Válka, nástroj míru

Tuhle povídku bych chtěla někomu věnovat. Věnuji ji osobě, která je pro mě až děsivě důležitá, osobě, které můžu řící každé tajemství a na kterou se vždycky můžu spolehnout. Nevěnuji jí to z nějakého stupidního důvodu, jak jsem slíbila (a už si ani nepamatuju, co to vlastně bylo), ale prostě protože tu pro mě je. Takže díky, Jutzu

Muž i se svou ženou seděl v chodbě, kterou od tělocvičny oddělovalo jen sklo. Dva bojovníci si křičeli do tváří a vyměňovali si rány bambusovými meči. Ty zapraskaly při každém nárazu. Vzadu, v druhé polovině místnosti sedělo několik dětí. Ty menší z nich se očividně nudily a dělaly kotouly. Muž v černém oblečení stál v rohu místnosti a pozoroval zápas. Patnáctiletá dívka v bílém klidně seděla na zemi a pozorovala každý pohyb svých budoucích soupeřů. Muž se zamračil, avšak neopovážil se sdělit své manželce myšlenku, která jej napadla.
Tak takhle dnes vypadají bojiště? Dnes, v civilizovaném světě? Kdyby se dostali do války, pro kterou bylo tohle bojové umění stvořeno... Nepřežili by ani minutu.

Hidan se rozběhl a rozmáchl se kosou. Hlava bezejmeného ninji dopadla na zem. Zachechtal se a rozběhl se napříč plání, na které se bojovalo. Stínal hlavu za hlavou a smál se jako šílenec. Když doběhl na konec bitevní vřavy, otočil se a zálibně se podíval na spoušť, kterou způsobil on a jeho spolupracovníci. Akatsuki. Tým nejhledanějších ninjů z celého světa.
„Dokonalé,“ zašeptal.

Ibiki se podíval na Tsunade v její kanceláři.
„Zabili už deset našich ninjů. Jen během posledních dvou týdnů. Zdá se vám to snad málo?“
„Já vím, je to hodně! Ale pochop, zaútočit na ně, mohla bych rozpoutat něco strašného...“
„Něco s tím ale někdo musí udělat.“
„Já vím. Zavolej Kakashiho a jeho tým. Musíme konat. Musím udělat to, čeho jsem se nejvíc bála,“ zavelila Tsunade rozhodně.
„Ano, hokage – sama,“ odvětil jen Ibiki a zmizel v obláčku dýmu. O minutu později se objevil Kakashi i s jeho týmem.
„Co si přejete, Tsunade – sama?“ otázal se šedovlasý muž. Okolo oka, které bylo vidět, se mu již začínaly dělat vrásky.
„Mám pro vás misi. Musíte doručit moji zprávu každému Kage, a to co nejrychleji.“
„Ale Tsunade – sama, nejsou od toho speciálně vycvičení ptáci..?“ otázal se opatrně asi třicetiletý blonďák stojící za Kakashim.
„Ano, jsou, Naruto. Ale tohle je mise nejvyšší priority. Nikdo se nesmí dozvědět, co v té zprávě je. Nikdo se nesmí dozvědět, že ji posílám všem čtyřem... Nikdo se nesmí dozvědět, že vůbec nějaká takováhle zpráva existuje, rozumíte mi?“
„Ano, Tsunade – sama. Ale pokud je to tak důležité, nemělo by nás být víc...?“ zeptala se opatrně žena se starostlivým obličejem a tmavými vlasy. Celou dobu se nervózně držela Naruta za ruku.
„Ne. Bylo by to podezřelé a vy jste můj nejlepší tým. Elita Konohy. Kopírovací ninja, jediný člověk s Sharinganem, který není na straně Akatsuki a muž, který byl Hokagem. Démon z Konohy, jediný jinchuuriki, kterému se kdy naplno podařilo ovládat nejnebezpečnějšího a nejmocnějšího bijuu i mimo své tělo. Vůdkyně klanu Hyuuga, klanu s jedním z nejmocnějších kekkei genkai. A největší expert na taijutsu, který kdy žil.“ Když Tsunade domluvila, muž v zelené kombinéze hrdě přikývl.
„Nezklameme vás, Tsunade – sama. Nikdy! Splníme tuto misi, i kdybychom při ní měli položit své životy.“

Rock Lee se otočil a jen taktak uhnul kose, která se na něj řítila. Měla tři ostří a vcelku nic by se nestalo, kdyby ho zasáhla, ale on věděl, že stačí, aby prolil jedinou kapku své krve a bude ztracený.
„Mě nedostaneš,“ postavil se rozhodně do své oblíbené bojové pozice. „Ne jako mistra Gaie nebo Asumu – senseie. Mě. Nikdy. Nedostaneš.“ Poslední tři slova vypouštěl ze svých úst těžká jako kladiva osudu, která tvrdě dopadají na kovadlinu.
„To se ještě k***a uvidí,“ uchechtl se Hidan a rozmáchl se kosou.

