Blouznění 02 - Žít se bude přítomností

Ráno se proberu s příšerným třeštěním hlavy. Světlo bodá do očí, žaludek je jako na vodě. Seberu všechny své síly, abych se mohla posadit. Dost přiblble se rozhlédnu po bytě. Všude kolem mne se válí lahve od saké. A nechybí ani střepy.
Zapřu se rukama do podlahy, chci si stoupnout, ale pravačkou mi projede ostrá bolest. Podívám se na ni. Chvilku jen tak zírám, aniž bych se snažila něco chápat. Pak mi zrak zabloudí na ty úlomky od flašek. Přesněji řečeno, tohle jsou krvavé kousky skla. Teď už registruji, že mi ruka krvácí. Od lokte se táhne tmavě rudý pramínek. Postavím se tedy jen pomocí levačky a jdu hledat nějaký obvaz. Zůstane jenom u pokusu. Zakopnu totiž o své vlastní nohy. Znovu se tedy namáhavě zvednu. Nyní je chůze o trochu snazší. Tvrdě narážím do stěn, jak se snažím chakrou zastavit to krvácení.
Než se dopotácím do ložnice, rána je zahojená. Pokrčím rameny. Vezmu si alespoň prášek proti bolesti hlavy. V lékárničce zašmátrám po papírové krabičce. Když najdu tu správnou, zjistím, že plato s léky je už vybrané. Asi jsem poslední dobou přece jenom pila o trochu víc, než jsem měla. Znovu usnout, tentokrát na posteli, mi nedělá žádné problémy.
Probudí mne až zaklepání na dveře. Tedy, spíš pořádné bušení. Můj návštěvník je asi hodně vytrvalý. Vstanu a kupodivu se mnou prudké zvednutí nic neudělá. Jenom se mi trochu zamotá hlava. Než dojdu ke dveřím, letmo pohlédnu do zrcadla. Tmavé kruhy pod očima, rozcuchané vlasy, bledá tvář. Ušklíbnu se. Takhle jsem vypadala před rokem také.
Bouchání na dveře neustává. Povzdechnu si a jdu otevřít. Jakmile vidím, kdo přišel, mám sto chutí zase zabouchnout.
„Tsunade-sama,“ pípne černovlasá holčička, „můžu dál?“
Přikývnu a okamžitě uhýbám, aby prošla. Střepů a lahví si nevšímá. Sedne si na pohovku a upře na mne černá kukadla.
„Co chceš?“ zeptám se ne zrovna přívětivě.
„Mohla bych tady zůstat?“
Zarazím se. Jestli ji nechám, zmaří můj odchod, což vážně nechci. Danova milovaná neteřinka... Cítím, jak se mi svírá hrdlo.
„Prosím tě, běž!“ zařvu a skoro doslova ji vykopnu ven.
Opřu se o dveře a sesunu se na zem. Přeji si, aby slzy vyplavily tu bolest spolu se všemi pocity. Ale nejde to. Po chvíli pláč s vypětím sil zarazím. Potřebuji si vzít věci. Na to, abych si zabalila, mi stačí jeden malý kufřík, do kterého vecpu pár základních věcí. Normálně bych aspoň před odchodem trochu poklidila. Jenže teď... teď jen jednoduše praštím dveřmi s rozhodnutím nechat všechny vzpomínky a pláč zde.

Venku vládne chaos. Všude pobíhají lidé. A všichni křičí. Možná, že se řve i na mne. Vše ignoruji. Jako ve snu jdu přímo k červené budově. Ta je, stejně jako ostatní, skoro srovnána se zemí.
„Tsunade?“
Povědomý hlas mne zastaví. Podívám se na dotyčného.
„Sandaime Hokage... Chci vám oznámit, že odcházím.“
„Kam?“ ptá se. „Je válka, může se ti něco stát.“
Napřímím se, výraz ve tváři mi zvážní.
„Nevím, kam půjdu. Ale už jsem se rozhodla.“
Povzdychne si.
„A ta malá? Přece ji tu nenecháš? Včerejší bitva jí vzala rodiče.“
Proto tedy za mnou přišla? Už nikoho nemá. Tak jako já.
„Vezmu ji s sebou. Kde ji najdu?“
Ani jsem se nemusela ptát. Vím to...
Otočím se a do očí mě uhodí vzhled okolí. Poničené domy, všude hustý dým znemožňující pořádně dýchat. Sakury, které se kdysi pyšnily svou krásou a půvabem, tu teď stojí zničené, každá druhá se rovná obří třísce. Dříve plné krámky teď byly zavřené. Zely prázdnotou. Kromě některých. Těch, které dodávaly potraviny a zbraně. I lékárna byla poloprázdná. Zranění leželi na zemi v prachu. Všemi opomenutí. Buď se zotaví sami, nebo zemřou.
Nemohla jsem se na to dál dívat. Rychlým krokem jsem se vydala pro tu malou.

Odhrnu nízké větve a spatřím dívenku sedící u hromadného hrobu, oči upírajíc někam do dáli.
„Shizune?“ oslovím ji. „Chtěla bys jít se mnou?“
„Kam?“
Pokrčím rameny.
„Nevím. Půjdeme tam, kam nás nohy donesou.“
Mlčky se otočí. A já s ní. Díváme se na ten hrůzný pohled. Před námi je jáma, kde leží plno mrtvých těl. Muži, ženy, děti. Bez rozdílu věku. Ninjové i obyčejní obyvatelé. Všichni byli zabiti. Tak kruté... A tak obyčejné pro každou válku. Uvědomím si, že někde mezi těmi těly je i to Danovo.
Ne! Zatřepu hlavou. Zařekla jsem se přeci, že na tohle nebudu myslet.
Zpozoruji, že Shizune se vzdaluje. Po chvilce se však vrací. V ruce drží malý dřevěný křížek. Podívám jsem se na něj pořádně. Na každé straně je napsané jméno. Danovo a jejích rodičů. Zarazí ho do země a pak mě chytí za ruku.
„Půjdeme?“ pohlédne mi do očí.

A tak, při zapadajícím slunci, se obě vydáváme do neznáma. Slibujeme si, že necháme minulost za sebou a budeme žít přítomností. Tenhle slib... není jen tak ledajaké plácnutí do větru. Pořád je válka. Ještě bude plno mrtvých. Ale já už nedopustím, aby zemřel jediný člověk, který je mi drahý.