Zkáza Zelené lilie 25 - Poslední svitek

Dva muži se řítili přímo k nám. Nechápala jsem, jak nás tady mohl někdo tak snadno najít a navíc se přiblížit tak nečekaně, že teď už není naděje na únik. Nebyla ani šance, že by si nás nevšimli, museli by to být opravdu neschopní ninjové, aby nás nevycítili. Bezradně jsem se dívala kolem sebe, jako bych chtěla najít znamení, co dál. Byla jsem už tak blízko svobodě a najednou je vše ztraceno. Kakashi téměř neznatelně pokynul ke stromům. Samozřejmě, že bylo bláhové doufat, že nás stromy můžou nějak skrýt, ale zůstat stát na ráně by bylo horší. Blížili se. Měla jsem pocit, jako bych slyšela šustění listí, jak se prodírají korunami stromů, i když to bylo stále ještě nemožné. Ale přece jen jsem po chvíli něco zaslechla.
„Přidej!“
„Proč tak spěcháš? Vždyť už je to jen kousek.“
„No, právě! Čím jsme blíž, tím mám větší hlad. Tak se hni! Proč zastavuješ? To mi snad děláš schválně!“
„Neřvi, někdo…“
„Vím.“
Hlasy utichly a ve mně se mísil pocit úlevy a obav. Tohle byla další neplánovaná překážka, i když se ukázalo, že jeden z nich by byl možná přece jen schopen kolem nás zaslepeně proletět. Proč není sám? Horečně jsem přemýšlela, jak se z toho dostat. Kdybych teď utekla, těžko by to Kakashi vysvětloval a ani jsem si nebyla jistá, že by mě už nechal odejít. Sakra! Zadíval se na mě a posunkem mi naznačil, že bychom se měli ukázat. Věděla jsem, že je to nejlepší řešení, ale nebyla jsem z něj nijak nadšená. Nenapadalo mě nic, čím bychom se z toho mohli vylhat a mě se hlavou honila jediná myšlenka. Já se nikdy nevrátím! Nesmím… Váhavým krokem jsem ho následovala, když vyšel ze stínů stromů a postavila jsem se kousek za něj. Teď nezbylo jen čekat než nás dvojice dostihne. Za několik vteřin s dunivým zvukem přistáli oba před námi.
„Kakashi-sensei! Co tady děláte?“ podivil se první z nich.
„To je očividné, Naruto,“ upozornil ho jeho společník a když viděl jeho nechápavý obličej, dodal. „Nevidíš, jak je Mirai rozcuchaná?“
Ještě chvíli se tvářil nechápavě, ale pak se mu po tváři rozlil úšklebek, který by se dal přirovnat ke grimase, kterou má Jiraiya ve své knize.
„No jo! A Kakashi-sensei má na hlavě taky pěknou spoušť!“ ukazoval na svého mistra prstem a vyrážel ze sebe podivné snad až chlípné hekání podobné smíchu.
„Brzdi, Naruto,“ zpražil ho Kakashi a lehce si zajel rukou do svých vlasů, i když to bylo úplně zbytečné, jelikož vypadaly jako vždycky.
Narážka na můj vzhled mi ovšem připomněla, že mám stále vlasy rozpuštěné a v takové společnosti už to začíná být riskantní i přes můj nedostatek chakry. Začala jsem si proto vázat svůj obvyklý uzel, což se ale v jejich očích nejspíš rovnalo doznání.
„Nechtěli jsme rušit,“ omlouval se se zářivým úsměvem druhý z chlapců.
„Nerušíte,“ odtušil chladně Kakashi a zlobným pohledem se zabodl do Naruta, který nyní podivně poskakoval a červenal se.
„Samozřejmě,“ prohodil stále s tím zářivým úsměvem, čímž dal jasně najevo, že mu to nevěří, „ale vracíme se z dlouhé mise a musíme dát Hokage-sama co nejdřív zprávu o jejím výsledku.“
„A taky jdeme na ramen! Nechcete jít s námi? Nebo se pak přidat až to tady, ehm, dokončíte?“ zamrkal provokativně Naruto.
A v tom mi to došlo. Nemůžu je nechat jen tak odejít. Netrvalo by dlouho a zjistili by, co se ve vesnici stalo a vrátili by se a já bych neměla dostatek času uprchnout, zvlášť když netuším, jestli a zda vůbec mě už konečně pustí. Rozbolela mě hlava, ale po chvíli mě přece jen něco napadlo. Nebyl to skvělý plán, vlastně asi nebyl ani dobrý, ale to bylo jedno. Musela jsem rychle něco podniknout, protože se s námi už loučili a chystali se k odchodu.
„Odpusť, Saii,“ vyhrkla jsem spěšně.
Oči všech tří se na mě jako by přilepily.
„Jistě, ale co?“ zeptal se nechápavě.
Obešla jsem Kakashiho a pomalou svůdnou chůzí jsem přicházela k chlapci, který měl být poslední obětí mého jutsu.
„Mrzí mě, že jsi to musel vidět. Je mi to líto, nemělo se to stát, odpusť mi.“ vpíjela jsem se do něj pohledem.
Z jeho tváře opadl zdvořilý přeslazený úsměv a lehce pootevřel ústa. Do té doby rozjařený Naruto třesoucí se rukou ukazoval střídavě na svého mistra a společníka a jakoby se mu v hlavě teprve formovala nějaká rádoby trefná poznámka.
