Itadakimasu!! 1 - Úvod

Bitva je zasáhla všechny. Od budovy, kde byla kancelář Páté, přes Akademii a domy obyvatel Konohy, dosáhla až sem. Trosky, to teď zbylo z Konohy.
Ayame se horečně rozhlížela. Vlastně ani pořádně nepřemýšlela, jen očima přejížděla po všech těch lámaných prknech, prohrabávala kousky židlí, papírových menu s názvy jídel, nehty rozedřené do krve. Vnímala palčivou bolest v prstech, v ráně, kterou měla na noze. Motala se jí hlava a chtělo se jí plakat. Ani si nevšimla, že slzy jí už dávno stékají po špinavých tvářích.
Soustředila se na jedinou věc, ale ty ostatní si samy našly cestu do jejích myšlenek. Strach, bolest. Nesnažila se na ně zapomenout, to by byla ztráta času a hlavně zbytečnost.
Hlasitě vzlykla, ale zároveň se jí v očích leskla podivná tvrdost. Nevzdá to, ne, on by to taky neudělal. Hledal by ji, jako ona hledá jeho. Vždyť mají jen sebe.
No tak… zvedla obzvlášť velký kus čehosi dřevěného. Netušila, co to je – a vlastně to bylo úplně jedno. Možná stůl. A? Najednou uslyšela tiché zasténání.
S vervou začala odklízet zbytky jejich ramenové restaurace.
Nahmátla ruku a na okamžik ji rychle stiskla. No tak, vydrž to, zamumlala si sama pro sebe.
Konečně byl venku. Ležel tam, podivně bezmocný. Kolem jen sutiny. Usmála se, ucítila ohromnou úlevu. Byl sice ošklivě domlácený, na čele sečnou ránu, způsobenou kdovíčím, ale žil. Určitě to zvládne. Musí. Pohladila ho po čele.
„Bude to dobrý,“ slíbila mu.
Otevřel oči. Nadechl se a rozkašlal se. Ten výbuch ho zaskočil. Nevěděl, co se děje, ale momentálně mu na tom vůbec nezáleželo. Pokusil se vstát, ale podařilo se mu to až na několikátý pokus. Ayaminy oči ho úzkostlivě sledovaly.
Oči nejdůležitějšího člověka na světě.
Posadil se vedle ní. Hlava mu třeštila, ale kromě oděrek a modřin – možná i něčeho dalšího – snad byl v pořádku. To bylo důležité.
„S-stalo se to tak najednou… zaútočili na nás,“ řekla tmavovláska. Slza jí stekla po tváři. Natáhl ruku a setřel ji.
„Jsi v pořádku? Není ti nic?“ staral se. Najednou se mu žaludek sevřel strachy. Až teď mu došlo, že o ni mohl přijít. Panebože.
Rozčileně ji začal zasypávat otázkami. Už se nestaral o vlastní zranění. Šlo přece o Ayame!
Ujistila ho, že se jí daří… jako přeživší bitvy, která udělala z vesnice sutiny.
Objali se. Několik minut ji držel ve svém náručí. Jako poklad. Vzpomněl si na uplynulé roky s ní. Byly krásné, těžké, smutné ale… přece jen úžasné. Nepřežil by její smrt.
„Já jsem vážně v pořádku, věř mi,“ usmála se. I když ten úsměv nešel od srdce.
Nevnímal její slova. Vlastně to bylo celé nesmyslné. Měli by hledat další, co přežili. Měli by zmateně pobíhat kolem. A místo toho jen stáli, jako jediní na světě.
Potom omdlel.

Trvalo několik hodin, než se dostali k ostatním. Bitva byla u konce. Ani se nedozvěděli, kdo za ním stál… probíhalo vyšetřování.
Oba se ocitli v provizorní nemocnici. Lékařští ninjové pobíhali kolem a léčili. Dokonce i Hokage, Tsunade-sama. Objevila se u postele, kde seděla Ayame a držela jeho ruku.
„Bude v pořádku?“ zeptala se dívka polekaně. Přítomnost Hokage!
„Ano… nebylo to nic vážného,“ odpověděla žena. Věděla to jistě. Sama je přijímala a okamžitě se postarala o jejich léčení.
Dva lidé stáli u nemocničního lůžka a dívali se na toho třetího. Spal. Co se mu zdálo?
Ani to vlastně nebyl sen, spíše vzpomínky. Jaký byl jeho život před ní. Nad tím, jak se seznámil s třemi nejdůležitějšími lidmi ve svém životě. Nad zvláštním přátelstvím, nad tou sázkou, nad tajemstvím, které ho spojovalo s oběma jeho přáteli. Nad těmi roky, dávno uplynulými.
Tsunade se na něj naposledy podívala a odspěchala za dalšími pacienty. Ale jeho Ayame, jeho jediná dcera, u něj nadále držela stráž. Pořád ho držela za ruku.
Jak byl teď rád, že se holčička tehdy přes to všechno přece jen narodila…

