Zkáza Zelené lilie 09 - Podivné genjutsu

Druhý den brzy ráno jsme se sešli, abychom mohli vyrazit do čtyři dny vzdálené Křišťálové země. První den jsme měli společnou cestu s Narutem a Saiem, což jsem jenom uvítala, protože jsem chtěla být s Kakashim co nejméně sama.
„Sensei, nepřeháníte to už?“ vtipkoval Naruto, když Kakashi dorazil k bráně přesně ve smluvený čas.
„To nevíš, že musíme mise splnit co nejrychleji a nesmíme se zbytečně zdržovat?“ ohradil se.
„To chcete říct, že všechna vaše zdržení byla vždycky zbytečná?“ potlačoval smích.
Kakashi jenom mávl rukou a vykročil. Sai ho okamžitě následoval a Naruto se stále ještě pocukávajícími koutky pomalu vyšel také. Zůstala jsem stát sama na prahu Konohy a dívala se na vzdalující se postavy. Měla jsem z téhle mise strach, ale nedokázala jsem říct proč. Věděla jsem ale, že tahle mise nedopadne dobře. Nikdy jsem se ve svých předtuchách nezmýlila a neměla jsem důvod si myslet, že teď tomu bude jinak. Tento svíravý pocit mě tížil už od včerejšího večera a já se kvůli němu teď nedokázala pohnout.
„Mirai! Pospěš nebo ti utečeme. Teda jenom my, Kakashi-sensei by na tebe určitě počkal,“ tentokrát už se rozesmál doopravdy.
Donutila jsem se udělat první krok a po něm další a další, až jsem nakonec zrychlila tak, že jsem je dohnala. Zařadila jsem se vedle Saie, co nejdál od zbývajících dvou členů týmu.
Kakashi evidentně Narutovi něco řekl, protože se už nesmál a tvářil se nepřístupně.
Cesta byla dlouhá a únavná, slunce pálilo a terén byl stále horší. Často jsem se zastavovali kvůli občerstvení, až jsme se nakonec rozhodli utábořit.
„Někdo by měl jít nasbírat dřevo,“ navrhl Kakashi a Sai se okamžitě přihlásil.
„Pomůžu ti,“ usmála jsem se na něj a odcházeli jsme k lesu.
Naruto asi pronesl nějakou další hloupou poznámku, protože za chvíli se ozvalo: „Né, au, já to tak nemyslel.“
„O co tady jde?“ zeptal se po chvíli sbírání Sai.
„Cože?“ nechápala jsem.
„Podle Narutových narážek bych soudil, že mezi tebou a Kakashim-senpai něco je. Udržujete spolu milostný vztah?“
„Cože?“ vypadly mi klacky z náruče.
„Samozřejmě, že nechci slyšet detaily. Už vím, že se to nesluší,“ usmál se a zvedl další kus dřeva.
„Žádné detaily nejsou. Mám s ním úplně stejný vztah jako s tebou,“ řekla jsem možná až trochu moc rychle.
„Jako se mnou?“ zamyslel se. „Aha, takže bys chtěla navázat milostný vztah i se mnou? Nezlob se, ale jsi na mě stará,“ prohlížel si mě se sladkým úsměvem.
Zírala jsem na něj s pootevřenou pusou. Ten kluk mě svými řečmi často doháněl k šílenství, ale zatím se mi vždy podařilo udržet si přátelskou tvář a navodit tak dojem, že jsem si ho oblíbila. Ale tohle už bylo opravdu moc.
Sai si můj výraz ale vyložil po svém: „Nicméně jsem četl, že vztah se starší ženou může být poučný a v mnoha ohledech i přínosný. Takže jestli bys měla opravdu takový zájem, tak si to můžu ještě rozmyslet.“
„To… To nemusíš,“ dostala jsem ze sebe a snažila jsem se pochopit, jak na takový nesmysl mohl přijít.
