Maska hrdiny-šestá část

Mě ovládl vztek: „To je šílenství!" zakřičel jsem a všechny pohledy (až na Koru ta stále klečela) sjely na mě.
„Pane Kishite," promluvil klidně Hokage, „to že neznáte nebo nechápete význam slov láska a odhodlání, neznamená, že ten, kdo je chápe, je šílenec," usmíval se na mě (což mě ještě více vytočilo!), ale já se jen s hořkostí zasmál: „Láska?! Budiž pane Hokage, slovo láska je mezi naší mládeží tak časté slovo, to vám neberu, ale odhodlání v tomhle smyslu?" pohlédl jsem s úšklebkem na něj.
„A v jakém smyslu slovo odhodlání nejlépe chápete vy? Poučte nás pane Kishite!"
Naprosto mě dostalo, s jakou ironií a klidem se mnou debatuje, to ještě nikdo nedokázal, přesto jsem nedal nic znát a oplatil jsem mu svým naprosto viditelným též ironickým tónem: „Odhodlání, abych dokázal, co chci. Odhodlání, abych našel všechnu špínu, kterou v sobě každá osobnost skrývá. Odhodlaní prorazit v tomhle vašem krásném světě. Odhodlaní, abych se já (což jsem zakřičel na všechny strany) prosadil, abych byl šťasten!"
„Pane Kishite...Ó přemocný pane Kishite," usmál se (zase s ironií) a pomalu začal chodit kolem mě dokolečka, „tak nám vysvětlete, proč je to vaše odhodlání tak reálnější..."
„Proč?" zasmál jsem se, „Protože svět se točí kolem tebe, kolem jedince, ne kolem tebe a někoho jiného," rozhodil jsem komicky ruce do stran.
„Je mi velice líto pane Kishite, že jste nepoznal to, čemu lidé říkají láska," řekl zase Hokage a nakonec se usmál na všechny přítomné, „to se potom nemůžeme divit, že jste tak zatrpklý," mezi davem se ozval hlasitý smích. Tentokrát mě to už ale vytočilo, neovládl jsem se a zařval na všechny: „Vážně?...A co je na tom tak úžasného?!"
Všichni po sobě pokukovali trochu nechápavým, trochu smutným pohledem.
„Ta vaše odhodlanost je jen jedna z kapek šílenství! A že jich máte," přejel jsem všechny přítomné svým pohledem, čímž jsem vytvořil jejich nenávistné obličeje, „zemřít pro jiné, šílenci!" zasmál jsem se.
Nebýt stále sílícího deště, ticho by se protáhlo mezi celou Konohou. Nechápali mě, nenáviděli mě a já jsem se ještě usmál : „Musím jít vážení, informace už mám," ukázal jsem jim svoje zoubky.
Kushina na mě jen smutně pohlédla: „Proč?"
„Protože každá osobnost je špína!"
Pak jsem se otočil a vydal se směrem k bráně, kterou jsem již viděl. Pohledy všech byly úžasné-plné žalu, nechápavosti a nenávisti, tak často je vídávám.
Pro mě s hřejivým, pro ně s odporným úsměvem jsem se ještě otočil zpět na ty jejich zbídačené tváře.
Nebe již nabralo tu hrůzostrašnou barvu temna, krutý déšť ovíval každý kout a začínal foukat silný vítr. Nepřemýšlel jsem, co se mnou bude, právě mě napadl další trumf, musel jsem ho říct; ruce jsem opřel o bok a zhurta s naprostou arogantností (na kterou jsem právem hrdý!) jsem zpustil: „Vidíte! Na ni jsem skoro zapomněl," všechny pohledy se ještě více prohloubily strachem a nedočkavostí, koho zmíním tentokrát, „co se vlastně stalo se Sakurou?"
Lidé si vystřídaly několik tázavých a znepokojujících pohledů, ale neřekli mi nic, čili jsem je musel vyprovokovat.
„Taky položila život za svého milovaného? Nebo snad utekla žít po Znovuzrození světa někam do jeskyně? Nebo žila spořádaným životem," znovu jsem vycenil své zoubky, čímž se některým lidem na čele vytvořila vráska (věděli, co přijde), „ve kterém ji často navštěvoval noční návštěvník v podání toho vašeho hrdiny?!"
Hlas jsem měl vysoký, plný hořkosti, ale nekřičel jsem, takže jsem za sebou zřetelně uslyšel vyjeknutí staré Kushiny : „Crio, né!"
Pozdě- jen jsem se otočil, kunai mladé, rudovlasé slečny se mi mihnul před obličejem.
Ucítil jsem vítr narážející mi do těla, byl chladný a ostrý. Viděl jsem obličej Crii s nenávistí a úsměvem, který se k ní vůbec nehodil. Viděl jsem tváře lidí, některé naštvané, jiné udivené. Ucítil jsem teplo, rychle rostoucí teplo, mířilo z hrudi směrem dolů. Ruka mi instinktivně sjela na to místo; nepohlédl jsem tam, sledoval jsem ty obličeje.
