První člověk, kterýho fakt nesnáším 5-Stal se snad Sasuke milým, mírumilovným tvorem? Ani náhodou

Sasuke mě vzal k Ichiraku. Jeho galantnost mi pokaždé vyrazila dech, až to začalo být trochu podezřelé. Nejdřív mi odsunul židli, potom objednal jídlo a poté podal hůlky. Začalo to být divné. Sáhla jsem Sasukemu na čelo. Udiveně se na mě kouknul.

„Co to děláš?“
„Já jen zkouším, jestli nemáš horečku. No, jsi nějaký moc milý.“
„Tžs, když se ti tak zamlouvá moje arogantní chování, to klidně můžu zařídit.“

Nějakou takovou reakci jsem čekala a proto jsem se usmála.

„Tak co, jsi Naruto, nebo Sakura? No, spíš Naruto, ten má rád rámen a taky je takový vtipálek.“

Naruto se proměnil zpátky a se smíchem dojídal první misku nudlí. Podle mého očekávání, nedalo mu to.

„Jak jsi na mě přišla?“

„Bylo to tak nevěrohodné. Tolik dní se se Sasukem nesnášíme a potom by mě pozval na jídlo? Najednou by se o mě zajímal? Nebuď naivní, to by se nikdy nemohlo stát. A navíc, mám takový pocit, že Sasuke nemá moc rád rámen.“

„Zato já jo.“ Pomlaskával si Naruto a dojídal druhou misku.

„Ahoj bando.“ Ozvalo se mi přímo za zády. Uff, skoro jsem neslušně zanadávala, ale on je to jenom sensei. Neměl by mě takhle lekat. Je to neslušné a taky bych mohla umřít na infarkt. Nesnáším, když se takhle za mnou zjeví.

„Ehm, Akemi, potřeboval bych s tebou mluvit. Nešla by ses projít?“

No, nakonec proč ne?

„No vidíš, Naruto, dej si i můj rámen.“ Mávla jsem mu na rozloučenou a vyšla jsem se senseiem na ulici.

Šli jsme kolem řeky. Touhle dobou tu bylo krásně. Slunce se odráželo v jemných vlnkách, malíř by se zaradoval. Jako z pohádky. Vypadalo to, že nesnei ani neví jak začít. Proto jsme oba mlčeli a šli stále dál podle proudu řeky. Konečně se však k něčemu rozhoupal.

„Víš Akemi, od toho incidentu na tréninkovém hřišti mi něco vrtá hlavou. Přemýšlel jsem o tom celou dobu, co jsi byla v nemocnici a nenapadlo mě žádné řešení. Mohla bys mi to tedy pro můj klidný spánek objasnit?“

„Podle toho, o co se jedná.“

Hele, budu odpovídat jen něco jako mezi učitelem a studentem, jinak jdu hned domů.

„No, víš, jak jsi se k němu rozběhla, je mi divné, proč na tebe nezaútočil. Co se dělo?Ty víš proč?“

No sakra, nemám šajn.

„Já nevím, proč to tak bylo. Upřímně, čekala jsem útok, ale když se nic nedělo... Přišlo mi, že mě vnímá, stejně jako kterýkoli jiný člověk. Třeba jako Sakura nebo vy. Neměla jsem pocit, že by jeho lidské já neslyšelo s jsem přesvědčená, že by se po nějakém čase démon stáhl.“

„To je zajímavá myšlenka. Jak že si říkala, že se to jmenuješ? Namikaze? Ale to je hloupost, leda že by byla nějaká příbuznost s prvním Hokage...ale to by nevysvětlovalo dění na hřišti. Hm, je to zapeklité, třeba...“ Mumlal si pro sebe a když nereagoval ani na můj kopanec, vydala jsem se k domovu.

Budu se muset plížit, jestli se chci vyhnout babiččinu krutému hněvu. Určitě je naštvaná, protože mě upozorňovala, že se nemám cpát mezi ninji, a teď mi to dá pořádně sežrat. Ale, nemůžu spát na ulici. Stačí, když se budu chovat tiše a babička na mě nepřijde.

„Akemi, to jsi ty? Pojď sem na chviličku.“

Sakra, sakra, sakra. To nebylo v plánu.

„Oh, ahoj děvče, já jen, aby sis uklidila v pokoji. Zítra mi přijde přítelkyně a chci, aby tu bylo čisto. A taky bys mohla srovnat zboží v obchodě.“
??? Žádné výbuchy vzteku a tak podobně? Ani žádné výčitky? To je divné.

„Jo, a ještě. Akemi, příště se necpi mezi ninji.“ Zabouchla jsem hlasitě dveře pokoje. Já to věděla, že si to neodpustí.

Asi nebudu moc poslušná vnučka, protože hned druhý den jsem vykročila směr rámen-obchod s jasným úmyslem něco podniknout s Narutem. Proč taky sedět doma jako pecka? Naruto ani dnes nezklamal. Seděl v Ichiraku a cpal se rámenem.

„Ahoj, tak co budeš dneska dělat?“ Pozdravila jsem ho.
„No, já jdu teď na trénink, ale tebe volá babča Tsunade.“
„Cože? Mě? Proč?“
„Nevím, to ti řekne sama. A spěchej, nemá ráda pozdní příchody.“

Zaraženě jsem se zvedla a vyšla rovnou do sídla Hokage. Hm, její kancelář, kde je do háje její kancelář? Asi po půlhodině bloudění jsem konečně narazila na dveře s jmenovkou kancelář Hokage. Před dveřmi ale seděl na lavičke .... grrr Sasuke. Jako vždy, znuděný výraz, jako by jsem byla ta největší špína.

„Ahoj Sasuke.“ No jo, chtěla jsem ho trochu vyprovokovat.

„Co tu děláš? Tam chodí jenom ninjové. Hoď zpátečku a necpi se mezi ninji.“ No jo, hulvát jako obvykle.

„Ale občas tam chodí i normální lidi, když si je tam Hokage zavolá.“
Věnovala jsem mu úsměv a když jsem otevírala dveře do kanceláře, neodpustila jsem si malý úšklebek. Naštval se, přesně jak jsem myslela...