Ohnivá vůle se nevzdává! Obava, část 43.

Kisame neměl možnost, se po dobu asi dalších pár hodin, jak spojit s Madarou, ale jednou mu to vyšlo! Když prohlásil, že si jde zaplavat, do nedalekého jezírka.
Bratři samozřejmě tušili, že se chce spojit s Madarou. Tak ho nechali, jenže blízko něho ukryli klon. Jenže spojení se nedařilo a on byl z toho notně otráven. Pak mu to všechno došlo!
Ti zmetci! Jak to udělali? Přece nemohli Madaru porazit! To je nepřípustné. Myslel si Kisame.
I v tomhle případě věděl, co má dělat. Kontaktovat Zetsa, že plán je…
„Hej, slyšíš mě?“ přidal na hlase Kisame.
„Jasné, že tě slyším, co se stalo?“ zajímal se.
„Madara-sama zemřel, proto přecházíme na ten plán, je ti to jasné?“
„Je, takže další roky, ano? To bude zase nuda.“ stěžoval si Zetsu.
„Prosím tě, jako by u tebe něco byla zábava.“ Rýpl si Kisame.
„Dej pokoj, stejně jste mi nikdy nikdo pořádně neporozuměl, ani ty, Kisame! Jak si hloupý, tam ve křoví je klon a ty tady všechno vyžvaníš?“ optal se vážně Zetsu, který byl skutečný, jako jediný z organizace se uměl přemístit na jakékoli místo, aniž by používal hologram. Nikdo netušil, jak to dělá.
„Cože?“ podivil se Kisame.
„Jo,“ souhlasil nejtajemnější člen. Svými úponky se zbavil klonu, ten mu nestačil…
„Zabijeme ho?“ ptala se černá.
„Bylo by to nejlepší řešení.“ Přidala se bílá.
„Uděláme to?“ ujišťovala se černá.
„Fajn, už dlouho jsem neměl někoho živého, jak bude chutnat?“ bílá se těšila na chuť.
Když to slyšel Kisame měl v očích děs, hrůzu.
„Ale proč byste mě zabíjeli? Na co bych vám byl mrtvý?“ zkoušel to ještě.
„Nebudeš dělat problémy a já konečně převezmu roli, kterou mi ten staroch sliboval!“ řekla černá.
„Souhlasím, dostaneme jen to, co nám patří!“
„A co to je?“ tím Kisame chtěl odvést pozornost.
„Získání našich těl. Původně jsme byli dvojčata. Ale ten pošuk Rikudou, nás změnil do téhle podoby, abychom dále nedrancovali, nezabíjeli, nebyli postrachy.“ Jak Zetsu mluvil, Kisame se chystal k ráně, Zetsu pořád mluvil dál. „A jedině síla Bijuu nás dokáže vrátit zpátky, k našemu původnímu životu.“ Zetsu odhalil nečekaně příběh, který ani Madara neznal. Kanibal vše viděl, jak se Kisame napřahuje, ale nebylo mu to nic platné. Zetsu ho obklopil, pak byl slyšet jen děsivý řev…

Jakmile Itachi zjistil, že byl klon násilně zrušen, hned se tam vydali, ale našli pouze úlomky kostí a dost zle poničenou Samehadu a všude byla krev, spousta krve. Itachi věděl, že patří Kisamemu. Přeci jen měli něco odslouženo. Tak znal jeho krev dokonale.
Jenže se ozval hrůzu nahánějící smích…

„Co teď?“ ptala se Karin.
„To nevím, ale musíme se vrátit do Konohy a vše vypovědět.“ Ozval se Sasuke, jen nepatrně kývl. Itachi to pochopil. Tím vlastně mu naznačil, že dokud bude naživu, nic nepodnikne, ale jakmile…
„To je dobré, ale fakt, kde je ten ťulpas?“ prohodil Juugo.
„My na něho zase zapomněli.“ Oba dva vyslali signály, aby se vrátili spolu s ním…

„Jak jste mě mohli, takhle vyšoupnout?“ nechápal mladík.
„Protože tě známe! Tak proto.“ Upřesnil Sasuke.
„No jo, ale víte, jak moc jsem chtěl Samehadu, teď mám tak akorát h…“ rozčiloval se Suigetsu.
„Tak jdeme, ne?“ přidal se Sasuke.
„Jo, jdeme. Kolik ještě?“ ptal se Itachi.
„Zhruba osma třicet hodin, když nepočítám minuty.“ Odpověděl Sasuke. Nemohl věřit, že tohle zvládli, ani ne za třicet čtyři hodin. Ovšem ještě není po všem.

