Nejkrásnější vzpomínky nejvíce bolí 05 - Proboha, tak už mluv!

„Nepřichází v úvahu, je to příliš riskantní,“ vrtěl energicky hlavou.
„Tak proč si mě volal, když o můj plán nestojíš?“ Povzdechl si znuděně.
„Ale já tě nevo… Teda, stojím o tvůj plán, ale tohle nemůžu připustit, nechci už nikoho ohrozit,“ nedal se.
„Takže se mu zase postavíš sám? Uznal si přece, že na něho nemáš. Tak se zase necháš porazit? Věř mi, že se opět najde někdo, kdo se obětuje za svého Hokage, to by si chtěl?“ Shikamaru schválně ťal do živého a podle toho, jak se Naruto zatvářil, si byl jistý, že se to povedlo.
„To nechci, ale když dovolím, aby ostatní zasahovali do bitvy, tak by mohli taky přijít k úrazu.“
„Mluvíme tu o zkušených shinobi, všichni jsou si plně vědomi nebezpečí života ninji. A aby si byl klidný, tak je necháme rozhodnout se svobodně, jestli do toho s tebou půjdou.“
„Ale to nebude fér, když na něho půjdeme v přesile,“ hledal další záminku.
„Už je to tady,“ zamumlal si pro sebe Shikamaru, pak si odkašlal a pokračoval, „Už mě to nebaví opakovat, že ty jsi Hokage. Sasuke ví, že když útočí na Hokage, tedy na představitele Konohy, je to jakoby útočil na celou vesnici. Moc dobře to ví, takže jestli nechce bojovat proti přesile, měl by toho nechat. Nicméně něco mi říká, že tentokrát taky nepřijde sám. A proto potřebujeme Byakugan.“
„Asi máš pravdu, ale musíme do toho tahat i Hinatu? Neji by to zvládl sám…“
„Hinata je zkušená a její Byakugan už téměř dosáhl Nejiho úrovně. Potřebujeme je oba. A navíc Hinata ráda souhlasila, už jsem s ní mluvil. A Shino bude s ní, ochrání jí.“
„Ale jestli se jí něco stane tak… Nedokázal bych se už podívat Hanabi do očí.“
„Hanabi chtěla jít taky…“
„Cože??“ Naruto se vyděsil.
„Neboj, řekl jsem jí, že ANBU zůstanou ve vesnici a budou hlídat, aby jí nenapadli ze zálohy. No a taky pochopila, že by si se nemohl pořádně soustředit na boj, kdyby byla poblíž.“
Bylo patrné, že se Narutovi ulevilo, ale ne moc: „A ostatní s tím taky souhlasí?“
„Jistě, pár se jich dokonce nabídlo samo. Ino a Shizune-san budou náš záložní zdravotnický tým a TenTen už si přebrušuje všechny svoje hračky. Neboj Naruto, bojovat s ním budeš vlastně sám, my budeme jen zajišťovat, aby se vám do toho nepletl někdo nežádoucí. No a trochu mu to znepříjemníme…“ poťouchle se usmál.
„Hm, dobrá, takže jestli to dobře chápu, tak budou tři skupiny: Shizune a Ino jako lékařský tým, Neji, Hinata,“ když vyslovil její jméno, bylo vidět, že se s tím stále ještě úplně nesmířil, „Kiba a Shino jako průzkum a Yamato-taicho, TenTen, ty a já pro boj? A co Lee a Chouji, ti nechtějí?“
„Chtějí, ale jejich techniky nám proti Sasukemu moc nepomůžou, souhlasili, že budou hlídat vesnici s ANBU. Hm, ale možná by stálo zato poslat vzkaz do Písečné, aby nám poslali Kankuroua. Jsem si na jeho styl docela zvykl. Myslím, že by se hodil.“
„Škoda že Temari…“ Začal Naruto, ale když viděl výraz svého přítele raději to nedopověděl.
Shikamaru se zhluboka nadechl: „Víš, že Temari už není kunoichi. Od toho incidentu před třemi lety přestala být shinobi. Úplně se změnila, Naruto. Už ji vůbec nepoznávám. Je to zvláštní, ale v poslední době často vzpomínám na náš svatební den. Vím, říkal jsem, jaká to byla otrava, ale vlastně jsem byl hrozně šťastný. Bral jsem si úžasnou ženu. Silnou, chytrou, krásnou a neobyčejnou ženu. Vždycky mě dokázala podržet a svým nesnesitelným sarkastickým způsobem i povzbudit. Bral jsem si nejlepší ženu na světě a věděl jsem to,“ odmlčel se.
„Ale…“ Chtěl namítnout Naruto.
„Není žádné ale, pořád Temari miluji, jen mi ta žena, kterou bývala, občas chybí. Víš, je hrozně ubíjející nacházet ji uprostřed noci, jak kontroluje okna, jestli se k nám nikdo nedostal. Ničí mě, že v její tváři vidím neustále strach. Je příšerně paranoidní. Malá si bez jejího dozoru nemůže jít ani hrát s kamarády. Ale co mě nejvíc bolí, je ta výčitka v jejích očích, když se podívá na mě. Jako by tam měla napsáno: Zklamal si, nedokázal si ochránit svou rodinu.“ Zavřel oči, aby zahnal slzy, které se do nich draly.
