Goasatte- Den první, třetí příběh

Místností zazněl halas a nejvíce od Jiraiyi, jehož pod přívalem veselých emocí rozbolelo i břicho.
„Teď je řada asi na mě,“ započala s mírně skloněnou hlavou Ayame, když se ostatní utišili od veselého smíchu, jelikož seděla vedle Tsunade „ale musím se omluvit, nemůžu povídat nic veselého, jelikož moje bolest…Nedovoluje mi to.“
Ani nedomluvila a zazněl hluboký hlas pln soucitu: „Ayame, to po tobě nikdo nemůže ani chtít.“
„Děkuju, Kakashi. Nicméně, znám mnoho příběhů a jeden z nich vám musím povyprávět, avšak žádám vás, nebuďte na mě rozzlobení,“ a když ostatní s upřímným úsměvem souhlasili a utichl jakýkoliv šum, rysy na tváři jí ještě více zhrubly a z očí jí čněla ještě větší zoufalost, pak zpustila:

„Je to příběh o mé kamarádce Yuugao, veselé, milé a odhodlané.
(„Myslíš Uzuki Yuugaio?“ přerušil, ač nerad, její vyprávění muž s maskou a odpovědí mu bylo lehké přitakání)
Během života se z nás staly dobré kamarádky. Je starší a navíc ninja, takže mi často vyprávěla o všem, co zažila a o tom, co je ve světě nového. A jelikož Ichiraku Ramen nerada opouštím, přeci jenom musíme říct pravdu, poslední dobou je naše menu moc oblíbené…bylo oblíbené (opravila svou řeč a z očí jí ještě více sálaly beznaděj a smutek)no, proto jsme si povídaly v krámku historky; ona seděla a jedla, vždy ramen s lístky inumaki, a já jsem obsluhovala a poslouchala.
Její příběh, který vám chci říct, započal neuvěřitelně dávno a mnoho rozhovorů v něm bylo proneseno. Bohužel až příliš mnoho, proto vám povím jen to, co mi v mysli utkvělo nejvíce.
„Chceš slyšet další zajímavý příběh, trochu ale krutý,“ zněla první Yuugaina věta, když odhrnula závěs a vešla do Ichiraku; výraz plný nadšení, postoj silný a odvážný a hlas hlučný, ale milý.
Odpověděla jsem ihned, bez rozmyšlení: „Samozřejmě, vyprávěj!“ a bez jakéhokoliv pokynu jsem dala vařit nudle. Ona byla…úžasná. Silná, odvážná, chytrá ale vždy veselá a hlavně se mně nebála říkat všechno, ať to bylo špatné, až otřesné a deprimující…
Tím nejtajemnějším hlasem mi pověděla, že vesnice Kirigakure má krvavou minulost, že nějaké zkoušky byly na život a na smrt. Já nevím, je to už dávno a navíc se v tom nevyznám (ostatní jí však přitakali na souhlas a ještě dodali více k oné krví a hrůzou nasáklé historii).
„To je hrozné! Ani Kage nemá pravomoc na něco takového!“ zaječela jsem před krámek a raději si nevšímala pohledů přítomných, ačkoli většina z těch, kteří náš rozhovor poslouchali, se mnou souhlasila.
„Je to otřesné, ale může,“opravila mě a její výraz byl stejný jako můj.
Pak se ale její poměrně malé rty, které jsem vždy záviděla, neboť jí dodávaly zjev pln tajemnosti a naprostého klidu, roztáhly do hřejivého úsměvu, který u mě vyvolával závist ještě větší.
Uběhla nějaká chvíle a ona se zamyslela a tmavě hnědé oči upřela do právě přinesené misky Ramenu na pultu před ní, jehož čerstvá vůně pomalu procházela všemi kouty malé místnosti, avšak ne s chutí; z jejího pohledu sršelo hluboké dumání.
Nakonec ty její očka upřela na mě: „To vše už je ale dávno, teď to nechme být.“
„Tak proč mi něco takového povídáš!“ vyjekla jsem na ni, ale zloba mě neovládala, stejně jsem věděla, co ta hlava fialová odpoví.
„Protože by člověk měl znát dobré i špatné.“
V ten moment se závěs odhrnul, do jídelní místnosti vešla tříčlenná skupinka mladých shinobi a posadili se na židle vedle Yuugao.
„Zdravím, slečny,“ a tváře jednoho z nich se ozdobily dvěma velkými ďolíčky. Ten druhý pozdravil taky, ale ne tak vřele, za to ten třetí se jen se skloněnou hlavou- jak přišel- i posadil a nic víc nepromluvil.
