Ise monogatari

Zdá se vám také, že ať už je dovyprávěn jakýkoli příběh nikdy není stejný? Že se pokaždé najde odchylka, která činí ten následující život odlišný? Ovšem všechno živé a dýchající mají dvě věci společné a to je zrod a zánik.
Moje smrt je na dosah, cítím to z pohledu mého pána, který se mračí a s mým stavem není spokojen. Poslední lístky padají… padají jako by je nezajímalo, že zemřou, když se ode mě oddělí.
Můj pán denně cvičí postoje a umění katan, má tři, to jsou odznaky jeho moci. Má za manželku velice kultivovanou a krásnou dámu, která vždycky odpočívá pode mnou, čte si anebo píše krásné verše, které předčítá svým dětem.
Já rád poslouchám, usnadňuje mi to život, lístky se třepotají v letním větru. Jediné, co si pamatuji je, že se ti dva velice a hluboce milovali, jenže nastala jakási revolta a já sledoval, jak můj pán, samuraj, jde do války, jeho žena převelice plakala, potomci se neustále ptali matky, zdali se jejich otec vrátí… vždy odpovídala, klidným a jemným hlasem, nikdy jsem neslyšel, že by ho pozvedla k tomu, aby někomu vyhubovala, či se snad s někým přela.
„Vrátí se, má přece nás a toho drží při životě, i kdyby se mu nedej, Buddho, něco stalo, bude nás navěky střežit a opatrovat.“
Denně se modlila k Buddhovi, nalézala v tom spásu, jak uniknout tomu pomíjivému životu, ke kterému byla předurčena. Motlitby byly konány i za manžela, až jednou se stalo, že paní přiběhla, celá zoufalá, neupravená. Tehdy jsem poprvé slyšel, jak křičela žalem a smutkem nad ztrátou milovaného. I mě bylo do pláče, jenže jsem nemohl…
„Proč? Řekni proč je tvůj mistr mrtev a já mrtvá žalem? Copak jsem ho nevarovala, že nemá chodit? Copak mé motlitby nebyly dostatečné? Copak jsem se nemodlila skutečně? Nevěřím, že Buddha je ke mně tak krutý! Válka mi vzala to nejdražší, mého manžela!“ neměla dále sílu mluvit, pouze plakala, pro útěchu jsem mohl vykonat snad jen to, že jsem uvolnil pár lístků, které jí spadly do klína.
„Moc děkuji, vím, že i ty mě brzy opustíš, starý věrný příteli, němý svědku naší lásky a věrnosti. Ty, jenž si spatřil, jistě mnoho životů. Pověz byl některý, tak tragický, jako ten můj?“
Měla pravdu, viděl jsem dost na to, abych byl schopen odpovědět, kdybych uměl mluvit, na její otázku: „Ne, příběhy byly jiné, měly nádech většího zoufalství.“
Svého pána jsem následoval za necelý měsíc, kdy se konal obřad za spásu jeho duše, poslední věcí co mi svěřena byla ta, že tělo mého pána bylo nalezeno, až dva týdny po jeho skonu…

Samuraj, co to vlastně znamená? Jsme jen pouhé zbraně v rukách naších daimjó. Proto mojí povinností bylo učit se umění zbraně. Tvrdě jsem trénoval vedle svého – dalo by se říct – potomka? Ano, tak jsem to cítil.
Byl to červenolistý javor, něco pamatoval a měl jsem ho, ze všech stromů na naší zahradě, nejradši.
Má paní se o mě a potomstvo starala, jako by ona sama nebyla zavalena prací, musela pro šóguna, každý měsíc vymyslet nové verše, které si oblíbil.
„Nemusíš psát verše?“ pokaždé jsem se ptal, když chystala pro hosty čanoju.
Nelíbil se mi stav javoru, protože byl stár. Jeho dny krásy a monumentality byly sečteny. Poklidné dny, byly ten tam a já musel nastoupit do války, proti našemu nepříteli, už pouhé jeho jméno vyvolávalo strach. Ten muž se jmenoval Tokugawa Iejasu. Byl znám svojí taktikou a rozvahou, nepouštěl se do bitev, kde neměl zajištěno vítězství.
Má paní tuze truchlila a řekla, že se za mě bude, u Buddhy, modlit.
Zdá se, že motlitby nebyly vyslyšeny, tohle byla poslední bitva, která vešla do dějin, jako bitva u Sekigahary. Bitevní vřava utichala, když jsem spatřil smrt v té nejryzejší podobě.
Projely mnou tři šípy, ani nevím, který byl smrtelný. Nestaral jsem se o to. Život rychle unikal v podobě tří karmínových proudů, ta barva mi připomněla náš javor. Jak vlastně vypadá? Nemohl jsem si na takovou jednoduchou věc vzpomenout, zrak se mi horšil, nic jsem neslyšel. Ještě než mě mysl opustila a já se propadl do tmy, pomyslel jsem si: Kdo bude chránit moji rodinu? Co má láska? Co můj život? Byl zbytečný? Chci… potřebují moji ochranu…

Než jsem se provdala za skvělého muže, tak mě otec prodal, abych se vydala po sestřiných stopách, byla gejša. Naše rodina půjčovala peníze, samurajům, daimjóům a dokonce jednou i samotnému Hidejošimu Tojotomimu.
Obchody nevyšly a já, poslední dcera, prodána. Zachránil mě jeden samuraj, zamilovala jsem se do něj a jeho city, byly stejné. Přes protest otce jsem se za něj provdala. Narodili se nám dvě úžasné děti, chlapeček a holčička.
Oblíbila jsem si, jako můj manžel, javor, který podle mě byl úžasný a cítila jsem… ne věděla, že on nám rozumí a je nakloněn na naší stranu.
Ráda jsem u něho trávila volné chvilky a pohled na rybníček, jeho stíny vrhané na hladinu mě uklidňovaly a dodávaly pocit, že vše bude v pořádku. Nebylo, měsíc před manželovým odchodem do války, jsem měla noční můru, kde jsem spatřila smrt mého muže, modlila jsem se o to víc. Varovala jsem ho, nedbal na moje prosby, ať nikam nechodí.
„Prosím tebe, nic se mi nestane, když se za mu budeš modlit a myslet na mě.“ Pak se usmál a moje obavy, byly na chvíli pryč.
Musel jít, jinak by byl označen za zrádce. Moje noční můra se vyplnila o dva měsíce později, kdy posel přišel se zprávou o jeho smrti.
Hned jsem běžela k našemu stromu a vše mu pověděla. Asi rozuměl a poslal mi tři lístky jako útěchu. Napadlo mě, že zkusím namnožit náš strom. Odřezala jsem malinkou větvičku a zasadila do země. Denně jsem se s dětmi o tento strom starala a k mé radosti a úlevě se chytil.
Na stará kolena jsem viděla, jak krásně roste a přináší s červenými lístky radost a štěstí pro můj klid.
K tomu jsem napsala tento verš: