Maska hrdiny-část čtvrtá

Několik kroků a stál jsem na nevelikém náměstí. Pohled mi těkal z místa na místo, stále jsem se nemohl rozhodnout, co dál. V ruce jsem svíral eso es! Jako první Hokage, to bude pecka! Potom ten Doru, nebo Daarou, nebo tak nějak, nikdo si to nechce přiznat, ale Uzumaki byl hňup! A potom Kora, tak ta mi nahrála! To byl úlovek. No, posuďte sami-Hrdina Uzumaki Naruto udělal akademii jen díky svému štěstí a jeho iq taky nebude nijak valné, zvaný démon a nenáviděný všemi, stroj na zabíjení, zatracená liška, zla nositel, démoní bastard, který celý život žil bez lásky! Je to kruté, ale pravdivé. Hrdinové nebyli hrdinové, hrdina je slovo vytvořena na lži!
No, půjdu dál, před deseti minutami jsem nevěděl, kam půjdu, nyní to už vím, čeká mě dcera Uzumakiho- Ano, stále žije.
Tak jsem se tedy vydal na cestu. Asi zatím nerozhlásili mou přítomnost, nikdo po mě nehledí tím typickým pohledem jako vždy, a když jsem se optal vysokého muže okolo čtyřicítky, kde že bydlí dcera Hinaty a uzumakiho, odpověděl mi s úsměvem: „Myslíte Kushina? V klanu Hyuuga, když půjdete směrem na sever, nemůžete minout, je to největší sídlo klanů v Konoze.“
Odpověděl jsem jednoduše: „Dík!“ Čímž jsem stejně (jak jsem doufal) nesundal ten jeho hřejivý úsměv, pak jsem se vydal tedy na cestu.
Se sluncem nad hlavou, putoval jsem uličkami Konohy, měl jsem hřejivý pocit a pravdou je, že z devětadevadesáti procent je to z “úlovků“, jenže to slunce bylo taky příjemné. Víte, vždy (a to myslím smrtelně vážně) jsem sbíral informace se sluncem, déšť mě prostě nemá rád, nebo se mě bojí.
Uvítala mě cedule s písmem, které říkalo a to cituji: „ Klan Hyuuga, rodiště Hyuuga Hinaty a posléze její domov s Uzumaki Narutem, vkročte s odhodlanými kroky.“ Fajn, nikdy jsem nebyl moc na posuzování psaného textu, ale toto! “ Odhodlané kroky,“ no, pište si, že odhodlané kroky mám!
Bylo tam mnoho domů, ale všechny byly prázdné, žádné práskání hrnců, brblání dědiček, žděbetání slečen, tak se mi to líbí, klid a ticho.
U dveří mě otevřela první slečna, kterou jsem na půdě hyuugů zahlédl. Měla rudé vlasy skoro po pás a na tváři úsměv od ucha k uchu.
„Zdravím vás pane, mohu nějak pomoci?“ Optala se, otevřela dveře dokořán a opřela se o jejich futra.
„Ano, ano, víte, jmenuji se Bik (už bylo na čase změnit “jméno“, je možné, že se Hashikata dostal už sem a já nebudu riskovat vyhození ze dveří), víte, jsem cestovatel, badatel, tak docela nadšenec,“ slova se mi hrnula z úst doprovázena milým úsměvem, kterého nebylo potřeba tak sličné dívky ani vynutit, „ rád poznávám věci dávno minulé, mám-li být upřímný, slova, že dcera Uzumakiho Naruta ještě žije mě doslova zničila. Rád bych ji poznal,“ když jsem jí na tváři vyčetl neklid, rychle jsem spustil znova, „tedy ne poznal, ale třeba s ní jen mluvil, chvíli. Je přeci úžasné být...Vy jste z Uzumakiho krve?“ Na tváři mi hrál výraz naprosté zvědavosti, hrané samozřejmě.
„Ano, ano, Kushina je moje prababička, Naruto můj pra-pradědeček,“ odpověděla. Jestli byla na začátku naší rozmluvy neklidná a podezírala mě, nyní ji mám na háku.
„To je ohromné!...Řekněte mi něco, prosím,“ můj výraz alá desetileté dítě taky zabral.