Ruch. Hluk, světla, život. Křik, někdy i rvačky. Lidé, hrající hazardní hry. Slané slzy utopené v hořkých nápojích… Barevná světla, ozařující rozesmáté obličeje.
Obyčejná hospoda.
„Hej, kluku! Pospěš, nestíháme… zatraceně!“ zaklel můj strýc, který roztržitě balancoval s naloženým tácem. Jen tak tak uskočil před opilým hostem, který zapíjel žal nad ztrátou své dívky… nejspíš. Žal nad svou šedivou budoucností. Jenže koho to tady zajímá? Každý žije sám za sebe… odhoď smutek a raduj se!
To je přece pravidlo tohohle světa.
„Ty máš dost, mladej,“ ušklíbl se jiný host a popadl ho za rameno. „Běž se radši prospat,“ křikl za ním ještě a zasmál se. Noc teprve začíná!
„Nemůžu… ona… ona mě…“ blábolil host.
„Se na ni vykašli, ne?! Tady je holek… že jo?“ objal procházející dívku.
„Dej ty pracky zase dolů, ty…“ vrazila mu facku.
Jenom se zachechtal. „Nedáš ty, dá jiná,“ usoudil. Pobaveně se po nějaké té jiné rozhlédl.
„A co ty tak vejráš… tatínek tě volá,“ ušklíbnul se na mě.
„Tak na co furt čekáš! Je tady práce jak… tak slyšíš?!“ dolehl ke mně zase strýcův hlas. „No konečně! Vezmi to,“ napomenul mě.
„Jak tam sedí tamta blondýna,“ ukázal do rohu místnosti. „Hele, a ty lidi nejsou jen tak někdo, rozumíš? Tak se podle toho chovej… a vy! Přestaňte se tam prát… Ksó!“ vyrazil zase pryč.
Radost neklidného života.
Ale už je to poslední den mé praxe tady. Zítra jsem už měl odjet zpátky domů, převzít otcovu živnost.
Já, budoucí majitel Ramen Baru v Konoze. Ichiraku Teuchi.

Poznámky: 

Ne, příběhů jsem se ještě nevzdala. Ale bez obav, tady žádné prokládání s přítomností nebude.
Chtěla jsem povídku o Teuchim už před více než rokem, ale... znáte to. Buď není čas, nebo nápad, nebo něco podobného už někdo napsal, neoriginální prostředí... takže chuť psát se jaksi vytrácí - jak to bývá u mnoha sérií, a kdo říká, že to nezažil, lže - nebo ho to ještě čeká... ale pak jsem se rozhodla se na to prostě vykašlat.
Mám pár dalších kapitol hotových, hádám, že jich bude celkem asi 7-10. Moje verze mládí dědečka Ichiraku, doufám, že se vám bude líbit ^^

Což o to, ale skutečně dlouhé vykecávání bude až u posledního xD

A taky... proč to sem vlastně posílám. Dnes jsou to přesně dva roky, co jsem sem zaregistrovala. Tohle je takový malý dáreček k mému výročí.
Ale víte co... jak jsem psala u jedné jednorázovky, stala jsem se jen takovým duchem. Takže se chci se zahájením třetího roku zase představit ^^ Ahoj, jsem nettiex, kdysi šílená mučitelka Sasukeho a ještě šílenější NaruSaku maniak. Postupem času jsem se zklidnila, ale... Každopádně, chci znovu žít, už nečíst povídky ostatních jen duchovsky, možná ještě někdy přidat něco vlastního... no, uvidíme, sama nevím, co bude ^^ Berte to jako nejistý a rozpačitý pokus starého nováčka, prosím :)