manga_preview
Boruto TBV 07

Pouto Klanů 4: Pověst

Oba rázem ztichli. Pod korunami letitých stromů jako by v tu chvíli vše potemnělo a atmosféra zhoustla. Vzduch kolem nich naplňovalo jen šustění listí ve vánku a občasné ptačí zacvrlikání.
___

Zjištění, že ani on sám si nebyl vědom toho, co ty oči znamenají, mě překvapilo, skoro až vyděsilo. Byakugan byl přece vždy přísně střežen. Proto byl klan rozdělen na hlavní a vedlejší větev. Proto byli všichni, co se nenarodili vůdci klanu, prokleti Pečetí, která po jejich smrti vše, co prozrazovalo rodovou kekkei genkai, ukryla. Můj otec by nikdy nedopustil, aby někdo rozluštil tajemství Byakuganu, i kdyby to byl člen klanu. Vždy myslel dopředu - kdokoliv by potom totiž mohl výsledky získat a zneužít. Zabil by každého, kdo by byť jen naznačil záměr se o to pokusit.
Ne, tenhle způsob to být nemohl, nikdo by to nedokázal, ani Uchiha. Jak jinak tedy ale mohl k Byakuganu přijít?
Můj mozek jel na plné obrátky. Myšlenky mi vířily v hlavě a snažily se najít východisko. Zbytečně. Ona zákeřná otázka, kterou jsem sama sobě položila, stále visela ve vzduchu a odpověď i přes všechno mé úsilí nebyla k nalezení.
Změnila jsem tedy strategii. Snažila jsem se vybavit si všechny naše konverzace a najít mezi slovy to, jež by ho prozradilo. To, které by mi řeklo, nebo snad aspoň naznačilo, pravdu. Vír myšlenek v mé hlavě se opět roztočil.
Soustředila jsem se. Nutila jsem se vzpomenout si na každé slovo. Bylo to nemožné - od našeho první rozhovoru uplynuly již tři dny - já to ale nevzdávala.
Když jsme spolu mluvili poprvé, myslel si, že jsem anděl. Neměl k tomu důvod... ale... moment! Mohl se přece - když byl tak strašlivě zraněný - na chvíli přenést do nebe! Tam mohl být anděl, ten mu splnil přání mít Byakugan, které zapomněl, že si přál a... a...
Stop. Na žádné hloupé fantazie nebyl čas. Copak jsem se úplně zbláznila? Ne, tohle není ani teorie, natož aby to bylo reálné.
Prošla jsem ještě těch pár slov, která jsme spolu prohodili včera v noci, když se probudil z té noční můry o ohni. Už jsem skoro začala předělávat svou první „teorii“ z nebe na peklo, rychle jsem ale své fantazírování utla a začala raději pitvat naši dnešní a zatím poslední konverzaci. Ještě jsem si dokázala vybavit některá slova. Když jsem se ho ptala, určitě jsem zmínila i Sharingan. ,Měl bys mít Sharingan místo Byakuganu.‘? Ano! Tak to bylo. Potom se zatvářil zmateně - určitě to nehrál, to bych prokoukla - a začal si něco mumlat pro sebe. Určitě to bylo něco s tím, že má Byakugan a dostal tak druhou šanci... hmm... to by potvrzovalo mou „teo...“ ...Dost! Musím na to přestat myslet! ...Co ještě říkal? Určitě ještě něco řekl a pak se podíval na mě... !
___

