manga_preview
Boruto TBV 07

Boj proti Osudu 24

Ráno jako vymalované. Sluneční paprsky, jemně se odrážející od mlžného závoje, líně se plazícího nízko u země, slabý větřík, ovívající větve přilehlých stromů a mezi tím jen zvuky kovu skřípajícího o kov.
,,No tak, Nentou, snaž se trochu," napomenul svého žáka mladý sensei, přičemž hravě vykryl jeho slabý pokus o ránu kunaiem do zad.
Mladík jen zavrčel. Tenhle trénink ho nebavil. Sensei, ač to aristokraticky vychovávaný zbohatlík chtěl či nechtěl přiznat, byl dobrý, opravdu dost dobrý na to, že byl cizincem v jeho vesnici. Avšak získat si Nentouův respekt byl nemožný úkol. Ani tenhle Hyuuga to nedokázal. A naneštěstí k tomu senseiův profesionální ledový klid vytáčel černovlasého samotáře k nepříčetnosti, jenž byla viníkem jeho častých a dosti zbytečných chyb. Což znamenalo další napomínavé řeči...
,,Nesoustředíš se na to," povzdechl si Neji, když jednou prudší ranou vyrazil Nentouovi kunai z ruky.
Ninja si jen odfrkl. Ne, tohle ho opravdu nebavilo. Už po několikáté ho dostal. A to se ani nijak zvlášť nezapotil.
Nentou zatnul ruce v pěst. Jak mohl ten...ten...divnej mladej kluk, ani ne o deset let starší, než byl on sám, chtít, aby ho poslouchal? Aby si bral jeho rady k srdci a z věcí, které mu řekl, že udělal špatně, si vzal ponaučení? Senseiovy řeči mu mohly jít klidně jedním uchem tam a druhým zase ven. Jemu to bylo jedno. Měl svoji samotu, pýchu, čest a hrdost. A to mu naprosto stačilo. Co jiného by potřeboval...všechno, co bude chtít, se přece může naučit sám. A to, že mu tu bude nějaký Konožský odpadlík dávat hodiny taijutsu, mu může být absolutně někde.
,,Nentou, poslouchej mě," probral ho z vnitřního debatování přísný hlas mladého Hyuugy.
Černovlasý mladík zvedl hlavu a jeho pohled se tak střetl s nekompromisním pohledem jeho senseie. Chvíli se na sebe dívali, oba oči zúžené do úzkých štěrbinek, snažíc tomu druhému cosi sdělit. Z Nejiho pohledu vyplývala jasná výzva k tomu, aby se začal Nentou chovat tak, jak by se správný žák chovat měl. Nejen ke svému senseiovi, ale i jaký by měl mít postoj k samotné výuce a tréninku. Naopak z Nentouova pohledu se dala vyčíst jasná pýcha a opovržení nad vším, co se mu snažil Neji říct, co se mu snažil vnést do duše. Ať už jako tvrdý učitel nebo jen jako o pár let starší kluk s podobným koloběhem života. Jeho oči mluvily jasně. Říkaly si o boj. A Neji mu hodlal vyhovět a konečně tak zjistit, co se za tou arogantní maskou vlastně skrývá.

Výkop.
Přehmat.
Svist.
Otočit se na jedné ruce kolem své osy a následně kopnout protivníka do břicha.
Cože? Není tam?
Chyba.
Je moc pomalý. Musí zrychlit.
Zatnutá pěst, koncentrovaná mysl.
Druhý výkop.
Zásah?
Zásah! Povedlo se!
Teď už jen otevřít oči a podívat se mu do tváře s tím triumfálním vítězným pohledem.