Ninjové skákali z větve na větev. Každý z nich nesl svitek. Pouze jeden ze svitků však obsahoval skutečné informace. Pravý svitek nesl Kakashi. Ostatní byli rozmístění kolem něho. Hinata s byakuganem běžela vepředu, Ibiki a Naruto vedle Kakashiho, Gai za ním. Nikdo nemluvil. Při sebemenším podezřelém zvuku se všichni rozhlédli, ale nezpomalili. Jejich první cíl byla Kirigakure no Sato.

Neji se sehnul a zespoda udeřil do ninji s přeškrtlým znakem písečné vesnice.
„Juuken!“ vykřikl unaveně, ale o to tvrději. Ninja spadl na zem a už se nezvedl. Z úst mu vytékala krev a míchala se s prachem vířícím všude okolo. Neji na chvíli zavřel oči, aby se mohl soustředit. Bolela ho hlava a hnědé vlasy, které již trochu prokvétaly šedinami měl slepené krví. Těžko říct, jestli byla jeho nebo nepřátel, které porazil. Najednou otevřel oči a vrhl se od bitvy s plným nasazením. Cítil totiž, že jeho přítel potřebuje pomoct.

„Mizukage – sama, máme pro vás důležitý vzkaz od Tsunade – sama.“
„Vážně? Tak mi ho dejte. Proč jste tak udýchaní?“
„Doručit ho byla mise nejvyšší priority. Nesměli jsme... ztrácet čas.“
„Nepovídejte... Co mi tak důležitého může chtít...“ začetla se Mizukage do svitku. Po chvíli od něj zděšeně vzhlédla. „Ale... Ale to by mohlo narušit celou rovnováhu ninja světa!“
„Ano, ale není ona už tak dost narušená? Tsunade – sama si myslí, že udělala správné rozhodnutí.“
„Dobrá tedy. Ao?“ houkla žena.
„Ano, Mizukage – sama?“ vešel do místnosti muž se zalepeným okem.
„Pošli do Konohy orla se zprávou.“
„Co tam mám...?“
„Napiš: Ano. To bude stačit. Hokage pochopí.“
„Dobrá tedy, má paní,“ odešel Ao z místnosti.
„A vy, neohlížejte se na svou únavu! Ještě dnes se musíte dostat do oblačné vesnice! Zvládnete to?“
„Ano, Mizukage – sama. Jsme elita Konohy, něco málo ještě vydržíme.“
„Dobrá. Běžte, na vaší misi závisí osud celého světa,“ vydechla ještě Mizukage a podala Kakashimu jeho svitek. Ten se jen otočil a vykráčel mlčky z místnosti. Po chvíli do ní opět vešel Ao.
„Co máme dělat, má paní?“
„Svolej co nejvíc ninjů a žadné už neposílej na mise. Musí nás tu být co nejvíc.“

Čepele kosy se závratnou rychlostí přibližovali k Leeho obličeji. Ten ležel na zemi a nemohl vstát. Najednou se zastavily. Hidan bolestivě zamrkal a otočil se.
„Ale ale... Není to slavný Neji Hyuuga?“ zachechtal se. „Myslel jsem si, že budeš o něco mladší... Ach, promiň, zapomněl jsem, že někteří z nás již nejsou nejmladší.“
„To, že nejsem nesmrtelný, neznamená, že tě nemůžu porazit!“ vyhrkl Neji a vrhl se na Hidana. Kop, Juuken, otočka, kop. Hidanovi se chvíli dařilo uhýbat, ale po pár minutách prudkého boje odhodil kosu a shodil ze sebe svůj plášť. Vyskočil na strom.
„Stejně mi to jen zavazelo. Do p***le, budu to muset udělat postaru,“ ušklíbl se. Udělal několik pečetí a ze jeho úst se na Nejiho a Leeho začal valit oheň ve tvaru obrovské koule. Žhnoucí peklo se každou chvílí přibližovalo a s ním přicházela i smrt.

„Cože?!“ vykřikl Raikage a znova se zděšeně podíval do svitku. „To nemůže být pravda!“
„Je to tak, pane.“ odvětil na to klidně Kakashi.
„V tom případě, musím Akatsuki najít a potrestat! Musíme jim... A Zvučné i Trávové s nimi. A to ani nemluvím o Vodopádové a Dešťové! Panebože... i když Akatsuki mají jen některé bijuu... I tak to bude pohroma. Běžte teď. Tady Akiko vám zajistí ubytování, ale zítra brzy ráno musíte vyrazit do Iwagakure... to vám nezávidím. Tsuchikage tohle neuslyší ráda. Je v tom úřadu nová, má hodně práce a teď ještě tohle... Ale neslyší to rád nikdo z nás. Běžte,“ vydechl ještě Raikage a posadil se zpátky do křesla, ze kterého při čtení svitku vstal. Kakashi se pro svitek natáhl a odešel z místnosti i se svým týmem. Raikage si jen smutně povzdechl.
„Doufal jsem, že tak daleko to nikdy nedojde.“

„Zatraceně, taktak se ti podařilo mě odtamtud dostat. Díky.“
„Nemáš zač, Lee. Byl jsem ti to už nějaký ten pátek dlužný.“
„No, myslím ale, že pravá zábava ještě neskončila,“ zvedl zrak od svých popálených rukou Lee. „Tohle budu muset dořešit jindy,“ dodal ještě a pohlédl na Hidana přicházejícího směrem k nim. Kráčel mezi bojujícími muži, jako by byl chráněn nějakou bublinou zkázy. Každý, kdo se dostal do jeho blízkosti, zemřel dřív, než stihl udělat další krok. Svalnatému ninjovi podřízla krk katanou černovlasá žena a zaklonila hlavu v šíleném smíchu, který se jí dral z hrdla. Muži v panice běžící přes bojiště, který měl na hlavě přilepený výbušný lístek, hlava vybuchla jakmile se dostal do Hidanovi blízkosti. Mozek a krev skropili všechny okolo. Hidan se na ni ani neotočil a jen pokračoval dál stejným tempem.
„Tohle nevypadá dobře...“ sledoval Hidana Lee.
„Ne, tohle vůbec nevypadá dobře,“ souhlasil s ním Neji. „Myslím, že bychom měli utíkat.“
„Jo, nemáme proti němu šanci,“ souhlasil Lee. Ninjové na sebe pohlédli.
„Ale neutečeme mu.“
„To máš pravdu. A proto,“ nadechl se Lee, „to ani nebudu zkoušet.“ Nejiho pohled ztvrdl a oba se postavili do bojovné pozice, na kterou byli zvyklí. Lee se usmál.
„Kdyby něco... Byls fakt kamarád. Vlastně, myšlenka na boj s tebou mě celé ty roky držela naživu.“
„Jo... Je to ironie, že zemřeme v boji bok po boku... Taky jsem tě měl rád, Lee,“ řekl ještě Neji a vrhl se vpřed.

„Čekala jsem to.“
„Opravdu? Tak to jste asi první z těch, kteří s touhle zprávou přišli do styku.“
„Je to nevyhnutelné. I tak o tom ale musíte dát vedět i Kazekagemu. Potřebujete odpočinek anebo to ještě zvládnete?“
„Vydržíme to, má paní. Je to naše práce.“
„Dobrá. V tom případě... Běžte.“

Lee jen otočil hlavu. Z úst mu vytékala krev.
„Promiňte mi to, všichni... Promiň mi to, Sakuro... Nedokázal... jsem... to...“
Hidan se jen zachechtal.
„Byl s**č, ale co ty, Hyuugo? Divím se, žes už skončil! Čekal jsem, že mi ukážeš něco víc...“
„Ty... zabils Leeho,“ vydechl unaveně Neji a s námahou se postavil na nohy. Vlasy mu sklouzly do obličeje. „To ti neodpustím.“ Vrhl se do boje. Hidan to nečekal a ani nestihl uhnout. Neji zasáhl jeho ruku několika přesnými údery. Hidan odskočil dozadu a udělal několik pečetí.
„Co to... Ty jeden mrňavý hajzle! Zastavils mi tok chakry!“ Hidanovi se rozšířily oči hrůzou, když se k němu Neji rozběhl. Začal utíkat. Po několika minutách běhu se dostali na místo, kde spolu bojovali předtím, a které teď bylo jen černá spálenina. Hidan popadl svoji kosu a rozmáchl se proti Nejimu, který ho již doběhl. Ten se prudce zaklonil a čepel tak jen těsně minula jeho obličej.
„Mě jen tak snadno nedostaneš, Hyuugo.“

„Kakashi – san... Ví Tsunade – sama, co dělá? Ne, spíš... Ví, co způsobí?“
„Ano, ale je to nutné. Musíme shromáždit veškeré naše síly a porazit země, které nejsou svázány Úmluvou Pěti... A Akatsuki musíme srazit na kolena s nimi.“
„Ale tím rozpoutáme další Velkou válku ninjů... Není to snad to, čemu jsme se celé ty roky snažili zabránit?“
„Pane, se vší úctou... Akatsuki ovládají každou zemi, která nemá Kageho a utlačují jejich svoboné obyvatele... Zabíjejí ninji z našich vesnic a myslí si, že jsou nedostižitelní... Někdo je zastavit musí!“ vykřikl Lee. Gaara se na něho podíval.
„Lee, vždycky jsem si cenil tebe i tvých rad. Ale tohle...“
„Je to krok nutný k tomu, abychom mohli žít ve světě míru.“ řekl smutně Naruto, který se až doteď držel vzadu.
„Naruto, nebyls to náhodou vždy ty, kterýs naopak proti všem válkám vzdoroval?“
„Ano, ale... Tady už končí všechna legrace. Akatsuki dostat musíme a tohle je jediná cesta k tomu.“
„Dobrá tedy. Temari?“
„Ano, Kazekage – sama?“
„Svolej všechny ninji z naší vesnice. Válka ninjů... začala.“

