Pomsta 2 - Prarodiče

Z pootevřeného okna foukal do pokoje čerstvý větřík, přinášejíc vůni nočního deště. Ishi pootevřela oči, ale neuhodilo ji do nich světlo, jak očekávala. V pokoji byla tma jako v pytli. Nemohlo být víc jak pět hodin. Bezmyšlenkovitě se očima vpila do malé praskliny ve stropě a přemýšlela, jestli už má vstávat. Jedna její část chtěla, aby vstala, ta druhá, línější, se ale přikláněla spíše k možnosti trošku si přispat. Druhá možnost jí připadla rozumnější – proč by měla vstávat ještě za tmy? – tak se zachumlala do deky a zavřela oči v naději, že se jí podaří ještě aspoň na chvíli usnout.

Bleskurychle se vymrštila do sedu. Deka, kterou byla ještě před chvílí přikrytá, sjela na zem a zůstala tam ležet jako hromádka neštěstí. V Ishiiných vytřeštěných očích byla vidět čirá hrůza, jako pozůstatek děsivého snu. Byla tak vystrašená, že nemohla ani křičet. Na čele se jí perlily drobné kapky potu a stále se třásla, a to i přes to, že jakmile se probudila, zapomněla, čím ji ten sen tak vyděsil.
Nebyla si schopna vzpomenout, jaká noční můra jí ještě před chvílí zaměstnávala mozek. Ale ne, že by jí to vadilo. Byla ráda, že si ten sen nepamatuje, protože si byla jistá tím, že kdyby tomu bylo naopak, přála by si na něj zapomenout. Vyděšeně přelétla očima po pokoji, jako by jí snad měl o její noční můře něco říci. Ani teď si však nic nevybavila.
Nechala tedy sklouznout nohy z postele. Zvedla deku, která doteď ležela na zemi, a položila ji na matraci, když vtom se pokojem prohnal chladný ranní vítr.
„Tak už jsi vstala, Šípková Růženko?“ ozvalo se najednou ode dveří. Otočila hlavu a spatřila ve dveřích svého stále usměvavého optimistického dědečka, jak zavírá dveře, zabraňujíc tak dalšímu průvanu.
„Jak vidíš, tak jo.“ Usmála se a poodešla od postele, i když ji od nedávného probuzení stejně prozradilo pyžamo. „Ale ty jsi na nohou určitě už od pěti, jak tě znám.“
„A jak vidím, znáš mě dobře.“ Zazubil se.
„Takže vím, že o mě něco chceš.“
„Zase správně.“ Zachechtal se. „pomohla bys mi na zahradě posbírat lusky?“ požádal.
„Dobře, dej mi patnáct minut.“ Odpověděla jedním dechem. Kývl a vyšel z pokoje. Jakmile otevřel dveře, pokojem se opět prohnal chladivý průvan, ten ale ustal stejně rychle, jako začal.

