Poslední bitva 48. jednotky Konožských ninjů jednoho sychravého a velmi chladného dne

Během velkého obléhání Skryté Kamenné vesnice, které se odehrálo na konci velké ninja války, se skupina odvážných kamenných ninjů vydala na nebezpečnou misi. Jejich cílem bylo proniknout nepřátelskou obranou, probojovat se skrz armádu obléhajících a přivést do vesnice pomoc (a jídlo).
Ano, tento příběh není o oněch odvážných (a hladových) bojovnících ze Skryté Kamenné. Náš skutečný příběh se totiž odehrává o půl kilometru dál.

Psal se tehdy rok velké ninja války a čas, který nikdo ze čtyřicáté osmé jednotky nevěděl. Jediný, kdo tu totiž nosil hodinky, byl Hiro a ten je zrovna zapomněl doma.
Byla to krutá válka. Nepřátelští i přátelští ninjové drancovali vesnice, a kromě obědů připravovali vesničany občas i o dobytek a dcery. A v některých případech osamělých kunoichi i o syny.
V jednotce čtyřicet osm na(ne)štěstí žádné kunoichi nebyly a velitel Midori žádné unesené dívky u svého týmu nestrpěl – prý to odvádí pozornost od povinností. Těmi byly obvyklé záležitosti, jako nehybně sedět v zákopu s kunaiem v zubech a čekat, jestli se nepřítel rozhodne zaútočit.
Útoky byly toho času velmi neobvyklé – smlouvy o neútočení, míru a spojenectví mezi vesnicemi se podepisovaly stejně rychle, jako se spalovaly a mohlo se velmi dobře stát, že celá armáda ninjů zaútočila na své nové spojence po boku svých nepřátel. A to ani nový pokrokový systém zpráv moc neulehčoval – nudící se vojáci na to vymysleli i vtip:

Sedí dva ninjové v zákopu a první povídá: „No, není to žádnej přepych, ale nejsme na tom zas tak špatně.“
Druhý se na něj podívá a řekne: „Co to povídáš!? Vždyť válka je hrozná! Nebo si snad myslíš, že na nás budou padat pečení holubi?“
Načež se ozve táhlé Fííí a do klína mu spadne vyčerpaný poštovní holub se zprávou o spojenectví.

