Když pláčeš písek 05 - Ticho před bouří

Seděl v koutě temné místnosti a myslel na dvě ženy, na svou a na jeho. Obě byly velmi silné osobnosti, i když každá svým vlastním způsobem a k oběma cítil obrovskou úctu. Jednu miloval, ale pro druhou riskuje vše. Ale proč? Ze začátku mu to přišlo jasné. Nebylo to sice lehké rozhodnutí, ale vlastně ani nebylo o čem přemýšlet. Věděl, že tím ublíží své ženě, ale věřil, že zrovna ona to pochopí. Jeho žena. Často o ní v posledních dnech přemýšlel jako o své manželce, přestože se jí vlastně nestala.
Zavřel oči a pozvolna vdechoval chladivý vzduch. I když se tomu všemožně bránil, začínal pomalu ztrácet pojem o čase. Už nebyl schopen s jistotou říct, který den vlastně je a přestával i vnímat, zda-li je ráno či noc. Jediné světlo, které vídával, bylo z chodby, když mu něčí ruka prostrkávala malými dvířky jídlo dovnitř. Z toho usoudil, že ti, co ho vězní, jej budou v budoucnu na něco potřebovat, protože jinak by ho nechali vyhladovět nebo by ho rovnou zabili. Ale nechápal, proč ho už dávno nevyslechli, proč s ním někdo nepromluvil. Poslední člověk, jehož hlas zaslechl, byla žena jeho dávného senseie, Kurenai.
Zaťal ruce v pěst, jako by chtěl vší silou praštit do stěny, ale v poslední chvíli se zarazil. Nechtěl způsobovat zbytečný hluk. Za tu dobu, co byl nucen tady sedět v naprosté temnotě, se jeho sluch rapidně zlepšil a tak dokázal sem tam zaslechnout, co se v jeho okolí děje. Byl vděčný za každičký ruch, protože cítil, že není izolován, že v tom není sám. Zjistil, že je tu přinejmenším ještě pět dalších vězňů, z toho čtyři přišli až po něm. Přemýšlel, jestli i oni jsou nuceni žít v temnotě nebo je to jen opatření proti jeho ninjutsu a ostatní mají život znepříjemněný jiným způsobem. Přikláněl se spíše ke druhé variantě, protože čas od času zaslechl vlevo od své cely až nelidské kvílení.
Spojil konečky prstů k sobě a jako už po tisící se tomu všemu snažil přijít na kloub. Uvědomoval si, že jen plýtvá energií, protože už celou svou situaci několikrát promyslel ze všech možných stran a úhlů, ale přesto mu to nedalo. Dokonce ho pobavilo, že dřív by dal cokoliv za to, aby si mohl jen tak v klidu ležet a nikdo by po něm nic nechtěl a on by nemusel hnout ani prstem. A teď, když to má, tak se celé dny jenom usilovně snaží, aby se z toho dostal. Marně. Vyzkoušel už všechno, aby uprchl a shledal, že jeho cela je dokonalým vězením, ze kterého pro něj není úniku. Byl si i docela jistý, že ani Chojiho Masový tank nebo Raikiri Hatake Kakashiho by zeď ani neporušily natož prolomily. Ani v oněch dvířkách, kterými dostával potravu nebylo slabé místo. Zkoušel také vystihnout okamžik, kdy se v místnosti objeví trocha světla a využít stínu ruky nepřítele, ale vždy to byl pouze klon. Jakmile kolem jeho paže obmotal své jutsu, zmizel a on nedostal po dva dny najíst.
Nezbývalo mu než doufat, že ho opravdu k něčemu potřebují a jednou si pro něj přijdou a snad udělají chybu, protože nikdo není neomylný a každý chybuje. I Shikamaru udělal obrovskou chybu, když opustil svou krásnou ženu, aby následoval přízrak jiné. Věřil ale, že Temari na něj počká, že zrovna ona pochopí, proč musel jít a že mu odpustí.
