Přízrak je Stín? Mračna se stahují – díl 13.

Narutův život ve vesnici se stával snesitelnější, jen díky Kaoru, která mu v noci přinášela uvolnění. Nevěděl, jak dlouho se vydrží přetvařovat, jeho instinkt mu napovídal, že je zde není vítaným hostem a ostatní ho jen trpně snášejí…
I tak se ze všech sil snažil být jim prospěšný a nedat jim důvod, aby mu nevěřili. Jak to občas bývá, tak se tam objevil jeden, který byl proti tomu, aby se s Narutem zacházelo, jako kdyby to byl nějaký odpad. Také se s ním skamarádil a chodili spolu pravidelně na lov. Ostatní měli jistotu, že se nic nestane.
„Jsi si jistý, že tady najdeme zvěř?“ řekl Soijiro, když byli poprvé na lovu.
„Neboj, bude, jen sleduj a uč se!“ Naruto nevěděl, jak, ale skoro pokaždé s kořistí neměl práci, tu za něho kdosi odvedl a aby Soijiro nepojal podezření, tak na chvíli zmizel a pak se objevil se zabitou kořistí. Netušil, jak to ta šelma dokáže, ale zranění vždy odpovídala tomu, jaké zbraně měl momentálně u sebe.
„Jak si to dokázal a úplně sám?“ divil se mladík, jediný on se blížil věkem Narutovi.
„Takové tajemství, ale to ty časem pochopíš.“ Jako já snad svoji minulost. Dodal v duchu.

Naruto si čím dál více všímal, že má sílu na rozdávání a potřeboval ji vybít. Tak aniž by nad tím nějak přemýšlel, složil pro něho zvláštní pečeť a hned na louce kolem něho stálo cca tři sta klonů. Nikdo nevěděl, jak to udělal, tak se rozhodl, že mezi sebou budou bojovat. Tím se unavil a jeho energii klesla.
„Jak to k čertu dělám!“ znovu chtěl udělat tu pečeť, ale nemohl přijít na to, jaká to byla.

Kanousuke ho skoro nespouštěl z očí a domlouval Kaoru, aby si ho tak nepouštěla k tělu, ale pro ni bylo již pozdě. Zamilovala se do smrtelníka a to bylo něco, co jejich rod velice přísně trestal. Nikdo se to nesměl dozvědět.
Nebyla sice smrtelná, ale zemřít mohla, i když byla jejich vůdkyni, tak ji museli poslouchat.
„Co ti na něm, tak vadí? Že je člověk a ne démon?“
„Odpověděla jste si sama.“ Víc neřekl.
„Vždyť je to jedno, ale nevidíš, jak se snaží, abychom ho přijali?“ Kaoru se musela držet zpátky, jinak její plán by selhal na samém počátku a to nemohla dopustit.
„Snaží, ale je to člověk, navíc ninja, jak jsem zjitil.“ Pověděl jim, jak získává tolik kmenů stromů.
„Souka, tak takhle je to.“ Přidal se Ichi.
„Navíc jsem v našem mase, které přinesl, našel tohle…“ rozevřel dlaň a v ní se skvěl Hoshin dráp…

Narutovy vzpomínky ne a ne se dostat na povrch, pokaždé to byly jen záblesky, ovšem podle nich nezjistil nic. Jen to, že zřejmě žil na místě, které bylo v písku…
„Naruto-san, děje se něco?“
Naruto před svýma očima viděl pohybující se dlaň.
„Ne, nic jen jsem se zamyslel.“
„Vzpomínky se ti ještě nevrátily?“ už to bylo víc jak měsíc a on si na nic pořádného nedokázal vzpomenout. Snad jen Hoshi poznal na dálku.
„Ne a to mě deptá, přece by se ty vzpomínky měly vrátit, co nejdříve, ne?“ Naruto začínal propadat depresím.
„Tak to nevím, ale musíme doufat, že se ti vrátí v brzké době.“ Něco na tom klukovi Naruto znal z dřívějška. Asi to byl ten optimistický pohled na svět nebo jeho mladická naivita. Netušil, ale tohle věděl jistě, připomíná mu jednu osobu.
„Jsi věčný optimista a budu se toho držet, že zítra vyjde slunce a mě se vrátí moje paměť.“ Jako by dík, mu pohladil hlavu.
„Co to děláš? Rozcucháš mě!“ tón, jakým to řekl, Naruta rozesmál.
„No co, přátelské pohlazení.“ To už i Soijiro nevydržel a smál se taky. Jenže jejich šťastné tváře nevydržely dlouho. Ve vesnici zase byla nálada, jak na pohřbu. Narutovi připadalo, že se něco stalo a měl strach, co.
„Soijiro, můžeš na moment?“ Kanousuke se ho potřeboval zeptat na velmi naléhavé téma.
„Jistě, už jdu,“ obrátil se na Naruta. „Omluv mě, prosím.“

