Princezna z Konožského mlýna 1

Pár důležitých slov na začátek

Nápad na tuhle pohádkovou předělávku Princezny ze mlejna vyšel z hlavy Yuki Kaze-san. A byla to právě ona, kdo tenhle dílek napsal, mě akorát požádala, abych jí to přepsala do trochu “vtipné“ formy. Tak snad se vám její (naše) pohádka bude líbit

Tato legenda je pro všechny shinobi, kunoichi i malá ninjátka. Je o Narutovi, který k chudé, leč krásné princezně přišel. Usaďte se ve svých křeslech ve vánočně vyzdobených bytech a pojďte do světa mýtů a legend, které právě začínají…

V jedné malé vesničce se narodil klučina jménem Naruto. Byl z pěti dětí a strašně miloval vypravovaní, od místní babičky Tsunade, která všem dětem vyprávěla legendy. Tvrdila, že to jsou skutečné příběhy, které zažila, ale všichni věděli, že si milá Tsunade občas ráda přihne. Mezi Narutovy nejoblíbenější patřila ta o zlém hadovi Orochimarovi, který unesl princeznu Sasanku z království, ale v poslední chvíli se objevil hrdina a lepou děvu vysvobodil.
Naruto se okamžitě vcítil do onoho chrabrého zachránce a v duchu si představoval, jak krásku drží za ruku a šeptá ji: „Pojď, má drahá Sasanko, konečně tě odvedu domů.“
Nebo miloval také tu o Růžovlásence, která se bodla o kunai a předstírala stoletý spánek než se na tu ostudu zapomene. Naruto si vždy opakoval, že on by takové pako nebyl.
Tsunadiny legendy poslouchala celá vesnická omladina. Mezi nimi i pár děvčat, které tajně po našem hrdinovy pokukovaly, ale on si toho nevšímal, protože byl věčně zasněný a co si budeme povídat, byl taky pěkně natvrdlý.
Při vesnických hodech, místo toho, aby tancoval s děvčaty, poslouchal obzvlášť neuvěřitelné legendy. Tsunade měla v krvi víc než obvykle a tak děti krmila příhodami svého dědečka, kterak porazil zlého soka s krvavýma očima. Nálada byla uvolněná a tak se zdálo, že jí to všichni žerou.
Jak čas plynul a babiččiny báchorky začaly být stále neuvěřitelnější, rozhodl se, že se vydá do světa zažít také nějaké dobrodružství. A když už tam bude, může se poohlédnout i po nějaké té princezně.
Maminka Kushina při odchodu svého jediného syna plakala, ale tatínek Minato ji uklidňoval: „Pokud nebude hloupý, najde si poctivé děvče a na princeznu zapomene. Neměl by se ztratit.“
„Víš co říkáš? Vždyť on se ztratí i v našem lese a hloupý…“
Minato ji ale nenechal dokončit větu: „Neboj se drahá, však on si poradí. Je to přeci můj syn,“ a v duchu osnoval plány, jak se zbavit ještě zbylých dcer, aby měli s Kushinou zase byt jenom pro sebe.

