Prodavačky úsměvů; 2. část

Stála tam. Zase stála tam na rohu, kde se spojovaly dva domy v jeden, a čekala. Lidé ji míjeli, zatímco se hlasitě bavili o nepodstatných věcech uplynulých dnů. Alespoň jí to tak připadalo. Šedý kouř vycházející z měděných hrnců nedalekého stánku se jí zamotával do černých vlasů, až se zdálo, že se z nich vytratily poslední jiskřičky života, jako tomu bývalo u vlasů starých žen.
Pobaveně se otočila po hlasitě volajícím prodavači. Zuřivě mával rukou a něco ukazoval dámě v překrásném kimonu. Dámě… Takovou chtěla být jako malá. Hloupý dětský sen, který se už nesplní. Žádná dáma, jenom obyčejná ženská. Ženská, která po nocích prodává své úsměvy, prodává svůj šarm. Pouhá prodavačka. Ubohá obchodnice.
Bolestně stiskla rty. Nejde vrátit minulost. Nejde, i když to tak moc chce. Ale co by tím vlastně změnila? Sebe? K smíchu. Osud si tvrdě zahrává se svými svěřenci. Kdyby tenkrát nezemřel, nemusela tady stát. Tady a teď. Poslouchat křik obchodníka a čichat všechny ty pachy. Zvláštní vůni, žijící vlastním životem.
Ta vůně, doprovázející hustý kouř, jako by vedla tichou válku s jejím parfémem; drahým navenek, laciným uvnitř. Vyhrávala a prohrávala, tlumila a probouzela. Zdánlivě rozhodný souboj, ale ve světle pravdy nerozhodný.
Ohnala se; bělostná ruka proťala těžký odér a rozehnala oblaka dýmu. Ve vzduchu se zaleskla drobná smítka a pomalu padala dolů. Okamžitě ruku stáhla, nesmí přece všechen pudr ztratit, než přijde další zákazník.
Zákazník....
Znova se zamračila; kolemjdoucím by to mohlo připomínat kočku, která slastně mhouří oči na slunci. Ale tohle nebyla radost, tohle nebyla spokojenost. Jen herecký výkon, dlouho nacvičovaný před zrcadlem. Krása a vznešená gesta, to jsou přece důležité věci. Důležité pro ni.
Ledabyle si urovnala kimono, které jí jen tak mimochodem spadlo z ramene. Neměla ho tak pevně utažené jako ostatní. Hnědé oči zapátraly v davu, vyhlédly si příští oběť a vzápětí se zavřely. Její tělo se prohnulo, rty zacukaly a oči se pomalu otevřely. Tvář se proměnila k nepoznání. Teď na ní vévodil úsměv.
Jako šelma připravená ke skoku, stejně tak nebezpečná, stejně tak fascinující. A nebezpečí většinou poutá pozornost. Jako právě teď. Bezcílně potulující se muž přelétl ulici pohledem a jindy by klidně pokračoval v chůzi. Ale teď ho něco donutilo zastavit. Nebo spíš někdo. Usmála se. Věděla, že vyhrála. První oběť dnešního večera.

Ignorovala hlasité tóny budíku a přehodila si přes hlavu polštář. Jak nenáviděla tahle rána. Podařilo se jí ten pekelný krám vypnout a znovu usnout. Zase přide pozdě do práce.

-------Jako... ne! Už ne.