Naruto usilovně přemýšlel co by měl dělat. Jak by měl svého přítele povzbudit. Nebyl v utěšování moc dobrý a nemyslel si ani, že by Shikamaru chtěl utěšit. Měl prostě jen slabou chvilku. Tu si čas od času vybere každý. Rozhodl se na to nereagovat a po chvíli ticha pronesl: „No tak já napíšu Gaarovi, jestli by mohl postrádat i Kankuroua, hm?“
Shikamaru měl ještě pár vteřin zavřené oči, ale když je otevřel, měl v nich zase ten starý známý otrávený výraz: „Zkusit to můžeš, ale nejsem si jistý, jestli na to není už pozdě. Sakra a kde se fláká Kakashi-sensei? Bez Sharinganu se mi do toho boje moc nechce, kdyby to nestihl zpátky včas, mohlo by to být skutečně otravné. Jak je to dlouho co odešel?“ Zajímal se.
„Skoro týden,“ pronesl ustaraně.
„Hm, to ještě není tak moc. Jiraiya-sama o sobě nedal vědět často i několik týdnů…“
„Se Zvrhlým poustevníkem bych ho moc nesrovnával. Ten měl podivné metody výzkumu. Kakashi-sensei pracuje rychle a precizně. A i kdyby ho ještě nenašel, poslal by nějakého psa se vzkazem. Něco tu nehraje…“
„Uklidni se Naruto, jsi paranoidní. Kakashi-sensei je na stopování jeden z nejlepších, ten by se chytit nenechal. Nejspíš si někde čte, lenoch,“ odfrkl si.
„Hm, asi máš pravdu. A co bude vlastně dělat Sai? Bude monitorovat ze vzduchu?“
„Ne. Sai o tom nemusí vědět.“
„A to jako proč?“ Nechápal Naruto.
„Je do toho hodně osobně angažovaný, nechci aby se tam pletl.“
„Já jsem do toho taky osobně zaangažovaný, vlastně každý tady. A jako Hokage říkám, že tam bude, pokud bude chtít!“ Řekl poněkud hlasitěji než chtěl.
Shikamaru pomalu otvíral ústa.
„Budu,“ ozvalo se zpoza okna.
„Saii? Co tam děláš?“ Zeptali se oba sborově.
„Špehuju,“ usmál se nevinně.
„Tak pojď dovnitř a sedni si,“ vybídl ho zaskočeně Naruto.
Sai proskočil otevřeným oknem a za nesouhlasného Shikamarova pohledu, který se do něj opíral, se posadil.
„Kdy to chcete spustit?“ Zeptal se se strojeným úsměvem. Naruto si všiml, že od toho dne, kdy přišel Shikamaru, se Sai tváří divně. Jeho hrané úsměvy už nebyly tak provokativně přirozené, ale opravdu vypadaly hraně. Vyzařovalo z nich velké úsilí, které do nich Sai vkládal. Naruta zajímalo o čem si ti dva mohli vyprávět, že to Saiem tak otřáslo, ale neměl sílu se zeptat. A hluboko ve svém nitru cítil, že to vlastně ani vědět nechce.
„Až přijde Sasuke, přece,“ zamumlal Shikamaru a tvářil se popuzeně.
„Ale minule se tu objevil z čista jasna. Zaskočil nás…“ nestihl dopovědět Sai, protože se opět chopil slova Shikamaru: „Kakashi-sensei šel na průzkum, takže čekáme na jeho zprávu. A taky Shinovi brouci jsou rozprostřeni po okolí a hlídají. Až se Sasuke dostane tak blízko, že nás bude moct ohrozit, my už to budeme vědět.“
„A jaký je teda přesně náš plán?“ zeptal se zase s tím podivným úsměvem.
„Chjo, copak si nešpehoval za oknem?“
„Já jsem vlastně poslouchal jenom chvíli,“ ošíval se.
„No dobrá, takže…“ nestihl dopovědět, protože dveře pracovny se rozletěly dokořán. Stál v nich muž s jehlicí v ústech.
„Hokage-sama!“
„Genmo? Co se…,“ zarazil se Naruto, když si všimnul zvířete v jeho náručí, „Pakkune! Konečně si tady! Tak mluv jaký máš vzkaz!“ Vykřikl nedočkavě, ale zároveň s radostí v hlase. Pakkun zvedl hlavu a zadíval se na něj lesklýma psíma očima.
„Co je? Proč neodpovídáš? Co se… To je krev?!“ Ve vteřině byl na nohou. Až teď si všiml drobných rudých skvrnek na jeho srsti.
„Proboha, tak už mluv! Kde je Kakashi-sensei!“
Pes jen sklopil zpátky hlavu a potichu zakňučel.
V Narutově tváři se zračil šok. Chvíli nehybně zíral na žalem zmučené zvíře a potom pomalu přistoupil k oknu.
„Sasuke!!!“ Srdceryvný řev se rozléhal celou Konohou.