„Co říct, mého pra-pradědečka jsem nepoznala, ale myslím, že mám v sobě trochu té odhodlanosti,“ po tváři jí přeběhla hrdost, „ byl to skvělý muž, plný víry v lidské dobro. „Pomohl všem..“
„Všem?“ Neudržel jsem se, prostě mi to vyjelo, můj reflex je přizpůsobený, aby vystřelil svou otázku hned, no a samozřejmě ho prostě musel doprovázet úšklebek! (Aby jste chápali, jakmile mi někdo řeknete takovou hovadinu, že Uzumaki, nebo kdokoliv jiný, pomohl všem, přejede ve mně zlost a neudržím se, prostě beze smyslů vyjedu)
Ničeho si nevšimla (tedy asi všimla, ale mluvila v klidu dál): „No, to je pravda, nepomohl všem, nebyl Bůh, ale ti, kteří ho následují získají víc, než chtějí.“
„To nechápu,“ konstatoval jsem, chtěl jsem vědět, co přesně tím myslela, ale přerušil nás hlas, ze kterého se značilo stáří.
„Crio, kdo to je? Zaveď ho dál,“ nesl se z domu, typuju, že to bylo první patro a zněl mile a staře.
„No, myslím, že ji tedy poznáte,“ usmála se, „pojďte dál.“ Rukama naznačila, že mám vstoupit, já bez meškání zul boty a tedy šel.
Uvítala mě zajímavá vůně, typuju, že nějaký dobře propečený, sladký moučník. Stál jsem v dlouhé chodbě zdobené obrazy a zarámovanými fotkami. Obrazy byly zajímavé, jakoby tato rodina neměla žádný vkus. Jeden obraz znázorňoval bitvu na nějakém poli plnou krve a násilí, nedaleko od něj byl pověšený malý a veselý plný kytek a zase kousek od něj byl obraz pravděpodobně znázorňující šílenost. Byl veliký, větší než ostatní, a vlastně neměl žádný základ. Byl doslova přecpaný barvami, které se mihotaly v neurčitých čárách, sotva se na něj podíváte, máte závratě z toho neustálého točení. Hold, ne každý ví, co se k sobě hodí.
Fotek tu bylo více než obrazů a byly různých velikostí (ale ani jedna nebyla větší než nejmenší obraz). Chodbou jsme šli rychlým tempem, takže jsem nestihl prohlédnout všechny. Vím jen, že na jedné stála vyculená holčička s fialovými dlouhými vlasy, asi tak desetiletá, celá vysmátá. Na druhé stála ona a ještě jedna na ni tolik podobná, ale vlasy měla krátké a byla docela smutná. Pak nějací dva muži v objetí, vysmítí na celé kolo. A pak mi jedna zůstala v hlavě jako kulka, donutila mě zastavit a prohlédnout si ji pozorněji. Stálo na ní mnoho lidí, mezi nimi i usmítý blonďatý muž, podle pláště Kagů a jeho křiklavě oranžovém ohozu jsem usoudil, že je to Uzumaki, v objetí s ženou s dlouhými fialovými vlasy a vystouplým břichem.
Docela pěkný pár. Bylo tam ale více osob a mě zarazila jedna, která sledovala náš páreček docela hnusným pohledem, no, spíše Uzumakiho. Napadlo mě, proč sem dají takovou fotku? Vždyť ten muž očividně Uzumakiho nemá, no, neměl rád!
„Crio,“ zvolal jsem na dívku přede mnou, záhy se otočila a přistoupila, „kdo je tohle?“ Prstem jsem ukázal na fotografii.
„Vy ho nepoznáte?!“ S veselým údivem se na mě podívala.
„Ne asi!“ Odfrkl jsem, „myslím toho muže, nad Uzumakim!“ Prstem jsem sjel na našeho zaškňuřeného. S údivem (ale už ne veselým, neboť ji asi dojala moje změna hlasu a tónu) na mě pohlédla, pak otočila svůj zrak na fotografii, chvíli se zamyslela, přičemž si mě tajně (ale fakt nenápadně!) prohlédala a pak sebevědomým hlasem pronesla: „ Toho muže moc neznám, byl to otec Hinaty Hiashi myslím, ale víc nevím. Nikdo nikdy nic neřekl, víte,“ vycenila svoje bělostné zoubky, „ já se nikdy neptala.“
„Nejste moc zvídavé dítě moje milá,“ vycenil nyní zuby já, takže jsme vypadali jak blázni, kteří se vsadili o to, které zuby budou více bělejší, patrně i o to, kdo vypadá lépe.
„Hmmm, asi ne, ale…“ začala opět milým tónem, ale přerušil ji opět ten starý hlas: „Crio, kde jste? Nestalo se vám nic?“
„Né, vše je v pořádku babi! Už jdeme“ Zvolala Cria a vydala se dále chodbou, ani se neotočila jen tiše promluvila: „Následujte mě, prosím.“
Tak jsem tedy šel, beze slova, tiše jako sova-spřádal jsem, co jí řeknu.