I Kakashi chvíli nechápavě zíral než vykřikl: „Nedívej se na ni, Saii!“
„Pozdě,“ zašeptala jsem a pohladila chlapce po tváři.
„Co tím sleduješ, Mirai?“ procedil skrz zuby výhružně a chytil mě zezadu za rameno, aby mě obrátil k sobě.
Sai okamžitě zareagoval a Kakashi plavným skokem uskočil před jeho kunaiem.
„Tohle,“ pronesla jsem se nevině.
„To ti nevyjde,“ varoval mě.
„Už vyšlo,“ usmála jsem se, i když jsem ale žádnou radost necítila.
„A co teď, hm? Víš, že on není pro mě překážka. Víš, že bych ho dokázal…“
„Bude se za mě bít až do konce, bude-li to nutné a ty to víš. Opravdu jsi kvůli mně ochotný ho obětovat? Nemyslím si…“
„To… To… Jak… To…“ vyrážel ze sebe Naruto a třeštil oči.
„Saii, drahý,“ oslovila jsem co nejlíbeznějším tónem svého ochránce, „já musím jít něco zařídit, abychom už navždy mohli být spolu, ale Kakashi-san mě nechce nechat odejít…“
„Brání nám v naší lásce?“ zeptal se napolo rozzlobeně a napolo omámeně.
„Ano, ano to brání,“ rychle jsem souhlasila, „Mohl by jsi ho tady zadržet než se k tobě zase vrátím, drahý?“ a vtiskla jsem mu jemný polibek na tvář.
Narutovi úplně poklesla čelist a ani už se nepokoušel cokoliv říct.
„To ti nedovolím, Mirai,“ ozvalo se ledově za mnou.
„Tohle se vás netýká, Kakashi!“ vyjel na něj Sai pro něj jinak zcela nezvykle zapáleným tónem.
Než ale stačil jakkoli zareagovat, předběhla jsem ho: „Už je opravdu čas, abych šla a oba víme, že bys mě nejspíš nenechal. Nakonec by zvítězila tvá povinnost vůči vesnici a pokusil by ses mě přivléct zpět a to já ti prostě nemůžu dovolit, rozumíš?“
Zhluboka se nadechl, ale já pokračovala: „Teď mě nepřerušuj. Sai je má pojistka, která tě zdrží na tak dlouho, abys mě nemohl znovu najít. A ty mě nesmíš hledat, uvědom si, že i má teta chtěla, abych odešla,“ schválně jsem volila tato slova, aby ani jeden z chlapců nepřišel na to, že jejich Hokage je nějak zapletená do překvapení, které na ně ve vesnici čeká.
S trochou štěstí Narutovi nedojde tradičně vůbec nic a Sai bude natolik zmatený, že uvěří tomu, že zabránil Kakashimu, aby polapil vraha. Snad to vyjde.
„Já tě nemůžu nechat odejít.“
Stiskla jsem Saiovu ruku, ve které křečovitě třímal další kunai, a smutně si povzdechla: „Splnila jsem vše, nemáš právo…“
„Senseii, co to má znamenat?!“ probral se konečně Naruto a mě znepokojil odhodlaný výraz v jeho tváři. Obrátila jsem se zpět ke své loutce a pošeptala své vroucné přání.
Během chvíle se kolem Narutova těla obmotávali černí hadi a pevně jej sevřeli. Ještě než se dva z nich doplazili k jeho obličeji, aby mu zakryli oči a uši, jeho sensei ho požádal, aby se do toho nepletl. Chlapec se zmítal, ale Saiovi hadi byli pevní a na tu chvíli, kterou jsem potřebovala, ho jistě udrží.
„Splnila jsi sice vše,“ řekl, jako by ho spoutání jeho žáka nijak nezajímalo, „ale to mi nedává právo tě pustit. Já nesmím a nechci…“ zarazil se.
„Nechceš? Jistě, po tom všem, co jsem udělala, ale je to přání mé tety a tomu se jistě podvolíš. Teď je čas, abych už opravdu šla a já půjdu hned, jen co mi dáš poslední svitek.“
„Cože?“ podivil se, ale přesto vytáhl drobnou ruličku převázanou důvěrně známou mašlí.
Zadíval se na něj a téměř neslyšně pronesl: „Samozřejmě.“
„Co jsi říkal?“ zeptala jsem se, protože jsem si nebyla zcela jistá, že jsem slyšela správně.
„Nevím, co měl Ippondachi-sama za dar, ale musím mu zatleskat. On dokázal v lidech číst možná ještě lépe než ty. Běž,“ a po těchto slovech mi svitek obloukem hodil.
Chytila jsem ho jednou rukou a užasle na něj pohlédla. Takhle snadno? Nehodlala jsem se ale už nadále zdržovat. Během chvíle jsem Saie ujistila o své bezbřehé lásce k němu a požádala ho, aby pohlídal Kakashiho, zatímco na mě bude čekat. S nefalšovaně šťastným úsměvem přikývl a já byla ráda, že mu jeho opojení vydrží nanejvýš jenom do večera. Vypadal děsivě. A aniž bych se už jakkoliv dál zdržovala, vyrazila jsem rázným krokem pryč.
„Mirai, počkej ještě! Já…“ ozval se za mnou spěšně Kakashi se špatně skrývanou bolestí v hlase.
Zastavila jsem se, ale neodvažovala jsem se ohlédnout. Měla jsem strach, že bych ztratila sílu odejít.
„Já vím,“ zašeptala jsem stejně bolestně a rozběhla se hlouběji do lesa.