Podle tváře jsem je znala všechny, dokonce si stále pamatuju jména dvou: Iwashi, byl ten se vřelým uvítáním a Hayate, jehož tvář zdobil smutek, toho třetího si nepamatuju…
Na pozdrav jsme se obě usmály.
Moje přítelkyně se pustila s chutí do jídla a já diskutovala s nověpříchozími, copak si dají. Ramen s tím, ramen s oním, než se všichni rozmysleli a než se uvařily nudle, uběhlo bezmála deset minut.
„Ayame?“ zavolala na mě tiše, když jsem stála za pultem před ní; mohla jsem to slyšet jen já a Hayate, jenž zaujal místo ihned vedle ní, však za celou tu dobu nepromluvil ani slovo.
„Na tvé tváři vidím neblahý výraz,“ a zuby se jí vytyčily jako perly z poza rudých rtů jemně roztáhlých do úsměvu, „to, co jsem říkala, už je ale dávno. Nemusíš mít strach.“
„Hmmm, stejně nemůžu pochopit, jak někdo může dělat něco takového…“
Mluvili jsme tiše, ale ne šeptem. Vlastně byl v Ichiraku takový rámus, že by jej jen tak něco nepřehlučilo. Najednou jsem na rameně pocítila teplo a pohlédla do té nejmilejší tváře plné optimismu; nejednou mi pomohl: „Ale tady jsi v Konoze,“ a úsměv se ještě rozšířil, „nikdo by nedovolil, aby se dělo něco takového…Já bych to nedovolila.“
V ten moment jsem tomu nevěnovala pozornost, ale jakmile tohle vyslovila, pohled Hayateho sjel na ni, poprvé za celou tu dobu.
Ihned poté vyskočila ze židle, až sem se lekla, a s prominutím, že musí jít, vyběhla z krámku. Poté se už nic zajímavého neudálo…
Ani ne za týden stála opět dívka s obličejem šťastným před pultem a zdravila mě; oblečena byla v černém brnění s mnoha těmi kapsiček po boku a katana jí zdobila záda.
„Mám pro tebe novinu!“ a zase bez pozdravu! (čemuž se Ayame zasmála snad nejvíce za celou dobu) Ale už jsem si na to za tu dobu zvykla…
A pak s tím nejvychytralejším pohledem řekla, že zná krámek s ramen lepší, než máme my. Samozřejmě se jen smála, což mi později odpřísáhla.
Ramen jsem pro ni už dělala, ani mi neporučila, vždy si totiž objednává ten stejný.
„Dobrý den,“ ozvalo se za námi a vešel Hayate; i jeho zdobila katana na zádech. Hleděl na nás svýma velikýma očima, které mu za těch několik dní příšerně znemocněly.
Vystrčila jsem hlavu z kuchyně a na otázku, co si dá, mně odpověděl, že cokoliv. No a jelikož jsem měla právě rozdělané listy inumika, dala jsem se do další porce.
Ještě než jsem se vrátila do kuchyně, očkem jsem přeletěla veškeré dění v krámku, přičemž mi pohled sjel na Hayateho oči, jenž měly zajímavou jiskru, když si sedal vedle mojí přítelkyně.
Den za dnem ubíhal a my s Yuugao diskutovaly o všem možném. Často přicházel i Hayate a mám pocit, že nás poslouchal.
Jednou na večer se ochladilo a brzy vesnici ovládla tma, všichni odešli a Ichiraku zpustl.
Už si nepamatuju, jak to začalo, ale téma nám přešlo na Hayateho.
Nikdy k nám nechodil často, proto si ho z těch krátkých okamžiků pamatuju jen coby smutného a zamlklého; Yuugao na tom byla stejně.
Dodnes mi v mysli zůstala vzpomínka na její větu: „Jeho pokleslá tvář, zoufalý výraz, gesta plná jeho nepřítomnosti…Nevím jak, ale chtěla bych mu pomoci."
Tyhle dny si pamatuju nejvíce a nejlépe, neboť se během nich psal smutný příběh.
Pak se nějakou chvíli Hayate neukázal a tváře mé kamarádky se stále více ponořovaly do smutku; tehdy jsem si myslela, že ji její touha mu pomoci ovládá tak moc, až je z toho zoufalá.