Naruto se tedy se svolením svých drahých rodičů vydal na cestu. Nějak nedomyslel, jak se na té štrece bude nudit a tak si začal zpívat. Kupodivu mu to s písničkou “Cestou, necestou“ docela rychle ubývalo.
Když v tom se mu do cesty připletla čarodějnice Anko, která na sebe, pomocí Henge no jutsu, vzala podobu milé stařenky.
Hned ji spatřil, jak pořád padá z jednoho kamene, který se podobal židli.
„Dobrý den, babičko,“ pozdravil Naruto.
„Jé, chlapečku, nemáš buchtu?“ Zajímala se čarodějnice a olizovala se od ucha k uchu.
„Mám,“ podával ji jednu, kterou napekla jeho maminka.
„Pěkná, á, tady je chlup.“ Dala se do jídla a přitom dělala různé pitvorné zvuky, které přemístily Naruta na jiné místo. Nejdříve nevěděl, kde je a jaké jutsu to na něj ta baba použila, ale pak uslyšel medový hlas, který si prozpěvoval libou píseň. Vydal se za ní a byl přitom tak horlivý, že spadl do rybníka a vzal s sebou tamního vodního muže.
„Málem jsi utopil vodního muže!“ Rozčílil se Kisame.
„Promiňte, ale chtěl jsem vědět, kdo to tu tak krásně zpívá!“ Ohradil se Naruto.
„Co tě to zajímá?“ Zeptal se.
„Nezajímá, ale takový hlas může mít jedině princezna,“ Naruto se zasnil.
„Žádná princezna se Hinatě nevyrovná!“ Kisame při té představě o ní zfialověl.
O několik hodin později, když už byl skoro suchý, se ho Kisame zeptal: „Máš buchtu? Shinobi by je měli mít v základní výbavě, ne?“
„Mám poslední, ale je celá rozmáčená, stejně by ti nechutnala.“
„To nevadí, já bych si ji stejně namočil, aby nebyla tak suchá. Nám to se Samehadou stejně jinak nechutná.“ Naruto mu ji hodil a překvapeně sledoval, jak se o ni dělí s ofačovaným klackem, který ležel vedle něj.
„Dal bych si ramen, nevíš o něčem?“ Hlasitě mu zakručelo v žaludku.
„Tady v Konožském mlýně shání pomocnou sílu. Kdybys pomohl, tak s prázdným žaludkem spát nebudeš.“
„To je přesně mise pro mě,“ zaradoval se a vydal se směrem, kterým ukazoval vodní muž.

Hinata zrovna s otcem Hiashim vykládala obilí na mletí.
„Je to silná kunoichi, ta váš klanový mlýn podrží!“ Lichotil jim zákazník Nara, „Mlynáři, ať je do zítřka namleto.“
„Bude.“
„S mojí pomocí. Hinato-san, to je přeci mužská práce,“ přidal se Naruto, který se hned začlenil do práce. Za pomoci stínových klonů mu to šlo jedna báseň.
„Ty máš ale zásobu chakry,“ ohodnotil ho Hiashi.
Na střeše se Uchiha Tobi rozčiloval: „To není možné, kde se tu vzal? Co tu dělá? Tobi to musí zjistit.“
Jakmile Nara odjel, všichni tři se vydali dovnitř, kde ho Hiashi chytil za ramena a něco mu říkal.
„Tobi to musí zjistit! Přeci Hinča je Tobiho a Tobi je hodný kluk!“ Teleportací se přemístil k oknu, kde mohl poslouchat, co si povídají.
„Nechtěl bys tu na nějaký čas zůstat? Dobře bych ti zaplatil,“ nabídl mu sám práci.
„Rád bych zůstal, hledám zakletou princeznu, slyšel jsem, že je tady jedna z Mlžného jezera.“
„Tak to si slyšel dobře. Ujednáno. Hinatko, nos na stůl.“
K Narutově velké radosti začala dívka servírovat rámen s bambusovými výhonky.