Vešli jsme do kuchyně a jak jsem říkal, byl to sladký moučník. Žena, stářím shrbená ho nesla v kuchyňských rukavičkách a nevšímala si páry, která ji z moučníku narážela rovnou do tváře. Položila jej na stůl, rukavičky sundala z rukou vedle něj a pohlédla na nás. Měla dlouhé, vybledlé, tmavě fialové vlasy, modré oči, ze kterých už jejich pomněnková zář taky vyprchala, tvář měla svrásčenou, stejně jako ruce, ale přes všechno tohle (i přes shrbený postoj) vypadala čile. Na tváři jí hrál milý úsměv i chůzi měla jistou a bez jakéhokoliv zakopnutí.
„Kdopak to je Crio?“ Pohlédla nejprve na svou vnučku, pak na mě.
„To je…“
„Račte mě odpustit velevážená paní, že ruším vás v tento překrásný den,“ vtrhl jsem Crii do věty, ač je to neslušné, Kushina se stále jen usmívala, tak jsem tedy pokračoval dál, „jmenuji se Bik, jsem pouhý zvídavý člověk, pln touhy po poznání. Slyšel jsem zvěsti, že nejbližší Uzumakiho krev nás činí šťastnějším svou přítomností mezi námi, chtěl jsem vás jen vidět paní,“ celou dobu jsem se usmíval jak měsíček na hnoji. Své role galantního zvědavce jsem se jal s chutí a taktem, skoro jsem se klaněl, jak jsem ji chválil, vysílal své nejmilejší pohledy na všechny kouty kuchyně a slovo “paní“ jsem vždy řekl zmenšeným tónem, jak se patří.
„To je od vás milé pane Biku,“ usmála se.
„Bik, jen Bik,“ přerušil jsem ji.
„Biku,“ ruce, které měla lehce opřené o boky, vzplantala do sebe, „vítám vás zde. Říká se, že zvědavost je špatná vlastnost, ale já v nic špatného nikdy neviděla, prosím posaďte se,“ rukou kývla na židli poblíž velkého dubového stolu.
„Crio, zaskoč mi k Narům pro ten recept prosím,“ pohlédla na Criu.
„Babičko, já bych raději vyposlechla tvůj příběh,“ pronesla nejistě a pohled nespustila ze mě, očividně mi nedůvěřovala, ani trochu.
„Jdi, jdi, už ho přeci znáš,“ když viděla, že se Cria pokusila protestoval dodala líbezným, stařičkým hlasem, „slíbila si mi to.“
Cria se tedy zvedla, s pohled, který říkal, jen se jí dotkneš, zemřeš! odešla.
Jakmile bouchly dveře, zpustil jsem: „Povídejte mi to vašich rodičích,“ stačilo tohle a z hrdla čtyřiadevadesáti leté dámy se zpustilo: „Naruto Uzumaki a Hinata Hyuuga, ach, to byly časy, když si vzpomenu, jak se líbezně nosili na rukou,“ zasmála se pro sebe a koutkem kapesníku vytáhlého z kapsy si utřela stříbrnou slzičku, která se jí vynořila během chvilky z oka.
„Ehm, nosili na rukou?“ Nepochopil jsem, jak to myslela a měl by udělat chybu v novinovém článku, raději se optám.
„Obrazně řečeno. Vždyť to znáte-Nosil ji na rukou, známá věta, (na souhlas jsem přitakal, tak pokračovala). Byly jako hrdličky, hrdličky s opačnou povahou. Moje matka, maminka,“ nahodila zasněný výraz, „ byla tichá už jako dítě a značné množství této povahy se dostala i do jejího budoucna, ale nikdy sem se s ní nenudila, smála se, ale ne tolik, jako taťka, ten byl vysmítý stále, nikdy jsem ho neviděla smutného, až do toho dne. Byla tma a on jako Hokage musel jít ven, pryč, bylo mi tehdy okolo padesáti, byla jsem už vdaná, měla jsem děti, jenže taková rána, jako bylo, že jsem mu večer řekla „Dobrou noc“ a ráno mu mohla jít popřát věčnou čest v nebi, byla moc i na mě.
Matka se zhroutila dva roky na to. Nevydržela by bez něj týden a najednou byl pryč, byla jako tělo bez duše, bála jsem se o ni.“ Kushina vzpomínala s tváří smutnou, rukama skleslýma a očima kalnýma.
Chvíli jsem ji dal, aby se neřeklo, přeci jenom, nechtěl jsem ztratit její důvěru-ne teď.
Dlouho jsem přemítal, jak navázat konverzaci o tom zaškňuřeném muži na fotce, nakonec ze mě vyšlo: „Kushina, krásné jméno, to je někoho z Hinatiny rodiny?“ (Samozřejmě, že vím, že Kushina byla Uzmakiho matka, ale ona neví, že vím, proto budu dělat, že nevím, určitě se dostaneme k muži na fotce).