Jednou časně ráno se ale závěs odkryl a on tam stál, svými silnými pažemi odstrčil závěs a s tváří nijak moc veselou se usadil na židli; prázdnou místností zazněl jeho hluboký hlas s prosbou o ramen s inumaki a já ihned vyrazila do kuchyně, kde se v příjemně bublající vodě vařily nudle. Jelikož tam seděl sám, nemusela jsem se nijak obávat, že snad něco prošvihnu, a zůstala jsem u sporáku, dokud se vše neuvařilo.
Poslouchala jsem, jak taťka (a tváře jí opět zesmutnily) s nějakým obchodníkem, a ani si nevšimla, že bublající voda překypěla přes hrnec.
No, víc raději popisovat nebudu, ještě byste na Ichiraku zanevřeli (po této větě se přítomní zasmáli).
Když jsem s miskou vešla k jídelní místnosti, seděla tam Yuugao, s milým hlasem mě pozdravila a pokračovala v debatě s Hayatem. Oba se usmívali a jak jim to pasovalo! Ani mě nenapadlo je nějak rušit, misku ramen jsem položila před Hayateho a vydala se dělat další…Neslyšela jsem, o čem mluví, na to bylo v kuchyni moc rušno.
Pomalu jsem krájela listy a další suroviny, čímž jsem jim chtěla dát co nejvíce času pro sebe.
Najednou ale Yuugao hlasitě zavolala moje jméno, a když jsem vešla, omluvila se, že musí jít, zaplatila ramen a pokynula mi, že ho mám sníst.
Posadila jsem se tedy nedaleko Hayateho a k mému úžasu ke mně promluvil! A povídali jsme o všem: On mi něco málo pověděl o sobě, já zase k Ichiraku. Čas nám přál, jelikož zákazníci stále nepřicházeli, a já měla v oblibě stále více a více toho věčně smutného a zamyšleného muže. Téma nám sjelo i na Yuugao a já o ní vyprávěla vše a nemusela jsem o ničem lhát; krom toho, že byla docela drzá a smála se v tu nejnevhodnější chvíli, má vlastnosti, kterých si člověk musí vážit.
Jeho hlas se měnil, z toho temného a zatrpklého na vřelejší a veselejší.
Tehdy jsem ho začala mít ráda.
Během několika dalších dní hustě pršelo a ulice Konohy zpustly.
Zrovna, když vzdálený blesk ozářil oblohu, vešla do Ichiraku Yuugao; hlavu měla skloněnou, vlasy mokré a tváře stejně tak. Celý její zjev byl…Nevídaný, ponurý.
Usedla na židli a mně došlo, že to bude vážné, obešla jsme tedy pult a chytla ji za ramena.
Během stálého pláče jsem jí vyrozuměla jedinou věc: Iwashi jí sdělil, že Hayate měl jednou dívku, prý jí byla Yuugao podobná povahou. Milovali se, světem procházeli ruku v ruce a žili jeden pro druhého. Zemřela ale na nemoc a už tehdy to bylo dávno. Od té doby byl smutný a poražený.
„Nemůžu se jí nikdy rovnat!“ zvolala umírajícím hlasem plného zoufalství a opřela se hlavou o pult.
V ten moment mi to bylo jasné, člověku stačí málo, aby se zamiloval. Yuugao jej milovala- jak mi to popsala- pro čistou duši a rozvahu. Tak jako mně stačil jeden rozhovor k oblibě toho muže, jí stačil k lásce.
Objala jsem ji a začala utěšovat, když v tom jsem si vzpomněla, jak se mnou Hayate mluvil o Yuugao, a u srdce mě za ty dva zahřálo.
„Jdi, Yuugao, jdi mu to říct!“ Pohlédla na mě nechápavě, ale tím mě ještě více dodala odvahy: „Jdi nebo půjdu já!“
„Tak jdi,“ a hlas měla mrtví a ve tváři jí šla poznat nepřítomnost a ještě větší zoufalost.
Dvakrát mě vybízet nemusela, proběhala jsem snad půlku Konohy, když jsem zahlédla jeho tvář na balkóně v dlouhé řadě domů.
Rozvaha mě opustila a ovládl mě jistý druh šílenosti: „Hayate!“ a pohlédl na mě přes zábradlí, „Co cítíš k Yuugao?“ ale neslyšel mě, zvolala jsem svou větu hlasitěji a poznala, jak mu tváře rudnou a oči smutní. Jedním skokem stál vedle mě a sledoval zemi. Neřekl nic, tak jsem začala já: „Miluješ ji?“
V ten moment se mu oči rozzářily a sledovaly ty moje, ale přesto jeho ústa nevydala ani hlásku.
