Můj Svět Divů 3/3

A mraky plynuly. Plynuly po žluté obloze. Zdály se být tolik svobodné a bezstarostné. Skoro, jakoby chtěly v lidech vzbudit touhu. Proč mraky mají takový život a lidé ne? A proč nad tím skoro nikdy nikdo nepřemýšlí. Proč se každý spokojí s osudem, který mu byl předepsán jako osnova a každý se jí tupě drží?
Dívka seděla. Nechávala se unášet na bledě modrých mracích, měkkých a jemných. Ani se nedalo přirovnat jak moc příjemné je nechávat se volně unášet.
Byla by tu zůstala snad navěky. Možná by zapomněla jak sem přišla a koho potkala. Možná by dokonce zapomněla, co všechno její uši zaslechly. Všechno by se to stalo, nebýt toho ptáka.
Velký a vznešený orel se párkrát prolétl kolem jejího mraku až do něj nakonec zaťal své drápy. Stáhnul křídla a zlatýma očima na ni hleděl. Peří se mu lesklo jako nejvzácnější klenoty. Chvíli ticha, která mezi nimi vládla přerušil až on sám.
„Copak tě neučili poklonit se váženějšímu?“ zeptal se ostře.
Dívka zamrkala. „Ale tady jsme v oblacích, jak se můžu poklonit?“
Místo odpovědi do ní orel strčil jedním ze svých mohutných křídel a vyšťouchl ji tak z pohodlného místa na jejím mraku.
Padala volně k zemi s očima široce otevřenýma dokořán. Nekřičela, z nějakého důvodu se nebála nárazu na tvrdou zem. A skutečně, její tělo se zabořilo do něčeho, co velmi blízce připomínalo želé. Bylo to jemné a s každým dalším pohybem se ta věc podivně zahoupala.
Z nějakého nepochopitelného důvodu jí to připomnělo domov. Její vlastní, útulný pokojíček, na který během své vzrušující výpravy skoro zapomněla. Jenže, nebyl to všechno jen sen? Co vlastně teď byla pravda a co fantazie? Možná v tomhle světě žila odedávna. Třeba se jen ztratila teď hledá své místo tak, jako ho měli všichni ti podivní tvorové a lidé, které už potkala.
V práce ruce bezmyšlenkovitě žmoulala kartu.
Orel se na ni zkoumavě podíval, oplatila mu jeho pohled trochu zamračeně. Nejraději by se zeptala co tak hloupě kouká, ale nedovolila si to.
„Hmm, pane Orle,“ oslovila ho a doufala, že to bylo dost zdvořilé, ale to vymazalo prvotní dojem o její nevychovanosti.
„Mám kartu pikové sedmy.“
Orel se zasmál, tedy jestli se ptáci vůbec umí smát. Spíše z něj vyšel nějaký podivný a neznámy zvuk.
„Těžká to věc,“ pronesl tajemně.
Jenže ona se hluboce zamračila. „A co je těžká věc?“
„No přece tvoje volba, ty hloupá,“ zatvářil se značně uraženě. „Ty jsi mi ale zvláštní dítě.“
Poslední větu si řekl spíše jen sám pro sebe, ale i tak to stačilo, aby jí to urazilo.
Pak ale ten orel mávnul svým zlatým křídlem. Ten zářivý lesk jí jen na malou chvíli oslepil.
Když znovu otevřela oči, želatinová hmota byla tatam. Netušila, jak je vůbec možné, že místo trávy ze země rostou ptačí pera, ale dřív než stačila svůj údiv a překvapení dát najevo, orel znovu promluvil.
„Vidíš támhle ty skály?“ zeptal se.
Přimhouřila oči, protože si myslela, že někde v dálce skutečně nějaké skály budou. Představovala si pár balvanů, ale na širém obzoru nebylo vůbec nic.
„Nevidím nic.“
„Pořádně se podívej ty nemehlo,“ pokáral ji.
Pera ji příjemně zašimrala na kotnících, až se slabě zachichotala. Toužebně si je prohlížela. Chtěla si lehnout a pohladit je, tak moc byly příjemné.
Jenže ten velký pták ji zase vyrušil.
„Tak vidíš je nebo ne?“ zamumlal popuzeně.
Znovu se neochotně ohlédla. K jejímu úžasu jen pár metrů před ní stálo sedm skal. Ale ne takových, jaké by očekávala. Stálo tam pět kamenných ptáků různého druhu. Každý měl jiný postoj a dokonce i barvu. Nikdy by nečekala, že skála může být i žlutá.
Orel pokynul křídlem, aby šla k nim. Poslechla ho, i když netušila proč.
„Teď si vyber svou cestu dítě, požádal ji, už o něco laskavěji než předtím.
Otočila se na něj s nedůvěřivým pohledem. Copak věděla, kterou si má vybrat?
„Která je ta správná?“
„Pro každého jiná,“ odvětil tiše. „Kolik srdcí bije v tvé hrudi?“
Na chvíli zaváhala, i když to byla velice jednoduchá otázka.
„Přece jen jedno.“
Orel zamával křídly, možná to bylo znamení, že má pravdu, možná se mu její odpověď nelíbila.
„Tak si vyber tu, kterou ti ukazuje tvoje srdce,“ poradil jí. Nezdála se to být příliš ochotná rada.
Nezdálo se, že by jí něco říkalo. Proto jen kývla rameny a vykročila k té, která byla nejblíže
Orel si odkašlal. Nebo to mělo odkašlání připomínat. Ještě se otočila, aby viděla jak na ni nedůvěřivě hledí.
„Děje se něco?“ zeptala se váhavě.
„Jsi si jistá tím, kam jdeš?“
Na chvíli zaváhala. „No samozřejmě,“ přitakala nakonec.
„Tak dobrá,“ kývnul. „Jen běž.“
Trochu ji svou otázkou rozhodil, ale nakonec stejně do skály ve tvaru obrovské vrány vstoupila. Na malý okamžik ji oslepilo ostré světlo a když otevřela oči, stála v naprostém prázdnu. Kolem ní nebylo nic. Těžko říct, jako takové nic vypadá. Nemá barvu, ani vůni, dokonce ani žádný tvar. Možná proto se náhle nemohla rozvzpomenout na to, co bylo před chvílí. Kde jen se tady vzala. Odkud přišla a jak se jmenuje? Právě takové to je, když se člověk stane součástí ničeho.