Naruto složil maso a vydal se k jejich domku, kde si chtěl trochu odpočinout. On odpočíval a Soijiro byl vyslýchán.
„Řekni nám, jak loví?“ hned naostro, žádné chození okolo kaše.
„Nevím, prostě nějak loví, v jednu chvíli zmizí a v druhé je s kořistí zpátky.“ Tohle bylo všechno, co věděl.
„Nelži, určitě ti věří a ukázal ti, jak to dělá! Nebo jak si vysvětlíš tohle?“ hodil na stůl dráp, který byl pořád ostrý.
„Co to má být?“ divil se Soijiro.
„Dráp! To nepoznáš?! Řekni mi pravdu a já tě ušetřím!“ vzal ten dráp a jako ukázku si půjčil jeho šálu a tím drápem ji rozřezal na malé kousky. „Takhle dopadneš, jestliže mi neprozradíš, jak loví!“
Soijiro byl strachy bez sebe. „Jak můžu vědět něco, co nevím!“
„Dobrá věřím ti, ale až v příštím životě!“ chystal se zasadit úder, který nikdy nebyl naplněn.
„Co to tady děláte?“ Naruto sem vpadnul v pravý čas.
„N-Naruto-san?“ řekl udiveně mladík.
„Nic, jen jsem se ho ptal, odkud může tohle pocházet.“ Hodil mu ten dráp a opět se stalo to, že se mu promítla další vzpomínka…

„Naruto-sama, máte ještě nějaké požadavky?“
„Ne, Sanado a přestaň mi tak říkat, jsem jen Naruto, nebo Přízrak.“ Slyšel sám sebe odpovídat.
„Dobře a ještě vás by chtěl vidět Černý havran, prý je to velice osobní.“ Sice mu neviděl do tváře, ale věděl, jak vypadá.
„Jistě, on může kdykoli.“ Tím se na scénu dostala další postava, ke které cítil hluboké přátelství.
„Nerad tě ruším, ale…“
„Itachi, ty nerušíš nikdy a copak se mnou chceš probrat?“
„No… víš, chci…“

Tím to končilo, ale bylo to na dobré cestě, zaslechl tam i jména, která vyslovoval, jako by je znal celý život.
„Co je? To tě dráp popálil, či co?“ divil se Kanousuke, na chvíli spatřil, jak jeho oči se barví do červena… ovšem ty hned zmizely. Byl to snad přelud? Blesklo mu v hlavou.
„Ne, ale to je jen dráp, a on neví, jak lovím, to vím jen já a svoje tajemství zásadně neprozrazuji.“ Tohle nebyl Naruto, ale Kyuubi, ten dráp, pocházel od rapy a jak známo, tak má v sobě zakódovanou DNA Kyuubi a jako by to byl jakýsi druh vysílače a přijímače v jednom, aby upozornil na nebezpečí.
„Tys nás slyšel?“ Kankousuke měl poprvé ve svém životě strach a to ho úplně ochromilo.
„Ne, nebyl jsem tady, ale tenhle Hoshin dráp mě varoval, co se tady děje. S dovolením si ho vezmu a mějte na paměti, že vám svoje tajemství nevydám!“ Naruto odešel zpátky do domku, kde opět usnul a dráp svíral v ruce.

Asi za pár hodin se probudil a věděl všechno! Jen musel vymyslet něco, co by mu pomohlo utéct… Jen ho mrzelo, že bude muset opustit jediného přítele, kterého zde našel. Ne! On půjde s ním!
Ten plán se mu náhle zjevil jako blesk z čistého nebe. Pak se podíval na svou ruku a dráp se začal rozpadat.
Zřejmě splnil svou funkci. Pomyslel si Naruto. Díky Hoshi za to, že opět vím, kdo jsem a tohle mi už nikdo nevezme! Je tu spousta věcí, co musím vykonat. Jak jsem si mohl myslet, že Kaoru je Hinata? Obě jsou jiné, ale žádná nebude, jako ty, Hinato. Tím se ti omlouvám, že jsem tě podvedl… Jeho myšlenky byly přerušeny příchodem Kaoru, která byla celá šťastná a oznámila: „Budeme mít dítě!“