Zkáza Zelené lilie 07 - Záhada, která by měla být rozluštěna

Stála jsem v rohu přeplněné místnosti a opírala se hlavou o zeď. Už hodnou chvíli jsem poslouchala o tragédiích, které postihly obyvatele Konohy. Nebyl to můj nápad účastnit se této porady, nestála jsem o to. Zprvu jsem si myslela, že to Tsunade, že ona chtěla, abych si to všechno vyslechla, ale šok v jejích očích, když mě viděla přicházet s ostatními, napovídal, že tomu tak není.
„Tak co si o tom myslíš?“ zeptala se Tsunade chlapce, který stál po její levici.
„No…“ začal lenivě, „Nákazu jste vyloučila osobně, takže nemoc to nebude. Navíc, teď se zdá, že jsou všichni útočníci už v klidu.“
„Možná, že už si vyřídili účty s tím, kým chtěli,“ pronesl hromotluk se zjizveným obličejem.
„Jak dopadly výslechy, Ibiky?“ otočila se k němu Tsunade.
„Nijak zvlášť. Všichni si uvědomují co udělali, ale nedovedou pochopit proč.“
„Hm… Že by genjutsu?“ promluvil opět mladík.
„Ne, Shikamaru, genjutsu to nebylo. Spíš mi to přijde jako…“ odmlčel se.
„Jako co?“ vyštěkla netrpělivě Tsunade.
„Jako náhlý nával vzteku. Jinak si to nedovedu vysvětlit.“
Místností to zašumělo.
„Není to trochu moc velká náhoda, aby dostalo záchvat vzteku patnáct lidí v tak krátkou dobu? A co ten pes, Akamaru?“ pronesl ledabyle Kakashi.
Zadívala jsem se na něj. Byl to vlastně on, kdo mi řekl, abych sem přišla. Myslela jsem, že to bylo na rozkaz Tsunade, ale teď si začínám být jistá, že to byl jeho nápad. Proč by mě tu ale chtěl? V místnosti byli samí jouninové, tedy kromě toho chlapce a mě. Jak si mohl myslet, že bych byla přínos pro tuhle poradu?
„Co tím chcete říct, Kakashi-sensei?“ protáhl Shikamaru, jakoby ho dlouhé rozebírání stále toho samého už začalo nudit.
„Že bychom měli hledat, co měli všichni útočníci společného. Jestli jedli stejné jídlo, byli na stejných místech nebo se setkali se stejnými lidmi. Něco je musí spojovat.“
Něco se mi na jeho slovech nezdálo. To, co řekl, mělo svou logiku a dřív nebo později by to určitě někdo navrhl. Ale to jak to řekl, jak kladl nepatrný důraz na setkání s lidmi. Tak proto jsem tady! Kakashimu došlo, že jsem byla v kontaktu s prvními dvěma útočníky těsně před jejich pomatením smyslů. Musím to udělat teď, než nad tím ostatní začnou zbytečně moc přemýšlet. Hlavně ten klučina s culíkem.
„Ehm, jestli dovolíte,“ začala jsem zdvořile, „Kakashi-san má pravdu. Mělo by se prověřit s kým se útočníci stýkali, kde byli…“
„Už jsme to prověřili,“ nenechal mě Shikamaru dokončit větu, „neexistuje nikdo, kdo by se se všemi stýkal. Vždyť těch patnáct lidí se dohromady skoro ani neznalo. Část z nich se čerstvě vrátila z mise a…“
„A co když nejde o jednoho člověka, ale třeba o skupinu lidí?“ Skočila jsem mu do řeči tentokrát já.
Místnosti to opět zašumělo a všichni na mě upírali zvědavé pohledy. Kakashiho pohled ale nějak podivně hřál. Podezřívá mě snad?
„To je příliš kombinací. Každý se setkal se spoustou lidí. A i kdybychom našli správné lidi, nemusíme vědět, že je mezi nimi nějaké spojení. Nevíme ani, jak dalece do minulosti máme hledat,“ zabručel Ibiky.
„Neřekl bych, že má smysl hledat hluboko v minulosti. Začneme s posledními lidmi, se kterými se setkali, než je popadl amok,“ nepříjemně mě zamrazilo v zádech, protože když Kakashi pronášel tato slova, podíval se na okamžik mým směrem.
Nesmím ztratit hlavu: „S tou dívkou, Hinatou, a s Akamaru jsem se setkala chvíli před jejich útoky, ale zdáli se mi oba v pořádku, jen ona byla trochu podrážděná, ale to už jsem vypověděla. Uzumaki Naruto to potvrdil.“
„Kdo tam byl ještě?“ zeptal se Shikamaru a vypadalo to, jakoby si na papír črtal nějaké schéma.