Lapala jsem po dechu, ale běžela jsem, i když jsem nechápala, kde ještě beru sílu. Nohy se mi pletly, ale neupadla jsem a zastavila až dlouho potom, co jsem je opustila. Vyčerpaně jsem se svezla do trávy a ztěžka oddechovala. Nedokázala jsem z mysli vytěsnit poslední Kakashiho slova. Věděla jsem, co mi chce říct, cítila jsem to, ale byla jsem ráda, že to nevyslovil. Zavřela jsem oči a vychutnávala si chvíli odpočinku, když jsem si uvědomila, že Ippondachiho poslední svitek mě tíží v ruce. Rychle jsem jej rozevřela a zírala na prázdný papír. Na chvíli jsem se lekla, že mi dal Kakashi úmyslně prázdný svitek, aby mě donutil se vrátit, když jsem si všimla drobného černého fleku v levém horním rohu. Přiblížila jsem si svitek k očím a snažila se rozpoznat jednotlivé kontury miniaturní kresby. Pták. A vypadá, že za chvíli uletí ze svitku pryč. Že uletí ze svého světa. Zase se trefil... Pousmála jsem se a odložila svitek do trávy. Už ho nebudu potřebovat. Namáhavě jsem se opět zvedla na nohy a s vratkým nicméně rozhodnějším krokem než kdy dřív, jsem se vydala opět na cestu.
Už jdu, tati…

Poznámky: 

Je to zvláštní pocit dopsat příběh, který mi strašil v hlavě víc jak tři čtvrtě roku. Ano, tohle je konec, jestli jste si nebyli jistí.

Opravdu těžko se mi s touhle sérií loučí. Nejspíš to bude proto, že tohle byl úplně první příběh, který mě coby FF napadl. I když nebyl první vydán ani napsán, jelikož jsem si na napsání série nevěřila. A teď je hotová…

Všem vám moc děkuji za vaši přízeň a v závěru i za ohromnou trpělivost se mnou. A ještě jednou a naposledy se omlouvám za to protahování.

Jste-li zklamaní

Pokud jste se těšili na to, jak Mirai zatočí se svým otcem a teď jste zklamáni, že jste o to přišli, tak být nemusíte. Když nad tím jen trochu zapřemýšlíte, tak si velmi snadno domyslíte, jak to s ní nakonec muselo dopadnout… Ano, muselo. Já se přiznávám, že “happy end“ mi toho v praxi mnoho neříká, ale věřím, že uznáte, že ona prostě po tom všem nemohla žít “šťastně až do smrti“, takhle to prostě nechodí.

Možná jste i zklamaní, že Kakashi a Mirai nezůstali spolu. Že to na začátku této série (pokud si na něj ještě někdo vzpomene) jednoznačně vypadalo, že z nich na konci bude šťastný pár a já jim to teď překazila. Ale já tohle plánovala opravdu ještě dřív než jsem vůbec dala k vydání první díl. Nefungovalo by jim to, mezi nimi bylo příliš překážek a Neji by se mnou jistě souhlasil, když řeknu, že to prostě nebyl jejich osud.

Sama vím, jak je těžké napsat komentář, ve kterém bych vystihla pravý pocit z něčí celé série. Ale přesto vás o takový komentář poprosím. Opravdu by mě zajímalo, co si o ní myslíte a doufám, že alespoň někteří z vás mi to i sdělí

Ría, které patří mé neskonalé díky, se uvolila vytvořit k povídce úchvatnou ilustraci!

Pokochejte se zde

nebo zavítejte sem.

A ještě jednou děkuji všem!