Nositel dědictví – část 7. Jiná realita

Několika padajícím trámům se stačil vyhnout, ale jednomu ne. Ten ho zasáhl do pravé části obličeje a částěčně do pravé paže. Seiya hned ucítil strašlivou bolest, pak zápach páleného masa a seškvařené kůže. Řval jako pominutý a ne se zastavit, ale myšlenka na rodinu a Kagome ho udržela při vědomí, vykolébal se děsivě pomalým krokem ven.
Jakmile překročil práh, dům zcela pohltily plameny a on konečně padl do milosrdné tmy, která ho zbavila bolesti a strachu z toho, kdo ještě zůstal v domě. Kupodivu pořád držel jedinou věc, která ho spojovala s minulostí, byl to jeho luk, který obdržel již v kolébce.
Když byl v kómatu přenesl do představy, kde byl s Kagome a s celou rodinou u nich doma a smáli se něčemu. Pak si uvědomil, že Kagome je těhotná.
„Copak miláčku, stalo se něco?“ zajímala se Kagome.
„Asi se pořád nesmířil s tím, že bude otec.“ Popichoval jeho bratr, Kaizen. Divil se proč je tady.
„Ale no tak synku, ty víš, že to zvládneš, ne?“ utěšoval ho otec.
„Nechte, nevidíte, že je mu z vás špatně?“ bránila ho Kagome.
„To nemůže být pravda, ty přeci nemůžeš čekat mé dítě! Ty jsi Gaarova neteř a tudíž můj nepřítel! Přece jsem nemohl…?!“ náhle promluvil Seiya.
„Co to plácá? Vždyť s Gaarou, tak skvěle vychází.“ Kaizen a zbytek rodiny byl zděšen jeho chováním.
„Co je to za nemysle?“ dožadoval se svých odpovědí.

Kagome a Kaname se rychle rozeběhly, aby pomohli Seiyovi.
„Zavolej tetičku Kazemi a já ho odvedu do nemocnice, rychle!“ Kaname jen kývla a odběhla splnit úkol.
„No tak Seiyo, prober se!“ neviděla na jeho pravou část, obličeje, ale jakmile to udělala, zděsila se. Uviděla, že brýle měl pokřivené, skla venku a co bylo nejhorší byly jeho popáleniny.
Musela se okamžitě probrat z toho šoku, že jejich dům vyhořel a dopisy, které si psal Gaara s jeho otcem, byly ztraceny.
Přemístila ho do nemocnice, kde se ho ihned ujali, Kazemi dorazila společně s Mari a Kaname.
„Je to zlé, je popálen na pravé tváři a je v bezvědomí.“ Oznámila Kagome, co zjistila. Luk mu již dávno odebrala, teď byl opřený o zeď.
„Fajn, připravte co je třeba. Dobře sis vedla, Kagome, ale teď to nech na nás, ano?“ Kazemi se na Kagome usmála. Ta jen kývla.
„Postarejte se o něho.“ Špitla za nimi. Za dveře již nemohla a jen se dívala, jak ho odváží na sál. Mohla jen čekat.
„Už jsem vyslala k našemu domu zásahovou jednotku, která určí, co se tam stalo.“ Tohle Kagome neslyšela, byla pořád se Seiyou a slovem, co jí zašeptal. „Děda.“ Nic víc neřekl.

„Seiyo, poslední dobou toho na tebe bylo moc. Vypořádat se s konkurencí, pak vaše svatba a teď dítě, potřeboval by ses trochu uvolnit. Pojď do lázní.“ Navrhoval Kaizen, který sám měl rodinu a byl již zkušeným pardem. Navíc již půl roku vedl jejich rod.
„Tak dobrá, ale jen proto, že mě zveš!“ souhlasil Seiya. Nechápal, kde se ocitl, ale bylo to krásné, nic ho netížilo.
„Koukej, jak se zase zasnil.“ Šťouchla Kagome do svého tchána.
„Vidím, ale jsem rád, že sis vzala mého syna.“ Poděkoval ji Kosuke.
„Vždyť ho přeci miluji od dětství a vím, že on mě také.“ Kagome si již zvykla svému tchánu tykat.
„Tati, mami, Kagome, my teda půjdeme.“ Uklonil se Kaizen a odcházeli.
„Tak pojď ty moudrý čtyřoký zvrhlíku. Já vím, že se ti od novomanželky nechce, ale svému bratru bys měl taky věnovat pozornost.“ Čertil se Kaizen.
„No jo, už jdu ty báka.“ Dal si záležet, aby slovo baka bylo co nejvíce protáhnuté.
Pak ho Kaizen poplácal po vlasech a usmíval se. Tenhle usměv mu chyběl.
„Jsem rád, že jsi můj bratr.“ Řekl náhle Seiya. Kaizen se zarazil.
„Co to povídáš?“
„Ale nic.“ Seiya zčervenal a dál nic neřekl. Bylo s podivem, že na ulici potkával samé známé tváře, ale nemohl k nim přiřadit jména. Na rozdíl od bratra, ten je zdravil a sem tam prohodil slovíčko.

