manga_preview
Boruto TBV 07

Akio 01-Je krásné být doma

Tentokrát mě v mém tréninku, nikdo nevyrušil, chvíli jsem přeci jen doufal, že se dveře pomalou otevřou a dovnitř vejde nenápadná dívenka v noční košilce. Moje přání ovšem nebyli vyslyšeny. Nikdo nepřišel už dlouho.
Párkrát jsem navštívil její bývalí pokoj, ale nic.
Možná už nebyl důvod tu dál zůstávat. Proto jsme se rozhodl jednat. Ještě ten den jsem navštívil pokoj svého mitra, vešel jsem z pokoje s katanou celou od krve a s úšklibkem na tváři. Ten stejný den jsem opustil to proklaté místo, plné vzpomínek.

Slunce pomalu zapadlo. Krajina se začala utápět v temnotě. Veškerá zvěř se chýlila ke spánku, a tak okolí lesa utichlo. Tichou houštinou se každou chvíli mihla postava v černém plášti s maskou na tváři. Zastavila se až u potůčku. Zkontrolovala okolí a teprve pak si sundala masku z tváře. Napila a mokrými dlaněmi si projela dlouhými černými vlasy. Ještě jednou se rozhlédla, aby ji přeci jenom někdo nezahlídl její tvář. Nasadila si znovu svou masku a kočičím obličejem a uháněla dál. Pravá noha ji stále krvácela a nacílila jak začíná zpomalovat. Nakonec se zastavila úplně. Posadila a opřela kmen ohromného stromu. Začala se ji motat hlava, zavřela oči, aby si n chvíli odpočinula.

Mířil jsem co nejdál od místo, kde jsem tři dlouhé roky žil. Ocitl jsem se v hustém lese, i když byl zcela neprůstupný, znal jsem to tu. Byl jen kousek od místa, kde jsem kdysi vyrůstal. Usmál jsem se nad myšlenkou, že bych se mohl vrátit domů. Pokračoval jsem dál tichou houštinou, kde jsem v dáli zahlédl postavu spící u obrovskému stromu. Potichu jsem se k ní přiblížil a naklonil jsem se nad ní. Byla to žena, na tváři měla ANBU masku, byla z konohy a byla taky zraněná. Sehnul jsem se k její zraněné noze a prohlédl jsem si ránu, byla hluboká a stále krvácela.
Opatrně jsem se ji snažil sundat masku, ale probudila a svou katanu mu přiložila ke krku. Zalekl jsem se, ale nechtěl před ní vyjádřit svou slabost. Stejně jako já i jí se klepali ruce, když se naše pohledy setkali. Prohlédl jsem ji do oči přes dírky v její masce. Ty oči jsem znal, ale nemohl jsem si vzpomenou. Mlčel jsem do té doby, dokud nepromluvila ona.
„Co tu děláš?‘‘ ptala se mě, ale stále nechala katanu u mého krku. Nasucho jsme polkl, ale dál jsme si zachoval chladnou tvář.
„Jdu do konohy,‘‘ řekl jsem klidně a dál jsem se ji nepřestával dívat do očí. Cítil jsem z ní napětí, i když si počínala klidně, něco co ji přece jenom vyvedlo z míry.
„Půjdeš se mnou, nevidím u tebe čelenku z Konohy, ale jsi ninja. Kdyby si přeci jenom měl v plánu něco jiného,‘‘ řekla klidně a schovala katanu do pouzdra. Otočila se ke mně zády a opřela se o strom. Noha ji začala nepříjemně bolet. Všiml jsem si toho a proto jsem ji vzal do náruče, když pomalu začala ztrácet vědomí. Ale jakmile se ocitla v mé náruči najednou nabila vědomí. Ze vše sil, co jí ještě zbývali začala kopat a mávat kolem sebe rukama. Zanedlouho to však vzdala.
„Pusť!‘‘ nakázala mi, já však ale jen pokračoval dál, směrem k Konoze. Zanedlouho své snažení vzdala a svou hlavu mi opřela o mé rameno. Možná to bylo tím zraněním, když jsem ji však šáhl na čelo cítil jsem jak hoří.
„Neboj už tam budeme,‘‘ pošeptal jsem, ale pochyboval jsem, že mě vůbec slyší.

