Odpuštění

O tom, že mám nevlastní sestru, už možná víte. Je starší než já. Jednou jsme byli u taťky a byli tam i nějací jeho známí. Moje ségra si neměla kam lehnout, tak jsem jí galantně nabídla, že se s ní podělím o svou rozkládací pohovku v krbovně, a že se s ní rozdělím i o tu studenou peřinu, jen polštář ať si sežene sama. Řeknu vám, ta pohovka... Když se rozloží, je stejně široká jako normální postel. Ale ty dvě poloviny... Nepřiléhají k sobě, jsou v různé výšce. A spát na tak debilní pohovce, ještě k tomu s nějakou jinou osobou (se kterou spíte i pod jednou peřinou obyčejných rozměrů!!) to je teda fakt zážitek, Zvlášť, když jste u té debilní zdi nacpaní tak, že můžete ležet jen natažení, něco jako kolena přitáhlá k bradě jsou v té chvíli luxus, kterej si nemůžete dovolit. A i tak jsem byla ráda, že jsem to svojí sestře nabídla. Možná z ní v tu chvíli táhl alkohol a cigarety a vždy, když na mě dýchla, se mi udělalo lehce nevolno (ten poslední špekáček byl fakt chyba, kdybych věděla, že budu celou noc čichat alkoholové výpary, tak si ho fakt nedávám), ale já ji měla vždycky ráda, a udělala bych pro ni hodně věcí, i když už mě zatáhla do tolika problémů (de facto do všech, do kterých jsem ve svém krátkém životě byla namočena). Ale já byla tu noc ráda, a samou radostí nemohla spát (i když, jak o tom tak přemýšlím, možná to byl spíš ten špekáček). Přece jen, být tak blízko milované osobě se vám nestane každý den, a vždy, když se to podaří, tak přímo pukáte radostí. A já tu noc (když už jsem dál nemohla čichat ten pach zvětralého piva vycházející z celé mojí sestry, nejen z jejích úst) popadla svůj blok a napsala do něj tuhle povídku. Nemohla jsem si tehdy rožnout, a tak jsem to psala ve světle pouliční lampy (ve světle Měsíce by sice znělo líp, ale Měsíc nejenže nesvítil tuhle noc, on v podstatě nesvítí do okna v přízemí před kterým je tak pět stromů vůbec nikdy ), což mělo za následek, že jsem to přepisovala strašlivě dlouho. Tehdy byla ještě horká letní noc, já poslouchala oddechování své sestry a šumění stromů. Možná to byla strašná noc, ale stálo mi to za to. Odpouštím své sestře to, že jsem se kvůli ní tu noc nevyspala. Odpouštím jí i to, že mě probudila v osm ráno tím, jak šla na záchod. A možná jí jednou odpustím i všechny ty problémy, do kterých mě zatáhla a zkomplikovala mi tak život. Odpouštím jí i to, že se o mě pár let vůbec nezajímala. Odpouštím jí i všechny ty pomluvy, které jsem od ní kdy slyšela. Všechno jí odpouštím, a přece mi po její přítomnosti zůstala jizva na duši, která se s každým naším setkáním čím dál víc prohlubuje. Už kvůli mým citům k ní, kvůli tomu, jak bezmezně ji obdivuji, kvůli tomu, že bych udělala cokoliv, když řekne, abych to udělala, i když vím, že je to nesmysl a že mě to zatáhne jen do dalšího problému, kvůli tomu, jak se cítím, když ji vidím a slyším její hlas... Už kvůli tomu bychom se nikdy neměly vidět. Je to kruté, ale je to tak. Nejradši bych se s ní už nikdy neviděla a vedla bezproblémový život, ale vždy, když ji vidím, tak mi poskočí srdce a obdiv ovládne mé racionální myšlení natolik, že opravdu udělám cokoliv. Jen proto, aby mě zase pár let neignorovala. Že jsem blázen? Ne. Já jsem jen malá sestra s velkým a trochu zkaženým vzorem.