Ať přišel kamkoliv, vždy spal jako zabitý a tak si myslel, že zde tomu nebude jinak, ale to se šeredně pletl. Sotva usnul, začalo to kolem něj zvláštně svítit a objevil se podivný černý flek, který se ho snažil vyděsit svým Bubák no jutsu, ale marně. Naruto jen zívl a díval se, jak se dále pokouší o svou pochybnou techniku.
„Ty se nebojíš?“
Naruto jen zakroutil hlavou: „A proč bych měl?“
„Protože jsem děsný a zlý Uchiha!“ A dál se pokoušel o pečetě.
„To nejsi!“ Odporoval Naruto.
Tobi se otočil a plakal. Po hodině sebelitování se konečně uklidnil: „Ty tady hledáš zakletou princeznu?“
„Jo, ty o nějaké víš?“
„Ne, tady žádná zakletá není,“ zasmál se Tobi.
„Není?“
„Není! To by Tobi musel něco vědět,“ dělal chytrého.
„A co ta z Mlžného jezera?“
„Jaká? Žádná tady není ani v Mlžném,“ mrkl na něho, „Počkej, počkej, počkej. Kam to jen Tobi dal? Snad to nenašel kolega Kakuzu… Á tady to je, peníze, poukázky do Ichiraku, a dva implantáty Sharinganu, to je všechno pro tebe.“
„Pro mě?“
„Ano, když chceš princeznu, tak musíš být cool, ne?“ To byl jeho pokus, aby Naruto odešel hledat jinam.
„Já to nechci. No možná ty poukázky… Ne, nechci! A navíc jsem tu jen na chvíli, než dostanu tu zakletou princeznu,“ omílal to pořád dokola.
„A Hinatka bude Tobiho,“ řekl dostatečně nahlas, aby to bylo slyšet i na druhém konci pokoje.
„Cos to řekl?“ Naruto byl hned ve střehu.
„No, Tobi chce totiž Hinatku požádat o ruku. Hinatka je dobrá holka.“ Tohle neměl říkat.
„Na takovou hezkou kost si děláš nároky? Tak to zapomeň.“ Vstal a začal ho honit po pokoji. Tobi řval: „Tobi je hodný kluk! Tobi je správný Uchiha! Nebijte Tobiho!“
Nakonec se zase odteleportoval neznámo kam.
Narutovi to nedalo a vyšel ven, aby se ujistil, že ta příšerka opravdu zmizela. V tom začala Hinata zpívat a Narutovi se kolem srdce rozlilo teplo, které ještě necítil. Uviděl ji, jak si rozčesává své vlasy a byl tím uchvácen.

Uchiha Tobi a vodní muž Kisame se sešli na obvyklé poradě a bavili se o tom novém týpkovi co přišel na misi do mlýna.
„To se divím, že nevzal kramle,“ začal Kisame.
„Hm, ale ještě že půjde z mlýna pryč,“ radoval se Tobi.
„O Hinatu strach mít nemusíme, on tu hledá nějakou zakletou princeznu, baka. On o naší Hinatu-hime nestojí. Sám mi to říkal,“ ujišťoval ho Kisame.
„Jen, aby! Tobi se bojí!“

„Měla by ses vdát,“ domlouval ji Hiashi, když sklízela poslední nádobí.
„Času dost.“
„To říkáš vždycky, ale budeš čekat, až umřu? Když nebudeš mít manžela, tak si nároky na mlýnský klan bude dělat ten mlynář ze sousední Lhoty, Neji. To by si chtěla?“ To Hinatu ranilo a s pláčem vyběhla ven, kde samozřejmě nechyběl Uchiha Tobi.
„Neplač, Hinatko.“
Přidal se i Kisame: „Hinatinko!“
„Hinato, kde jsi? Já pro tebe chci jen dobrý,“ řekl Hiashi.
„Já vím otče.“
„Ale takhle to dál nejde, nejsem nejmladší, Byakugan už mi slábne a nechci se dívat, jak se tu zbytečně dřeš!“
„Ale…“
„Do úplňku si najdeš manžela nebo tě dám prvnímu, kdo si o tebe řekne! To je moje mlynářský slovo!“ Dořekl a odešel. Hinata se dala do breku.

Po prvních dnech na misi se Naruto dozvěděl, že za úplňku by se měla ukázat zakletá princezna, která prý obývá Mlžné jezero. Ovšem o ruku jiné princezny, Hinaty-hime, se nečekaně ucházel i zámožný pán Jiraiya, který měl svého poskoka Kakashiho.

