Láska si vybírá jen jednou toho pravého 16

Zůstaneň nebo jdi!

Chodbou se ozývaly kroky podpadkových bot, byly rychlé a těžké. Ta osoba na sobě měla zelený plášť a upletené dva copy, hold Hokage, kterého si jen těžce představíme. Ačkoli by měla mít radost, neboť se její žák vrátil po útěku z domova, na tváři ji hrál naštvaný výraz. Přemýšlela nad vším, co Sakura řekla. Vždy ji věřila a ani na okamžik by nepomyslela na to, že se Sakury zmocnilo bláznovství, ale to, co říkala, nedávalo smysl.
Itachi byl zabiják!...Sa*ra pamatuji si ještě dnes, jak se celou Zemí ohně nesly zprávy o vyvraždění klanu Uchiha!...Popletl jí hlavu! Tak je to!!
Prošla recepcí, kde prohodila několik slov se sestřičkou, která ji podala zdravotnické karty několika pacientů, pak přešla další chodbou patřící jen pokojům nemocných.
Minula několik dveří až došla ke cílovým. Ještě než otevřela smutně vydechla-z pokoje se ozýval tichý pláč.
„Sakuro...měla by sis odpočinout,“ řekla soucitně Tsunade, když vešla do pokoje a pohlédla na Sakuru. Seděla na posteli vedle mrtvého Itachiho těla, s čelem opřeným o jeho hruď.
„Tsunade-sama, musíte mi věřit, on nebyl zlý!“ Ačkoliv se snažila vyřknout tuto větu v hořkém rozkazu, z jejích úst vyšlo něco, co se podobalo spíše kvílení.
Tsunade na ni chvíli v tichosti hleděla. Sledovala, jak od ní Sakura odvrací tvář, jak opět čelo opírá o Itachiho, jak jí stékají prameny slz z očí, sledovala ji, jak se jí hroutí život.
Pak lehce přisedla k Sakuře a beze slov ji objala v rodičovském stylu. Sakura se s prudkostí vnořila do jejího obětí, neboť od smrti její matky nezažila něco takového.(Zažila mnoho objetí s Itachim, ale nemůžeme srovnávat objetí lásky a objetí přátelství.)
„Sakuro,“ mluvila k ní tiše Hokage a lehce ji hladila po vlasech, „jdi se vyspát, odpočiň si, slibuji ti, že se to nějak pokusím vyřešit,“ dodala milý a přesvědčivý úsměv.
„Nemůžu…já…“ Namítla kousavě, ale nedopověděla, Tsunade ji přerušila, nyní rázným hlasem: „Musíš Sakuro, nařizuji ti odpočinout si…Neboj, nic ti s ním neuděláme.“
Sakura přikývla, ještě chvíli pobyla v objetí její senseie, pak se zvedla a pomalými, nestálými kroky vyšla z pokoje.
Přišla domů a vnořila se do hlubokého spánku. Zdál se jí sen, stejný jako předtím: Nacházela se na místě s vodopádem, u kterého stál Itachi a hleděl na Sakuřiné neviditelné tělo. Usmívala se, usmíval se i Itachi.
"Itachi!...Uteč!" Křičela, když se do Itachiho zad přibližoval Sasuke s výrazem naprostého hnusu a s kunaime v ruce.
"Uteč!!!!...Itachi!!" Nic se nedělo, dále hleděl na neviditelnou tvář.
Kunai vyletěl a mířil rovnou na Itachiho záda společně se Sasukeho arogantním úsměvem.
"NÉÉÉÉ!!" V tom otevřela oči. Obklopila ji tma a než si oči přivikly uběhlo několik děsivých minut plného hrůzy.
Posadila se na postel a pohlédla na budík na stole.
Spala jsem šest hodin!
Zvedla se a vyšla z domu. Venku svítilo slunce, ale už pomalu zapadalo a jeho oslnivé paprsky začínaly růžovět.

„Zůstaneš tady, Sasuke…Nenechám tě odejít, zase!“ Upřel své tajemně modré oči do jeho tmavě černých, zvedl se ze sedu a začal chodit po místnosti a vždy, když se otáčel pohlédl opět na Sasukeho, ten jej sledoval celou dobu a podle výrazu ve tváři, se mu vysmíval. Takhle uplynulo několik minut, pak se Naruto zastavil a opět pohlédl do Sasukeho očí,: „Zůstaneš tady?“ Tím na sebe svrhl ještě větší ironický úsměv, než byl Sasukeho původní, sklopil a zakroutil nechápavě hlavou, pak se na Naruta zase podíval,: „ Proč myslíš, že bych měl?!“
„Sasuke!?“ Křikl na něj, „Sa*ra, pomstu jsi vykonal!…Vykonal a Sakura nyní smutní!“Sklopil oči a čekal na Sasukeho odpověď.