Samozřejmě, ve skutečnosti žádní holubi z nebe nepadali (obyčejně si zaletěli na strom odpočinout a tam je něco ulovilo). Ale nebyl to právě hlad, co nejvíc sužovalo Konožské ninji, zejména jednotku čtyřicet osm. Není moc věcí, které se dají v zákopech nepřetržitě dělat – kromě kopání. A tak se hrálo shougi, další shougi a občas i mahjonk. Zřejmě z toho důvodu jsou váleční veteráni nejlepší hráči stolních her na světě – pokud jim z toho nepřeskočilo, jak se domníval ninja, jménem Muraki Gouzoua.
„Já už to tady nevydržím!“ vykřikl na celý zákop, ale jen pár nejbližších ninjů k němu zvedlo znuděné obličeje. Podobné záchvaty tu byly na denním i nočním pořádku. Zejména, když Muraki prohrál shougi. „Chci domů!“
Jeho protihráč, jménem Yumada Saratoshi, shrábl svoji výhru sto dvaceti pěti yenů, aniž by mu věnoval pohled. „Jsme tu teprv tři dny,“ konstatoval nezúčastněně.
To už mu Muraki ukázal záda a brblal si pro sebe věty, typu: „Měl jsem zůstat doma… Tam bych nemusel spát v blátě… Že já s váma jen šel!“ Zřejmě zapomněl, že to byl on, kdo všechny horlivě vyzíval k obraně Konohy.
Naštěstí se právě objevil velitel čtyřicáté osmé jednotky, Hatsuuga Midori, pročež dalším stížnostem nebylo povoleno zaznít. Velitel Midori se totiž objevoval v převážně nejmíň vhodnou chvíli – na konci hry, uprostřed snídaně, když se ninjům pro jednou podařilo tvrdě usnout, a nebo v té speciální době, kdy má člověk pěnu na tváři, zrcátko před sebou a holí se naostřeným kunaiem.
„Jednotko, nástup!“ zavelel svým hromovým hlasem.
Čtyřicátá osmá jednotka, složená z ninjů Murakiho, Yumady, Hira a Koichiho, zanechala činnosti (spánek, četba a počítání peněz), aby mohla vytvořit lajnu. Velitel Midori všechny přejel kritickým pohledem, což ovšem nebylo nic nového. Ninjové z čtyřicáté osmé jednotky si byli jistí, že i kdyby před velitelem Midorim stál sám Hokage, nedostal by nic lepšího, než kritický pohled.
Velitel Midori vytáhl malý papírek se zprávou od poštovního holuba a zřejmě chtěl jednotce sdělit nové rozkazy, ale byl hrubě přerušen bitvou, která se vzápětí odehrála na pozici 4-68-9-12. Čas nikdo neznal. Přítomným stačilo, že je jako vždycky chladný a sychravý den. Pustou krajinou se rozlehl válečný řev.
Jak vidno, chybí zde popisy ninjů Hira a Koichiho. Můžeme o nich obou s jistotou říct, že to byli silní a odvážní bojovníci, praví hrdinové své doby – proto zemřeli jako první, na následky dvaceti šesti bodných ran.
Velitel Midori rozhodně nebyl hrdina – byl ninja, takže dobře věděl, co to obnáší. Bitvou byl již přerušen mnohokrát, ale ne natolik, aby z ní byl překvapený. A proto jsme mohli v následujícím okamžiku vidět dva ninji, zmateně se krčící u stěny zákopu vedle svého velitele, snažícího se přehlušit hluk boje a konečně přečíst celou zprávu.
„Mý ninjové – na základě porušení příměří a dohody o neútočení se Skrytou Mlžnou vesnicí, byla zrušena smlouva o spojenectví armád Skryté Mlžné a Skryté Listové. Mlžní ninjové již nejsou našimi přáteli. Podpis: Hokage.“
Yumada Saratoshi se zděšeně zadíval do nitra zákopového bludiště. „Nejsou to náhodou ti, co mají zákop vedle nás?“
„To ne!“ vyjekl Muraki. „Jeden z nich mi dluží dvacet yenů!“
K tomu Yumada radši nic neřekl, protože dlužil jednomu Mlžnému ninjovi třicet yenů.
Velitel Midori jako obvykle dělal, že je neslyší. „Takže se můžete skvěle poučit z osudu vašich padlých přátel, kteří běželi bojovat na opačnou stranu, než měli.“
„Těch dvacet yenů jsem si šetřil…“
„To tedy znamená, že jsme s kameňákama kámoši?“ zeptal se Yumada. Těmi kameňáky samozřejmě myslel obyvatele Skryté Kamenné vesnice, kterou již třetí den obléhali.
„Já mu je nechtěl pučit, ale on říkal, že nutně potřebuje na papír a obálku, aby mohl napsat dopis domů..."
„Ano,“ přikývl velitel Midori. „A doufejme, že to tak zůstane, dokud tam budeme schovaní.“
„To už jsem je mohl rovnou prohrát v shougi…“
Yumada strčil do svého kamaráda loktem. „Mohl bys pro jednou zapomenout na prachy a soustředit se na útěk!?"
