Cena prachu - 1. část

Akira Yamaoka - Room of Angel (Silent Hill)

Nadechnout se a stát. Vydechnout a jít. Tak ji to učil. V jejích prvních dnech. Když svět zčernal a slunce vystřídaly mraky.

________„Budeš nesmrtelná. Navždy mladá. Krásná. Proč nechceš přijmout?“ Bílé prsty se jemně dotkly tmavých vlasů klečící ženy.
„Nesmrtelnost je žvást,“ procedila skrz zuby. Zrychleně dýchala. Nechtěla před ním ukazovat slabost, ale už nemohla. Nemohla. Její rána moc krvácela. Ztratila už příliš krve.
„Zlatíčko, proč bych ti lhal,“ ptal se tiše, jeho hlas jí připomínal zvonky rolniček.
Stejně zrádný jako ony.
„Dovol mi, ať ti pomůžu. Odstraním tu bolest. Nemusíš se bát. Zbavím tě jí. Jen mi to dovol -“
„Ne!“ Vykřikla moc hlasitě. V břiše jí škublo. Nevěřila mu. Nevěřila. Nedělal to z lásky k ní. Nikoho si nepouštěl k tělu. Proč by najednou dělal výjimky.
„Vím, že se bojíš, že zestárneš,“ naklonil se k ní blíž. Ucítil, jak ztuhla. Nikdo nesměl vědět o jejím strachu. Zoufalé touze udržet si dokonalé tělo, dokonalou krásu. Nesmyslné. Každý den stárla víc a víc. Každá nová vráska, byť nepatrná, znamenala její prohru. Ale vzít si krásu od něho...
„Prostě to tak chodí,“ vyštěkla. Tělo se třáslo.
„Nemuselo by,“ pošeptal jí důvěrně. „Dovol mi to.“
Šedé oči těkaly z jednoho konce pokoje na druhý. Zastavily se až u jeho očí. Hadích. Plných lži.
„Co za to chceš ode mě? Nejsem ničí domácí mazlíček,“ kousla se do rtu, bolest nepolevovala. „Neděláš to z lásky k bližnímu. Děláš to pro sebe. Budu další pokus, co se nezdařil? A i kdyby, co pak budu dělat? Nesmrtelná. Nesmysl.“
Mezi obočím se mu utvořila drobná vráska. Tušil, že ji jen tak neobelstí. Ani v bolestech neztrácela na ostražitosti. Ne, usmál se křivě. Čím víc ji to bolelo, tím víc si uvědomovala okolí. Fascinující vlastnost. Přímo ke zkoumání. Kdyby mu jen dovolila...
„Nechci domácího mazlíčka,“ chlácholil ji. „Chci ti pomoci. Tvoje krása bude mou odměnou. A tvé skvělé schopnosti přesvědčovat lidi mi budou stačit. Nechci víc.“
Chce jen její tělo. Mysl. Ducha. Pochopila, co se skrývá za jeho slovy. Věděla, že nesmrtelnost je jen klam. Ale nabízel jí věčnou krásu – krásu až do smrti. To, po čem v životě toužila nejvíc. Je těžké odmítat.
Ještě těžší je se vyrovnat s následky. Bez duše.
Nadechla se; její tělo se pod náporem bolesti sesunulo úplně k zemi. Zpocenou tváří vytřela podlahu. Přehnala to s množstvím kyslíku. Neodhadla, že takový pohyb ji na chvíli vyřadí ze hry.
„Krásná, budeš krásná,“ šeptal jí úlisně. „Navždy mladá. Neucítíš bolest. Už nikdy tě nic takhle nebude bolet. Tak mi dovol ti pomoct.“
Nebude ji nic bolet. Znělo to jako pobyt v ráji v porovnání s peklem, které ji teď soužilo. Ale i ráj se změní na peklo. Na nesnesitelnou noční můru, která se ani dne nebojí.
„Lžeš,“ zachroptěla, zplihlé vlasy se jí lepily po zmučené tváři, vnikaly do úst.
„Nenech se prosit, miláčku. Krásná, božsky krásná. Tak mě nech to udělat. Vysvobodím tě z toho trápení. Nic neucítíš.“
Už nikdy. Pokud se pokus povede.
Namáhavě k němu zvedla oči. Barvou mu tolik připomínaly zrdcadla. Škoda, že jeho experimentem ztratí tu jiskru, která je činila zajímavými.
Polkla, měla v ústech sucho. Lže jí, věděla to moc dobře. Ale ty lži se tak dobře poslouchaly. Krásná... Bez bolesti.
„Moje vzpomínky...,“ nedořekla. Tíha slov ji pohřbila.
„Všechno si budeš pamatovat, zlatíčko,“ ujistil ji spěšně. Zakývala hlavou na souhlas, tváří drhla po studené dlažbě.
Lhal jí. Nebude nic nevědět. Bude krásná... Bez bolesti. A vzpomínek. Stroj, který bude plnit rozkazy.
Její oči k němu znovu zalétly. Studovala jeho chladné, ostře řezané rysy. Lže... ale už ji to nebolí. Na jak dlouho? Nechce vědět, co bude dál, a přece... její zájem rostl. Co ještě vysloví. I když jí lže.
„Udělej to," přestala přemýšlet, "ale jméno mi nech.“
Jeho oči zaplály vzrušením. Odskočil od ní a rozrazil dveře. „Kabuto, připrav sál! Máme práci.“