Hidan se spokojeně zvedl ze země.
„Byl to jen obyčejný s**č.“
„Zas děláš ty tvoje rituály?“ ozval se nevrle Kakuzu, který se právě vynořil z bitevní vřavy se zkrvavenou hlavou nějaké kunoichi v ruce.
„Hej hej, Kakuzu, zdá se mi to, nebo byla tahle ženská tvůj typ? Vždycky jsem ti říkal, že je nemáš uhánět tak intenzivně,“ zachechtal se Hidan.
„Zmlkni, držko, nebo tě příště nesešiju.“
„Dobře, dobře, vždyť už mlčím... Se nemusíš hned dělat kvůli takové drobnosti, v**e...“
„To říkáš ty. Myslel jsem si, že bych ji vcelku slušně mohl prodat někomu, kdo obchoduje s lidskými tkáněmi.“
„Kakuzu, rozhlédni se. Až tady skončíme, bude to tu posetý mrtvolama. Nemusíš se kvůli tomu celou dobu tahat s hlavou nějaký ošklivý ženský.“
„Taky fakt. Ale už jsem si na ni zvykl,“ vzdychl Kakuzu a položil hlavu pod strom. „Třeba tu ještě bude, až skončíme.“

„Kakashi – sensei... Děláme správnou věc?“ zeptal se Naruto s utrápeným výrazem když vyšli z kanceláře Kazekagho.
„Plníme rozkazy Hokageho. Je to naše práce.“
„Já vím, ale...“
„Chápu tvé obavy, Naruto. Ale s tímhle nemůžeme nic dělat... Věci už jsou v pohybu a nikdo je nedokáže zastavit.“

„Lee, ne!“ vykřikla Sakura a vrhla se k bezvládnému tělu ležícímu na zemi. „Kdo ti to udělal...“ zavzlykala. Rozhlédla se okolo a spatřila jakýsi řetízek. Byl na něm zavěšený trojuhelník uzavřený v kruhu.
„Ten hajzl z Akatsuki... To mi zaplatí,“ vykřikla Sakura ve zlosti. Vstala od Leeho mrtvoly a rozhlédla se okolo. Najednou na ni vyskočil ninja, který jen před chvílí zabil svého soupeře. Sakura se jen otočila a srazila ho pěstí k zemi.
„Teď mě jen tak někdo neporazí... Ne dokud nepomstím Leeho.“

Hinata jako obvykle běžela první. V písečné si sice chvíli odpočinuli a prospali se, ale ona byla i přesto unavená. Po chvíli před sebou zahlédla pohyb.
„Pozor!“ stihla ještě vykřiknout. Zprava vyletěl kunai a kdyby neuhnula, trefil by ji přímo mezi žebra. Ibiki se bleskurychle otočil a na oplátku hodil pár kunaiů do místa, ze kterého vyletěl ten soupeřův. Hinata jen vykřikla: „Je jich devět!“ Naruto si jen stoupl zády k ostatním.
„Kruh!“ vykřikl. Ostatní se okamžitě postavili do kruhu zády k sobě. Žádný další útok však nepřicházel. Ninjové se ve strachu rozhlíželi okolo sebe. Najednou uslyšeli šílený smích. Jejich strach to jen posílilo, ačkoliv takových situací už zažili mnoho. Z téhle jim ale běhal mráz po zádech.
„Pozor!“ vykřikl najednou Gai v prapodivném tušení blížící se nehody. Nikdo už ale nestačil nic udělat. Z křoví vylétl jakýsi bodec a proletěl středem Hinatiny hlavy.
„Hin! Ne!“ vykřikl Naruto a ve zlosti se obrátil do míst, ze kterých zdobený bodec přiletěl. „Kde jste, vy šmejdi! Vylezte nebo si vás najdu!“
„Naruto...“ položil mu ruku na rameno Gai, který se sice taky třásl, ale po tvářích mu nestékaly slzy tak jako druhému muži. „Nenechej se vyprovokovat. Přesně to chtějí.“

„Nikdy mě nemůžeš porazit,“ vysmíval se Sakuře Hidan.
„To se ještě uvidí!“ vyskočila Sakura a udeřila do země. Pod Hidanem se objevila obrovská puklina. Na okamžik se zatvářil překvapeně, ale v poslední chvíli uskočil směrem ke své soupeřce. Rozmáchl se po Sakuře kosou, ta se ale ohnula a chytla Hidana za kotníky. Škubla těsně před tím, než shinobi doskočil, a tak se Hidan sesul k zemi se spoustou nadávek. Sakura bleskurychle vytáhla kunai a hodila je po ninjovi ležícím na zem. Ten se odvalil a tak místo jeho hrudi jej kunai zasáhl jen do ramene. Znova zanadával a s bolestivým výraze ve tváři vstal.
„Teďs mě vážně nasrala! Ale jsi úplně blbá! To snad od svých kamarádíčků nevíš, že jsem nesmrtelný?!“
„Vím,“ odpověděla jen Sakura. „Ale já už nejsem ta malá holka, co dokáže velkého ninju porazit jenom s hromadou štěstí a pomocí někoho jiného.“ Hidan se podivil nad jejími slovy, ale už neměl čas se zamyslet. Žena po něm začala házet další kunaie a on uhýbal. Některé ho sice trefily, to mu ale vůbec nevadilo. Byl přece nesmrtelný. Sakura postupovala vpřed, ale najednou jí podklouzly nohy v kaluži krve smíchané se zemí. Když upadla, zarudlé bláto se rozstříklo okolo. Rozšířily se jí oči. Dnes poprvé... Poprvé v tomhle boji... Měla strach. Strach o sebe a ne o jiné. Hidan spatřil svou příležitost a rozmáchl se kosou. Sakura zařvala bolestí, když se jí kosa zaryla do ruky. Hidan pod sebou nakreslil obrazec a olízl špičku jedné z čepelí.