„Tak jsem mu řekl ´Když to neumíš, tak na to nehrab,´a on mi povídá...“
Zívla a nenápadně se podívala na velké hodiny na zdi. Chtělo se jí spát. Ráno toho moc nenaspala, pak ji seřval šéf. A teď tu poslouchá řeči ženatého chlápka, který by je měl spíš vypravovat doma ženě u televize a nemarnit tu čas s ní.
„To jste ho setřel,“ usmála se zářivě a kopla do sebe dalšího panáka. Už dávno se vzdala své finty, jak zůstat celou noc střízlivá. A přitom to bylo tak snadné. Napít se alkoholu, a pak ho zapít čajem. Ale místo napití vyplivnout lihovinu do poloprázdného čajového šálku. Nemohla si dovolit být opilá. Ale dnes ji to k tomu nějak svádělo.
„To víte. On si myslel, jak není drsnej, ale já mu povídám...“
Křečovitý úsměv na tváři ji až bolel. Ale co na tom. Vždyť se to pořád opakuje. A tak se usměje. Jako každý. Co na tom, že vás to uvnitř bolí, co na tom, že nemáte na úsměvy náladu? Nikomu do toho nic není, nikoho to nezajímá. Chce se vám brečet? Brečte. Ale až po šichtě!
Zdá se to jednoduché. Prostě nahodit úsměv, chichotat se hloupým vtipům, sem tam sám něco prohodit. Ze začátku jste jenom zelenáč, salát, který je moc malý na to, aby se přiřadil k těm velkým. Vetřelec. Ze začátku se snažíte… Potom přijde ta střední část.
Růžové brýle s bláhovým snem, že to bude lepší, se válejí kdesi v prachu cesty. Úsměv na rtech už nemá nic společného s tím pravým, upřímným. Je to jen křeč, jen malé zlo, které někomu udělá dobře a vám pomůže přežít. Na jedno však nesmíte zapomenout. Zatím jste uprostřed. Bude hůř.
Večery, kdy se modlíte, aby nikdo nepřišel; noci, kdy sedáváte po barech a svíráte skleničku se zlatavým mokem jako by to byla ta poslední jistá věc na světě. A rána, kdy se vracíte domů, unavení a naštvaní sami na sebe. Za život, který jste si vybrali. Za hlad po společnosti, který ne a ne ustat. I když se vám to nelíbí, tak pořád chodíte na to stejné místo, pořád tam stojíte a čekáte, až někdo přijde. A on vždycky někdo přijde. Další ráno, kdy přijdete pozdě do práce… stále dokola a dokola.
Zrak jí po několikáté padnul na třpytivý prstýnek na jeho levé ruce.
„Promiňte, nějak se mi udělalo špatně,“ zablekotala, a než se muž nadál, vyběhla z lokálu i s lahví alkoholu v ruce. Už nemohla. Nemohla....

„Není ti něco?“
Zvedla hlavu, hnědé oči se odlepily od země a pohlédly na muže před sebou. Seděla schoulená sama na lavičce a ani si neuvědomila, že se kývá z jedné strany na druhou. Prostě seděla a pomalu vstřebávala šok z toho, že utekla zákazníkovi.
„Jsi v pořádku?“
Muže zřejmě zneklidňovalo, že mu neodpovídá. Emi zaklonila hlavu a podívala se do nebesky modrých očí. Něco jí připomínaly.
„Nemám někoho zavolat?“
Nejspíš se ozhodl neustoupit, dokud mu neodpoví. Zaujalo ho, jak se zamračila. Jako by chtěla něco říct. Udělat něco, co dlouho udělat nemohla.
„Nic mi není.“ Těžký chrapot vycházel z jejích popraskaných rtů.
Usmál se. Nepřesvědčila ho. Sedl si vedle ní a nedbal na to, že lavička je špinavá od bahna. Měl čas. Co jinak by měl dělat? Dřív chtěl být silný. Až pak pochopil, že taky musí naslouchat lidem.
„Běžte si po svých, nepotřebuju žádný rady. Od nikoho!“ utrhla se na něho a pokusila se vstát. Ani se na ni nemusel dívat, aby zjistil, že je trochu opilá. Cítil to. Cítil to z jejího dechu. Její pokus se nezdařil. Dopadla zpátky na tvrdé dřevo.
„Někdy je dobrý radám naslouchat,“ pronesl tiše.
Odfrkla si. Co mu je po ní. Nikdy ho neviděla. Nezná ho. A nejednou se tu zjeví a hraje si na spasitele. To se měl objevit mnohem dřív. Ne až teď.
„Vlastní zkušenost?“ zeptala se trpce. Přikývl. Trochu, ale přece. Bylo jí to jasné. Všichni dělají chyby, nikdo není dokonalý. Nikdo.
„Hele, já nevím, co vás potkalo a co jste zažil, ale já mám svoje vlastní problémy a nerada řeším věci jiných lidí, ehm...“
„Naruto.“
„Jo, Naruto. Nepleťte se do toho.“
„Pracuješ v noci?“ Vyslovil to tak tiše, že si vůbec nebyla jistá, zda to opravdu řekl. Bez rozpaků přešel na tykání a pohodlně se rozvalil na své polovině lavičky. Emi se nespokojeně posunula víc ke straně.
„Jo,“ zavrčela neochotně. Zároveň si sama sobě málem jednu vrazila. Proč mu to říká?
„Jsi...“
„Ne.“
„Dobře.“
Pobaveně zakroutila hlavou. To si všichni myslí, že když pracuje v noci, tak se musí nutně prodávat? Prodává sebe?! Co je to za svět? Co je to za lidi?
„Co děláš ty?“ Neudržela se, nechtěla se ptát, ale vyletělo to z ní. Správná ženská se nezapře.
„Teď? Teď se tady jenom tak poflakuju. Jsem odjinud, ale tady se mi dobře přemejšlí. Zvláštní místo.“
„Ani bych neřekla. Špinavý město jako každý jiný.“
„Pro tebe možná. Já to tady zas tak neznám. No vidíš, neznám ani tebe. Jak se jmenuješ?“
Obrátila oči v sloup, ale následně se prudce zaklonila, když se jí zvedl žaludek. Naštěstí to dokázala ještě udržet.
„Emi. Jméno, který se ke mně nehodí,“ škytla, otočila se a vyzvrátila obsah žaludku za lavičku.
„No, dneska se vážně moc nesměješ. Kde bydlíš? Dovedu tě domů.“
„Žádný takový!“ zablekotala a křečovitě se chytila zmáčeného dřeva. Všechno se s ní točilo a začínala ji bolet hlava. Tentokrát vážně přebrala.
„Nic ti neudělám, proboha. Myslíš, že jsem nějakej psychopat?“
„Můžeš být,“ mínila vážně a znovu se prudce otočila, když žaludek ani teď neposlechl.
„Špatnej vtip. Tak se zvedej, jde se.“