Hinata a Naruto spolu sbírali houby, ale pak na ni nastražil past a ona před ním utíkala až se smíchem vběhla před projíždějící kočár Jeho milosti Jiraiyi-sama. Ten byl v sedmém nebi až mu tváře zčervenaly, protože zahlédl děvu hodnou jeho znaleckých očí. Když Hinata vběhla zpět do lesa, Jiraiya posmutněl. Za chvíli se ale kolem kočáru ochomýtl Naruto a Jiraiya se chtěl dozvědět, kdo byla ta kůstka.
„Hošánku, neviděl si tu mladé děvče s mašlemi ve vlasech, dolíčkami na tváři a s …“ Horlivě máchal rukama před svým hrudníkem. „Tak řekni, viděl?“
„No jo. To je Hinata z Konožského mlýna.“
„To je blízko, pane,“ podotkl nevzrušeně Kakashi.
„A ty si její chlap?“ Zajímal se opět pán.
„Ne, bydlí jenom s tatíkem, ale ten už se jí po nějakém kořenovi ohlíží,“ Naruto byl zaskočen, proč to toho dědka tak zajímá.
„Báječné! Vyřiď mu, že ať žádného nehledá, že lepšího chlapáka, než jsem já stejně nenajde.“ Nastoupili zpět do kočáru a odjeli.
Naruto pak všechno za tepla vyklopil Hinatě: „Má spoustu peněz, takže bys do smrti nemusela na žádnou misi,“ lichotil ji Naruto.
„Umřela bych nudou a pak já už mám představu o svém ženichovi,“ pronesla tiše Hinata.
„A jakou?“
„Měl by být hezký, s modrýma očima, aby měl rád žáby a taky mě a ne takový baka jako ty!“ Hodila po něm z legrace mech s výbušným lístkem a utekla. Pak se na chvíli zastavila a nesměle se na něho usmála.

Během toho setkání s Jiraiyou se o ruku Hinaty přihlásili ti dva výtečnici. První z nich byl Kisame.
„Dobrý den, mlynáři,“ pozdravil.
„Fuj, to jsem se lekl. Á šmoula.“
„Dobrý den, já jsem z Mlžného rybníka, přece.“
„To já vím a jsem rád, že jsme spolu za dobře a ten tvůj klacek už mi nežere tulipány. Tak copak bys chtěl?“ Zajímal se Hiashi.
„No… ono, přišel jsem vás požádat o ruku vaší dcery!“
„To je mi ale novina! Ty co se mouky týká, znáš akorát buchty!“
„Ale říkal si, že jí dáš prvnímu, kdo si o ní řekne a první,“ začal palcem mlátit do stolu až se rozletěl na třísky, „jsem já, auvajs,“ jedna obzvláště velká tříska se mu zabodla mezi žíbra.
„To jsem sice slíbil, ale do úplňku času dost a Hinata si může vybrat ještě dva tucty ženichů.“
Nahoře to poslouchal Uchiha Tobi a radoval se: „To je dobře, to je dobře.“
O několik hodin později se o ruku přihlásil i náš Uchiha.
Hiashi hledal sirku k dýmce, když mu jí zapálil Tobi svým Katonem.
„To mají dnes Uchihové na práci jenom zapalování dědkům fajfky?“
„Ne ne, Tobi přišel o něco poprosit.“
„Co by to mělo být?“ Zvědavost mu nedala, aby se nezeptal.
„Tobi chce ruku Hinatky, ale Tobi nepohrdne ani zbytkem těla.“
„Snad si nemyslíš, že jsem ji vychoval jen pro to, aby ji nějakej Uchiha naporcoval?“ Vyletěl HIashi.
„Ne, ale vyřiď, ať Tobiho určitě čeká!“ Prohodil zvesela a se zábleskem zmizel.

Uchiha se vloudil ke své čarodějnicí Anko, která vařila polívku z hadích ocásků. To víte, Orochimaru došel.
„Co zase chceš?“ Ozvala se.
„Hodný kluk si přišel pro radu,“ špitl Tobi.
„Na to ti neskočím, zase jedeš po mojí polívce,“ začala ji horlivě míchat.
„Ty moje hadí královno,“ tohle oslovení použil poprvé. Jen využil jejího šoku, aby ji ukradl svitek se zakázanými technikami. Chtěl ho proto, aby dokázali s Kisamem zlikvidovat případnou konkurenci…