„Nara Shikamaru!“ Náhle proťal ticho hluboký mužský hlas.
Ve vteřině byl na nohou. Zmateně se otáčel na všechny strany,ale přesto nedokázal identifikovat směr, ze kterého zvuk přišel. Dokonce zvažoval, zda-li to neslyší jen ve své hlavě a nezačíná pomalu bláznit.
„Připrav se…“ ozvalo se mu tiše za zády.

Seděla v koutě své pracovny a popíjela horký zelený čaj, který jí připravila její asistentka. V poslední době trávila ve své kanceláři spoustu času a snažila se spolu s Hatake Kakashim přijít na kloub těm podivným událostem, které se v posledních týdnech odehrávaly. Jako už snad po tisící si povzdechla nad tím, že pro Shikamara by to jistě nebyl velký problém a vzápětí se jí díky této ironii osudu zmocnil vztek. Čas od času se jejich soukromých porad účastnil i Nara Shikaku, ale jak musela zdrceně konstatovat, nebylo to ono. Navíc jej ztráta syna zjevně zasáhla a Tsunade usoudila, že bude lepší, když ho pošle na nějakou misi, aby neměl čas se zbytečně utápět v myšlenkách na své jediné dítě. Usrkla ze svého pohárku a zadívala se na zdánlivě liduprázdnou Konohu pod sebou. Bylo pro ni skličující sledovat mrtvé ulice už v pět hodin odpoledne, ale nedivila se tomu. Potom, co se v okolních vesnicích začali beze stopy ztrácet obyčejní vesničané, už se bezpečně necítili ani tady, i když vesnice byla prakticky zabarikádovaná.
„Už by to nemělo dlouho trvat, Tsunade-sama,“ podotkl Kakashi a pohrával si s prázdným šálkem ve svých dlaních.
Přikývla a aniž by se na něj ohlédla, zeptala se: „Nemyslíš, že jsme to uspěchali?“
„Ne,“ ujistil ji pevně, „už jsme přece neměli na výběr.“
„Jen aby to k něčemu bylo,“ v jejím hlase byl znát podtón rezignovanosti.
Kakashi si uvědomoval, jak těžce na Pátou Hokage doléhá její bezmocnost a jak moc se strachuje o nevinné lidi, za které byla zodpovědná, ale nedokázal ji pomoct. Sám nechápal, co se vlastně děje a doufal, že již brzy přibude dílek do téměř prázdné skládačky. Nebyl nijak nadšen tím, když dala příkaz k tomu, aby ukončili sledování Kurenai a přivedli ji, ale chápal, že po tom, co začali vesničané mizet, nechtěla už čekat. I když nebyl zcela přesvědčen, že tato zmizení a ztráta Shikamara spolu souvisí. Navíc mu přišlo podezřelé, že za celou tu dobu ANBU neztratili stopu a dokonce se jim opravdu povedlo ji přivézt k výslechu. Pátá si výslovně přála, aby první, s kým Kurenai promluví, byl Morino Ibiki, proto ji jen letmo zahlédl, když ji k němu vedli. Ale bylo to na dostatečně dlouho, aby si všiml jejího prázdného pohledu. Poznal, že ať už se s ní dělo cokoliv, svůj vnitřní klid rozhodně nenašla.
Z myšlenek ho vytrhla žena, která náhle vstala a pomalým krokem mířila zpět ke svému stolu, zřejmě, aby si nalila z konvičky ještě trochu čaje. To už však nestihla, jelikož ji v půlce pohybu zastavilo hlasité zaklepání a na vyzvání vešel vysoký, mohutný muž se zjizveným obličejem na něhož oba netrpělivě čekali.
„Co jsi se od Kurenai dozvěděl, Ibiki?“ Zeptala se ho okamžitě.
„Ta žena není Kurenai,“ pronesl stroze.