Smutní?! Řekni to nahlas, umírá!...Můžu za to já!?!?...Ne, Itachi umíral, nebyl by s ní o nic déle…přesto…
„Sasuke?“ Vyrušil ho z přemýšlení poněkud přímo a nahlas, čímž Sasukeho donutil k leknutí, „zůstaneš tady.“
Dveře do místnosti bez oken se otevřely a vešla Sakura,: „Naruro, nech nás chvíli,“ chytla kliku a otevřela dveře, jak jen mohla. Naruto se otočil na Sasukeho a se zkřivenými rty, trpce pronesl: „Jen se jí dotkni!“Zvedl se a odcházel, Sakura stále držíc kliku, počkala až vyjde, pak zavřela.
Pohlédla na Sasukeho svýma stále krvavýma očima, ale nic neříkala, čekala až se podívá on na ni.
Jak jsi mohl?!...To pro tebe opravdu nic neznamenal?!...Sa*ra podívej se na mě aspoň-míhalo jí hlavou, stále a stále, pořád do kola, jedno jediné slovo, "proč?".
Dívala se na něj, on seděl s hlavou skloněnou, ruku si opíral o pokrčené koleno. Minuty plynuly beze slov, pak na ni pohlédl.
Už to není ona –pomyslel si, když spatřil její zjev. Na sobě měla tuniku, od samého pláče skrčenou a místy mokrou, její pistáciové oči nesvítila ani z mála tak, jak by měly, vlasy zplihlé, jednu ruku lehce opřenou o bok a druhou volně zpuštěnou. Když na ni pohlédl, ta zpuštěná ruka se rozklepala, tak ji taky rychle opřela o bok.
Nedala mu čas na slovo, doslova ze sebe vyjekla,: „Co ti řekl?!“
Sledoval, jak jí v očích narůstá netrpělivost a zlost, ale taky smutek, odvrátil hlavu. Než se nadál, držela ho pevnou rukou pod krkem, až se vznášel několik centimetrů nad zemí.
„Co ti řekl?!“
„Itachi?...nic.“ Snažil se o svůj úšklebek, ale něco v něm, mu v tom zabránilo.
„A co Tobi, ten druhý!?!“ Vyjekla a lehce s ním praštila o zeď.
„Řekl to, co měl.“ Jeho hlas byl klidný, jako vždy, ale jeho pohled byl jiný, zvláštní.
To není Sakura, kterou znám. Je na pokraji zhroucení, a přesto má úžasné držení těla. Změnila se, hodně, i její oči, ty se ale měnit neměly! –Přemýšlel, zatímco s ním Sakura třásla.
Neudržela se, vzpomněla se na sen, ve kterém stáli Itachi a Sasuke spolu, v objetí, pustila Sasukeho, rukama si zakryla tvář a vyjekla srdceryvným hlasem: „Proč?!...PROČ?!...Proč si ho musel zabít?!...Proč?!“
Když ji uviděl, přiskočil k ní a lehce jí objal ramena, neuvědomoval si, co dělá, najednou měl obrovské nutkání být pro ni zdí, za kterou je v bezpěčí, zdíl, která ji uchrání přede vším.
Co to dělá?...já…já, ještě před několika měsíci by se mi splnil svět, ale teď…Sasuke, proš to děláš?! Zatímco se sebe sama ptala na otázky, jejichž odpověď neznala, s hlavou opřenou o Sasukeho, tiše a lehce řekla: „Odejdeš?...Nebo zůstaneš?“ Ani na něj nepohlédla.
Co udělám?...Odejdu, čeká mě Madara…Sakuro, opustím tě, jak si přeješ.
„Sasuke?“ Ozval se Sakuře náléhavý hlas.
„Odejdu a ani Naruto mně v tom nezabrání!“
Neřekla ani slovo, stoupla a odcházela ke dveřím.
Chytla kliku, otevřela, ale než vyšla, podívala se na Sasukeho, který ji celou dobu pozoroval a se vší hrdostí, kterou v sobě našla, řekla: „Držet tě tu nebudu!“ Pak odešla z pokoje.
Ve dveřích se ozval známý zvuk zámku, pak se místnosti zhostilo ticho.

Tsunade právě vešla do zvláštní budovy, která byla od všud sledovaná párem očí střežící jakéhokoliv vetřelce, který by snad chtěl nějak zasahovat do vězeňských věcí.