Nentou otevřel své úzké oči, hodlající podívat se svému učiteli do obličeje a ukázat mu, že on není takový začátečník, o jakém o něm až do teď smýšlel.
,,Cože??" zalapal po dechu mladík, když se na místě úderu místo vysokého hnědovlasého ninji třepotala jen krátká kláda. ,,To není..." nestačil už doříct.
,,Chtěl jsem vás pozvat na oběd, ale vypadá to, že hlíně dáváte přednost," pronesl s ledově klidnou tváří Neji, když se triumfálně skláněl nad svým protivníkem, který právě ochutnával plazící se proteiny mezi zrníčky hnědé sypké látky. ,,Nepokoušej se mě teď porazit, Nentou. Tvá úroveň taijutsu je mizerná. Tím bys neporazil ani kočku, natož někoho, jako jsem já. Napřed trénuj a neignoruj moje připomínky. Potom možná uvidíme, co nezvoraného se na tobě dá ještě použít."
Nentou se zapřel rukama o zem a zvedl se pár centimetrů nad hlinitý povrch. S odporem vyplivl zrníčka hlíny, která se mu dostala do pusy, a vyfoukl ta, která mu zalezla až do nosních dírek.
Byl naštvaný. Rozzuřený. Ponížený.
,,K sakru," zaklel si jen tak pro sebe, aby to neslyšel ani jeho sensei, ani nedaleko stojící dva týmoví kolegové, kteří ho propichovali mrazivými pohledy na důkaz toho, že selhal. Oplatil jim jejich přející telepatické kecy, zatímco se zbráborával a snažil se postavit se na nohy po té šlupce, kterou mu jeho učitel uštědřil.

,,Jen tak dál, Kyoudou!" povzbuzovala svoji žačku na druhém konci vesnice Hinata, přičemž se jí na tváři, díky úspěšnému absolvování tréninku jejími studenty, rozlil blažený úsměv.
Brunetka se usmála, když se jí podařilo zasáhnout klon svého senseie a ten se následně změnil v obláček šedého štiplavého kouře.
,,Dobře, myslím, že tohohle už máte jistě plný zuby," zasmála se modrovláska, když doskočila na zem a podívala se při tom na své tři svěřence.
Ti jen souhlasně kývli, zatímco si sedli na zem a spokojeně po náročném tréninku oddechovali.
,,Dneska jsme ale ještě neskončili," mrkla na ně šibalsky Hinata.
,,Co??" vyvalil její tým překvapeně oči při pomyšlení, že se dnes po těch padesáti kolečkách a namáhavých posilovacích cvičeních, zakončených bojem proti své senseice, bude muset ještě hýbat.
,,Potřebuju, abyste si zvykli na boj s někým, koho moc dobře znáte. Nikdy totiž nevíte, kdy se vám tahle...zkušenost bude hodit," pronesla s mírným podtónem smutku ve svém hlase, který se jí však následným rychlým úsměvem podařilo zamaskovat. ,,Takže já s Kyoudou budeme mít každá jeden kus papíru," řekla, přičemž vytáhla z kapsy dva malé papírové čtverečky, na které se obyčejně píší poznámky, ,,a vy se nám je budete snažit ukrást. Je jedno v jakém pořadí to uděláte, jen vás upozorňuji, že si budeme navzájem pomáhat. Takže když budete útočit oba dva na jednu z nás, ta druhá jí automaticky přijde na pomoc," mrkla na ně, zatímco pomáhala Kyoudou z vlhké země a oběma jim zastrkovala papírek za obvaz na pravé noze.
,,Sensei, jste si jistá, že je to dobrý nápad?" pokoušel se vyvrátit Hinatin plán Sewaninaru, zatímco mlok na jeho levém rameni souhlasně kýval jako rozkývaný zvoneček.
,,Chuninské zkoušky budou již brzo, Sewaninaru. A nikdy nevíš, proti komu tam budeš muset bojovat. Je klidně možné, že tvým protivníkem bude Setsuyaku nebo Kyoudou, jako se může stát, že to bude jeden z geninů z přilehlých vesnic."