Otevřela dveře od sklepa a vyšla na malý čtvercový dlážděný dvůr. Rozhlédla se po zahradě. Za jedním z ovocných stromů uviděla svého dědečka. Stál na tenké dlážděné cestičce, táhnoucí se prostředkem celé zahrady až k zadní brance a z obrovského spletence hrachů, trhal lusky. Ihned se za ním rozběhla. Děda ji pozdravil úsměvem. Ta mu jej, ještě než se přidala k jeho činnosti, vesele oplatila.
„V noci krásně napršelo, zahrádka to už potřebovala.“ Pochvaloval si. „Dnes nebudeme muset zalívat.“ Měl pravdu. Na zahradě bylo po nočním dešti příjemně. Ptáci poletovali ze stromu na strom a vesele zpívali. Ani slunce, plující po blankytně modré obloze, nedokázalo svými paprsky rozpálit zem na příliš vysokou teplotu.
„Budou letos ořechy?“ zeptala se Ishi.
„Spousta.“ Usmál se její děda. Na samém kraji zahrady totiž stál krásný ořešák, nejoblíbenější strom Ishi i jejího dědečka. Ishi věděla, že ho má tak rád proto, že má nějakou spojitost s její matkou - dědečkovou dcerou Hanou. Poznala to podle jeho úsměvu. Vždy, když o její mamince mluvil, měl na tváři úsměv. Někomu, kdo ho neznal, se možná mohl zdát radostný. Oči ho vždycky prozradily. Měl v nich bolest, neskutečnou bolest z její ztráty, ze smrti své dcery, Ishiiny matky.
Když se slunce vyhouplo na nejvyšší bod na obloze, otevřelo se jedno okno. Vzápětí z něj vykoukla hlava starší ženy s – jako obvykle - kyselým výrazem.
„Oběd!“ zavolala do zahrady na dědu a vnučku. „Zavolala“ ale není příliš vhodné slovo. Spíš to jen tlumeně zasyčela, aby to neslyšeli sousedi. Trpěla totiž neustálým strachem, že ji špehují. Jediný, kdo tu špehoval, však byla ona.
Ishi se společně s dědou vydala do domu. Prošli sklepem, po půlkruhovitých kamenných schodech vystoupali do patra a už na chodbě je do nosu udeřila vůně dnešního oběda. Vešli do kuchyně a nachystali na stůl talíře, zatímco se babička pustila do řeči. Jako obvykle pomlouvala každého, na koho si vzpomněla a šířila po místnosti negativní atmosféru. Ishi si rezignovaně povzdechla a ignorujíc vykecávající se babičku se pustila do jídla.
Večer se všichni – jako obvykle – posadili před televizi. Babička ležela na gauči a jako každý večer si stěžovala, jak ji bolí noha. Přestože bylo tropické horko, měla ji zabalenou do několika vrstev dek proto, „aby jí nebyla zima“. A to si celý den stěžovala na to, jaké je horko…
Ishi zaklonila hlavu a pozorovala bíle natřený strop. Televizi nevěnovala přílišnou pozornost. Už byla z toho nekonečného nicnedělání otrávená. Vtom uslyšela poutavou zprávu. S očekáváním se předklonila a vpila se očima na obrazovku.
„… a tak bylo rozhodnuto, že se letošní chudinské zkoušky budou konat v Konoze, odkud také pochází mnoho nadaných týmů, hodlajících je letos podstoupit…“ Ishi si povzdechla. Jak ráda by se zkoušek zúčastnila!
Její babička teď polohlasem začala pomlouvat Konohu a místní ninji. Himerish, Ishiin dědeček, nasupeně zatínal pěsti. Po chvilce už to nevydržel a vstal.
„Myslím, že si půjdu lehnout.“ Řekl klidně a vypochodoval z místnosti. Ishi se usmála a taky se zvedla.
„Jo, už je pozdě.“ Řekla vesele a zamířila za svým dědou.

A potom se to stalo. Ozvala se rána. A ona sledovala scénu před sebou a připadala si, jako by prožívala deja vu. Ne, nebyl to jenom pocit. Opravdu to už jednou zažila. Hlavou jí probleskovaly obrazy. Obrazy z jejího ranního snu tak strašné, že by jim snad ani nemohla uvěřit. Kdyby nebyly stejné, jako to, co se právě odehrávalo přímo před jejíma očima. Obličej se jí stáhl do příšerné grimasy, oči měla doširoka otevřené, stejně jako ústa, z kterých se dral němý výkřik nesnesitelné bolesti a zoufalství. Svět se jí v jedné vteřině zbortil jako domeček z karet. Otočila se – zčásti proto, aby odtrhla oči od toho, co se před ní dělo, zčásti aby přivolala pomoc, i když v hloubi duše věděla, že tady není pomoci – a vběhla do obýváku, kde se její babička stále rozvalovala na gauči jakoby nic, a cosi si pro sebe hudrala. Babička si jí zprvu vůbec nevšimla, po pár vteřinách ale zvedla hlavu a podívala se na svou vnučku. Přestože měla Ishi výraz naprostého utrpení, její babička nebyla schopná poznat, že se něco děje. Byla už taková. Nikdy nedokázala poznat lidské emoce jen podle obličeje nebo hlasu. Ke druhým byla v tomto absolutně bezohledná. Ishi se jí snažila říct, co se stalo, hrůza ji ale připravila o hlas. Tak jenom ukázala směr, kterým právě přišla. Její babička usoudila, že se asi přece jenom něco děje, když už Ishi neleží v posteli a nespí, a tak pomalu – jak bylo ostatně její zvykem – vstala a začala se šourat na chodbu. Ishi už neudržely nohy, a tak se sesunula na koberec. Z úst se jí vydralo tiché kňučení. Oči se jí naplnily zoufalými slzami.
To nemůže být pravda. Ozývalo se jí v hlavě. To nemůže být pravda…A potom se jí před očima objevila černota a Ishi ztratila vědomí.