„Jak je mu?“ zajímala se Kagome.
„No nevypadá to dobře, jeho pravá část tváře je zle popálena, navíc léčení zhoršuje jeho kóma, kdyby spal, jeho hojení by bylo efektivnější. K tomu jsme nasadili léky proti bolesti, kdyby se z toho kómatu náhle a nečekaně probral.“
„Mohu za ním?“ zeptala se Kagome.
„Můžeš, ale jen na pět minut. Později u něho můžeš být déle. Pokoj číslo dvě stě pět a nyní mě omluvte, musím si jít na chvíli odpočinout.“
Kagome se vydala k určenému pokoji. Vešla a dívala se, jak energický člověk může dopadnout.
„Kdybys jen mohl říct, co se stalo!“ sedla si na stoličku a pozorovala ho. Celou tvář měl ovinutou silnou vrstvou obinadel. Aby se do ran nedostala infekce. „Víš, co se říká, že až něco nebo někoho ztratíš, uvědomíš, žes celou dobu miloval. Ale co to tady plácám, jen jsem ti přišla říct, že jsem s tebou, i když tě nesnáším, tak si mi sympatický a chtěla bych tě lépe poznat. Jen kdybys nebyl, tak posedlý pomstou, uvědomil by sis, o co celou dobu přicházíš.“

Zásahová jednotka mohla jen uhasit požár. Jakmile byl zlikvidován na scénu přišli ohledači, aby zjistili příčinu požáru.
Jeden tento ohledatel si všiml, že blízko tohoto domu spí – tedy spíše chrápe – jeden člověk.
„Pojďte sem, někoho jsem našel!“ svolával svoje kolegy.
„Kohopak to tu máme?“ velitel ho obrátil na záda a všichni ztuhli překvapením. Byl to jejich vrchní kapitán.
„Co ten tu dělá?“
„Nevíme, ale měli bychom ho probudit, aby nám objasnil situaci.
„Vstávejte Yashamaru-dono!“ zakřičel mu do ucha jeho podřízený.
„C-co se to děje? Kde… to jsem?“ navíc byl dezorientovaný. Motala se mu hlava a musel rychle uhnout hlavou a vyzvracet obsah svého žaludku.
„Jste u domu kazekageho a co vy tu spíš děláte!“ uhodil na něj další.
„Já nevím mám okno, vůbec nic si nepamatuju!“ bránil se Yashamaru, ale bylo to chabé.
„Je mi velice líto, ale jménem vašeho velitele, vašeho otce, vás musím zatknout za žhářství a pokus o vraždu.“ Řekl formálně Shimizu.
„Pokus o vraždu? A koho?“ Yashamaru neměl páru, koho by měl zabít. Pak mu hlavou bleskla tvář. Byla to tvář Ushiry Seiyi…
„Znáte ho pod jménem Ushira Seiya.“ Yashamaru se nemohl divit víc.

Kaizen a Seiya se ponořili do horké lázně a vychutnávali si ten pocit, který uvolňoval všechno jejich napětí.
„Měl si pravdu tohle mi opravdu chybělo.“
„Já to říkal hned, ale ráno si mi připadal šťastnější, než teď, jsme tu sami, tak mi řekni, co se stalo? Mám o tebe strach, co tě děda…“
„Počkat, nemluv mi o něm, o tom zmetkovi, nechci nic slyšet!“
„Já vím, ale musíš si s někým popovídat, tvůj únos a zneužívání, to poznamená každého.“ Chlácholil ho Kaizen.
„Cos to řekl?“
„Přesně to, cos slyšel, asi se na snažíš zapomenout, náš děda tě unesl a podle doktorů tě opakovaně zneužíval.“