„k***aaaa!“ zakřičel Naruto a uhnul před letícím bodcem. Gai už byl mrtvý. Ibiki ležel na zemi vedle Hinaty, ale on neměl možnost, aby zkotroloval, jestli ještě žije nebo ne. Pochyboval, že ji někdy mít bude. Ibikimu trčel bodec ze zad a protože ležel obličejem k zemi, tak i kdyby byl při vědomí, nemohl by vědět, co se na bojišti odehrává. Kakashi odrazil katanou bodec letící k němu a v rychlosti si strhnul čelenku. Když poznal marnost celé situace, zapnul Mangekyou sharingan. Naruto si toho nevšiml. Otočil se a jen taktak uhnul před bodcem, který vypadal, jako by v něm byl život a stále ninju obletoval. Zbraň se zabodla do stromu, ale po chvíli se se strašidelným skřípěním sama vytáhla z kůry a znova se vrhla po Narutovi. Ten už očekával jistou smrt, ale najednou se před ním objevilo černé místo, které všechno vtahovalo. Po chvíli zmizelo i s bodcem.
„Děkuju Kakashi - sensei...“ otočil se Naruto a jen ztuhnul strachy. Kakashi ležel v kaluži krve, zasažený svým vlastním kunaiem.
„Odrazil se... Začal žít... svým vlastním... životem...“ řekl zdánlivě nesmyslně a vydechl naposledy. Naruto se ve strachu rozhlédl okolo sebe.
„Kdo to sakra byl?!“ zakřičel a hlas se mu chvěl tak, jako ještě nikdy.

„Mám tě...“ řekl s radostí a sebral ze země kunai. Zabodl si ho do ruky a Sakura začala řvát.
„Hupsta... Promiň, ujela mi ruka,“ zachechtal se. „Dost možná se to stane znovu, to víš, po tak namáhavm boji...“ nechal svá slova viset ve vzduchu a zabodl si kunai do stehna aniž by čekal na Sakuřinu odpověď. Její křik zněl jako řev zraněného zvířete. Nedokázala vydržet tu strašnou bolest, už ne... Hidan jako by vycítil její myšlenky.
„Chceš, abych to skončil? Ani nápad,“ vysmál se kunoichi ležící na zemi.
„Hidane!“ ozval se najednou podrážděný hlas. „Dělej, nehraj si tady s jednou ženskou, musíme jich zabít mnohem víc.“ křikl na Hidana Deidara, aby mu to bylo jasné.
„Okej okej, aby ses nepodělal. Hned jsem s ní hotový.“
„Dobře. Počkám na tebe tady.“
Sakura si oddechla. Takhle už nebude trpět moc dlouho. Ne, svou bolest bude cítit už jenom chvíli... chviličku... Začínala ztrácet vědomí. Ztratila příliš mnoho krve. Hidan se na ní opovržlivě zahleděl.
„Nejsi pro mě nic.“ Vrazil si kunai do srdce a vychutnával si bolest, kterou ostatní tak nesnášeli a tak se jí bránili. Řekl si, že dokončit rituál teď není třeba, dnes už svému bohu obětoval dost ninjů a tahle ho ani nebyla hodna. Vykročil k Deidarovi.
„To ti to trvalo...“ zabručel nespokojeně blonďák.
„Omlouvat se ti nebudu,“ štěkl na něj Hidan. Najednou ztuhnul uprostřed kroku a padl na kolena. Rozvířil se okolo něho prach.
„Hej, kámo, co to děláš?! Vstávej, musíme jít!“ skočil k němu Deidara.
„Já... nemůžu... nemůžu se... hýbat...“ zachčel Hidan. Deidara se na něj se zděšením podíval.
„Nedělej si p***l, kámo. Není to vtipný. Dyť seš nesmrtelnej, nemůžeš tu umřít.“ Hidanovy se najednou rozšířily oči. V hlavě mu ubíhaly události posledním minut.
To od svých kamarádíčků nevíš, že jsem nesmrtelný?
Vím.
A pak ten její zvláštní pohled. Plný odhodlání. Jistota, že vyhraje. To, jak po něm házela své kunaie. To, jak ho některé minuly a některé zasáhly. A to, jak jeden z nich zvedl a sám se s ním bodl... I do srdce. A jak je před několika hodinami Zetsu varoval, že jeden z mediků používá otrávené zbraně.
„Ta málá děvka...“ zachrčel Hidan a sesul se mrtev k zemi.

