V kouři

Cvak.
Typický zvuk otevíraného zapalovače. O chvilku později moji tvář osvítil malý plamínek, který zase rychle zmizel. Jen červená tečka v prázdnu naznačovala, že jsem si zapálil cigaretu. Ino po mě vrhla nevraživý pohled. Byli jsme v úkrytu a takhle by nás mohl někdo najít. Ale já už to nedokázal. Nedokázal jsem bez toho žít. Potáhl jsem a zavřel oči. Uklidňovalo mě to. Všechno se zdálo být jednodušší, když jsem cítil ten povědomý kouř.

Cvak.
Někdo vzal za kliku. Choji sebou nepatrně trhnul a Ino mi pohově zhasila cigaretu. Nenáviděla, když jsem kouřil. Možná o to víc mě uspokojovalo zapálit si před ní. Do místnosti se vloudil tenký proužek světla. Potom se, ale drasticky rozšířil, když někdo otevřel dveře dokořán. Ino neváhala. Muž se nedožil rána. Z Ino se stal profík aniž bych si toho všiml. Vlastně stalo se spoustu věcí, které mi ušli…

„Héj Shikamaru!“
„Co se děje?“ zeptal jsem se otráveně.
„Slyšel jsi to?“ Naruto obvykle odpovídal na otázku otázkou, docela mě to štvalo.
„Co bych měl slyšet?“ zopakoval jsem otázku.
„O tý svatbě přece,“ řekl sice nadšeně, ale jako kdyby to byla samozřejmost.
„Cože?“ cigareta mi vypadla z pusy a dopadla se sprškou jisker na beton.
„Temari se vdává,“ v tu chvíli se se mnou zatočil svět. Stál jsem na té střeše a zíral do prázdna před sebe. Nevnímal jsem, že Naruto mluví dál. Nevnímal jsem nic. V uších mi zněla ta jedna prostá věta. Nechápal jsem to. Ničeho jsem si nevšiml.

Cvak.
Ininy podpatky zaklapaly na betonové chodbě. Už nemělo cenu se skrývat. Choji a já jsme šli za ní. To ona teď byla kapitánem týmu. Profesionální jounin. I Choji už jím byl. Jen já jsem zůstal, tam kde jsem byl. Zastavil jsem se v čase. Ve svém vlastním světě ohraničeném kouřovou clonou. Clonou, kterou nedokázalo proniknout nic, kromě hlasitého křiku. A i ten jsem někdy přehlížel. Život tak byl jednoduší. Mnohem jednoduší.

Cvak.
Vytáhl jsem ten zapalovač znovu. Už nemělo cenu se skrývat. Konec cigarety začal znovu zářit do tmy neosvětlené chodby. Ino se už neotočila a nepočastovala mě pronikavým nesouhlasným pohledem. Teď už to bylo jedno. Byli jsme v pohybu a mohl na nás narazit kdokoli bez ohledu na mojí cigaretu. Ani Choji už mi nevěnoval pozornost. Postupem času jsme se odcizili. Nejdřív jsem o tom vůbec nevěděl, došlo mi to až jednou…

„To byla boží párty, co?“ zasmál se Naruto.
„Jaká?“ nechápal jsem, nikde jsem přece nebyl.
„No přece Chojiho na oslavu toho, že se stal jouninem,“ zastavil jsem se.
„Byls tam přece ne?“ Naruto najednou znejistěl.
„Nebyl,“ řekl jsem klidně a znovu se rozešel. Už jsem nevnímal, co Naruto povídá. Snažil jsem si vzpomenout, kdy se Choji stal jouninem. Snažil jsem si vzpomenout, kdy jsme spolu naposledy mluvili. Snažil jsem si vzpomenout, kdy jsem ho vlastně naposledy viděl. Ale… nemohl jsem.

Cvak.
Zvuk otevírané pasti. Ze stěny, stropu a podlahy vylétli kunaje. Zavířily okolo mě stíny a stíhové jehly probodly zbraně. Přišpendlily je ke zdi. Ale nebyl jsem to já, kdo otevřel past. Byl to Choji. Přesto se neotočil. Přesto nepoděkoval. Vzal to jako holý fakt. Nebylo třeba mi děkovat. Nikdy jsem to nevnímal. Nikdy jsem neodpověděl. Snad jen že je to otrava. Přestalo to mít smysl. Byl jsem jen člen týmu, skoro jako robot. Skoro už ani ne lidská bytost. Ale mohl jsem si za to sám.

Cvak.
Proti nám se otevřely dveře. Vyběhla z nich skupina ozbrojených ninjů. Jakmile nás uviděli, ustali v pohybu. Měřili si nás pohledem. My je taky. Tedy Ino s Chojim. Já jsem nevěnoval pozornost ničemu. Dýchal jsem vzduch prosycený cigaretovým kouřem, který se ve spirálách zvedal od konce cigarety, kterou jsem držel mezi svými rty. Zhluboka jsem potáhl a povolil sevření rtů. Cigareta se sprškou jisker dopadla na zem. A já s boxery na rukou vyběhl proti nepříteli. Boxery, které už dávno ztratily vlastní význam…

„Tos měl vidět Shikamaru, byl to nářez,“ zasmál se Naruto.
„Co byl nářez?“ zeptal jsem se beze špetky zájmu.
„No jak Akari nakopala všem p***l na zkouškách?“ odvětil stále stejně nadšeně Naruto.
„Kdo?“ to jméno mi vůbec nic neříkalo.
„No přece Akari. Studentka Ino. Dcera Kurenai a Asumy..,“ před očima mi vyvstal obličej mrtvého senseie, těhotná Kurenai a můj slib. Slib, že jednou jejich dítě vychovám a naučím ho všechno, co znám. Dávno jsem na to zapomněl. Ani jsem si nevybavoval, kdy se Akari narodila. Kdy nastoupila do Akademie. A jak vůbec vypadá?

Cvak.
Někdo zmáčkl spínače a zešeřelou místností se rozlilo světlo. Zdálo se mi, že se nerozsvítilo jen tady. Zdálo se mi, že někdo rozsvítil i v mých očích. Viděl jsem pořád to samé, ale díval jsem na to jinak. Viděl jsem ty samé boxery ve svých rukou, ale měly jiný význam. Viděl jsem tu samou Ino, jak bojuje vedle mě, ale najednou se zdála být jiná. Viděl jsem toho samého usměvavého Chojiho, ale najednou jeho usměv vypadal jinak.

Cvak.
Zvuk netypický pro náraz železa a kosti. Přesto ten zvuk zazněl celou místností. Ne celou místností ne. Jen mně v uších zněl jako ten nejhlasitější zvuk. Z koutku úst se vyřinul malý pramínek krve. Padl jsem na kolena upustil zbraně, které s tichým zacinkáním dopadly na zem. Neviděl jsem pohledy svých, kdysi dávno, nejlepších přátel, přestože jsem se díval přímo na ně. Viděl jsem kouř. Těžký šedý cigaretový kouř.