Tíživé ticho naplňovalo les několik minut. Zpod větví jednoho stromu, tyčícího se nad oběma tiše přemýšlejícími postavami vykoukla hlava veverky. Její jasná černá očka obezřetně přelétla les i obě nehybné postavy, pátrajíce po nebezpečí. Po několika vteřinách usoudila, že je bezpečno a rychle, pomocí ostrých drápků zarývajících se do kůry, seběhla na zem. Ještě jednou se rozhlédla, připravena dát se na okamžitý ústup, nikde ale nezaregistrovala nic, co by ji mohlo ohrozit. Rychlýma nožičkama se tedy vydala k jednomu z poblíž stojícím stromů. U jeho kořenů začala hrabat. Kyprá klína porostlá vlhkým mechem odletovala od jejích tlapiček a odhalovala tlusté kořeny zeleného velikána. Po chvíli se pod jejími nožkami začala rýsovat neporušená skořápka ořechu. Vtom za sebou uslyšela zašustění. Rychle vyběhla po kmenu stromu nahoru. Potom se její očka znovu zadívala směrem k zemi.
Jedna z postav, modrovlasá dívka, se najednou pohnula. Z jejího obličeje vyzařovalo odhodlání. Když ale muž, klečící naproti ní, zvedl hlavu a upřel na ni své fialkové oči, její nadšení pohaslo.
„Copak?“ zeptal se hlasem plným očekávání. Před chvílí byl taky zahloubán ale její pohyb ho ze zamyšlení probral.
Modrovláska chvíli mlčela. Najednou nevěděla, jak se ho má zeptat. Přišlo jí to stupidní. Prostě jen tak mimochodem zmínil nějakou hloupou pověst... no a co? A ona z toho chce dělat drama...
„Chtěla ses na něco zeptat... ?“ pobídl ji černovlasý mladík. Dívka jen sklonila hlavu a potichu promluvila.
„Ta pověst o které ses zmínil...“
„Co je s ní?“ zamračil se mladík.
„O čem je?“ špitla modrovláska a pomalu bojácně zvedla hlavu. Černovláskovo stažené obočí se uvolnilo.
„Kdysi mi ji vyprávěl... můj otec.“ Začal opatrně a sledoval každou dívčinu reakci. „Je o vzniku klanu Uchiha.“
„O vzniku klanu Uchiha?“ zeptala se nechápavě mladá Hyuuga. „Ale co to má proboha společného s tvým Byakuganem?“ muž se shovívavě usmál.
„Právě to, o čem se v té pověsti mluví.“ Odmlčel se. Má jí to říct? Jestli tu pověst zná, nebude to znít hloupě?
„Povídej.“ Pobídla ho a usmála se na něj. Ten úsměv rozbouřil každou jeho buňku. Jeho srdce začalo uhánět jako nikdy předtím. Nevědomky na něj vyvinula nátlak. Teď by nebyl schopen ji neuposlechnout, ať by byl její požadavek jakýkoliv.
„Ta pověst vypráví o tom že prý kdysi dávno,“ tajemně se usmál a vpil se do jejích zaujatých očí „tak dávno, že to nepamatují ani naši dědové, ještě před první velkou válkou ninjů, byly klan Hyuuga a klan Uchiha klanem jedním. Až později se Uchihové oddělili od Hyuugů.“ Hinatiny oči se rozšířily překvapením.
„To jako vážně?“ špitla nevěřícně po chvíli.
„Je to pověst. Něco pravdy na tom možná bude.“ Pokrčil Itachi rameny. Modrovláska zamyšleně svraštila obočí a našpulila rty. Jeho srdce zareagovalo ihned a znovu se mu začalo drát z hrudi. Dál sledoval její zamyšlený výraz a snažil se odhadnout, co se jí asi honí hlavou. Začal si pro sebe fantazírovat, nikdy by ho ale nenapadlo, jak to je doopravdy.
Po necelé minutě se jejich pohledy střetly. Hinatinu tvář v tu chvíli rozzářil upřímný šťastný úsměv. Černovlásek ucítil na svých tvářích její hebké ruce. V tu chvíli se mu do hlavy nahrnula krev. Věděl s naprostou jistotou, že je červený jak rajče. Modrovláska se ale stále přátelsky usmívala, takže si nejspíš ničeho nevšimla. A potom promluvila.