Z lesa vylétly tři bodce. Naruto jim stihl uhnout, ale ten, který až dosud vězel v Ibikim se zničehož nic vytrhl z jeho zad a proklál poslednímu přeživšímu srdce.
„Čarodějnice,“ ozval se posměšný hlas zpoza stromů.
„Kisame – sama... To není vtipné.“ zpražila dívka Kisameho pohledem. Takhle si z ní utahoval už několik dní a ji to pěkně otravovalo.
„To bylo dobré,“ pochváli ji Itachi. „Jestli tak umíš ovládat i své loutky, budeš pro Akatsuki dobrým přírůstkem... Stejně někdo musí nahradit Sasoriho, když se nechal tak snadno zabít... A když Tobi, ten malý šmejd, jenom tak odešel.“

Mě nedostanou, pomyslela si Hanabi. Né jako sestru.
Utíkala napříš bojištěm. Za ní běžel muž s krátkými hnědými vlasy.
„Hej ty malá Hyuugo! Pojď sem, ať ti můžu vyrýpnout očička jako korálky!“
„To ani náhodou, ty úchyle!“ otočila se s křikem Hanabi. Ninja ani nestačil zareagovat.
„Juuken!“ vykřikla jen dívka a srazila muže k zemi úderem, který byl v její rodině tak často používaný.
„Moc snadné,“ poznamenala.

„Cože?!“ Tsunade se napřímila v křesle.
„V – všechny je zabili, má paní. A jejich... jejich obličeje,“ nadechla se Arika, nová pomocnice staré Hokage. „znetvořili jim je k nepoznání. Měli u sebe... Pořád měli svoje identifikace... tak jsme mohli... poznat, kdo byl kdo. Jinak bychom mohli... jenom hádat,“ dořekla s námahou dívka a přikrčila se, očekávajíc příval zlosti.
„A na místě činu... Našli jsme tam... Bylo tam... do těl byly vyryty... Mraky... Takové, jak mají na svých pláštěch členové... Akatsuki.“
„Jak se opovažují?!“ zaryčela Tsunade. „Tohle je válka! Nenechám kohokoli z Akatsuki uprchnout živého! Za všechny jejich hříchy... Je ztrestám,“ zavrčela Hokage.

Proč se to muselo stát, zeptal se sám sebe Kotetsu. Zabíjel už několikátého ninju, který stál na špatné straně, narodil se na špatném místě, byl vychován špatnými lidmi... A znova a znova se ptal sám sebe. Stále na tu samou otázku. Cítil pocit viny, ale zároveň také povinnost bojovat. Válka pro něj byla tím nejhorším trestem, který v dějinách existoval. Vraždit nevinné lidi, kteří jsou jen pěšáky na špatné straně šachovnice. Být takovým pěšákem.

Kdyby někdo sledoval pohyb poslů, a jakože to někdo z přisluhovačů Akatsuki určitě dělal, bylo by mu jasné, že se něco děje. Ninjové i ptáci přenášeli zprávy z jedné vesnice do druhé. V každé zemi se shromažďovala armáda. Kage se rozhodli, všichni stejně. Některé více či méně donutila situace, do které se dostali. S tím už teď ale nemohli nic dělat. Jejich existence přestala mít jiný smysl než válčit a vyhrát nebo zemřít. I když... jako by někdy nějaký hlubší smysl měla.

Izumo zachrčel. Už asi půl hodiny ležel na zemi s rozervaným břichem. Z úst mu vytékala krev a on si přál, aby umřel. Nemohl uvěřit tomu, že ho tak snadno dostali. I když... S lidmi z Akatsuki už se jednou utkal a věděl, že to není žádná legrace. Že jeho život skončí takhle rychle... To nepředpokládal. Myslel, že v boji s tím podivným, dvojbarevným ninjou vydrí alespoň o pár minut déle. Přepočítal se. Přál si umřít, umřít! Ale smrt jako by byla zaměstnána někde jinde a tak si tohoto ninji nevšímala. Izumovi to připadalo až děsivě nespravedlivé.

Tsunade se rozmáchla pěstí, ale blonďák uskočil.
„Katsu!“ zakřičel a země pod Hokage vybuchla. Tsunade ale včas uhnula, protože takový útok předpokládala. I tak jí ale škráblo několik úlomků odstřelených věcí a ona si pomyslela, že už to s ní zdaleka není tak dobré jako před třiceti lety. Doběhla k ninjovi a rozmáchla se pěstí. Deidara se zaklonil a tak Tsunade jen těsně minula jeho obličej. Ninja po ní na oplátku hodil několik malých bomb. Když vybuchly, Tsunade si rukama instinktivně zakryla obličej. Deidara ji nakopl do břicha, a tak odletěla o několik metrů dál. Když dopadla na zem, celé tělo jí sevřela bolest. Nehýbala se. Deidara se k ní sklonil.
„Takhle to dopadá, když si stará bába dovoluje odporovat umění,“ zašeptal. Najednou Tsunade otevřela oči. Deidara už nestihl zareagovat, a tak mu její pěst miřící na jeho žaludek, proletěla skrz břicho. Deidara zařval bolestí. Po Tsunadině bělostné ruce stékala rudá krev.
„Nejsem žádná stará bába, kluku,“ opravila ho. Deidara zemřel.