________Sténala. Bylo to, jako by jí někdo pod kůži nemilosrdně sypal drcené sklo. Jako by ji vycpávali. Neuvědomovala si, kde je, jestli leží, nebo stojí, jestli je den, nebo noc. Nevěděla nic. Jen cítila tu bolest pod kůží, která nepřestávala.
Svědilo ji na hlavě, někdo jí trhal snad všechny vlasy. Lámal nehty, kosti v těle. Křičela. Ale ani to nepomáhalo.
Svázali ji, zmítala sebou. Netušila, jak se sem dostala. Vzpomínky se halily do husté mlhy. Nic si nepamatovala, nebylo k čemu se upnout. Znovu vykřikla.
„Už takhle ječí čtyři hodiny, jestli nepřestane, asi jí ten zobák něčím zacpu,“ zabrumlal někdo.
„Kabuto!“ zasyčel druhý hlas. „Ona je teď cennější než ty, tak se opovaž jí ublížit.“
„Přesto si myslím, Orochimaru-sama, že není vhodné, aby -“
Jeho slova přerušil další ženský výkřik.
Slyšela nějaké hlasy, ale jejich majitelé byli skryti ve stínech. Nerozuměla jim. Tušila, že by jí nepomohlo, i kdyby rozuměla. Chtěla jen, aby ta bolest ustala. Aby už skončila.
„Podej mi tu jehlu.“
„Orochimaru-sama, ta dávka je moc silná, už toho má v krvi moc,“ oponoval medik.
„Podej mi tu jehlu,“ opakoval muž. Kabuto natáhl ruku s injekční stříkačkou.
„Dostaneš ještě, maličká,“ šeptal Orochimaru nadšeně. „Nic si nebudeš pamatovat. Vzpomínky bolí a já tě bolesti ušetřím. Stvořím dokonalost.“

Pálilo ji tělo. Ohnivé jazyky jí olizovaly kůži. Pak všechno přestalo.
Necítila nic. Ani bolest, ani pnutí, když pohnula prsty u ruky. Nic.
Děsilo ji to. Zpočátku. Pomalu třes těla ustával. Slzy se nedostavovaly. Oči viděly ostřeji, než dřív. Zvykala si.
Na svou dokonalost, která neexistovala.
I klapnutí dveří slyšela lépe. Slyšela všechno. Jen ne to, co chtěla.
Nevzpomínala si. Proč? Kde? Co a nač. Jak. Nemělo to pro ni význam.
Nelhal. „Neucítíš bolest.“ Ani na to si nevzpomínala.
Svět neexistoval. Byl jen pokoj. Železná postel. Dřevěné dveře. A chladný stroj.