Akio 03-Můj hlídač

Další den jsem se hlásil u Tsunade, tvářila se ještě hůř než minule, až jsem začal přemýšlet o tom, že bych zmizel. Bohužel ke dveřím se postavil Kakashi, jako by mi snad četl myšlenky. Dál byla v místnosti, jak se dalo čekat, taky Sakura, která mě propalovala pohledem, až jsem začal mít strach, že mě někde zatáhne do temného koutu a… na to nechci ani pomyslet.
„Takže vzhledem k tomu, že jsi stále považován za uprchlého ninju, to nezměnil ani tvůj návrat, budu muset provést nějaká opatření.‘‘ Začala Tsunade a krátce pohlédla na Kakashiho a na Sakuru. V tenhle okamžik jsem začal uvažovat o tom, že vyskočím z okna a vrátím se zpět. Pravidla jsem nesnášel a dobře jsem věděl jaká mě teď čekají. Snad mi nechtějí dávat přesnou večerku a vycházky. To by mohli zkusit.
„Budeš pod neustálým pohledem jedno z ANBU, myslím, že si budete rozumět, už jste se jednou potkali,‘‘ řekla klidně, když do místnosti vstoupila žena, oblečena v tmavém a s maskou přes tvář. I přes to všechno jsem ji poznal, byla to ta moje princezna.
Možná to nebude tak zlé, poblesklo mi chvíli hlavou, ovšem závistivý pohled Sakury mě přesvědčil o jiném. Přeci jenom mě do toho kouta zatáhne!
„Tsunade-sama potřebovala jste mě?‘‘ řekla klidným vstřícným hlasem. Chvíli jsem se rozplýval. Počkat, má to snad znamenat, že jsem se zamiloval? Ani omylem.
„Mám pro tebe práci,‘‘ řekla klidně. Poznal jsem, jak to s ženou cuklo překvapením, dál se dalo jen pozorovat, jak se klepe nedočkavostí. Ale já dobře věděl, že zanedlouho se vše změní.
„Tvým úkolem bude ho hlídat,‘‘ seznámila ji s celkem jasným úkolem, ale jaksi tomu nerozuměla nebo spíš nechtěla. Jak jsem poznal, byla zklamaná.
„Je něco v nepořádku?‘‘ nejen já, ale i Tsunade si povšimnula jejího mlčení.
„Čekala jsem, že dostanu nějaký úkol a ne tohle!‘‘
Poznal jsem, jak se začíná zlobit. Tuhle reakci bych spíš čekal u Tsunade, ale ta ji jen s klidem sledovala. Něco bylo špatně a já to věděl.
„Nemám jinou možnost. Potřebuji, aby ho někdo doopravdy hlídal, nevím co zamýšlí, a kdyby přeci jen něco, tak o tom chci vědět co nejdřív,‘‘ řekla Tsunade vážně a přísně se na mě podívala. Já nasadil svůj arogantní pohled číslo tři.
„Dobře, dobře… tak jdeme,‘‘ řekla a táhla mě pryč z místnosti. Naprosto omámený jsem šel za ní. Můj arogantní pohled vystřídal blažený pohled. Spokojeně jsem se usmál a kráčel jsem s ní dál.
Aniž bych toho povšimnul, jelikož jsem se díval celou cestu na její pozadí, jsme došli k mému domu. Překvapující bylo, že vytáhla klíče a začala odemykat můj dům.
„Jak to, že máš klíče od mého bytu?‘‘ vysmeknul jsem se ji ze sevření. Otočila se ke mně a unuděně se opřela o dveře. Věděl jsem, že ji baví jak se rozčiluji. Já se určitě nebavil, chtěl jsem využít toho, že jsem vyšší než ona a proto jsem přistoupil k ní asi na vzdálenost dvaceti centimetrů. Žena v masce pozvedla hlavu a pohlédl mi do tváře. Rozhodně se necítila nijak podřazená, když byla menší, spíš jsem si uvědomil, že si počínám dětinsky.
Dneska se mnou vážně něco bylo.