Ino ležela ve tmě a poslouchala. Mezi nočními zvuky lesa slyšela i tichý dech dívky, která spala vedle ní. Kousek od jejich stanu tiše praskla větvička, a tak Ino věděla, že je jejich hlídka vzhůru a obchází své spící kamarády. Nevěděla, kolik je hodin, a tak neměla tušení, kdo zrovna hlídá tenkou nitku spojující jejich životy s tímto světem. Znovu se zaposlouchala do zvuků noci, ale nic nového neslyšela. Pomalu otočila hlavu k dívce, která ležela vedle ní. Snažila se ji nevzbudit, ale přesto se růžovovláska zavrtěla a přetočila obličejem ke své kamarádce.
Kamarádce nebo rivalce? proběhlo blondýnce hlavou. Pozorovala, jak Sakuře padají vlasy do obličeje a jemně se pohybují s každým jejím výdechem. Natáhla ruku do tmy a vlasy dívce z obličeje odhrnula. Lehce se pousmála, když spatřila nos a ústa své kamarádky v plné kráse. Měla nutkání ji ještě pohladit a zašeptat přání krásných snů, ale potlačila ho. Prohlížela si detaily Sakuřina krásného obličeje. Její nosík, lehce se chvějící víčka, drobné obočí. Nemohla se nabažit. Venku se ozvaly hlasy a některý ze stanů se zatřásl. Hlídka se vyměnila. Ino se zamyslela a její vědomí se ponořilo až do těch nejtemnějších hlubin jejího mozku. Tam, kam nikdy nechtěla spadnout. Přemýšlela o tom, proč je tak sama. Sourozence neměla a její otec byl stále někde pryč. Když už se vrátil domů, byl unavený a šel hned spát. Už dlouho si s ním nepopovídala. Musela se také starat o svou matku, a tak neměla moc volného času, tudíž ani moc přátel. Po tváři jí skanula slze a tiše zavzlykala. Všimla si, že ji Sakura pozoruje velkýma zelenýma očima.
„Nebuď smutná,“ zašeptala Sakura a setřela Ino slzu z obličeje. Ino přikývla a objala Sakuru. Ležely tak dlouho a už skoro usínaly, ale najednou se ozval výbuch. Země se zatřásla a stromy praskaly bolestí. Z ostatních stanů se ozýval křik. Ino a Sakura vyběhly ven, kde spatřily obraz naprosté zkázy. Všechno hořelo. Oranžově plameny se proplétaly mezi stromy jako se řeka proplétá mezi kameny ve svém korytu. Skály, pod kterými bylo tábořiště ninjů vracejících se z mise, se hroutily. Vypadalo to, jako by na zem padala samotná obloha, která byla díky ohni zbarvená nikoli do temné černi, ale do naoranžovělé modři. Najednou se jeden z obrovských stromů přelomil a začal padat s rachotem k zemi. Ino na něj pohlédla a pootevřela ústa. Nestihla zakřičet, nestihla utéct. Nestihla vůbec nic. Svět pohltila bolest, temnota, a několik větví stromu dopadnuvšího na zem.
Když se probudila, měla pocit, jako by jí každá buňka v těle vysílala do mozku signál, že umírá a že umírání bolí. V ústech cítila krev. Ležela na zádech pod několika větvemi. Jednu měla zabodnutou v boku. Země okolo ní byla navlhlá, nejspíše její krví. Les okolo ní byl stále ozářený kameny a Sakura vedle ní plakala.
„Ino...“ zašeptala, oči plné strachu a bolesti.
„Proč tady zůstáváš? Nemusíš.“
„To je jedno. Stejně zemřu. Nechci dál žít... ne bez tebe.“
„Neumírej... Ne... Ne kvůli mně,“ šeptala otupěle Ino.
„Já tě prostě nemůžu opustit!“
„Proč?“
„Proč, proč, pořád se ptáš proč. Copak ti to nedochází? Miluju tě, ty krávo jedna hloupá! Jsi nejlepší kamarádka, kterou jsem kdy v životě měla! Bez tebe bude můj život... prázdný...“
„Já vím... Promiň... mi... že umírám... Budeš mi chybět... Chtěla bych... abychom se... předtím... tolik... nehádaly...“ vydechla Ino z posledních sil a zemřela. Sakura se rozplakala a její chvějící se tělo pohltily plameny. Tancovaly na jejích růžových vlasech, spokly její zelené oči, popálily její plné rta. Řádily dál, a když dokonaly dílo své zkázy, vítr rozfoukal popel obou dívek mezi ohořelými pahýly stromů.

Poznámky: 

O přátelství, odpuštění a bolesti. O tom, jak jsou přátelé důležití a jak moc je máme rádi, i když si to neuvědomujeme.

To mi v halvě leželo už dlouho a teprve v létě jsem tomu dala tvar. A teprve teĎ jsem to přepsala sem Jsem fakt děsná -_-"