Cestou do Konohy mu vše Itachi pověděl. Sasukeho něco napadlo, nechal si to pro sebe. Nebude tím zatěžovat bratra.
Vrátili se do nové Konohy, kde už nebyl postrach jménem Danzó. Při návratu se Itachi neubránil slzám. Byl na poslední hodiny života doma, kam vždycky patřil, patří a bude patřit.
Je doma.
Nevšímal si vystrašených a nechápavě civících lidí, prostě si klekl a políbil zem, ze které vzešel… bylo to pro něj, jako se vrátit do matčiné milující náruče. Po tolika letech a utrpení, které zažil, se nahromadily a v tomto okamžiku vyplouvaly na povrch.
Sasuke ho zvedl, podíval se do jeho tváře a spatřil tam něco, co ještě nikdy.
Touhu po životě. Nic víc, nic míň.
Objal ho. „Je mi to všechno líto.“ Pak čtveřice lidí odešla, aby nepřekážela a věděla, že do jejich světa nepatří, nepatří, dokonce i do Konohy…
„Nemusí, jen vím, že všechno mohlo být jinak. Už s tím nic nenaděláme. Musíme to přijmout, jako všechno.“
„Teď, už s tím asi nic nenaděláme, ale pojď, ať si ještě stihneme promluvit.“ Promluvil Sasuke.
„Máš pravdu.“
Celá vesnice se divila, že se zde prochází dva Uchihové, kteří pomohli zastavit řádění Akatsuki. K hokage se dostali snadno, jenže ta byla zaneprázdněná, léčila teď méně vážné zranění, ale její přítomnost byla nezbytná. Rozhodli se, že navštíví Naruta.
Překvapilo, že leží v nemocnici.
„Zdravíčko,“ pozdravil Sasuke.
„Vy už jste zpět?“ řekl nechápavě Naruto.
„Ano, vrátili jsme se teprve před několika minutami.“ Sdělil Itachi.
„Vyprávějte,“ požádal je Naruto. Oba poslechli, pak na řadu přišel Naruto, aby jim pověděl, co se dělo zde.
„Taky jste se nenudili, jak koukám. Naruto, ale Tsunade-sama má pravdu,“ souhlasil Itachi.
„To vím taky, když jsem nic jiného neměl. A to jsem měl dopustit, aby si ten hajzl, dělal, co chtěl?“ pronesl trochu hlasitěji.
„Jen klid, ano?“ vložil se do toho Sasuke.
„Já jsem klidný,“ prohlásil Naruto. „Co hodláte dělat?“
„To už nech na nás. My si nějak poradíme.“ Řekli oba naráz.
„Chápu,“ nic víc neřekl.
„Tak mi jdeme, nebudeme tě rušit, marode.“
„Já nejsem marod, jen odpočívám. To je vše.“ Ohradil se Naruto.
„No jo, ale i tak si v budoucnu dávej pozor, bude tě ještě potřeba.“ Věštil Sasuke, který již věděl, co udělá.
„Jaks to myslel?“ zeptal se ještě Naruto.
„To, až časem, pěkně popořádku.“ Pak Sasuke a Itachi zmizeli v chodbě.
„To je, ale materiál, no jo, holt Uchiha je Uchiha.“ Povzdechl si Naruto, rád, že to takhle nějak skončilo. Poprvé v životě se něčeho děsil. A to toho, že až zemře, bude jeho nástupce v ohrožení a to stejné bude platit opět o světě. Zařekl se, že bude žít, co nejdéle. Už také věděl, co udělá…

„Myslíš, že se něco změní?“
„Proč se mě na to, Sasuke, ptáš?“ zajímal se Itachi.
„Nevím, ale mám pocit, že je čas, kdy se opět bude měnit běh světa a všichni v něm.“ Vysvětlil Sasuke.
„Možná máš pravdu, to už nezjistím, ale bude na tobě, aby ses dočkal odpovědi.“ Itachi byl moc rád, že se jeho bratr dokázal díky Narutovi změnit. To on nikdy nedokázal. Co jsem vlastně dokázal? Nic, jen ničit. „Asi si byl víc bratrem, než jsem mohl, kdy být já.“ Ani si neuvědomil, že mluvil nahlas.
„Cos to řekl?“ Itachi nadskočil při Sasukeho hlase.
„Nic to nebylo.“ Ujišťoval ho starší.
„Jen jsem myslel, že jsem se přeslechl. Ale stejně mi to přijde nefér.“
„Copak?“
„Všechno, že si riskoval život, tolik toho obětoval…“
„Nemá cenu se nad tím zamýšlet, už to nezměníš. Ale díky za…“ nedokončil, zamotala se mu hlava. Byl celkově slabý.
„Co se děje? Jsi v pořádku?“ strachoval se Sasuke.
„Ano, jen se mi zamotala hlava, to bude tím, že už lék přestává účinkovat.“ Řekl Itachi.
„Vezmu tě k Tsunade a pak…“
„Ne, je to zbytečné, už nechci slyšet, že umírám, když to vím, už dávno.“ Odmítl bratr.
„Tak dobrá.“ Neznělo to moc přesvědčivě.
„Hodný hoch, až umřu tak si vezmi moje oči, jasné?“
„Ne, nevezmu, to odmítám!“
„Nenuť mě, abych tě donutil.“
„Fajn, dělám to pro tebe, protože jsi můj bratr. I kdybys mě donutil, stejně bych vyhrál. Ale je to poslední úst…“ podíval se na svého brata, zhrozil se, protože jeho bratr ležel na zemi a nehýbal se. „Bráško! Zavolejte někdo Tsunade-sama!“ vykřikl zoufale Sasuke. Věděl, že mají ještě šestatřicet hodin…