Uchopil ji pod rameny a násilím ji donutil vstát. Motala se, ale chytila se ho kolem boku. Celou dobu se tvářila kysele, jako by viděla to nejhorší na světě.
Pomalu kráčeli mokrými ulicemi města. Držel ji pevně, několikrát jí zabránil spadnout do velkých kaluží. Emi šla bez zájmu, bylo jí jedno, jestli to vezme vodou nebo po suchu. Pletla jednu nohu přes druhou a tím ztěžovala roli svému průvodci. Jednou ji vážně neudržel a dívka si to namířila přímo do té největší louže na ulici.
Z obchodů sem probleskovaly barevná světla a jedno z nich osvítilo i obrovskou louži. Dívka se zarazila, když po hladině přeběhl modrý paprsek, ale díky němu si uvědomila odkud zná svého zachránce. Otočila se a místo do kaluže vrazila do něho.
„Ty seš teda úlovek,“ zamumlal, když ji chytal, aby nespadla.
„Já vím, kdo seš!“ vyprskla a snažila se ho odstrčit. „Ty seš to pako, který si u nás objednává tu vodu. Teda podle kuchaře seš pako,“ dodala, když zpozorovala jeho výraz.
„U vás?“
„No, v restauraci. Já tam... hm, pracuju.“
„Pracuješ?“
„Jo. Je na tom něco divnýho?“
„Ne, já jen... Nikdy jsem tě tam neviděl.“
„Pracuju vzadu. Umývám nádobí. Drhnu špinavý hrnce a oplachuju sklenice. Tak dělej, směj se mi.“
„Smát se ti? Proč bych to dělal? Je to práce jako každá jiná, nebo ne?“
Užasle na něj pohlédla. Trochu se usmál, když se do něho zabodly její hnědé oči.
A tak stála před ním; rozmazané líčení na tváři, zplihlé vlasy rámující obličej, nechuť v každém gestu.
„Vážně seš divnej,“ rozkašlala se a trochu se nahrbila. „Už dojdu, nemám to daleko. Zvykla jsem si chodit tudy sama. Tak se měj. Přeju ti, abys ty svoje oči nikdy nemusel otevřít a neviděl svět tak jako já.“
Odbyla ho mávnutím ruky a namířila si to na druhý konec ulice. Dlouhý plášť vláčela za sebou. Nedávala pozor, jestli si ho zašpiní ještě víc. Vláčela ho blátem, vláčela ho vodou. A šla dál, s jedním podpatkem zlomeným, ale hlavou vztyčenou. Udiveně se za ní díval neschopný slova. Takže ona jen přežívá...

-------Jako... vážně.

Dveře v bytě hlasitě práskly a v bytě o dvě patra výš se rozsvítilo světlo. Emi se ušklíbla. Ta stará baba se zase vzbudila a bude ji komandovat. Prý za rušení nočního klidu. Pche, tohle je spíš jen trocha vzrušení do nočního neklidu.
Kdákavě se rozesmála a pak hlasitě škytla. Vážně byla na mol. A to se jí poslední dobou nestávalo. Měla svůj tajný fígl. Nemohla si dovolit být mimo s cizím chlapem. Už tak byla mimo až moc. A dnes, dnes to zvorala úplně.
Skopla boty z nohou a kymácivým krokem se dostala do ložnice. Vlastně měla štěstí, že ho dneska potkala. Byl sice divný, ale postaral se o ni. Měl starost. Je to už hodně dlouho, co se o ni někdo upřímně postaral. Moc dlouho.
Usnula skoro hned. S rozmazaným líčením, v načichlém oblečení. A znovu měla do práce přijít pozdě...