Ohnivá vůle se nevzdává! Zrádce a varování, část 41.

Naruto se probral za tři hodiny, kdy měl vyléčeny všechny rány, ale ty na duši zůstaly. Při probuzení vedle něho stála Tsunade. Měla přísný pohled.
„Bábi?“ podivil se slabým hlasem Naruto.
„Ano, co sis jako myslel? Málem jsi tam umřel!“ spustila Tsunade.
„Já vím, ale neviděl jsem jiné řešení.“ Jako by se omlouval.
„Možná ty, ale jinak ti celá Konoha děkuje, za opětovné zachránění. A co se týče…“
„Co Hinata? Je v pořádku? Kde je? Je jí něco?“ spustil palbu Naruto.
„Je v pořádku, leží ve vedlejší místnosti, popálenina nebyla vážná, ale bude mít doživotní jizvu.“
„Chápu, je to moje vina, kdybych se více snažil…“
„Naruto, ty za nic nemůžeš, prostě se to stalo a hotovo! Navíc ti zakazuju používání Rasenshurikenu, pokud ho použiješ ještě jednou, přijdeš o ruku a tvoje schopnost ovládat čakru se ztratí!“
„Jako vždycky upřímná, cením si toho, vím, že jsem to přehnal, ale Kyuubiho plášť, mě měl chránit, proti takovým…“ protestoval Naruto. Tohle se nemohlo dít.
„Bohužel, je to tak. Vím, jak je Kyuubiho čakra hustá a jeho plášť pevný. Nezapomínej, že tvoje technika je na úrovni S, možná, že to překračuje naše chápání. Teď tě nechám ještě si odpočinout. Jdu za ostatními pacienty. Neboj, vše se dá do pořádku.“ Usmála se Pátá.
„Díky,“ řekl posmutněle Naruto, takového ho neznala.

Ovšem po Páté přišla velmi neobvyklá návštěva.
„Zdravím, Naruto-kun, špatné zprávy?“
„Ahoj, Lee, dalo by se říct. Nechápu, jak si to zranění a všechno okolo s ním spojené, dokázal přežít?“ zajímal se Naruto, nenapadlo, že se zeptá Leeho, aby mu v něčem poradil.
„Jak? Nijak, prostě jsem zatnul zuby, a vydržel jsem to, navíc jsem měl svého senseie. K tomu jsem se neocitl v této situaci. Budeš muset omezit své mise, jako já. A nějaký čas zanechat svého povolání.“ Prozradil Lee.
„No vidíš, kde je Kakashi-sensei, a má matka?“ v tuto chvíli si na ně vzpomněl.
„Nikdo z vesnice to neví, ani ti Danzóovi nohsledi.“ Byla to pravda.
„To není možné, aby se jen tak vypařili.“
„To máš pravdu, hokage-sama na ně nasadila několik ANBU, dokonce i členy Hyuuga klanu.“ Zněla odpověď.
„Budeme doufat. Měl jsem perný den.“
„To měl, nechám tě vyspat se.“ Řekl Lee, odešel, aby pomáhal s opravou a budováním nové Konohy, když minule nemohl, kvůli svému zranění.

„Ví to?“ ptala se Hinata.
„Ano, ale netvářil se nějak vesele.“ Přiznala Tsunade.
„To věřím. Co navrhujete?“ Hinata narážela na to, že Narutův sen, stát se hokagem, je opět o něco vzdálenější.
„Uzdraví se a pak uvidíme, ještě je brzy na nějaké závěry.“
„Dobře, ale jsem ráda, že to takhle dopadlo. Alespoň je živý.“ Oddechla si Hinata.
„Máš pravdu, nechám tě odpočívat. Tvého otce sem pustím zítra, dneska se má vracet z hledání Kakashiho a Kushiny.“
„Víte o nich něco?“ Hinatě opět zabolel bok.
„Ne, zatím, ne, jako by provedli opačné přivolání. Mám ti na to dát nějaké léky?“
„Není potřeba, už to skoro nebolí, jen v tom nepříjemně škubne.“
„To je dobré znamení. Tvoje zranění se hojí neuvěřitelně, kdybych tě neznala, tak řeknu, že máš v sobě taky nějakého Bijuu.“ Zažertovala Tsunade.
„Skoro máte pravdu.“ Souhlasila Hinata s úsměvem na rtech.
„Cos to řekla?“ Tsunade málem spadla čelist.
„Ale nic, je jen na vás, jak si to přeberete, ale kdybych vám to řekla, neuvěřila byste tomu.“ A měla pravdu, protože tohle by skutečně nepochopila.
„No, nechám tě, zítra bychom tě měli propustit. Jen si na ten bok, dávej pozor. Taky týden musíš být v klidu.“
„Nebojte, o to se už Naruto a můj otec postarají, abych byla v klidu.“ Zasmála se tajemně Hinata, jako by něco věděla.
„To jo.“ Pronesla Tsunade a odešla. Pak si Hinata sundala tu masku a posmutněla. Bylo jí líto, že se stala obětí, i když to tak původně nemělo být, ale co se dá dělat. Je to za nimi a další před nimi, pak si vzpomněla na bratry Uchihy. Ti stále bojují, ale budou to mít těžké. Hodně těžké, škoda, že již nevím, co se stane. Teď mohu jen hádat, když jsme pozměnili budoucnost a teď i přítomnost… co nám ještě osud přinese? Přemítala Hinata, když usínala.