„Mohl by si ji milovat?“ optala jsem se znova a v duši si přísahala, že už neřeknu nic, že něco buďto řekne, nebo- ač s těžkým srdcem- odejdu.
„Copak,“ uslyšela jsem skrze bouřku, „copak to jde ji nemilovat?“ a svou hlavu zvedl a jeho oči zazářily smutkem, ale i nadějí.
Srdce mi poskočilo a mysl jásala; vzala jsem ho za ruce a běžela k Ichiraku a on nenamítal. Kapky vody mně padaly po vlasech a oblečení, Hayatemu zrovna tak.
Když jsme vběhli do Ichiraku, stále tam seděla s hlavou a rukama položenýma na pultu.
„Pokud," zpustila jsem udýchaná a naneštěstí mě ovládl kašel, takže jsem sledovala jen jejich zoufalé pohledy, však po chvilce jsem už pokračovala: „ Pokud je pravda to, co jste povídali, čeká vás něco více než smutnění!“
Pohlédli oba na mě, pak na sebe a vyčetla jsem v nich, jak jim srdce a mysl začíná jásat stejně jako mně.
Odešla jsem a nechala je o samotě, aby si vše vyříkali; taťka v kuchyni nebyl, seděl v nedaleké hospodě a já šla za ním.
Nevím, co si povídali, ani co se stalo, ale na večer, když déšť utichl, seděli oba bok po boku na židli a z tváří jim sršel neuvěřitelný klid a spokojenost.
Nechtěla jsem s nimi mluvit, nechtěla je rušit, ale oni vždy přišli, pozdravili mě a všechny přítomné. Nikdy neříkali nic o objednávce, vždy totiž chtěli to samé, pouze povídali o všem; tak tom jsem jim to přála a byla šťastná s nimi.
Je až neuvěřitelné a nikdy mě to nepřestaně udivovat, co všechno láska dokáže, neboť večně smutný Hayate odešel a vystřídal ho jiný muž, jiný Hayate a ten se nebál usmívat se na svět ani na lidi. Rty plné úsměvů, ruce plné milých gest a oči plné jiskry překryly i to, čeho se má kamarádka nejvíce bála. Hayate byl totiž nemocný...
Avšak podle lékařů to nebylo nic vážného a vlastně, kdykoliv když přišli oba dva ponořeni do sebe, by jen bystrozraký usoudil, že Hayateho tíží nějaká nemoc.
Bohužel, lidé jsou až moc krutí, já to nikdy nepochopím. (a zbytek vyprávění ji ovládl smutek a ostatní taky, neboť už podle hlasu poznali, že jejich láska nebude mít šťastný konec).
„Je tady Yuugao?“ zazněl jednoho vzdálaného dne místností hlas Iwashiho ihned, co odkryl závěs; nebyl rozpačitý, ani veselý ani naštvaný. Naopak oči měl zoufalé, pohled skleslý, ruce jako by jen s námahou zvedal a jeho hlas byl smutný jako pohřební píseň a taky trpký jako špatná bobule rostoucí na keři.
Odpověděla jsem, že není, ještě nedošla ani ona, ani její druhá polovička.
„Hayate,“ započal mluvit Iwashi a jeho zjev mi při každém slově vyvolal pocit hrůzy, „včera večer. On…“
Okřikla jsem ho, ať pokračuje, neboť mě ovládl strach, a on pokračoval a já bych byla raději, kdyby mlčel: „Byl zabit…Někým.“
A v ten proklatý moment se ozvalo bolestné zajíknutí! Za závěsem stála Yuugao! Vyběhla jsem ven za ní a vším možným se ji snažila podpořit, marně.
Děs větší než cokoliv, co jsem kdy vyděla, hrůza obepínající celé tělo, strach větší než před tisícem nepřátel, nenávist k celému světu, bolest jako milióny jehel, zabodávající se do těla, ale hlavně smutek hlubší než nejlubší studna, to všechno cítila a to z ní i vyzařovalo.
V ten den slíbila, že zabije jeho vraha, že se nezastaví před ničím.
Však nezabila a už to jsou čtyři roky a já se můžu snažit, jak chci, a přesto jsou její tvář, rty a gesta už nejsou jako dřív.
Nechci ji více popisovat, neboť ji mám stále stejně ráda, jen bych chtěla říct, že je až neuvěřitelné, co všechno láska dokáže, neboť chodí světem poraženě stejně jako Hayate a bolestnou tvář ještě nikdy neztratila...