Zkáza Zelené lilie 11 - Vyobrazení mladé lásky

Tentokrát jsem se první vzpamatovala já: „Chápu,“ řekla jsem a Kakashi na mě zíral, jako by viděl ducha.
Nevěnovala jsem tomu pozornost a pokračovala: „Vy chcete, abychom to předstírali pro váš obraz. Naaranžujete nás do obětí nebo něčeho podobného a nakreslíte tak obraz té vaší mladé lásky. Nemám pravdu?“
Teď na mě Kakashi hleděl napůl nevěřícně a napůl… Zklamaně? Ne, to se mi musí zdát. Ale co je v tom jeho pohledu? Cítím z něho… Smutek? Co se to děje?
„Překvapením pro mě není, že to namlouváte sobě. Ale pro začátek to bude muset postačiti. Jak jsem říkal již, s vámi ještě práce bude,“ usmál se a odešel se přehrabovat ve svém batohu.
„Já to říkal,“ promluvil konečně.
„Co, Kakashi-san?“
„Že tu práci bude mít s námi oběma. Ale nechápu, co tím chtěl básník říci.“
„Malíř,“ opravila jsem ho pobaveně a on se konečně po dlouhé době usmál. Byl na něho příjemný pohled, měla jsem pocit, jako bych se na něj dokázala takhle dívat věčně. Ale rychle jsem se vzpamatovala a odešla za naším chráněncem, abych mu pomohla vytáhnout plátno z jeho batohu.

Už dvě hodiny jsem sledovala Kakashiho tvář. Zprvu jsem se snažila ji nevidět, chtěla jsem se dívat jakoby skrz něj, ale nešlo mi to. Byl tak blízko. Jeho dlaň mě pálila do ruky a druhou rukou jsem cítila tlukot jeho srdce. Nejnesnesitelnější ale byla jeho levá dlaň, která se jemně dotýkala mé tváře a nedovolila mi podívat se jinam. Mezi námi byly pouhé centimetry.
Když jsme po nekonečně dlouhé debatě, přemluvili Ippondachiho k této pozici, měla jsem radost. Nyní mi to tak skvělé nepřipadalo. Teď mi všechny ty nesmyslné pozice, kdy jsme měli ležet pod stromem, nebo jsem měla být schoulená v jeho náručí, přišly lákavé. Alespoň bych se na něj nemusela dívat. A ten jeho pohled. Díval se na mě tak něžně, jako by se bál, že by mi pouhým pohledem mohl ublížit. Má nervozita dosahovala vrcholu. Podlamovala se mi kolena, zřejmě z toho dlouhého stání. V duchu jsem si nadávala za to, jak jsme vysvětlovali našemu mučiteli, že jsme tu primárně jako jeho ochránci a tak musíme být za všech okolností připraveni k boji a proto bude pozice ve stoje nejpraktičtější.
Naštěstí se mi ale podařilo ho přesvědčit, že si nerozpustím vlasy. Trval na tom, že pro jeho umělecké dílo, je to žádoucí, ale já jsem zarytě trvala na svém. Nakonec rezignoval a usoudil, že i ženská šíje vypadá smyslně. Teď jsem za to byla neskonale vděčná. Už tak cítím, že se postupem času stávám čím dál labilnější a už to samo o sobě mi nahání strach. Ale kdybych teď ještě použila své vlasy, dílo zkázy by bylo dokonáno. Začala jsem ztěžka dýchat. Soustřeď se! To už musíš vydržet, Jak dlouho to ještě tomu patlalovi může trvat? Ne, já už to nevydržím… Měla jsem chuť křičet, křičet a utíkat, ale ovládla jsem se. Co se to se mnou, sakra děje? Ne! To se mnou dělá on! Ano, ale jak? A proč se proti tomu nemůžu bránit? Začínala jsem být zoufalá.