,,Jistě, sensei, rozumím," kývl blonďáček a popošel pár kroků směrem ke svému nynějšímu spolubojovníkovi. Avšak ani za nic se mu nechtělo tento boj začít. Nemohl...a ani sám si nebyl jistý proč.
,,Tak jdeme na to, děcka!" zahájila souboj Hinata, přičemž musela okamžitě uskočit před vrženým kunaiem, který po ní hodil Setsuyaku. Jen se mírně usmála nad iniciativou svých studentů, načež vykryla Sewaninarův kop a jednou, dobře mířenou ranou do zad, ho rukou poslala k zemi.
Sewaninaru zalapal po dechu, když mu ho úderem jeho senseika vyrazila, ale brzy se vzpamatoval a postavil se znovu na nohy. Jeho balanc ale narušil druhý úder, tentokrát do břicha. Blonďáček se prohnul a trochu zavrávoral, ale dřív, než stačila přijít rána druhá, se proměnil v dřevěnou kládu a objevil se za zákeřným útočníkem. Stoupl si na obě ruce a nohama se snažil Kyoudou kopnout. Ta sice chvíli vykrývala Sewaninarovy pokusy o zasažení, ale když jí na obličeji přistál blonďákův mlok a znemožnil jí tak rozhled, měl její týmový parťák dokonalou příležitost k sebrání papírku. A taky že toho využil.
Mírně se pokrčil a jednou nohou za pomocí rotace podrazil nohy Kyoudou, která s řachnutím spadla na zem. Chvíli před tím, než se její tělo dotklo hlinité podestýlky, ale ještě stačila vyjeknout.
Hinata i Setsuyaku, bojující o pár metrů dál, okamžitě přestali zápasit svými kunai a podívali se na místo, kam brunetka dopadla.
,,Kyoudou!" zpanikařila modrovláska, když uviděla svoji svěřenkyni nehybně ležet na zemi. Okamžitě k ní přiběhla a zkontrolovala, zda nemá nějaké vážnější zranění. Naštěstí byla ale naprosto v pořádku.
,,Co se stalo?" obrátila se na Sewaninara už s klidnějším výrazem v očích.
Blonďáček ale jen vyjukaně stál, se svým mlokem na rameni, a hypnotizoval na zemi ležící týmovou parťačku.
,,Sewaninaru! Co se stalo?" uhodila na něj přísnějším hlasem Hinata a trochu s ním zatřepala, aby se i on vzpamatoval.
Mladík se jí jen vystrašeně podíval do očí, načež jemně zakroutil hlavou.
,,Já...já nevím.... Chtěl jsem ji sebrat ten papírek...Hitokage na ni skočil...a já jí potom podrazil nohy a ona...." zakoktával se, když se snažil senseiovi vysvětlit, co se vlastně stalo.
Hinata si povzdychla.
,,Nevyčítej si to, Sewaninaru...byl to úkol, který jsi měl splnit. A splnil jsi ho dobře. Kyoudou se z toho dostane. Jen asi dostala při dopadu malou ránu do hlavy. Z toho se vyspí. Já a Setsuyaku jí teď odneseme domů, dobře? Všechno bude zase v pořádku," snažila se ho mírně ukonejšit, i když sama měla strach o to, jestli se Kyoudou nic nestalo. Ale všechny její životní funkce byly takové, jaké by být měly a žádné povrchové zranění, kromě drobných odřenin na jejím těle, nezpozorovala. Takže to snad mohlo vyvrátit všechny vážné problémy.
,,Sensei...neměl...neměl bych jít taky?" zeptal se opatrně blonďáček, stále se dívající na nyní už víčky třepetající Kyoudou.
,,Zvládneme to, neboj. Zatím si jdi odpočinout. Za dnešek jsi toho zvládl hodně. Všichni jste toho zvládli dost. Takže vám pro zítřek dám mírný oddech. Uvidíme se na druhém cvičišti zase ve čtvrtek.“

