Můj Svět Divů 1/3

Otevřít oči, rozhlédnout se. To bylo to na co myslela když spala. Ale jak člověk může při spánku vědomě myslet? Ne, možná o tom přemýšlela ve snu. V nějakém hodně podivném a zmateném snu. A tak tedy otevřela oči. Ale její útulný pokoj byl pryč, dokonce ani její postel, na které spávala tam nebyla. Místo toho se nacházela jen v kruhové místnosti bez dveří. Stěny ověšené podivnými záclonami spadaly až na zem. Svěsila nohy z divné postele, která byla až přes příliš měkká, jako hromada trávy, do které se zaboříte a je hrozně těžké z ní vylézt. Přesně tak to bylo. Nohy měla bosé a bledé, chvíli se na ně nechápavě dívala. Až do doby než její oko spatřilo ten koberec pokrývající celou podlahu té místnosti. Jasně zelený, ani trochu neladil k záclonám. Opatrně si na něj stoupla, až ji zašimral na kotnících. V tom okamžiku jí konečně došlo, že je to tráva. Trávník tak vonící, že ta vůně zaplňovala celou její mysl. Nadechla se, a pak znova a znova až se jí hlava točila. Ale její pozornost nakonec stejně upoutaly ty závěsy. Jakoby přímo vybízely, aby se podívala co se za nimi skrývá. Jakoby na ni volaly. A ona doopravdy nedokázala odmítat tak úpěnlivé volání.
Přistoupila k prvnímu, z blízka vypadal neobyčejně dlouze. Byl černý jako noc, lesknoucí se a jemně se vlnící i když v pokoji nebyla sebemenší stopa po jakémkoli závanu větru.
S hrubým trhnutím ho posunula na stranu a konečně uviděla okno. Okno, za kterým nic nebylo. Jen červená barva, jako plátno, na které se zrovna někdo chystá malovat.
Až s přílišným nadšením se rozeběhla k dalšímu závěsu, a k dalšímu. Postupně je všechny odhrnula, aby zjistila jaké druhy barev se za nimi skrývají. Stála uprostřed pokoje a rozmýšlivě hleděla na okna různých druhů, každé se svou vlastní paletou. Netušila proč se její kroky rozhodly následovat zrovinka červenou. A tak k němu přistoupila. Chvíli hypnotizovaně hleděla než pomalu otevřela rám. Červená barva tiše žbluňkla. Dívka sebou poplašeně a překvapeně trhnula. Kdo jen mol tušit, že barvy se hýbou. Když se uprostřed objevila ústa s krásnými tvarovanými rty, užasle vykulila oči.
„Pohlaď mě,“ říkaly ty ústa a ona bez váhání natáhla ruku.
„Ne!“ zakřičela jiná barva. „Pohlaď mě!“
Rázem se pokojem rozléhaly hlučné a naléhavé volání všech barev, které objevila.
Zakryla si uši, aby to nemusela poslouchat, ale zvuky sílily. Natáhla znovu ruku k barvě a urychleně ji pohladila. Zůstala ji na prstech, natahovala se z okna až ji začala po chvíli stahovat zpět.
„Ne!“ zakřičela, úporně se bránila.
Zavřela pevně oči a když je po chvíli otevřela, pokoj byl pryč.
Nebe bylo rudé, krvavě. Divila se, natahovala krk, aby jí alespoň sebemenší věc dala vodítko, kde že se to právě nachází. Ale jediné co kolem sebe uviděla, byla spousta černých měsíců.
Malých, poletujících v prostoru. Jako rudočerný vesmír.
„Tak jsi přišla,“ ozval se za ní mužský hlas.
Otočila poklidně hlavu, aby zjistila, kdo je jeho majitelem. Černovlasý mladík na ni bezvýrazně hleděl. Byl oblečený do dlouhého červeného pláště a na hlavě mu seděl velký cylindr, ale i přes svůj podivný vzhled byl pohledný a tajemný.
„Ty jsi Itachi,“ řekla mu, neváhala. Věděla, že to je jeho jméno.
„Opravdu?“ podivil se.
Natáhl se po svém klobouku a uchopil ho do dlouhých prstů. Velice hluboce se uklonil.
„Velice mě těší.“
Ale v jeho gestu bylo cosi studeného, nepřívětivého. Možná proto od něj nevědomky o krok odstoupila.
