Hidanova čtvrtletní zpráva

Ó Nejvyšší,

tak ti po dvou letech píšu opět pravidelnou čtvrtletní zprávu. Jako jo, trochu mi to, ***, trvalo, ale lepší něco než kosou do oka. Což, ***, luxusně bolí, jen tak mimochodem. Vím, s rituály jsem taky moc nepokročil, ale jako to je i tvoje vina. Kolikrát jsem se k tobě modlil, abys na Kakuza seslal tři nebo čtyři infarkty, on by si potom rozmyslel mi do toho kafrat, ale ty ses na to ***, tak si neztěžuj. Ale počet obětovaných mám pořád *** velkej, ne nadarmo jsem se loni stal jashinistou roku.

To mě přivádí k tomu, jak jsi mě poslal do Akatsuki. Tvrdil jsi, že je to nejnebezpečnější, nejzvrácenější a nejsilnější organizace světa, že mě a mojí víře nebudou dělat ostudu, ale to jsi se **** sekl. Objevil jsem organizaci ještě drsnější než by se všem Peinům dohromady mohlo zdát. Řekl nám o ní ten blbeček Deidara, prý předvádí slušné umění, i když tomu jeho se prý samozřejmě nevyrovnají. ****, jak rád bych mu ukázal svou sestavu s kosou, ale ten *** Kakuzu mě furt drží zkrátka. Každopádně minulý týden tady nedaleko demonstrovali veřejně svou sílu, tak jsme se na ně s Deidarou vypravili. Kakuzu musel jít samozřejmě taky a nakonec se k nám přifařil i Uchiha se svojí ochočenou rybičkou.

Bylo nám divné, že dali předem vědět přesné místo i čas svého úderu, čekali jsme, že nikdo kromě nás nebude mít odvahu se jim postavit. Docela nás proto, ***, vyšokovalo, že se před tou halou mačkaly stovky budoucích obětí. Kakuzu něco prohodil o sardinkách, to ale urazilo Kisameho a, díky tobě, pak už mluvil jenom se svým pánem. Musím říct, že stát hodinu venku utlačovaný davem má přece jen něco do sebe. Párkrát jsem dostal slušnou perdu do žeber a neminula minuta, kdy by mi někdo nedupl na nohu, prostě extáze. Byl jsem tak v rauši, že mi musel Kakuzu na chvíli zabavit kosu, abychom se neprozradili zbytečně brzo. Ale když zjistil, že se vybírá vstupné, tak mi ji přece jen vrátil, se slovy, že špionážní fondy jsou prázdné. Potom, co se nás ještě pár chlápků ve žlutých vestách pokusilo ošahávat, neúspěšně samozřejmě, jsme se ocitli v podivné hale. Itachi říkal, že mu to připomíná stadion, kde se v Listové odehrává závěrečná část chuuninské zkoušky. Ta lemra při téhle vzpomínce dokonce musela zamáčknout slzu. Až se uklidnil, tak z něho konečně vylezlo, proč se k nám přivtěřil. Prý chtěl vidět na vlastní oči organizaci, která je údajně lepší v genjutsu než kterýkoliv Uchiha. I když ho jeho dvorní modrý mazlík ujišťoval, že to určitě není možné, odbyl ho s tím, že bychom neměli tuhle šestici nukeninů z Vesnice skryté za berlínskou zdí ze Země Bavoráků podceňovat.

Jako by chtěl někdo jeho slova zdůraznit, tak se setmělo. Několik lidí začalo ječet, zřejmě strachy a pak se objevil kužel světla na pódiu v němž nestál nikdo jiný než Orochimaru. Všem nám to najednou došlo. Kdysi se totiž šířily fámy, že odešel z Akatsuki proto, aby se připojil k organizaci, která zfanatizovává davy svým genjutsu. Tenkrát ho prý odpálkovali, že není dost talentovaný a on si natruc založil vlastní Zvučnou vesnici, aby mohl trénovat. Teď se tyčil nad námi s podivným kunaiem v ruce, do kterého začal nehorázně řvát. Pár lidí to fakt dostalo do kolen, zvlášť když se za ním objevila Zvučná čtyřka a dělala mu křoví. Něco tak *** ****** jsem fakt ještě neviděl. Poprvé ve svém životě jsem zalitoval, že jsem nesmrtelný. Když už jsem si chtěl začít rvát orgány z těla, ztichnul a za mohutného řevu okolí zdrhnul. Měl jsem nutkání za ním hodit kosu, ale něco mi říkalo, že bych ji ještě mohl potřebovat.

Potom se opět setmělo. Po chvíli jsme cítili ve vzduchu *** vibrace. Všem bylo jasné, že už se to blíží. Ani jsem nepostřehl jak, ale najednou tam byli. Okamžitě mě dostalo, že měli černě nalakované nehty. By mě jako, ***, zajímalo, jestli to obšlehli oni od nás nebo my od nich. Jeden z nich měl dokonce plášť, ale neměl na něm žádné infantilní obrázky. Musím, ***, přiznat, že všichni vypadali drsně a zbraně, co někteří z nich drželi v rukách, byly taky husté. Jejich vůdce se chopil kunaie, který předtím Orochimaru oslintal a stačilo mu jenom pár slov než se celý dav začal podivně kroutit a házet hlavou jako ve smrtelných křečích. Tolik zkřivených ksichtů jsem ještě neviděl. Ti ale museli zažívat, ***, bolest! Jeden stařík před námi máchal svou kebulí tak, že jeho dlouhý bílý naježený vlasy vyšlehaly Itachimu oči. Ale ten už byl tak zfanatizovaný, že nad svou slepotou mávl rukou s tím, že jednou by to stejně přišlo.

Po několika dalších minutách se dočkal i Deidara, to když z pódia začaly šlehat plameny a sem tam se ozval i výbuch. No to byl, ****, nářez! Jenom ten náš žralok šel moc blízko a trochu ho to ožehlo. Vůně pečené ryby se **** rychle rozprostřela a během chvilky Kisameho unášel dav dozadu. Už jsme ho nenašli. Čím víc výbuchů a fajrů přibývalo, tím víc poklesávala Deidarova brada až se nakonec začal šíleně kývat dopředu a dozadu se slovy, umění je hardrock. To už mu zůstalo. Nejsem na to hrdý, ale taky mě chytili do genjutsu. Když nám pak jejich vůdce poručil, že chce abychom dali ruce nahoru, vystřelily ty moje ve vteřině, stejně jako všech ostatních. Toběžel, někdo mi během toho šlohl kosu, což mi ale v tu chvíli nevadilo tolik, jako to, že byl, ****, konec.

Pořád nemůžu uvěřit, jak nás ta organizace dokázala takhle snadno zřídit. Itachi přišel o Sharingan, Kisameho jsme ztratili, já ztatil kosu, což je, ****, ještě horší, Deidara od té doby dostává záchvaty méněcennosti a Kakuzu, když si spočítal, kolik prachů na tom vytřískali, dostal infarkt. Sice jenom jeden, ale i tak.

A to je taky důvod, proč ti to píšu ve své čtvrtletní zprávě, protože si myslím, že tihle nukeninové jsou kromě mě jediní, kteří jsou hodni tvé nesmrtelnosti.