Dny plynuly jako voda v horské říčce. Někdy narážely na tvrdé, kamenité dno, jindy byly laskány jemnými oblázky a doprovázeny zvučným zpěvem ptáků. Každý den byl jiný, vždy však přinášel ke dnu nové ostré balvany a jiné kamínky vyhlazoval do kulata.
Neji s Hinatou byli právě na cestě z tréninku. I když by to nikdy nepřiznali, práce senseiů jim dávala slušně zabrat. Nikdy by nevěřili, jak je těžké udržet na uzdě hejno tří dětí plných energie a ještě je přitom něco naučit. Domů se posledních pár týdnů vraceli vždy unavení a nemohli se dočkat, až se pořádně nají a zalezou do postele.
Na první pohled by se zdálo, že výcvik týmů je pro oba hlavní a jedinou starostí. U nich ale nic nebylo tak, jak by každý odhadoval. Vždycky tu byl nějaký háček, něco, co absolutně měnilo situaci. Jako třeba teď.
Ležela skrčená na posteli. Oči měla zavřené, aby alespoň trochu zmírnila tu nesnesitelnou bolest hlavy, která ji trápila už několik hodin. Necítila nic jiného než neodcházející bušení ve spáncích. Slepě zašmátrala rukou, až ucítila hladkou látku, deku. Zakryla se s ní až po bradu. V hlavě jí i přes bolest opět začaly vířit myšlenky. Jak se to mohlo stát? I když to nějakou dobu tušila, odmítala tomu uvěřit. Nebyla schopná si přiznat, že se to vážně stalo. Doufala, že se něco stane, něco, co ji vyvede z omylu a ona se jen zasměje své hlouposti. Doufala, ale marně. Už asi měsíc a nic takového stále nepřicházelo. Přestože si to nechtěla přiznat, bála se. Bála se, a to spousty věcí. Strachovala se, jak mu to má říct, jaká bude jeho reakce, a jak to všechno dopadne. Existovala pro ni vlastně jen hrůza z toho, co nastane. Nedokázala být šťastná, i když věděla, že správně by to tak mělo být. Správně. Nic nebylo správně. Všechno bylo absolutně špatně, což si uvědomovala víc, než by chtěla. Kdyby vše bylo jako dřív, kdyby to bylo jako před těmi třemi měsíci, byla by doma, v Konoze, žila by v domnění, že Neji je jen její bratranec a možná by chodila s Narutem večeřet do Ichiraku ramen. Kdyby nečetla ten dopis, všechno by určitě bylo jako dřív. Všechno by bylo v pořádku. Nebyl by tu problém, který nelze vyřešit. Problém, který časem vyroste, a už nebude možné nikomu lhát a dělat, jakoby nic. Rezignovaně si povzdechla. Co bude horší? Říct mu to teď, nebo počkat? Věděla, že říct mu to nedokáže, na to neměla nervy. Když ale bude mlčet, určitě se to časem dozví a bude na ni naštvaný, že mu to neřekla hned. Znala ho dobře, dost dobře na to, aby dokázala předvídat jeho reakce. Nechtěla, aby se na ni zlobil. Zbývalo tedy jedno jediné.
Opatrně se vyhoupla do sedu. Na chvíli se jí zatmělo před očima, do minuty to ale přešlo a ona se opatrně vyškrábala na nohy. Pomalu došla ke dveřím a stiskla kliku. Dveře se téměř neslyšné otevřely a ona opatrně nakoukla od chodby. Nikdo tam nebyl. Rozvážnými malými krůčky se vydala k dřevěnému schodišti. Srdce jí přitom bušilo, jako by několikrát oběhla Mlžnou vesnici.
Soustředila se na každý schod, jako by byl nepřekonatelnou překážkou. Opatrně našlapovala na parkety, jimiž byly stupínky obloženy. Musí mu to říct, hned teď. Když se jí to nepodaří dnes, už se k tomu nikdy neodhodlá. Už zbýval jen poslední krok. Schodiště nechala za sebou a dál kráčela k obývacímu pokoji. Bolest hlavy neúprosně zesílila, úměrně s údery jejího srdce. Položila ruku na kliku. Už je tak blízko, teď to přece nevzdá. Ruka ji však zklamala. Nedokázala v sobě posbírat sílu, na to, aby dveře otevřela. Oči se jí zaplavily hořkými slzami. Ne, tohle nikdy nedokáže. Jak si to kdy mohla myslet? Otočila se. Neúprosný pocit viny ji ne a ne opustit. Neji má právo to vědět. Musí mu to říct. Znovu se otočila. Vtom se dveře s tichounkým zavrzáním otevřely. Spatřila jeho obličej.
„Slyšel jsem šramot,“ řekl do prázdna.
„Jdu si jenom pro něco k jídlu.“
„Zase?"

4.666665
Průměr: 4.7 (15 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele mišule
Vložil mišule, So, 2010-09-04 16:33 | Ninja už: 5501 dní, Příspěvků: 1732 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

Tak to se nám hodně zamotá a nebyvají náhodou ty chunninské zkusky v konoze, jestli jo tak je to problem, jinak další vynikající díl

Obrázek uživatele nettiex
Vložil nettiex, Po, 2010-08-02 18:02 | Ninja už: 5877 dní, Příspěvků: 3653 | Autor je: Editor všeho, Kankurova kosmetička

Tuším, tuším čertovinu. A ta se mi moc líbí Smiling

Obrázek uživatele Kimm-chan
Vložil Kimm-chan, Po, 2010-08-02 18:09 | Ninja už: 5929 dní, Příspěvků: 759 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

No tak jsem zvědavá, jaký tušení máš. Páč jsme si se Shinkou daly asi 4hodinovou práci na tom, abychom toho neřekly víc, než je potřeba. A že to byl taky sakra problém xD.
Však v dalším díle už se uvidí Smiling.


• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda