Když pláčeš písek 01 - Kapky zmaru

Stál u okna a zíral na zamračenou oblohu, ze které se proudem řinul prudký déšť. I když miloval pohled na mraky, jemně povytáhl obočí při představě, že za chvíli bude muset opustit útulné teplo svého domova a vydat se vstříc tomuto nečasu. K jeho velkému překvapení mu to ale vlastně ani nevadilo. Netrápil se vidinou podivného chladu, který tak nečekaně zasáhl vesnici v jinak parném létě. Ani ho neodrazoval silný vítr, který předčasně shazoval listí ze stromů. Jistě, za normálních okolností by mu byť jen pomyšlení na to, že půjde v takovém počasí ven, přišlo přinejmenším otravné, ale ne dnes. Dnes má skutečný důvod. Dnes půjde za ženou, která získala to, co nevěřil, že by jakákoliv bytost tohoto problematického pohlaví kdy mohla. Ano, ona získala jeho srdce. A jak už bylo v její povaze to, co získala, nehodlala pustit. A i za to ji miloval.
Obrátil se zpět do místnosti a lehce se pousmál. Vzpomněl si, jak mu dal před nedávnem otec přednášku na téma Silné ženy a jejich útlak. Už předtím věděl, jak otravné a příšerné to s nimi může být. Viděl to po celý svůj život každý den doma a musel si přiznat, že už měl s ženskou umíněností a panovačností i vlastní nemilé zkušenosti. Ale jak otci řekl, osudem muže je milovat nesnesitelnou ženu a za tím si stál. Už za pár minut vyjde z tohoto pokoje a vloží svůj život do jejích rukou a ona se na oplátku oddá jemu. Nic méně otravného si nedokázal představit.
Zablesklo se a při dunění hromu se dveře rozlétly dokořán. Chvíli nechápal, co se stalo. Napolo čekal, že v nich uvidí Choujiho nebo svého otce s dalšími věcnými radami do života. Dokonce by ho ani nepřekvapilo, kdyby vešla jeho matka, která byla v posledních dnech nezvykle na měkko a už mu tím lehce lezla na nervy. Ale tohoto návštěvníka skutečně nečekal. Byly to roky, co ji naposled spatřil a v první chvíli ji téměř nepoznal.
„Vy? Co tady dělá…“ Nestihl doříct.

Stála u okna a sledovala liduprázdnou ulici pod sebou. Kapky deště nemilosrdně bičovaly chodníky a ona se do nich vpíjela očima. Déšť ji fascinoval. Jako dítě jej téměř nespatřila. Žila ve vesnici, kde byl vzácností a požehnáním a i když už ho zde zažila několikrát, pořád ze sebe nedokázala dostat ten pocit výjimečnosti, když se na něj mohla dívat. Právě déšť byl jedním z důvodů proč nakonec souhlasila, že se přestěhuje. Dlouho o tom nechtěla ani slyšet. Představa toho, že opustí svou vesnici, která byla jejím domovem, byť nehostinným a ponurým, ji naplňovala úzkostí. I teď se lehce zamračila, když si uvědomila, že za pár minut bude nazývat svým domovem úplně jinou vesnici. Měla pocit zrady vůči svému lidu i rodině. Za žádnou cenu nechtěla opustit své jediné příbuzné, své bratry. Ale nedávno se jí zahleděl do očí a zašeptal, že on bude také její rodina a bylo rozhodnuto. Tehdy si uvědomila, že jakkoliv se to zdá těžké, nebude toho litovat.