Zanedlouho jsme dorazili k bráně, na chvíli jsem se musela zastavit a kochat se tmí pohledem.
„Stůjte!‘‘ zavolali na mě strážní a přiběhli ke mně. Zastavil jsem se a otočil jsem se k nim tak, aby viděli tu ženu.
„Co tu s ní děláte?‘‘ ptali se mě, ale já dál mlčky pokračoval do vesnice. Dál se na ni neptali jen mě tiše doprovodili k budově hokageho. Chvíli jsem si říkal, že bude lepší jít s ní do nemocnice. Spíš se domnívali,že jako člen ANBU toho vydrží hodně. Myslím, že se mýlili.
Dorazili jsme ke dveřím vedoucí k hokagemu, zhluboka jsem se nadechl. Ani jsem si netroufl vejít. Kdo ví, co ze mě bylo, kdyby mě Tsunade hodlala potrestat po svém. I tak jsem kliku uchopil a pomalu se vešel dovnitř.
„Co se děje?‘‘ ozval se unavený has za ohromnou hroudou papíru. Není divu, bylo ani tři ráno a normální lidi v tuhle noční hodinu spali.
Když jsme dlouho neodpověděl, zvedla se za Tsunade do výše, aby alespoň přes hromadu nahlédla moji tvář a moc příznivě se netvářila.
„Co se ji ptala?‘‘ první jako první. Zjevně jsem ji tolik nezajímal a ne, že by mi to nějak bavila.
Na odpověď jsem pokrčil rameny a položili jsme ji opatrně na zem. Tsunade přišla k ní a prohlédla ji zraněnou nohu.
„Nespíš byl v té zbrani nějaký jed, raději ji hned odveďte do nemocnice,‘‘ porušila hlídačům brány a vrátila se zpět ke stolu.
„Řekneš mi konečně, co se stalo?‘‘ ptala se znovu, tentokrát víc naléhala. Zdálo se mi jako by to nebyl obyčejný ANBU. Nad myšlenkou, že to byl někdo víc jsem se usmál. Možná mi za to nošení něco dostanu.
„Našel jsem ji v lese, když se vracel do Konohy,‘‘ odpověděl jsem zcela klidně, a proč jinak když jsem mluvil pravdu. Zatvářila se jako bych lhal, ale nechala to být. S krátkou poučkou mě poslala domů, abych se prospal a zítra znovu přišel.
Budovu jsem opustil, co nejrychleji to šlo, nevím proč. Chtěl jsem se ještě jednou podívat na tu ženu. Chtěl jsem vidět, co se skrývá pod maskou.
Nemocnici jsem našel rychle, ještě že tu nic nepřestěhovali. To by dopadlo dost špatně, pobíhat tu delší dobu bylo krajně nebezpečné. Ty uslintané pohledy, které na mě zdejší dívky vrhali vypadali nebezpečně. A to se zatím na mě jen dívali, pár z nich sice narazilo do nějakého kolemjdoucího nebo do sloupu důsledkem nepozornosti. No je krásné být doma.

Poznámky: 

volné pokračování povídky :Ta, co se jen objeví a zmizí

4.90909
Průměr: 4.9 (33 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Arashi
Vložil Arashi, Pá, 2017-02-10 14:51 | Ninja už: 2713 dní, Příspěvků: 257 | Autor je: Propadlý student Akademie

Mise V2: Tajemný a dramatický start celé povídce dominuje. Příběh se ještě ani pořádně nerozběhl a čtenáři se už naskytlo tolik otázek. Zatím jsme se nedozvěděli ani jména hlavních postav. Celkově mě zaujal otevřený začátek, člověk se z ničeho nic ocitne uprostřed napínavé akce. Tajemná atmosféra nutí čtenáře pokračovat ve čtení. Opravdu mě zajímá, jak se příběh vyvine dál. Smiling

Obrázek uživatele elis23
Vložil elis23, Po, 2010-05-17 15:35 | Ninja už: 5619 dní, Příspěvků: 130 | Autor je: Prostý občan

začíná to hodně slibně Smiling