Stál jsem, zpříma jim hleděl do tváře a cítil, jak mi odchází cit z kolenou; věděl jsem, co se stalo i co bude pokračovat, přesto jsem pohlédl na svou ruku. Byla rudá, stejně jako moje oblečení- rudá od mé krve.
Hlas mi chroptěl, takže mi místo smíchu z úst vyšla spíše napodobenina dodělávajícího živočicha, přesto jsem pohlédl do tváře Crii a usmál jsem se. Narovinu říkám, že to nebyl úsměv hřejivý a milý (vlastně to byl za celou dobu strávenou zde, ten nejodpornější-pro ostatní), udivil jsem ji jím: „Crio," položil jsem dlaň na její rameno, „ty jsi Uzumakiho rodina?"
Hleděl jsem jí zpříma do očí, což mi odhodlaně oplácela, jenže po chvíli, kdy si uvědomila význam mých slov, vyjekla až upustila kunai ze své ruky a zakryla si pusu. Pohled jí těkal ze svého ramena na mě.
„Děkuju, to se bude ho…," nedopověděl jsem, opustily mě síly a padl jsem na deštěm nasáklou zem.
Tma ovládla můj svět a v hlavě mi bzučely otázky: Co se se mnou stane? Zemřu zde? Při získávání informací?
………
Necítil jsem tělo, ani neviděl světlo, bděl jsem ve stavu necítěné strnulosti, při níž jsem vnímal jen okolní vzruch a hlasy:
„Píše se dvacátý osmý den před Znovuzrozením světa.
Země je den ode dne prosáklejší krví, ninjové nám ubývají a lidé mají strach. Boje trvají už několik dní, přicházejí noví a noví nepřátelé. Zemřel Kotetsu u hlavní brány, společně se dvěma dalšími ninji-Yugi a Gouro-jejich těla budou uložena na pole slávy a jejich jména budou vryty do pomníků."

„Dvacátý den. Dnes se ztratila Kurenai i její dítě, nikdo nevíme, kam zmizeli, ale tiše doufáme, že od tud utekli, do bezpečí."

Den desátý před Znovuzrozením světa, dnes zaútočili skupiny ninjů vedené Madarou, který se boji vyhnul. Byla zničena zeď na západu Konohy a zemřelo na desítky..."
Konečně jsem pocítil tělo a otevřel oči: „Co se to tu děje?! Kde to jsem?!"
Pořádně jsem se rozhlédl a poznal, že ležím v nemocničním pokoji.
„Jste vzhůru, no sláva," zvolala Kushina sedící na židli vedle mojí postele a opatrně položila nějakou starou knihu na stolek vedle.
Posadil jsem se a zády opřel o opěradlo postele. Pohlédl jsem na svou hruď, byla ovázaná obvazem, který zapáchal nějakými léky: „ Takže jste mě přeci nenechali shnít na cestě?...Teď se mě asi snažíte otrávit," kývl jsem na hruď.
Kushina se zasmála: „Nejsme barbaři, nikdy jsme nebyli."
„Aháá, takže teď se budete omlouvat za chování vaší pravnučky, budete mě přemlouvat, že Uzumakiho potomci nejsou lotři a zabijáci?!"
„Ne," zvážněla, „Cria by vás s chutí zabila a já nemám důvod ji omlouvat!"
„Když myslíte," pohlédl jsem jí s úsměvem do tváře, „nemyslel jsem si, že mě tam necháte sežrat červy, ale nikdy by mě nenapadlo, že mi budete číst z knihy, zvlášť vy!"
Seděla na židli vedle postele a zraky jí padaly k zemi. Venku stále pršelo a déšť bubnoval do střechy, pravděpodobně jsem byl uložen v nejvyšším poschodí, neboť zvuk to byl silný. V místnosti nikdo víc neležel a bylo uklizeno na všech ostatních postelích. Prohlížel jsem si všechno, pokoj byl vybarven slabě oranžovou a bylo zde i s mojí šest postelí, nakonec mi pohled sjel na tu knihu- "Historie posledního boje" znělo na jejím obalu, pod ním byl ještě jeden menší- "Počátek Znovuzrozeného světa".
Myslel jsem, že vyskočím z postele! Taková kniha vedle mě! To je zdroj všech informací, které potřebuju, jenže Kushina není šílená, aby mi ji dala, spíše doufala, že věty, které mi říkala a které jsem podvědomě vnímal, mi změní názor-šílenství!
Všimla si mého pohledu a znepokojilo ji to, rychle uchopila knihu, zvedla se a chtěla odejít.