„Byl tam majitel toho psa - Kiba a jeho týmový partner, teď mi vypadlo jméno,“ zalhala jsem.
„Aburame Shino,“ doplnila mě Tsunadina asistentka.
V chlapcově tváři se zračil šok. Zabralo to.
„Aburame…“ mumlal si pro sebe, „Co že si říkala, že dělali ti tři, než jste tam s Narutem přišli?“ zeptal se nezvykle rychle.
„Hinata trénovala.“ řekla jsem schválně neurčitě.
„No ale jak?“ začínal být netrpělivý.
„Odháněla chakrou Shinovy brouky.“
„A Akamaru nedělal nic?“ napětí v jeho hlase bylo více než znatelné.
„Skočil na ni zezadu, když to nečekala.“
„Takže taky přišel do styku s těmi brouky?“ ujišťoval se.
„No, ano…“ řekla jsem nechápavě, ale v duchu jsem jásala.
„Co tím chceš dokázat?“ zajímala se Tsunade.
„Jsou to ti brouci,“ pronesl Shikamaru už opět klidně a ukázal jí své poznámky. „Vidíte? Tady jsem zakroužkoval všechny útočníky, kteří přišli do styku s nějakým členem Aburame klanu. Chybí objasnit jenom tři z nich, ale jsem přesvědčen, že u nich bychom taky našli spojení na klan Aburame.“
„Neuvěřitelné,“ vydechla ohromeně Tsunade, „to snad není možné.“
„Co budeme dělat, Hokage-sama?“ zajímal se hromotluk.
Tsunade ještě chvíli nevěřícně hleděla na papír s poznámkami. Věděla jsem nad čím přemýšlí, chápala jsem její zmatenost a také jsem byla jediný člověk v místnosti, který znal pravou příčinu jejího šoku.
„Měli bychom izolovat celý klan a prozkoumat ty brouky,“ řekl klidně Kakashi.
„Máš pravdu,“ probrala se konečně Tsunade a vstala, „izolujte celý klan a odeberte jim brouky. A izolujte i všechny, kteří s nimi přišli do bližšího kontaktu. Nechceme přece, aby se opakoval další útok,“ svezla se odevzdaně do křesla a s pohledem plným obav se zahleděla znovu na chlapcovy poznámky.
Několik jouninů se otočilo směrem ke dveřím, měli se k odchodu, aby splnili její rozkazy. Tuhle skvělou příležitost jsem si nemohla nechat ujít a tak jsem se zapletla mezi ně a nechala se unášet proudem lidí až před hlavní vchod. Poté jsem se oddělila a pomalým nenápadným krokem mířila pryč.
„Mirai, počkej na mě,“ ozvalo se za mnou a mé srdce na vteřinu vynechalo. Slyšela jsem za sebou blížící kroky a v duchu jsem se uklidňovala. Nevím jak, ale budu se muset z toho nějak vylhat, zase. Jestli mě teď odhalí, bude navždy ztracená a já jsem jediná, kdo jí může pomoct. Nemůžu selhat. Nesmím!
„Děje se něco, Kakashi-san?“ otočila jsem se k němu s milým úsměvem.
„Vlastně ano, něco jsem si uvědomil a ty jsi jediná, kdo mi s tím může pomoct.“
„Já?“ zatvářila jsem se trochu překvapeně, ale uvnitř jsem se pomalu smiřovala s realitou. Co jsem si proboha myslela? Že dokážu oklamat Sharingan? Jsem pořád jenom malá bláhová holka!
„Ano, ty,“ jeho pohled se zjemnil, „ale tady je moc rušno. Nezajdeme si promluvit třeba do čajovny?“
Mírně jsem přikývla a snažila se nevypadat zmateně. Čekala jsem, že mě obviní nebo dokonce bude chtít odvézt, ale on mě snad zve na čaj. Po těle se mi začala rozlévat úleva a nějaké podivné teplo mě hřálo na hrudi. Byl to zvláštní pocit. Takový jsem ještě nikdy necítila.

Po cestě k čajovně jsme prohodili jen pár vět o počasí. Naštěstí byla blízko a tak jsem už nemusela vymýšlet další alternativy věty: Dnes je hezky. Usadili jsme se do vzdálenějšího koutu a objednali si. Stále mlčel a pozoroval mě. Nebyl to zkoumavý nebo podezřívavý pohled dokonce ani jeho typický pohled, kdy nevíte, jestli se dívá na vás nebo na něco za vámi. Měla jsem pocit, jako by se díval přímo do mě, cítila jsem jeho pohled každičkou částí svého těla, už jsem to nemohla déle snést.