Měla pravdu, že bratry čeká ještě dlouhá cesta a tuhý boj, který se již blíží do svého konce, jenže to nikdo netušil, že bratři na ně ušili past, která měla sklapnout, co je nejdříve.

Kisame pořád ještě nepojal podezření, že ho podezřívají, musel se rychle zkontaktovat s Madarou, varovat ho. Měl možnost, všichni spali, dal jim do jídla prášek na spaní, který nosil sebou, když potřeboval uspat Uchihu. Aby si v klidu mohl promluvit s Madarou.
Jenže nepočítal s tím, že klon je na takové prášky imunní. Proto vyslechl celý rozhovor. Dělal, že spí.
„Proč mě rušíš? Copak hoří?“
„Není čas si hrát na blbce! Je to vážné!“ vážné to bylo, obvinit Madary, že je blbec.
„Jen pomalu, pěkně v klidu mi řekni, co se děje?“ Madara zachoval chladnou hlavu.
„Madaro, bratři nějak zjistili, kde se nacházíš. Jen neřekli, kde jsi.“ Kisame v klidu byl, ale vyznělo to, že není.
„Opravdu? A kdo na to přišel, že jsem v Údolí Konce?“ zajímal se Madara, nebyl naštvaný, ale překvapený.
„Nevím, možná Itachi, ten jen přece byl v Akatsuki déle a měl více informací.“
„Ví, že jsi zrádce?“ Madara na ten příval informací jen kýval hlavou.
„Ne, rozhodně ne, dal jsem jim prášek, takže budou vyspinkaný.“ Uvedl Kisame.
„To je fajn, pak, až něco zjistíš, dej mi hned vědět. Jdu pozdravit a nachystat se na naše hosty.“ Tenhle rozhovor považoval za ukončený.
„Jasné, spolehni se.“ Kisame si nevšiml, že Itachi provedl klonovací jutsu a poslal klon k pravému majiteli…

Ten právě držel hlídku, aby se mohl Sasuke vyspat, když v tom se vedle něho objevil klon, zmizel a on zjistil a ujistil se, že Kisame je skutečný zrádce. Tím si potvrdil, že se skutečně nachází v Údolí Konce. Nechal Sasukeho spát, poví mu to ráno.

Ráno mu to řekl.
„Tak to jsem měl dobré tušení.“ Pokýval hlavou.
„Měl, ale museli jsme mít jistotu, akorát nevíme, jak komunikují. To není hlavní. Budeme očekáváni, takže se musíme ještě nějak ukrýt, do poslední možné chvíle. Neví, kdy přesně se k němu dostaneme, předpokládá, že již jsme někde poblíž. Na to musíme vsadit, ale také musíme počítat s několika pastmi.“
„Máš pravdu, že opatrností není nazbyt. S pastmi bychom si měli hravě poradit.“
„Měli, ale u něho nikdy nevíš. Mohou, ale nemusejí tam být.“ To věděl Itachi jistotně.
„Tak dobře ho ještě neznám. Ale je Uchiha jako my, takže ho musíme porazit jeho vlastními zbraněmi.“ Přemýšlel Sasuke nahlas.
„Souhlasím, jenže než se střetneme, měli bychom mít nějaký plán. Nemůžeme útočit bez nějaké strategie.“ Odtušil Itachi.
„Víš, jak probíhal souboj mezi Shodaimem a jím?“ chtěl vědět Sasuke.
„Nevím, něco mi říkal, když jsem byl malý a poznával jsem ho.“ Zamýšlel se starší.
„Vzpomínej, něco mi říká, že První použil něco, co Madaru muselo zastavit, nebo alespoň ochromit, protože málem zabít svého soka a ještě s věčným Sharinganem, musela být fuška, když tomu připočteme jeho sílu a vitalitu.“
„Ano, možná to je ten Mokuton, ale jak jistě víš, není kopírovatelný.“ Itachi nechápal, kam tím míří.
„To vím, jenže to muselo být i něco víc…“ Sasuke se zamýšlel, věděl, že mu něco uniká, něco podstatného.
„Stejně na to nepřijdeš, takže…“ v ten moment se lekl, protože se Sasuke vymrštil a plácl se do čela. „Proč mě to nenapadlo dřív! Málem jsem na to zapomněl!“
„Co se děje?“
„Přišel jsem na způsob, jak s ním bojovat! Jen se divím, že jsem na to nedošel dřív.“ Ruku měl pořád na čele.
„Tak je to?“ díval se na bratra.
„Á, promiň, jeho slabina a vlastně největší výhoda je v těch očí, že?“ Itachi jen kývl.
„Stačí je jen vyřadit a máme to, že?“ další pokývnutí.
„Co z toho vyplývá?“ zvláštně se podíval na svého bratra.
„To, že mu musíme na dostatečně dlouhou dobu zakrýt to oko a přerušit jeho přemisťovací jutsu. Jinými slovy zkrotit a snížit jeho čakru, pak máme vyhráno.“
„To také, ale hlavní je, že zde máme věcičku, co nám pomůže.“
„Opravdu?“
Sasuke jen kývl, vytáhl z rukávu malou lahvičku s podivně vypadající tekutinou.
„Co to je?“