„Máš pravdu. Navíc lézt do zelí veliteli týmu by mohlo být nepříjemné. Ale nemusíš se bát, o tvých citech ke mně nikomu neřeknu,“ sebral další klacek a s plnou náručí se vracel zpět.
Ještě hodnou chvíli jsem zírala směrem, kterým odešel a pak jsem se začala smát. Bylo mi jedno kolik hluku tím nadělám, prostě jsem se musela smát. Najednou mi přišlo směšné úplně všechno, celý můj ubohý život a tenhle kluk téhle frašce prostě jenom nasadil korunu. Nevím, jak dlouho jsem se smála, ale když jsem konečně přestala, bolelo mě břicho jako už dlouho ne. Otřela jsem si slzy z obličeje a chtěla jsem se zohnout pro klacky, které mi před tím vypadly.
„Nevěděl jsem, že je Sai tak zábavný,“ ozvalo se nade mnou.
Střelila jsem pohledem na větev vedlejšího stromu. Seděl tam Kakashi se starostlivým výrazem.
„Většina lidí po rozhovoru s ním zuří. Ještě jsem neviděl nikoho se takhle smát.“
„Co tu vlastně děláte?“
„Dlouho jsi se nevracela a Sai nám řekl, že tě nejspíš dohnal k slzám, tak jsem měl trochu strach. Netušil jsem, že to budou slzy smíchu,“ seskočil z větve těsně přede mě a jemně mi otřel poslední slzu, která mi zůstala na tváři. Rázem mě smích přešel.
„No, on…“ poodstoupila jsem a dala jsem se rychle do sbírání. „On mi řekl nejlepší vtip, jaký jsem kdy slyšela.“
„A jaký?“ zajímal se.
„To vyplynulo ze situace, věřte mi, Kakashi-san,“ krátce jsem se na něj usmála a pokračovala ve sbírání.
Taky se sehnul pro trochu dřeva a poté jsme se oba spolu vraceli k tábořišti.
„No, konečně,“ prohodil netrpělivě Naruto a pokračoval v rozdělávání ohně.
„Měl jsi pravdu, Saii, opravdu jsi ji dohnal k slzám. Kdybych to neviděl, tak bych tomu nevěřil,“ ušklíbl se Kakashi a podával mu svou hromádku dřeva.
Horší větu snad ani říct nemohl, protože Sai jen chápavě pokýval hlavou a po zbytek večera se mi horlivě vyhýbal.

Druhý den brzy ráno jsme se sbalili a opět vyrazili. Po pár kilometrech se ale naše cesty rozcházely a my jsme se museli rozloučit s polovinou týmu. Naruto jen mávl a ujistil nás, že oni stihnou misi rychleji, protože jsou mladší a silnější a dodal k tomu svou oblíbenou hlášku o níž jsem přesvědčená, že mi bude znít v uších do konce života. Sai ke mně ale přistoupil a podával mi ruku.
„Četl jsem, že v situaci jaká je mezi námi, je vhodné udělat gesto, které toho druhého ubezpečí, že jsou stále přátelé.“
Opět jsem měla chuť se smát, ale potlačila jsem ji a potřásla mu rukou. Poté se otočil a vyrazil za svým týmovým partnerem.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Kakashi, když viděl jak se ze široka usmívám.
„To bylo ještě součástí toho vtipu ze včerejška,“ a alespoň v duchu jsem se tomu všemu ještě jednou zasmála.

K mému milému překvapení zbytek cesty do Křišťálové země ubíhal bez dalších nepříjemností. Vlastně by se dalo říct, že cesta byla docela příjemná. Kakashi se nevracel k žádnému našemu podivnému rozhovoru a dokonce se nepokoušel o mě cokoliv zjistit. Naopak mluvil spíš on. Vyprávěl mi veselé historky o Narutovi a jeho ninjovských začátcích a oba jsme se s úsměvem shodli, že je nejspíš z části pořád stejné trdlo. Dokonce mi chvíli vyprávěl i o Jiraiyovi, což bylo trochu nostalgické. Kakashi si můj zasněný pohled vyložil jako posvátnou úctu k autorovi Icha Icha a vypadal, že se mu moje nadšení zamlouvá. Nevyváděla jsem ho z omylu, protože bych mu nemohla vysvětlit, pravý důvod mých citů k tomuto legendárnímu Sanninovi.