„Chtěl jste s něčím pomoct, Kakashi-san?“ pouštěla jsem se na tenký led, ale čelit možným obviněním bude snesitelnější než nadále čelit jeho pohledu.
„Ano, víš uvědomil jsem si zajímavou věc. Týká se to tebe.“
Mé srdce bilo na poplach, ale má mysl byla podivně klidná. Už je to tady…
„Uvědomil jsem si, že o tobě vůbec nic nevím. Jsi pro mě záhada, Mirai. A tuhle záhadu chci teď rozluštit.“
Neubránila jsem se nevěřícnému pohledu a Kakashiho to zřejmě pobavilo, protože se mírně usmál.
„Ehm, jak to myslíte, Kakashi-san?“ pronesla jsem a chtěla se napít čaje, abych mu dala možnost odpovědět, ale z nějakého důvodu se mi roztřásly ruce. Vzdala jsem to. Místo toho jsem na něj pohlédla a rozklepala jsem se celá. Co se to se mnou děje? Proč se třesu? Měla bych se sebrat! Ještě pořád nevím jakou záhadu chce vyřešit! Musím se uklidnit! Musím se…
„Někoho takového jako ty, jsem ještě nepotkal. Jsi skvělá kunoichi a vím, že v boji se o tebe nejen nemusím bát, ale dokonce se na tebe můžu spolehnout. Na všech misích jsi mi byla oporou, kryla si mi záda.“
„Jestli to má být pochvala kapitána, tak děkuji, ale nebyli jsme tam sami, byl tam Naruto a ten by se přetrhl aby vás ochránil…“
Pousmál se: „Naruto už je takový, ale je taky zbrklý a nevypočitatelný, takže ve výsledku mám spíš o něj strach než abych se mohl soustředit na svůj vlastní boj. Ale s tebou je to jiné, s tebou mám pocit…“ na chvíli se odmlčel. „Jsi taky chytrá, vždycky si přišla se zajímavým nápadem. Třeba jako dnes,“ pokračoval.
Konečně ze mě spadlo napětí úplně. Už jsem znala důvod mého pozvání na poradu. Nebylo to proto, že by mě podezříval, ale proto abych pomohla. Absurdní.
„Nebo jak si během chvilky zapadla mezi Naruta a Saie. Normálnímu člověku by trvalo týdny, než by si na ty dvě paka zvykl, ale vy jste po pár dnech vypadali jako nejlepší kamarádi.“
„Co je špatného na tom, že spolu vycházíme? Kakashi-san, asi vám nerozumím. Vypadá to, jako byste mě chválil, ale mám z vás pocit, že vám něco vadí.“
„Máš pravdu, vadí…“ zahleděl se na svůj pohárek a chystal se ho zvednout.
„Jestli jde o tu moji náměsíčnost…“
Kakashi jemně zavrtěl hlavou a usrkl si čaje. Přísahala bych, že se mírně začervenal.
„Nebo vám snad vadí, že čtu Icha Icha? Připouštím, že to může asi působit divně, zvlášť když vy víte o čem to je.“
Teď už se Kakashi začervenal skutečně: „Víš, Mirai, i tohle mě vede k otázkám: Kdo vlastně jsi? Odkud jsi přišla? A hlavně proč?“
Nechápala jsem, jak se to stalo, ale pocítila jsem touhu mu na to skutečně odpovědět. Naštěstí jsem se ale ovládla včas: „Kakashi-san, vy o mě víte vše, co potřebujete. Každý člověk má v sobě ukrytá tajemství, své nejniternější já a to si střeží a nenechá nikoho nahlédnout dovnitř. Respektujte to, prosím. Doufám, že vám postačí, když vám řeknu, že jsem sem přišla udělat tečku za svým starým životem. Snažím se najít cestu k budoucnosti.“ Alespoň kousek pravdy jsem mu chtěla říct. Měla jsem pocit, že mu to dlužím.
Po těchto slovech jsem se zvedla a chtěla odejít. Kakashi mě ale chytil za ruku a pohlédl mi do očí. Stála jsem tam sotva pět vteřin, ale připadalo mi to jako věčnost, dlouhá, krutá a nádherná věčnost. Potom mě pomalu pustil a já vyšla před čajovnu. Zastavila jsem se a přemýšlela jestli se nemám vrátit dovnitř. Jestli se nemám vrátit k němu. V tom mi po tváři stekla slza. To bude tím sluncem. Musí to tak být! Dnes tak nádherně hřeje. Ano, skutečně je dnes hezky. Den jako stvořený pro další bolestný rozhovor.
Pousmála jsem se té ironii, otřela si slzu a pomalu odcházela vstříc nevyhnutelnému.