Její chůze nabírala na rychlosti, za chvíli už chodbou běžela. Potkala mnoho lidí, z toho většina byli ninjové, slyšela mnoho zvuků, ale jen jeden jí byl povědomý. Zvuk kroků, pomalých a těžkých, tyto kroky slyšela poslední čtyři roky hodně často: Když seděla na křesle a chodbou k její kanceláři slyšela tyto kroky, pak následovalo zaklepání na dveře. Nebo když sedávala ve svém oblíbeném hostinci, o kterém vědělo málo lidí, slyšela tyto kroky procházet nedaleko, bývaly ale rychlejší, neboť nervozita oné osoby narůstala, když nemohla Tsunade najít. Nebo, když odcházela z tréninku ji tyto kroky doprovázely až do kanceláře, kde se Tsunade většinou rozhodla dát svému žákovi volno, pak následovaly opět, směrem z kanceláře chodbou pryč. Ano, poslední čtyři roky ji doprovázely tyto kroky všude a vždy jí nějak zhoršily náladu, neboť jejich zvuk sebou nesl bolest a strach.
Už ji mám –Usmála se pro sebe Tsunade a pokračovala směrem k těm známým krokům.
„Sakuro?!..:Sakuro?!“ Zakřičela už i z jiné chodby. Kroky ustaly.
Doběhla svého růžovovlasého žáka: „Sakuro, musím s tebou mluvit.“
„Ano?“ Pohlédla na ni Sakura, na tváři se jí objevil úsměv (ne moc veliký, přesto to úsměv byl).
„Tady ne,“ objala ji za ramena, „pojď, projdeme se.“ Vykročily pomalu, Tsunade četla Sakuře na tváři její strach a bála se mluvit o tom, o čem chtěla, ale musela.
Když vyšli z budovy, oči jim ozářily pomalu rudé paprsky slunce.
„Ááá, to aby za člověkem létali a říkali mu, jak se to počasí během chvilky změní!“ Zasmála se Tsunade, čímž Sakuře na tváři vyvolala menší úsměv.
Vešli do nedalekého parku, ve kterém se nacházely lavičky, děti si hrály na nedalekém pískovišti na zlé ninji bránící svůj pískový hrad, nad hlavou jim létaly ptáci a nebe, ačkoliv nyní rudé, se zatahovalo mračny.
„Sakuro, víš…měla by si to vědět.“ Vykoktala ze sebe stěží Tsunade. Sotva to pronesla uchopila ji Sakura za dlaně a upřela na ni svůj nejzvědavější pohled: „Co??...Co se děje Tsunade-sama?“
„Posaď se,“ ukázala ne lavičku. Sakura si bez reptání sedla a naslouchala, dlouho se ale nic nedělo: „Tsunade-sama, co se stalo?!?!“
„Sakuro,“ pohlédla na ni svým nejsoucitnějším úsměvem, úsměvem, který Sakura nenáviděla, „Itachi nezemřel Sasukeho vinou.“ Znovu ji uchopila za ruce, byly studené jako led!
Už slovo „Itachi“ vehnalo opět slzy do očí. Nejde popsat, co Sakurou proběhlo pokračování oné věty.
„A…A co se mu stalo??“
„Umíral, jeho tělo obsahovalo množství léků na ztišení bolesti. Byla shoda náhod, že zemřel zrovna tam. Výzkumy prokázaly naprostou deformaci všech vnitřních orgánů. Je zázrak, že vůbec chodil. Sakuro, on…“ Mluvila tiše a celou dobu sledovala pouze Sakuřinu sloněnou hlavu, slyšela roztříštěný každé slzy, která dopadla na zem. Sledovala, jak se celé tělo jejího zranitelného žáka chvěje, když vyslovovala ty slova, chtěla jí toho říct mnoho, věci na zlepšení nálady, věci popisující jeho zranění, ale Sakura jí vběhla do řeči.
„Vy!!...Vy ste provedli pitvu?!?!“ Doslova vyjekla, její hlas odepsal službu, tak to bylo spíše jako písknutí, „Vy ste provedli pitvu!?!?...Říkala si, že mi s ním nic neuděláš!!!“ Vrhla se na kolena a dlaně přitiskla k tváři, čímž na sebe strhla veškerou pozornost, děti si přestaly hrát a upřely své mladistvé očka na Sakuru.
„Nemohla jsem jinak Sakuro, vedoucí rada to po mně požadovala...Sakuro, odpusť,“ sklopila hlavu pod tíhou studu.
„Všichni lžete…VŠICHNI MI LŽETE!!!“ Vykřikla a rozběhla se pryč!