„Tak to znamená, že je celkem možné, že jsme vzdálení příbuzní...“ znovu se na něj usmála. Po chvilce její ruce sklouzly z mužových tváří a ona si povzdechla. Červená barva začala zvolna mizet z jeho rozpálených tváří, kde stále cítil její dotek a bušící srdce se také začalo pomalu zklidňovat. Modrovláska si ničeho z toho nevšimla - hned se totiž zvedla a popadla svůj batoh, který celou dobu nezúčastěně ležel kousek od Itachiho hlavy.
„Co se... ?“ chtěl se zeptat Itachi, byl ale nemilosrdně přerušen.
„Lehni si a nabírej síly. Brzy vyrážíme do Konohy.“ Přikázala nekompromisně, zatímco z batohu vytahovala suroviny na polévku.
„Do Konohy?“ zopakoval překvapeně „Ale já přece nemůžu...“
„Neboj, já něco vymyslím. Teď hlavně musíme zjistit, co je ten tvůj Byakugan zač.“
Itachi si s úsměvem povzdechl a položil se na deku, na níž doteď seděl. Potom ji znovu našel očima. Dělal to bezmyšlenkovitě a naprosto automaticky. Potřeboval ji vidět. Potřeboval vědět, že tu je s ním. Kéž by se tak otočila! Zbožňoval její fialkové oči, její bledé rty, které tak chtěl cítit na těch svých... Vyvalil oči. Na to nesmí myslet ona nemůže být jeho... nikdy. Nebo ano? Nebo se pletl? Co když není anděl? Byl jen jeden způsob, jak to zjistit.
Bál se jí zeptat, bál se, že mu jeho domněnku potvrdí, bál se, že se mu vysměje... Přesto se opřel o loket, otevřel pusu a do ticha zazněl jeho téměř neslyšitelný hlas plný rozpaků.
„Omlouvám se za tu otázku, ale doteď si nejsem jistý...“ špitl. Nebyl schopen to dokončit. Její hlava se na něj otočila a on se znovu koukal do jejích světlých očí.
„Ptej se.“ Poručila tiše. Itachi se zhluboka nadechl.
„Jsi anděl?“ vychrlil ze sebe dotaz a vpil se do jejích fialkových duhovek. Obočí nad nimi se svraštilo.
„To myslíš vážně?“ zeptala se sotva slyšitelně. Itachiho obličej zbrázdila vlna bolesti.
„Já... omlouvám se... nechtěl jsem...“
„Nejsem anděl“ přerušila ho a zapálila oheň pod hrncem plným ingrediencí na polévku „a neomlouvej se mi, nemáš proč.“ Byl překvapený její přímou odpovědí. Po chvíli se ale jeho obličej uvolnil a on se šťastně usmál.
Po několika minutách naplnila prostor kolem stromů vůně polévky. Itachi ji slastně nasál.
„Voní?“ uslyšel dívčin hlas, ze kterého byl slyšet úsměv.
„Krásně.“ potvrdil se a znovu se nadechl.
„Brzo bude hotová.“ Ozvalo se ještě, než vzduch znovu zaplnilo ticho, rušené jen uklidňujícím praskáním ohně. Když byla poblíž, vůbec mu to nepřipadalo děsivé a za chvíli už spokojeně odpočíval v Říši snů.

Poznámky: 

Další díl na světě. Za komentáře budu vděčná. ^_^

4.846155
Průměr: 4.8 (13 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Kessidy Namikaze
Vložil Kessidy Namikaze, So, 2010-08-14 17:59 | Ninja už: 4991 dní, Příspěvků: 153 | Autor je: Prostý občan

Moc se ti to povedlo...jsem zvědavá, co Hinata vymyslí...

:D

Obrázek uživatele Haruka Kasumi
Vložil Haruka Kasumi, So, 2010-03-27 20:12 | Ninja už: 5372 dní, Příspěvků: 401 | Autor je: Prostý občan

Pěkné Smiling

Můj deviantART
Teidu

95% teenagerů by brečelo, kdyby vidělo Miley Cyrus na vrcholku mrakodrapu, kde by se chystala skočit. Zkopíruj a vlož si to do podpisu, pokud patříš k těm 5%, kteří by si přinesli popcorn a řvali by skoč, skoč!!!