Muraki se zařídil podle jeho rady, neboť se v zápětí zeptal: „Útěk kam?"
Z ústí do Konožského zákopu se vyrojili Mlžní ninjové. V takových případech se jako osamělý voják obvykle rozhlédnete kolem a snažíte se ve svých spolubojovnících najít podporu. Což bylo momentálně zbytečné, protože většina Konožského zákopu před hodinou odešela hrát shougi do Mlžného zákopu. A velitel Midori závratnou rychlostí mizel v zatáčce na opačné straně. „Následujte mě!"
Proti tomuto rozkazu nemohli ninjové Muraki a Yumada protestovat.
Konání přeživších členů čtyřicáté osmé jednotky bychom mohli považovat za zbabělé. Ve skutečnosti se ale jednalo o naprosto logickou strategii - kdyby zůstali na místě, museli by čelit padesáti po zuby ozbrojeným ninjům z Mlžné a bránit vesnici, která ani nebyla jejich, a kterou se ještě před chvílí snažili vyhladovět. Ale aby byla potřeba násilí přece jen naplněna, shodou nešťastných náhod vběhli do dalšího Mlžného zákopu. Po celé jeho délce byly roztahané desky na shougi a mlžní ninjové zde zrovna drtili své konožské protihráče zcela nesportovním způsobem.
Ninjové Muraki a Yumada ještě chvíli doufali, že předchozí rozkaz stále platí. Jenže velitel Midori tasil svou nerozlučnou katanu a zvolal: „Do boje!"
I tento rozkaz si mohli trochu upravit, například: „Do boje mi nic není," nebo: „Do boje rozhodně nepůjdeme." Ale pohled velitele Midoriho byl vždy stále vražedný a to neplatilo pouze pro jeho nepřátele. Takže se Muraki s Yumadou ještě rádi chopili zbraní a vrhli se do víru nastanuvšího masakru!
Následující události bychom mohli popsat spoustou úskoků, úderů, úkroků, sekání, bodání, vrhání, zdrhání a sténání. Ale jelikož by to bylo pořád dokola (kdo kdy trvrdil, že je boj legrace?), přesuneme se v čase trochu dopředu.
Velitel Midori odložil zakrvácenou katanu a kritickým pohledem přejel po všech, co zbyli. V úpravě uniforem by ani jeden neobstál. „Opusťte zákop!"
Tohle také nemusel dvakrát opakovat. Jen špičkový vědec, trávící většinu dne přepočítáváním rychlosti světla by byl schopen určit, jak rychle se zbytky konožské armády ocitli u žebříků.
Vzdálenost, kterou museli překonat od zákopu až k branám Skryté Kamenné většina nepřežila a devadesát procent z těch, co ji přežili, byli zraněni. Poštovní holub se vzkazem pro Kamennou byl totiž sestřelen místním hladovým obyvatelstvem a sněden. Zpráva byla objevena o něco později, načež ji jeden z kamenných ninjů částečně rožvýkanou předal Tsuchikagemu. Tsuchikagemu bylo jasné, co se stane, když nevpustí prchající ninji pod ochranná křídla své vesnice - mohlo by to způsobit další válku a další hladomor. Na druhou stranu ale věděl co se stane, když je dovnitř vpustí. Hladomor by to určitě moc nezlepšilo... Proto svým poddaným přikázal, aby nevycházeli za hradby, ale nechali brány vesnice otevřeny každému Konožskému ninjovi, kterému se podaří neumřít po cestě.
A tuto dlouhou pouť přežili jenom tři ninjové. Nebylo to tím, že by bojovali lépe, nebo statečnějí než ostatní. Bylo to tím, že uměli rychleji utíkat.

Z osobních záznamů členů 48. jednotky, datující se od obléhání Skryté Kamenné vesnice za velké ninja války:
Velitel čtyřicáté osmé jednotky, Hatsuga Midori, byl společně se svým týmem poslán zpět do Konohy při velké výměně zajatců, která proběhla těsně před koncem války. Ve Skryté Kamenné zhubl o sedm kilo. Po návratu dostal od Hokageho vyznamenání za zásluhy. Účastnil se další spousty bojů, až do své smrti. Zemřel doma, na zánět slepého střeva. Bylo mu třicet osm let.
Muraki Gouzoua byl po návratu do Konohy o pět a půl kilo hubenější a stal se jouninem. Se svým bývalým velitelem, Hatsugou Midorim, se účastnil ještě několika bojů. V jednom z nich přišel o nohu a válčení chtě nechtě zanechal. Zemřel za neobjasněných okolností v Konoze, ve věku šedesáti čtyř let.
Yumada Saratoshi zanechal ve Skryté Kamenné šest kilo ze své původní váhy a dívku, jménem Arisa. Dodnes žije v Konoze. O návštěvě Skryté Kamenné zatím neuvažuje.