Objetí smrti - Nic nás nerozdělí

Svět je plný bolesti a utrpení, neopětované lásky, chamtivosti a žárlivosti, ale také šťastných okamžiků, příjemných překvapení a zázraků. Vše se prolíná. Štěstí je vždy připraveno, pomoci nám v té nejhorší chvíli a utrpení zohaví každý příjemný okamžik. O tom se měl možnost přesvědčit i Naruto. Ve svém životě již zažil mnoho neštěstí, ale smrt Hinaty byla tou nejhorší věcí, která se mu mohla přihodit. Několik měsíců nebyl schopen žádné mise. Trvalo mu dlouhou dobu, než pro ni přestal ronit slzy. Bral to těžce. Uvědomil si, co pro něj skutečně znamená, až když bylo pozdě. Čas se nedá přetočit zpátky, chyby nemohou být napraveny. Zbývají pouze vzpomínky. Vzpomínky na dobu, kdy byli spolu.

Po deseti letech byl již s Hinatinou ztrátou zcela vyrovnaný. Jako každý rok i nyní zamířil na místo jejího posledního vydechnutí. Bylo to pro něj těžké, ale nic jiného pro ni nemohl dělat. Když došel na vrchol jedné z hor v okolí vesnice, začalo chumelit.
„Přesně jako tehdy,“ pronesl, zakrývajíc si tvář před silným prosincovým mrazem, vháněným do jeho tváře ledovým vichrem. Před deseti lety však byla zem pokryta krví. Čím rychleji čerstvý sníh zahlazoval stopy po onom činu, tím rychleji se řečiště rudé tekutiny opět naplňovalo.
Po chlapcově tváři stékaly první slzy. „Promiň, promiň mi to, Hinato, promiň mi, že jsem tě nedokázal ochránit.“
Vítr sílil a šlehal do očí. Přimhouřil je a spatřil obrys neznámé osoby.
„Hej, ty tam, kdo jsi?!“ zvolal Naruto a začal se brodit sněhem tam, kde stín zmizel. Po každém kroku mu noha uvízla ve vysokém sněhu.
Čím blíže se ocitl k onomu místu, tím více vánice ustupovala. Konečně bylo počasí poměrně klidné.
„Kde jsi? Kam jsi zmizel?“ vyhrkl jeho hlas do okolní prázdnoty. Nedostávalo se mu však žádné odpovědi, jen píšťala Matky Přírody lehounce hvízdala své chmurné tóny naslouchající krajině. Otáčeje se a chystaje se pomalu odejít, hle, okolo něj se zatahovaly bělistvé závěsy. Neviděl na krok. Zmaten a vyděšen vyběhl přímo před sebe, avšak nedoběhl daleko. Po několika metrech zoufalého utíkání jeho nohy podrazil Hinatin náhrobní kámen. Byl zázrak, že onen kámen stále ještě nebyl zaván pod dunami chladné bílé pouště.
Naruto se pokoušel postavit ale jeho nohy, jako by je přišpendlili silnými hřeby. Mezitím, co vánice ustupovala, Naruto jen bezmocně ležel a přemýšlel. Hlavou se mu proháněly vzpomínky na jeho život. Vzpomínky na krásné chvíle, strávené s Hinatou, vzpomínky na jejich první setkání, na jejich lásku, na teplo jejího obětí, stejně tak jako na ten den, kdy zemřela a samotu, kterou poté prožíval.
Dnes tu dozajista zemře, na místě, které před deseti lety zbarvila její temně rudá krev. Na místě, které v něm vyvolávalo tolik vzpomínek. Byl s tím smířen. Osud mu nadělil do džbánku, ležet vedle své milované. Kéž by však před smrtí mohl znovu pohlédnout do jejích očí. Kéž by mohl znovu pocítit její vůni. To však již nebylo možné.
Narutovi, stále zahleděnému do své mysli, se náhle zjevil obrys tajemné postavy.V záři slunečních paprsků prve nebylo možné osobu rozpoznat, čím blíže se však přibližovala, tím méně věřil svým očím.
„Ona je mrtva!“ vykřikl, rozmazávaje si promrzlýma pěstma slané slzy po mrazem zčervenalé, uplakané tváři.
Je to jen sen, nebo to je skutečnost? Vážně před ním stojí Hinata? Ale jak je to možné? Blouzní snad jen v důsledku vyčerpání? Ať je pravda jakákoliv, nyní má nejspíš poslední šanci ji vidět, než se za ní odebere.
Přemáhaje své vlastní tělo pomaličku vstal a šoupavými kroky se přiblížil. Pravá ruka se dotkla její nezvykle bledé tváře. Pocítil, jak jeho krví proudí chlad. Ledově promrzlé dlaně jemně pohladily stejně studené líce. Konečně jí Naruto padl kolem krku. Iluze, či realita? Na tom nezáleželo. Byli tu spolu. Po deseti letech se znovu dočkal její přítomnosti.
Pevně sevřel své objetí. Nechtěl, aby mu podruhé zmizela. Věděl však, že to brzy skončí. Pokud je to pouhý sen, probudí se a bude po všem, pokud je to realita, dívka zmizí a on zemře. Tak jako tak s ní nebude navždy.
Myšlenky se mu pomalu ztrácely z hlavy. Vítr, hrající tichou ukolébavku, mu nenápadně zavíral víčka a chlapec usínal v náručí své dívky. Pohasínající oči sledovaly, jak přelud fantasie svými malými prsty sundává nějaký přívěšek, než se jejich zorničky skryly před štiplavým větrem.
Zvuk větru ustal a Naruta pohltila temnota.

Naruto se pomalu probouzel. Před očima se mu mlžilo a hlava jej nesnesitelně bolela. Když konečně otevřel oči, udivil jej zašedlý strop nějaké budovy. Rozhlédl se a spatřil nemocniční vybavení. Po jeho levé ruce stála sestřička.
„Kde to jsem?“ zašeptal třesoucím se hlasem.
„Poté, co vás objevila skupina ANBU, přivedli vás k nám, abychom se o vás postarali. Byl jste promrzlý na kost. Nevěřili jsme, že by jste to mohl přežít.“
„A Ona?“
„Kdo? Byl jste tam sám. Nikdo ve vaší blízkosti nebyl nalezen.“
„Byl to snad sen? Vždyť já ji přeci viděl,“ Zamumlal si v hlavě a opět vzhlédl ke stropu. Znovu se začal utápět ve své mysli. Vzpomínky byly stále čerstvé, jako by se to stalo před pár sekundami.
„Je to divné,“ pomyslel si a strčil stále prokřehlé ruce do kapes. Narazil však na něco divného. Levá ruka vyklouzla z kapsy ven a s ní i jakýsi talisman.
„To je ono! To je její přívěšek!“ zvolal Naruto, upoutaje na sebe pozornost mladé sestřičky. Nyní mu bylo jasné, co se stalo. Ostatní mu sice nebudou věřit, ale on ji vážně potkal. Vážně se střetl se svou Hinatou.