Chyba z minulosti – Dopis, část 3.

„Co na mě tak koukáš?“ řekl Obito, když se Hitomi opět zamyslela.
„J-Já na tebe nekoukám, jen se dívám, jak si nám vyrostl.“ Pronesla Hitomi, za těch sedm let se oba změnili, stali se mladšími podobami svých otců. Obito byl jako Itachi, Hitomi jako Naruto.
Sendai se věnovala své roli matky s důkladnou pečlivostí. Už vycítila, že její odchod je na spadnutí. Takže se snažila, aby nikdo nepoznal, co se chystá udělat.
Hinata naproti tomu byla celkem spokojená, se svým stavem se dávno smířila, Sai jí přesto miloval, snažil se být pozorný.

Sasuke se k Obitovi choval tak, jak by se choval k Itachimu. Věnoval mu strýcovskou lásku, učil ho umění Sharinganu. Byl jako druhý otec. Vyprávěl mu o životě Itachiho, aby si dokázal představit jeho dětství, i když z útržků.
Byly to šťastné roky, kde je nic netrápilo. Akatsuki byli dávno pryč. Jenže netušili, že se na scénu dostane poslední z nich. Madara, aby ještě více otevřel staré rány…

„Oba jste připraveni?“ ptal se svých dvou podřízených. Kisame již bohužel nebyl mezi živými. Dostal ho Jiraiya, jenže také za to zaplatil životem.
„Hai.“ Souhlasili. Jeden byl černovlasý a druhý byl blond.
„Tohle nebylo ani v mých nejdivočejších snech, Kabuto, jsi neskutečný.“ Kabuto se jen usmál. „To nebylo nic a co naše část dohody?“
„Je to tvoje!“ podal mu svitek, ve kterém se nacházela odpověď, jak opět získat vládu nad svým tělem.
„Byla radost s vámi jednat.“
„Nejsem Orochimaru a teď zmiz!“ Kabuto odvedl svůj díl práce a tudíž se odporoučel.
„Víte, že to není správné?“ odhodlal se černovlasý.
„Kušuj, jsi moje vůle a budeš mě poslouchat!“
„Jak si přeješ!“ uklonili se oba.
„Hra, co jsem nedohrál, může být znovu puštěna!“ zasmál se Madara, za ním dva pomocníci… ani netušil, že Sendai svým chováním napomůže dalším osudovým událostem. Minulost se vrací a s nimi i chyby, ke kterým došlo…
Staronová tragédie mohla začít…

Začala nevinně, odchodem Sendai od Obita. Ten našel pouze dopis, kde mu skoro všechno vysvětluje.

Drahý synku,
promiň, že je to touto cestou, ale nemohla jsem jinak. Neunesla jsem odchod tvého otce, do dneška si to vyčítám. Hinata mi řekla pravdu, co se Hitominina původu týče. Nepátrej po tom, je to minulost.
Nedokázala jsem splnit slib, který jsem dala Itachimu, že tě ochráním, nebyla to pravda. Selhala jsem, doufám, že jako matka jsem uspěla. Je mi nesmírně líto, ale vracím se do míst, kde to celé začalo. Jen tam mohu najít sebe sama, možná odpověď, kterou jsem nikdy nedostala.
Všechno je mi líto, měj hezký život s Hitomi, vím, že jí miluješ a ona tebe. Je těžké tě nemilovat, vždyť jsi celý otec.

Obito nevěřil vlastním očím, na své sedmnáctiny vypadal na starší. A také moudřejší. Neprodleně se rozběhl nejdříve k Saiovi.
„Strejdo, přečti si tohle.“
„Snad nehoří.“ Zažertoval Sai, ale jakmile vzal dopis do svých rukou, humor ho přešel a tvář ještě více zbělela. Žil ještě jeden člověk, co věděl pravdu, byl to samotný kazekage, Sabaku no Gaara. Jiraiya zemřel, když bránil Konohu, v boji proti Kisamemu. Tsunade to také věděla, ale paměť ji už nesloužila tak dobře, žila minulostí. Ta by to neřekla, i kdyby si to pamatovala.
„Tohle nedává smysl, proč by to dělala? Po tolika letech, co…“ uvědomil si, že málem řekl něco, co neměl.
„Co se stalo?“ strachoval se Obito, věděl, že tohle musí rozlousknout. Za každou cenu, někdy je dobré nechat kostlivce ve skříni, ale oni s oblibou dokazují, že v té skříni byly dost dlouho a rozhodnout se vyjít na světlo. Netušíc, co způsobí…
„Nic, ale Hinatě, ani slov…“
„Proč, mě ne? Děje se snad něco?“ Hinata poznala, že je to něco vážného.
„Teto, proč tohle maminka napsala?“ podal jí ten osudný list.
Přečetla si ho, nebyla z toho vyděšená jako Sai, neznala tu horší část příběhu, znala jen upravenou verzi.
„To mě překvapuje.“ Zamyslela se Hinata.
„Je možné, že se vrátila do svého rodného města?“ nadhodil Obito.
„Možné to je, ale nevím, zdali je to pravda.“
„Vydám se tam, zkusím něco zjistit.“ Obito byl hned energický.
„Jedině, když půjdu s tebou, chci mít také jistotu.“ Řekl na to Sai.
„Fajn, to jsem klidnější.“ Pronesla Hinata.
„Neboj, hned jsem zpátky.“
„Jako bych tě neznala.“ Usmála se Hinata a dala Saiovi pusu na rozloučenou. Jen Saiovi vrtalo jedno v hlavě, proč napsala v místě, kde to začalo. Nemyslela snad…

Tenhle rozhovor vyslechla mladá dáma, která měla dlouhé blond vlasy, modré oči, a děsně zvědavou a energickou povahu. Rozhodla se, že půjde také.
To znamenalo špehování.