pevně tiskne.
„No, to by mohlo stačit,“ vzdychnu, když se po chvíli cítím lépe.
Hematofobie... To snad ne.
Vstávám s úmyslem podívat se po domě. Všude je velká vrstva prachu. Místnost, ve které se nacházíme, je prostorná. Dlouho nepoužívaný krb, moly prožraná pohovka... Obrazy visící na zdech jsou popraskané, barvy vybledlé. Procházím dveřmi do dalšího pokoje. Malá kuchyň, která již zažila své. Na ztrouchnivělém stolku vidím pár ušmudlaných hrnků s rozbitým talířem. Ze zvědavosti otevírám jednu ze skříněk. Vyplaším pavouka, který si soukal pavučinu na docela zachovalém nádobí. Ve třetím pokoji je koupelna a ve čtvtém ložnice. Všude jsou rozbitá okna. V koupelně však zjistím, že je díra i ve střeše. Nějak si s tím poradím, pokud tu budeme déle.
„Půjdu se rozhlédnout kolem, zatím tu zůstaň.“
„Hai, Tsunade-sama!“

Venku mne přivítá úsvit. Východ slunce vidět není, ale nahrazuje ho příjemně čistý vzduch, světlounce modré nebe, které je místy narůžovělé, kapky rosy, podobající se malým diamantům, v trávě a na pavučinách. Ptáci cvrlikají svou píseň a vše se synchronizuje do jemného orchestru. Kousek od domku teče potok.
Pokud zahradíme místa, odkud by mohli přijít nezvaní hosté, mohly bychom tady zůstat. Otáčím se k budově. S rozbitou střechou i okny si dokážu nějak poradit. Nikde ani stopy po bouřlivé noci. Jenom já vím, kdy a kde jsem se zachovala jako zvíře. Poslechla jsem přírodní instinkt, který mi velel, že mám zůstat naživu. A chránit tu, kterou měl Dan tolik rád.

Poznámky: 

Hematofobie - panický strach z krve.

4.333335
Průměr: 4.3 (12 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele himiTsu
Vložil himiTsu, St, 2016-08-17 21:40 | Ninja už: 5500 dní, Příspěvků: 921 | Autor je: Propadlý student Akademie

Mise L
Tu je krasny priklad toho proc ty dve potrebovaly vic casu a prostoru na vyvoj jejich vztahu - Tsunade by pri smyslech nikdy nevzala dite na vypravu kdovi kam aniz by mela sakra dobry duvod, kor kdyz jde o Danovu pribuznou. Deti bez jidla a vody dlouho nevydrzi, ve chvili kdy ji doslo ze budou bez zasob mela ihned hledat civilizaci.
O casti s vlky se radeji nevyjadruju. Smiling

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Po, 2010-08-16 20:21 | Ninja už: 5621 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Tak jsem to celé přečetla na jeden zátah... a Sayu? Je to výborný Smiling Zvlášť když je to o Tsunade xD

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Kimm-chan
Vložil Kimm-chan, Čt, 2010-08-12 20:05 | Ninja už: 5929 dní, Příspěvků: 759 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Vyvíjí se to nad míru zajímavě. Tenhle způsob psaní jako popis se mi strašně líbí Smiling. Myslím, že převrch dialogů by sem asi ani nezapadl. Zkrátka a dobře, píšeš to po svém a to tomu svědčí.
Jsem zvědavá, co se Tsunade a Shizune přihodí dál a jak si samy dvě poradí Smiling.


• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda

Obrázek uživatele Dyrim 少し雌
Vložil Dyrim 少し雌, St, 2010-08-11 15:44 | Ninja už: 5775 dní, Příspěvků: 333 | Autor je: Prostý občan

Propagace... propagace... Laughing out loud
Co ti na to říct? Jsem v očekávání, co přinese další díl Eye-wink

Jsem jen prach ve větru... Moje existence je bez významu... Zmizím na věčnost... A přesto... Možná si jednou někdo vzpomene... Doufám... Nevěřím... Zůstávám... Jsem jen prach... Prach ve větru... Vítr mi dal křídla... Nemám víc co si přát... Doufám... Nevěřím... Jsem jen člověk... I kdybych chtěla víc... Nesmířím se tím... Protože jsem jen člověk... A člověk je prach ve větru...