Lehce se zachvěla. Byla zvyklá na teplejší podnebí a i když zde pobývala v poslední době často, stejně si ještě na zdejší chlad nezvykla. Její budoucí tchán s oblibou říkával, že ženu by měla hřát láska k jejímu muži. Celkově jí otec jejího vyvoleného připadal tak trochu divný. Moc toho nenapovídal, ale když už něco řekl, necítila se v jeho přítomnosti nejlíp. Ovšem oproti budoucí tchýni si ho, dá se říct, zamilovala. Ta ženská byla přímo příšerná. Někoho tak umanutého a panovačného ještě nikdy neviděla. Pokud nebylo po jejím, byl oheň na střeše. Často přemýšlela, jak to s ní její manžel dokáže vydržet a pak si uvědomila, že ani on asi není tak úplně normální. Byla si ale jistá, že oba musí být blahem bez sebe, že si jejich syn dovedl domů zrovna ji. Konožské ženy jsou, podle jejího mínění, jedním slovem hrozné. Třeba jako ta holka z jeho starého týmu, kterou jí dal na krk. Prý že jí pomůže s oblékáním a krášlením na svatbu, když je to holka. Ano, holka to skutečně je, ale jediné s čím jí dokázala pomoct bylo vyvolání bolesti hlavy. V jednu chvíli ji tím svým věčným brebentěním tak vytočila, že měla téměř neodolatelnou chuť odfouknout ji svým vějířem. Naštěstí musela odběhnout pro květiny a tak byla zachráněna.
Blesk ozářil její tvář a v dunění hromu málem zaniklo tiché zaklepání.
„Dále.“
Dveře se pomalu otevřely a v nich se rýsovala silueta mladého muže v dlouhém bílém rouchu. Pomalým a rozvážným krokem vešel dovnitř a zavřel za sebou.
„Gaaro,“ vydechla potěšeně a s úlevou, protože se bála, že se Ino vrátila tak brzy.
Muž jen neznatelně pokývl hlavou a dál se tvářil nepřístupně s lehkým smutkem v očích.
„Stalo se něco?“ Zeptala se v mírných obavách.
Dal si načas než odpověděl: „Jsi si jistá? Opravdu jistá?“
Usmála se. Dojímalo ji, jak velký strach má o ni její nejmladší bratr. A hřálo ji u srdce, že se jí nechce vzdát. Už dávno spolu vedli podobný rozhovor a tehdy pochopila, že vlastně nemá výhrady vůči muži, kterého si vybrala, ale vůči tomu, že ho opustí. Ať už ctěný Kazekage působil jakkoli samotářským a odtažitým dojmem, dvě osoby mu byly opravdu blízké a on se nejvíc bál toho, že teď o jednu z nich přijde.
„Mám tě ráda, bratříčku, na to nikdy nezapomeň,“ zašeptala, protože se bála, že by se jí mohl zlomit hlas.
Přistoupila k němu blíž a lehce ho objala. Na kratičký okamžik její obětí opětoval, ale rychle svěsil ruce zase podél těla. Ale to jí nevadilo, byl to mnohem větší projev citů než od něj mohla očekávat. Odtáhla se od něj a ušklíbla se, aby zamaskovala zamlžené oči.
„Mohl bys jít napřed? Za chvíli tě doženu, jen se ještě trochu doupravím.“
Kývl a se stejným výrazem s jakým přišel i odcházel. Když otevíral dveře srazil se s pohledným mužem, jehož ruka visela ve vzduchu jako by chtěla zaklepat.
„Kankurou,“ pronesla na oko podrážděně, „na nějaké citové výlevy nemám náladu. Ještě pořád mě zdejší ženské nenakazily svojí měkotou. Takže si klidně dej odchod, uvidíme se za chvíli.“
Čekala, že ho to pobaví, že se ušklíbne a odvětí jí něco stejně kousavého jako vždycky. Byla to taková jejich hra, při níž ale vždy vyplynulo, jak jim na sobě záleží. On však nehnul ani brvou a tvářil se neobvykle vážně.
„Vy dva jste se rozhodli, že se mě pokusíte vykolejit? Ale to se vám nepovede, pánové. Já se…“
„Je pryč.“ Přerušil ji silným hlasem.
Užasle zamrkala a se stále ještě otevřenou pusou od toho, jak jí skočil do řeči, na něj nechápavě zírala.
„Odešel, zmizel. Asi zdrhnul,“ a po chvíli tiše dodal, „Je mi to líto.“
V místnosti se rozhostilo neúnosné zlověstné ticho, které protnulo až zavrčení nejmladšího ze sourozenců za doprovodu dalšího ohlušujícího hromu: „Zabiju ho!“