„Tak co?“ zeptala se Mizukage nedočkavě, jakmile Tsunade vešla do hlavního stanu.
„Podle našich zpráv... Konoha ztratila asi polovinu svých ninjů. Zato jsme dostali Deidaru a toho nesmrtelného blázna.“
„Dobře. Já ztratila asi třetinu svých mužů. Podle našich zpráv také...“ Mizukage se odmlčela.
„Také co?“
„Uchiha Madara. Je tady.“
„Ale ne...“ Zašeptala Tsunade.
„Já vím. Předám tu zprávu ostatním Kage. Většina z nich bojuje. Teď se jen musíme modlit, aby to dobře dopadlo. A taky... Zkusím ho najít.“

Gaara poslal obrovskou vlnu písku proti ninjům z Vesnice ukryté v Trávě.
„Sabaku Kyuu!“ zašeptal, spíše ze zvyku než z nutnosti. Písek okolo najednou dostal zase o něco krvavější nádech. Už tak byl skoro rudý.
„To bylo dobré. Ale na nás to nestačí,“ ozval se posměšný hlas. Gaara se otočil.
„Nemusí. Znám i lepší triky.“
„To je dobře, Kazekage. Moji společníci totiž toho umí také... docela dost,“ zasmál se Kisame. Kývl na dívku, která až doteď stála vedle něj. Ta vyskočila a s ní i dalších padesát loutek. Všichni se hrnuli proti Gaarovi. Ten zvedl písek okolo sebe a vytvořil tak neproniknutelnou obranu. Loutky se přes ni chvíli snažily dostat, jejich majitelka to ale po chvíli vzdala.
„To jsi takový srab, Kazekage, že se musíš schovávat za stěnu z písku abys porazil malou holku?!“ vykřikla ve zlosti Ayumi, tak se totiž dívka jmenovala.
„Ne. Ale ty nejsi jenom malá holka,“ odpověděl jí Gaara. Najednou jakoby namaloval ve vzduchu nějaké ornamenty a písek se valil na jeho protivnici i její loutky. Z obrovské vlny se vynořily stovky rukou z písku. Některým z nich se podařilo chytnout Ayuminy loutky. Jakmile toho dosáhly, jediným stiskem je rozdrtily.
„Zatraceně!“ zaklela Ayumi. Kisame se usmál. Takhle bude boj o něco zajímavější. Itachi stále mlčky přihlížel. Gaara vytvořil několik pečetí a najednou jakoby písek vybuchnul. Malá zrníčka se rozletěla do všech stran s neuvěřitelnou silou.
„Písečný orkán!“ zvolal Kazekage. A skutečně. Zrníčka písku vířila v kruhu okolo Gaary a jeho protivníků. Z Ayumi písek sdíral kůži. Pálil jako rozžhavené železo. Dívka zaječela a najednou ji zrníčka, která se nacházela v její blízkosti, obalila a stiskla. Z útvaru, který vypadal jako písečná kukla, začala vytékat krev. Všechny dosud vzdorující loutky padly k zemi.

Muž stojící na nedaleké skále sledoval bojiště. Na obličeji měl oranžovou masku, pod kterou bylo možné vidět jen jedno oko. Oko Uchihy.
„Můj pane... Ztratili jsme mnoho mužů. Oni ale také,“ oslovil jej Pein.
„Ty zůstaneš tady. Konan, zapoj se do boje,“ rozkázal klidně Tobi. Modrovlasá přikývla a odletěla na obrovském ptákovi tvořeném z papíru.

„Zajímavé. Dokázal jsi zabít tu holku i Kisameho. Nejspíš budeš ještě silnější, než se říká.“
„Můžeš to posoudit sám,“ zašeptal Gaara. Itachiho oči se zbarvily rudě.
„To také udělám.“

„Tohle nezvládnem!“ křičel Akira. Zašpičatělé papírky na jeho muže útočily rychle a smrtelně. Stačil jediný zásah mířený přímo do srce a neměli jste šanci přežít. Akira se otočil, aby unikl několika papírkům, a ty mu tak pouze zkrátily dlouhé hnedé vlasy a škrábly ho po zádech. Měl na sobě pouze kalhoty, protože svou košili roztrhal, aby mohl ošetřit zranění jednoho ze svých mužů.
„Pane! Přišla zpráva od Raikageho!“
„Máme se stáhnout?“ zadoufal Akira.
„Ne, pane. Při vší úctě...“
„Tak už to vyplivni, chlape!“
„Raikage nám vzkazuje... že máme buď porazit svého nepřítele... nebo zemřít.“ Muž se rozechvěl. Nechtěl zemřít, ne teď, ale také nechtěl vypadat jako zbabělec. A bylo mu jasné, že rozkazy svého pána bude muset tak jako tak poslechnout.
„Pak tedy... Padneme,“ zatvrdil svůj pohled Akira.

