Cherchez la femme

Mladá žena sklesle seděla ve své pracovně. Nebo jen mladě vypadala? Byla to jen zástěrka?
Tiše si vychutnávala jednu z těch vzácných chvil klidu, kdy jí Shizune nevyřvávala do uší, že nemá spát, že povinnosti čekají. Jí se to řekne.
Zamračila se nad tím, že se ve volném čase věnuje takovým věcem a znovu se zabrala do vzpomínek. Překvapivě čerstvých a bolestivých, které jí snadno rozrušily. Přesto je z nějakého důvodu měla ráda. Byly, na rozdíl od většiny ostatních, opravdové. Nepředstírala, nepodváděla, nelhala. V těch vzpomínkách byla tou Tsunade, jakou chtěla být vždy, ale vzhledem k tomu, že byla kunoichi, jí to většinu jejího života nebylo umožněno.

V mysli se jí objevilo pár konkrétních výjevů z toho večera.
Jak se baví, jak pije, jak poprvé otevřeně mluví s tím šaškem. Jiraiya.
Jméno, které zároveň pálilo i hřálo.
Tehdy, den před jeho odchodem do Deštné. Seděli v jedné ze zapadlých hospod, nechtěli vzbuzovat pozornost. Lidé si jich stejně nevšímali, byli zabrání do svých problémů. Utápění smutku v alkoholu bylo jen jedním z nich. Jaký důvod ale mohli mít? Znuděnost? Ztracená láska? Prohraná sázka?
Sázka.
Tsunade praštila balíčkem karet do stolu. Už zase prohrála. Pokolikáté ten večer, to už ani nepočítala. Naštvaně vypila další sklenku saké. Hodila přitom očkem po Jiraiyovi, který se jí drze utápěl očima ve výstřihu a pravděpodobně měl své oblíbené rádoby nostalgické řeči plné narážek. Neslyšela ho. Hluk všude okolo splýval do jednolitého celku, světla se zdála méně ostrá, tlumená. Mírně jí pálilo v krku a ona poznala, že konečně překonala tu hranici mezi světem střízlivých a opilých.
„Vypadáš strašně, Tsunade. Pojďme pryč,“ ozval se Sanninův hlas snad až příliš jasně. Pravděpodobně to byl poslední pokus o upoutání její pozornosti. Zařval jí do ucha a určitě ji celou poprskal. K její mírně zezelenalé tváři se přidal načervenalý nádech. Jestli od pití, nebo z rozpaků, to mohl Jiraiya jenom hádat. Osobně se ale přikláněl k tomu prvnímu. Ti dva k sobě nikdy neměli moc blízko.
Přestal se zabývat takovými povrchními věcmi, podepřel blonďatou ženu a vyšel s ní z hospody. Hned poté zamířil do jedné ze slepých uliček. Právě včas. Tsunade si unaveně klekla a musela se potupně vyzvracet. Všechno, co vypila a snědla, všechno šlo ven...
„Škoda těch peněz, co?“ uchechtl se nad ní bělovlasý. Otřela si ústa a hodila po něm otrávený pohled.
Zítra jde riskovat svůj život a ještě má čas na jedovaté poznámky?
Nejistě vstala, svět se jí zatočil před očima a zachytila jediného objektu v okolí. Naskočila jí žíla na čele a chtěla se od Jiraiyi odstrčit, ale dřív, než to stihla udělat, jí pevně obejmul kolem ramen.
„Co to děláš, ty idiote?!“ vyjela na něj ostře. Mlčel. Kvůli alkoholu v krvi byla příliš nejistá na to, aby dál kladla odpor, protože kdyby ji pustil, moc dlouho by se na nohou neudržela. Po chvíli roztřeseně následovala jeho příkladu a také mu položila ruce na záda.
Co to má proboha znamenat?! řvalo její vnitřní já. Sama nevím, odpověděla si vzápětí. Možná se jí to nějakým zvláštním způsobem líbilo? Byla příliš opilá na to, aby to řešila. Byla unavená na to, aby to řešila. Tak to přestala řešit a přivinula se blíž k druhému Sanninovi.
Stáli tam tak dlouho, bez jediného slova, a přesto si toho hodně řekli. Možná za ty roky mezi nimi nevzniklo jen přátelství...
… to je tak absurdní, ušklíbla se Tsunade, když zabořila Jiraiyovi hlavu do hrudi. On ji přesně v tu chvíli pustil a ona se rozplácla na špinavém chodníku.
„Stařecká láska, co?“ zasmál se bělovlasý muž a tím celou tu podivně kouzelnou situaci naprosto shodil. Pak se alespoň trochu vzchopil a pomohl Godaime na nohy. A vedl dál večerní Konohou, které měl dát zanedlouho sbohem...
A pak se najednou zastavil.
„Tsunade, mám pro tebe návrh na sázku.“
„Jakou?“
„Jestli se vrátím, prohraješ, jestli ne, tak to bude tvá první vyhraná sázka!“
„Idiote!“ Chtěla mu vlepit facku, ale kvůli rozostřeným smyslům minula.
„O těchhle věcech se nežertuje!“
„V pořádku,“ tišil ji Jiraiya, „určitě vyhraju!“ Tsunade to přešla temným zabručením a Sannin se znovu zasmál.
Tady vzpomínka končila. Rozmlženě, stejně jako opilcovo vnímání.
Tsunade ale stejně věděla, že se tehdy nic nestalo. Jiraiya ji prostě zavedl k jejímu domu a protože byl ještě celkem střízlivý, pravděpodobně zašel ještě do nějaké další hospody.

Sázka.
Byla to první, kterou vyhrála, ale necítila radost. Ani nemohla.
Ne, nebyla jako nějaká žena, kterou opustil muž a z války se už nevrátil. Spíš jako kdyby si s ní Jiraiya jen hrál... jako nějaký jeho vtip. Příšerný, za vlasy přitažený, sarkastický vtip. Přesně to, čeho byl on schopen.
„Proč?!“ vykřikla do tiché místnosti a zaryla si nehty do kůže, aby potlačila slzy, které se jí draly do očí. Cítila se tak poražená, jako ještě nikdy.

„Tsunade-sama!!!“ vtrhla do kanceláře Shizune a vrátla Godaime zpět do reality. Do otravné, hloupé, příliš skutečné reality. Do světa bez Jiraiyi, kterého nenáviděla a milovala.