„Bojíš se mě?“ zeptal se.
Svůj cylindr si znovu posadil na hlavu. Netušila proč se na něm náhle objevily hodiny. Malé a rychle ubíhající až se jí z toho točila hlava.
„Ne,“ odpověděla rázně, přece jen ale o další krok ustoupila. „K čemu jsou ty hodiny?“
Byla zvědavá, jako dítě. Všechno jí fascinovalo i přesto, že nic z toho co za dnešní den viděla nechápala.
„Život,“ odpověděl.
Možná se jí zdálo, že jen díky jeho hlasu ta odpověď zněla tajemněji než by měla.
„Život?“ pozvedla jemně obočí. „Ale co to znamená?“
Mávnul rukou v černé rukavici a její svět se zatočil. Chytila se za hlavu a zavřela oči, aby neztratila rovnováhu. A když je znovu, opatrně otevřela, udeřilo ji do očí prudké slunce.
Zmatenost ze všech míst, na kterých se dnes ocitala sílila. Chvíli trvalo než si přivykla na množství světla. Ale když se rozhlédla po místě, na kterém se ocitla, její ústa zůstala otevřená dokořán úžasem.
Rozpínající se zahrada, obrostlá stromy a křovím nejrůznějších tvarů a barev. V jejich korunách rostlo podivné ovoce. Strakaté, chlupaté, některé mělo i nožičky, dokonce nechybělo i ovoce, které mělo ústa.
Procházela podivným sadem, dokud se jí do cesty nepřipletl králík. Kdo by čekal v takovém neobyčejném prostředí tak obyčejného králíka. Díval se na ni očima, které připomínaly dvě černé perličky. Chvíli jen mlčky stáli dokud ten obyčejný králík nepromluvil.
„Čekal jsem tě.“ Jeho hlas byl jako lidský, jakoby to ani nepromluvil on.
Vykulila oči.
„Ty mluvíš!“ překvapeně si zakryla ústa dlaní.
„Samozřejmě, že mluvím. Už jsi někdy viděla, aby králík nemluvil?“ odsekl pohoršeně.
Chvíli chtěla protestovat. Ano, samozřejmě, že viděla králíky, kteří rozhodně nemluvili. Byla to přece naprosto normální a všední věc. Ale když uviděla jeho rozhodný výraz, raději mlčela.
„Můžeš mi povědět, kde to jsem?“ Pokusila se o milý a prosebný tón, nechtěla přece, aby její otázka vyzněla hrubě.
„Přece královská zahrada,“ odpověděl a lehce zakýval hlavou. „Ale dost schovávání.“
Než se stačila zeptat jaké, že to schovávání má na mysli, místo králíka stát urostlý chlapec. Jen uši mu stále zůstaly zvířecí. S kapkou nechutě si je pohladil, jako by se ujišťoval, zda tam pořád jsou.
Usmál se na ni, možná se o to pokoušel i ve své zvířecí podobě, jenže pokud se králík usmívá, člověk to jen ztěží pozná.
„Vyber si kartu, krásná slečno,“ vybídl ji.
Mezi jeho prsty se objevilo pět karet. Držel je před svým obličejem a pořád se nepřestával usmívat. To jen ona bázlivě ustoupila.
„Nemusíš se bát, jen si ji vyber. Nebo se nebudeš moct vrátit.“
Nechtěla si vzít ani jednu, ale chtěla jít dál. Chtěla vědět jaká další místa existují.
Opatrně sáhla po jedné z nich. Vysunula ji a otočila k sobě.
„Srdcová dáma,“ oznámila králičímu muži.
Ze široka se usmál a uhnul z cesty. Gestem ruky ji pobídl, aby šla rovně.
„Tvoje cesta vede tudy,“ malinko se uklonil když procházela kolem něj.
Ještě se otočila. Měla poslední otázku, kterou chtěla zodpovědět.
„Co ty karty znamenají?“
Chvíli se na ni díval těma perličkovýma očima. „Štěstí,“ odpověděl krátce. „Sbohem, možná se už neuvidíme.“
Rozloučil se dalším úklonem. Když odcházela, chtěla se ještě otočit, ale něco jí říkalo, že jediné co má udělat, je hledět vpřed.