„Proč jste taková paní Kushino?" řekl jsem tiše. Zůstala stát, pak se s lehkostí otočila a vydala ze sebe: „Jaká?"
Přemýšlel jsem, co jí říct, abych ji nenaštval ani neurazil: „Pohoršil jsem vaši rodinu, urazil jsem vás, vysmál jsem se vašim přátelům a vy jste stále, " na čele mi vyjela vráska, nevěděl jsem, jak jí to říct, „taková milá...Proč to děláte paní Kushino?" Svůj znepokojující pohled jsem jí vpíjel do očí, viděl jsem, že neví, jak se zachovat. Stála na hranici důvěry a nedůvěry a šlo to velice dobře rozpoznat.
„Za celou dobu mojí práce, jsem nezažil chování jako vaše. Ano, samozřejmě někteří lidé mě obdivují a pomáhají mi, ale člověka jako vy, jsem ještě nepoznal. Máte sto důvodů mě nenávidět a já vím, že mě nenávidíte, přesto se usmíváte...Byl Uzumaki taky takový?"
Na tváři jí zahrál hřejivý úsměv, znovu se posadila a knihu položila do klína, chvíli mě pozorovala, pak spustila: „Ne tak docela, můj taťka by se neusmíval, tedy ne moc. Byl to optimista a to i za času války, lid ho zbožňoval, vždy dodal odvahy."
„Ano, ano" přitakal jsem, „slyšel jsem o boji před Znovuzrozením světa, prý byl krvavý, " usmál jsem se nejčistším úsměvem, jaký umím, „víte je mi líto, co jsem vám dělal, asi až nyní chápu, co Uzumaki dokázal, byl jsem blázen."
Opět se projevila špetka hereckého nadání, Kushina položila svou teplou dlaň na moji (stále s úsměvem) a jen tiše pronesla: „Máte pravdu pane Kishite, on byl prostě hrdina i to, co dokázal při válce, bylo úžasné!"
Na čele mi vyjela vráska: „No, nikdy jsem přesněji o jeho válce nic neslyšel, jen zvěsti..."
Na to stáhla svou ruku, otevřela knihu a jistotou pronesla její úvodní slova: „Pohleďte do milosti, do čtvrté a zároveň poslední války našeho světa, poznejte hrdiny našeho života."
Pohlédla na mě a já přitakal, aby pokračovala, čímž opět shlédla ke knize: „Píše se padesátý osmý den před lidmi zvaném „Znovuzrození světa". Dnes započaly boje čtvrté války ninjů, na Konohu zaútočila třísetičlenná skupina nepřátelských ninjů a utečenců. Padli do jednoho, ale nepřipravená Konoha utrpěla velké ztráty, rada neví, co dělat. Tsunade chtěla minulého dne opustit post Hokage, ale nyní je jedna z hlavních posil Konohy.“
Nastalo ticho, uzavřela knihu, položila ji lehkým pohybem na klín a sledovala podlahu.
Nevydržel jsem to: „Jak vůbec celá válka začala?“
Na to upřela svůj pohled na mě, doslova mě probodávala až jsem se bál, že mi něco vytkne, jenže mě strach opustil, když se usmála a odložila knihu.
„Ji nebudu potřebovat, znám ji nazpaměť. Víte, když Madara pochytal všechny biiju, chtěl získat Naruta, proto proti Konoze poštval mnoho uprchlým ninjů. Nasliboval jim hodně slibných věcí, tak proč by ne,“ zasmála se, „všichni za ním šli i vesnice. Iwagakure přešla velice lehce na jeho hnusnou stranu!“
Zhluboka se nadechla a pokračovala: „K nám se přidala Sunagakure no Sato a několik ninjů,“ na tváři ji vyjela hrdost, ale přerušil jsem ji: „Ve snění jsem slyšel vaše slova, co se stalo s Kurenai?“
Následoval hluboký výdech: „Všichni se modlíme, že utekla i s dítětem,“ viděl jsem, že zesmutněla a na chvíli nás ovládlo ticho, pak pokračovala, „ale pravděpodobnost je, že ji někdo chytil a zabil,“ pohlédla na mě krvavýma očima, „víte, nikdo ji už neviděl, nikdo o ní už neslyšel, krutý osud. Myslím, že si to Shikamaru nikdy neodpustil.“
„Proč?“
„On slíbil, že ji i dítě ochrání, nikdy o tom už nemluvil.“
„Copak ji nezkoušeli najít?“ vyjelo ze mě hystericky.
„Zkoušeli, celou skupinu ninjů tomu obětovali, celé týdny, jenže co zmůžete se strachem o své blízké,“ takový pohled jsem u ní ještě neviděl, tázavý, ale neuvěřitelně smutný, jako oči umírajícího psa, který po vás chce jen poslední pohlazení, „zvláště když šance jejího najití je mizivá. V ten čas se ztratilo mnoho lidí. Ovládal je strach.“