„Nebyl jsi nic,“ kopl Itachi do Gaarovy mrtvoly. Nebylo těžké tě zabít... Nechápu, jak ses mohl stát Kazekagem.
„Nech ho být!“ ozval se rozhořčený hlas. Itachi se rozhlédl. Když se otočil, spatřil blonďatou kunoichi s obvázanýma očima.
„A ty jsi kdo?“
„Temari, Gaarova sestra! A řekla jsem ti, nech ho. Bojuj se mnou.“
„Nebojuji se zbabělci.“
„Kdo říká, že jsem zbabělá? Postavila jsem se ti jako rovný rovnému.“
„Ano? Tak proč sis zavázala oči? Bojíš se snad, že bys mohla podlehnout mému sharinganu?“
„Ne, nebojím se,“ řekla rozhodně Temari. Přehodila si vějíř z levé ruky do pravé a uvolněnou rukou si začala rozvazovat uzel na šátku. Po chvíli upustila šátek na zem.
„Spokojený?“
„Rozumím. Jsi slepá. Proto se mnou chceš bojovat a nebojíš se. Ale měla bys.“
„To, že mi vyřízli oči neznamená, že jsem mrtvá!“ zvolala Temari a mávla vějířem. Itachiho zasáhl poryv větru, ale přemístil se Temari za záda. Ta se po něm vějířem ohnala a povedlo se jí škrábnout ho na tváři. Itachi uskočil a nevěřícně si sáhl na škrábanec.
„Zranilas mě.“ Temari neodpověděla a hodila po něm vějíř jako bumerang. Itachi uskočil před točící se zbraní vysoko do vzduchu a Temari svůj vějíř opět chytla. Přemístila se na místo, kam měl Itachi během několika sekund dopadnout a vyhodila vějíř směrem k němu. Itachimu se rozšířily zorničky, ale zachytil vějíř a srazil jej zpět k zemi. Nevšiml si už ale kunaiů, které letěly směrem k němu a během jedné vteřiny se mu zabodly do těla. Jeho mrtvé tělo padlo k zemi.
„A pak kdo je tady slepý,“ zabručela Temari.
„Ty!“ Ozval se výkřik, který se rozléhal po celé pláni. Temari se vyděšeně otočila. Nebyla schopná určit, odkud zvuk vychází. Během chvíle jí tělo prorazily tisíce ostrých papírků a její nehybné zkrvavené tělo dopadlo na zem.

Mírová aliance čtyř Kage, jak si začali říkat, nakonec boj vyhrála. Novým Kazekagem se stal jediný přeživší z Písečné. Malý chlapec, o kterého se starala teta padnuvší v boji, byl vychován v Listové a když dovršil osmnácti let, začal díky přistěhovalcům obnovovat Sunagakure no sato. Novým Hokagem se stal Narutův syn, Minato, a tak alespoň částečně splnil sen svého otce. Raikage rezignoval na svůj post, a protože v Oblačné vesnici kvůli jeho posledním rozhodnutím zavládl rozkol, vesnice se rozpadla a její obyvatelé se rozprchli do celého světa. Mnoho z nich se přestěhovalo do znovuzaložené Suny. Mizukage byla těžce raněna v boji s Madarou a na následky svých zranění o několik týdnů později zemřela. Madarovi se podařilo uprchout. Na jeho hlavu je vypsaná vysoká odměna, avšak i ti nějoptimističtější ninjové pochybují o tom, že se jej kdy podaří dopadnout. Vesnice skrytá v kameni pod svou ochranu přijala země, které Aliance čtyř Kage porazila. Její území se tak skoro dvojnásobně zvětšilo a ostatní si začali dobře uvědomovat, že pokud by byl porušen mír vládnoucí v Alianci, byla by tak pro ně tou největší hrozbou. Mír byl sice vybojován, ale za tu největší cenu. Tisíce ninjů zemřely a tisíce lidských obydlí byly zničeny. Civilisté, kteří neuměli bojovat a náhodou se připletli ninjům do cesty, zemřeli. Jejich děti byli povražděny. Ženy znásilněny. Majetek zničen nebo zabaven. Lesy vykáceny, pole zasypána chemikáliemi. Mír byl sice vybojován, avšak válka zničila celou zem. Dvacet let po skončení války se lidé začali bouřit. Občanské války se rozohnily snad v každé zemi a každém kraji. Čtyřicet let po skončení války Aliance čtyř Kage zanikla. Na její místo nastoupila jediná žena, žena, která ovládla celý svět. Donutila správce jednotlivých krajů uspořádat její korunovaci a po svém jmenování je nechala zabít. Vytvořila jedinou říši, Impérium, ve kterém byli odpůrci vražděni a následovníci Její Excelence císařovny Aurélie I. odměňováni. Prostí občané byli terorizováni, avšak neměli sílu se vzbouřit. Mír byl vybojován a válka navždy skončila.