„Hotovo.“
Měla jsem pocit, jako bych něco zaslechla. Ale nejspíš se mi to jenom zdálo.
„Hotovo! Už můžete oprostiti se z pózy této.“
To mluví Ippondachi, ale co po nás chce? Aha! Když mi to konečně došlo, rázem jsem byla od Kakashiho alespoň dva metry daleko. On jenom zamrkal, jako by se probral z nějakého transu a obrátil se k malíři.
„Smíme se podívat?“
„Ale zajisté, jen pojďte dopřáti zraku svému trochu umění,“ ze široka se usmíval. Zřejmě byl se svým dílem spokojený.
První vykročil Kakashi. Postavil se před plátno a s povytáhlým obočím na něj zíral. Zvědavost mě ovládla a pomalým krokem jsem se blížila k plátnu. Měla jsem strach, co na něm uvidím. Bála jsem se, jak na mě zapůsobí vidět náš společný portrét. Konečně jsem stanula před ním a vzhlédla. To, co jsem spatřila, mi vyrazilo dech.
„Co to je?“ ptala jsem se užasle.
„Mé mistrovské dílo,“ pronesl hrdě.
„To je strom.“
„Ach, ano,“ byl potěšen, že jsem to poznala.
„A kde máte tu vaši mladou lásku?“ trochu jsem zvýšila hlas.
„Tady, vidíte? Zde vyobrazen jest pár veverek,“ a s jiskřičkami v očích ukazoval na hnědý flek v koruně stromu.
Kakashi si odkašlal: „Neměl jste ale v plánu nakreslit někoho jiného?“ ptal se až nečekaně trpělivě.
„Neumím kresliti postavy lidské,“ pokrčil zvesela rameny.
„Tak proč jste nás nutil pózovat vám přes dvě hodiny?“ lomcoval se mnou vztek.
„Vám se to nelíbilo snad?“ zamrkal na mě užasle.
Vytáhla jsem kunai. Ippondachimu zmizel z tváře úsměv a když si všiml, že Kakashi má svůj kunai taktéž v ruce, zbledl.
„Přijměte mou hlubokou omluvu. Já nezamýšlel tímto nic zlého,“ vyděšeně šeptal.
Chvatně jsem ho umlčela rukou.
„Je jich osm,“ zašeptala jsem.
„Cítím jich dvanáct,“ odporoval mi Kakashi.
„Teď je jich osmnáct. Kloni?“ zeptala jsem se.
„Doufejme.“
Ippondachimu se vrátila trocha barvy, když si uvědomil, že kunaie nejsou proti němu, ale hrůza z jeho očí nezmizela.
„Rozdělíme se. Ty chraň Ippondachiho-sama a já je půjdu pozdravit, než se nám přemnoží jako veverky.“
„Vtipné,“ poznamenala jsem ironicky a Kakashi byl v mžiku pryč.
Došlo mi to až příliš pozdě. Zůstala jsem s Ippondachim sama a nebyla jsem připravena na boj. Byla jsem stále příliš rozrušená na to, abych se dokázala soustředit. Tohle byla jedna z mých velkých slabin. Čím více jsem labilní, tím hůře dokážu kontrolovat svou chakru, tak jak bych chtěla. To spíše ona začíná kontrolovat mě. Tohle nedopadne dobře… Tohle nezvládnu. Ne teď. Sakra!
Začala jsem horlivě uvažovat, jak se z téhle situace dostat. Kývla jsem hlavou, abych naznačila svému chráněnci, že se přesuneme na lepší místo, tady jsme byli moc na ráně. Okamžitě pochopil. Přesunuli jsme se blíže k stromům, aby nás alespoň trochu kryly a vyčkávali jsme. Blížili se k nám, cítila jsem je. Co, sakra, dělá Kakashi?! Ippondachi byl nalepený na kůře stromu a já ho chránila vlastním tělem. Moc dobře to sice nešlo, ale nebyla jsem si jistá, na co víc se teď vzmůžu. Kunai jsem pevně svírala v ruce a uvažovala, jak moc riskantní bude rozpustit si vlasy. Bez nich to nedokážu. Ale s nimi… Do háje s tím! Na sucho jsem polkla a jednou rukou uvolnila uzel. Jak jsem očekávala, mé vlasy se vznášely jako by si s nimi hrál vítr. Tohle bude muset být rychlé. Hodně rychlé…
Poodstoupila jsem trochu od něj, abych ho nezranila a těkala očima po okolních stromech. Už je to tady! Konečně! Desítky kunaiů se na mě řítily obrovskou rychlostí snad ze všech stran.