„Takže…,‘‘ začala a rozvalila se na mé pohovce; posbíral jsem veškerou svou důstojnost a posadil jsem se naproti ni. Chvíli mlčela, prohlížela si přes dírky v masce můj pokoj, svoje nehty a následovně zamířila na můj rozkrok. Cítil jsem, jak mě propaluje pohledem, proto jsem si dal jednu nohu přes druhou.
„Takže, kde budu spát?‘‘ řekla s úsměvem, jako by si myslela, že tu pro ni mám apartmán..., ale to se plete, holčička.
„Na zemi!‘‘ řekl jsem přísně a v duchu jsem si dodal ještě "jako pes" a s vítězným pohledem jsem sledoval, jak si bude počínat.
„Ne, ty budeš spát na zemi, jako pes,‘‘ řekla a začala se smát. Zrudnul jsem vzteky, postavil jsem se naproti ni; kdyby to nebyla žena, už by ode mě jednu schytala, měla štěstí. Otočil jsem se odkráčel jsem do svého pokoje uskutečnit svůj plán. Zvědavě mě sledovala a když jsem zabočil do jiné místnosti, vydala se za mnou.
Já se pohodlně rozvalil na posteli a zachumlal jsem se do peřiny. Chtěl jsem jí naznačit, že tohle je moje postel a nikdo mě z ní nedostane.
„Vidím, že jsi tvrdohlavý, ale musím ti ještě říct, že za pět minut máš trénink,‘‘ oznámila mi a sedla si na okraj postele.
„Cože…? Teď? Dneska?‘‘ unuděně jsem se posadil. Vážně se mi tam nechtělo, snášet ty Sakuřiny uslintané pohledy a Narutovy bezcenné řeči a to nemluvím o Kakashim. Za ty roky jsem si celkem zvykl, že trénuji sám, v klídečku, teda až na to nechvalné období mého života, na které se snažím zapomenou.
„Máš smůlu, dělej,‘‘ řekla a shodila mě z postele. Vážně mám pocit, že uteču.

Došoural jsem se ke cvičišti, v dálce jsem viděl něco růžového. Asi Sakura. Udivilo mě, že tam byla jen ona, že by začal i Naruto chodit pozdě? Vlastně pochybuji o tom, že by ho v té nemocnici dokázali udržet, každou chvíli jsem očekával, že přiběhne s kapačkou v ruce a s dementním úsměvem. Ale nic, docela dlouho nic, nejspíš ho přivázali.
„Omlouvám se, že jdu pozdě, přes cestu…‘‘ začala Kakashi se svou obvyklou výmluvou, tentokrát mu nikdo nenadal, spíš ho nikdo neposlouchal. Já jsem si začal uvědomovat, jak moc mi tohle chybělo.
„Dneska budeš bojovat proti Sasukemu, já si alespoň budu moci odpočinout,‘‘ pohlédl Kakashi krátce na Sakuru a ta jen kývla. Něco mi stále nedocházelo, jako by znamenalo, že trénovali jen oni dva. Kde je tedy Naruto?
„Počkat, kde je Naruto,‘‘ vážně jsem chtěl vědět, kde je a nechtěl jsem dál čekat. Sakura si krátce oddychla a chytila mě za ruku.
„Lepší bude, když ti to všechno ukážu,‘‘ řekla smutně a sklopila hlavu. Snad to nemohlo být tak zlé, včera vypadal celkem čile. Možná měla výčitky, třeba mu to zranění či co způsobila ona.
Vtáhla mě do té zvláštní části nemocnice, kde bylo mrtvolné ticho, celkem mě to děsilo, ale tomu opičákovi samotka jsem pomůžu.
Zastavila se až u toho pokoje, z kapsy vytáhla klíče a chystala se odemknout, ovšem dveře byli otevřené.
„Co to, včera bylo zamčené,‘‘ a rychle otevřela dveře.
„No to bude moje chyba, včera jsem tu byl a trochu jsem zapomněl zamknout. Naruto mi říkal, že nikdo nesmí dovnitř ani ven‘‘ smál jsem se mile, snad se na mě nebude zlobit, přece se nic nestalo.
Sakura ovšem posmutněla.
„Naruto je v komatu!‘‘