„Ne, ne, to je po mojí babičce z taťkovi strany, tu jsem nikdy nepoznala, stejně jako taťka.“ Na znamení smutku sklonila hlavu, já jí tedy dal zase chvíli ticha a pak jsem zase zpustil: „A nenadával Hinatin otec, když pojmenovali své dítě po Uzumakiho rodině, místo z klanu Hyuuga?“
„Nadávali, nadávali. Myslím, že dědeček Hiashi mě nikdy neměl moc rád, taťku nenáviděl,“ zasmála se, ale přesto je to důvěrná informace. Bingo!!
„Jednou v noci jsem slyšela, jak se hádali. Myslím, že to tehdy bylo kvůli Jiraiyovi-mému staršímu bratru. Chtěl odejít, poznat svět, taťka byl pro, ale dědeček ne, dědeček říkal, že má zůstat doma a trénovat pro zesílení klanu…Nikdy se neměli rádi. Taťka se snažil být milý, jenže, když mojí matce vytkl o dva roky po Jirayivu odchodu, že se nezastala svého otce, pohádali se doslova „do krve“. Plakala sem toho dne, strašně moc.“
Bylo až neuvěřitelné, co vám vypoví jedna senilní baba, když se budete usmívat!
Zopakujeme si to: Uzumaki nemiloval Hinatu, ale nemohl odejít, aby se jí nezhroutil život. Uzumakiho nenáviděl Hiashi a pravděpodobně posléze i svou dceru a vnučku. Uzumaki neměl moc šťastný život!
Nastal čas, vybalit trumf: „A co Uzumaki a Sakura? Myslím, že není lež, že ji miloval,“ řekl jsem s naprostou arogancí a prsty jsem začal poklepávat po stole.
„To nikdy nebyla pravda,“ zasmála se ze srdce, „můj taťka miloval jen Hinatu, vždycky,“ usmála se na mě.
„Vážně?“ Udivil jsme se, „Víte, slyšel jsem teorii jinou, rozdílnou než je ta vaše,“ pohlédla na mě, sálal z ní strach a nejistota. Ano, tohle jsem čekal, lidé nikdy nechtějí mluvit o věcech pro ně nepříjemných.
„Co tím myslíte?“
„Víte, existuje teorie, která praví, že Naruto Sakuru vroucně miloval, toužil po ní do svých dvaceti let, ale ona ho odmítala, dokonce i když se zbavil zla, tedy po Znovuzrození světa,“ usmál jsem se s úsměvem ze srdce, „asi ho fakt nenáviděla, když jej nechtěla ani jako…hrdinu,“ ač s hořkostí jsem to slovo vyslovil.
„To je lež,“ řekla se skloněnou hlavou, ale neposlouchal jsem, mluvil jsem dál: „ No, ta teorie praví, že Uzumaki, který byl až moc zraněn neustálým odmítáním, se spokojil s Hinatou,“ slovo “spokojil“ ji zasáhla hluboko, to jsem viděl, slyšel jsem její tiché: „To je lež,“ ale nezastavoval jsem, naopak jsem přitvrdil v hlasu: „ Podle vyprávění Hinata byla krásná, dobře stavěná, milá, tak proč ne že?!“
„To je lež!“ Zakřičela co nejvíce mohla, přestože by to její staré plíce nemuseli zvládnout.
„Celé ty roky žil v neštěstí, neboť Hinata nebyla vyvolená a navíc ji nemohl opustit, její otec, váš dědeček ho nenáviděl!“ Vybafl jsem a ještě třískl rukou do stolu.
„To je lež! Vy jste mého otce neznal, ani mou matku, jak můžete povídal o věcích, které neznáte?!...Co jste zač?!“
„Nezáleží na tom, kdo jsem já, ale na tom, kdo jste vy…Víte, je mi líto, že vám to musím říct zrovna já, ale vy jste spratek,“ pohlédl jsem na ni, můj pohled byl smutný, plný soustrasti (přeci jsem nechtěl, aby odpadla!) „nechtěnný!“
„Jak, jak…“ nemohla mluvit, naprosto jsem ji dodělal, ale stále ještě žila.
„Myslím, že půjdu, svět čeká na pravého Uzumakiho!“ Bral jsem se k odchodu, viděl jsem jen svrásčenou tvář milé ženy, tentokrát úplně bledou. Nebyla smutná, ani naštvaná.
Vyšel jsem z domu a k nohám mi padlo něco nečekaného-kapky deště.