Poslední večer naší cesty do Křišťálové země jsem si uvědomila, že ze mě spadly všechny obavy. Veškerý strach byl pryč a já se cítila v bezpečí. Konečně jsem dokázala pojmenovat to, co jsem cítila, když mi byl Kakashi na blízku. Byl to pocit bezpečí. Pocit, který jsem nepoznala už dlouhé roky a nevěřila jsem, že bych ještě kdy mohla. Ale pořád mi připadá, jako by to nebylo všechno, jako bych k němu cítila něco víc. Nebuď směšná! Co by si k němu asi mohla cítit? Je to tvůj kapitán. Vlastně ne, je to tvůj dozorce. Tak si to konečně uvědom!
„Děje se něco?“ vytrhl mě z mého zamyšlení.
„Ne, samozřejmě že ne. Proč se ptáte?“
„Zvláštně jsi se na mě dívala, jako by jsi mi snad něco chtěla říct.“
Odsedla jsem si dál od ohně, aby mi nebylo tolik vidět do tváře: „Já… Jenom jsem chtěla vědět, kdy dorazíme konečně na místo. Ta cesta už je nekonečná.“
Ušklíbl se, jako by věděl, že jsem mohla myslet na cokoliv jen ne na to, co jsem vyslovila.
„Budeme tam kolem poledne,“ odpověděl mi nakonec, „a sedni si blíž k ohni, je chladno. Celá se třeseš.“
Sakra, já se opravdu zase třesu! Ale vždyť mi není zima, tak proč? Poslušně jsem si přisedla zpět k ohni, ale nepřestala jsem přemýšlet nad tím, co se to se mnou děje.
Kakashi vstal, obešel oheň a přisedl si blíž ke mně.
„Pořád se třeseš. Nejsi zrovna oblečená do chladného počasí, zahřeji tě,“ začal mi jemně třít odhalená ramena a mé srdce bilo jako splašené. Polilo mě horko a vyschlo mi v krku. Měla jsem pocit, jako by neexistovalo nic, kromě jeho rukou, které něžně třely mou kůži. Bylo to tak neskutečně příjemné. Bylo to… Genjutsu! Vyskočila jsem na nohy a Kakashi málem ztratil rovnováhu.
„Promiň, nic jsem tím nesledoval. Chtěl jsem ti pomoct,“ ujišťoval mě, když uviděl můj podezřívavý pohled.
„Pomoct?“ nechápala jsem.
„Zahřát tě. Třásla si se… Je ti dobře, Mirai?“ dodal, když viděl, jak jsem zmatená.
Tak ono to nebylo genjutsu? Ale co to mohlo být? A jak to udělal? Pouštím si ho moc blízko, měla bych se přestat přátelit s nepřítelem. Ale on není můj nepřítel, to já jsem jeho…
„Samozřejmě, děkuji. Teda omlouvám se. Vlastně…“ nedokázala jsem na něj pohlédnout a v duchu jsem děkovala za to, že oheň mě neosvětloval natolik, aby mohl zahlédnout jak moc jsem zčervenala.
„Jsem asi přetažená z té dlouhé cesty. Měla bych se jít prospat. Dobrou noc, Kakashi-san.“
„Dobrou noc, Mirai.“
Cítila jsem na sobě jeho pohled, dokud jsem konečně neusnula. Když jsem se pak časně ráno vzbudila, můj pocit strachu byl zpět a mnohem silnější než před tím.