Prodavačky úsměvů; 1. část

Kapky deště dopadaly na okno. Stékaly po špinavých tabulkách skla a tvořily si cestičky. Bloudily, až nakonec nalezly svůj cíl – spodní rám, zpuchřelé dřevo, které je hltavě pilo. Najednou se okno otřáslo. Někdo ho spěšně zabouchl a kapičky vody se zachvěly.
Bytem proběhla vysoká žena v dlouhém plášti. Dlouhé vlasy zavlály vzduchem a zůstala po nich stopa květinové vůně. V chodbě zaklapaly podpatky střevíců, jak je hodila před sebe, aby se mohla obout. Tvrdá bota se odrazila od země a zapadla pod rozvrzaný stolek.
Listy zelené rostliny trochu povadly pod náporem nadávek. Rostlina sbalila květy, aby neslyšely ta slova. Nerozkvetlá poupata se škodolibě zavrtěla, když žena třískla dveřmi a pak už byla slyšet jen ozvěna kroků na schodech. Odkvétající lístky květů se smutně zadívaly na spadený stojan vedle dveří, ze kterého zmizel rozbitý deštník.

--------Jako každé ráno...

Běžela, voda z kaluží jí stříkala na kabát, deštník ne a ne se rozevřít. Běžela, míjela pány s kufříky, dámy s kabelkami, děti se svačinami. Běžela šedým městem... sama se svým rozbitým deštníkem.
„Neumíš dávat pozor?“
„Trhni si!“
Vrazila do staršího muže, nechtěně, vyděšeně. Otočil se a vynadal jí. Vlastně už jí tykal. Byla v kruhu, neustále se opakujícím kruhu. Vrážela do něho den co den, na tom samém místě, v tu samou chvíli. On vždycky chodil do práce dřív, ona vždycky pozdě. A tady se míjeli, tady na sebe naráželi. Počáteční zdvořilost opadla. Zbyly už jen nadávky, které ani jeden z nich nemyslel vážně. Těch pár slov kolující mezi nimi. Pouhých pět slov...
Ona už se neotáčela. Nemohla, nestíhala. Nikdy neviděla jeho tvář. Jen se kolem sebe mihli a každý šel svou cestou. Dál za svým cílem. Zase zahlédla tmavý klobouk, ale co obličej, co oči? Jsou modré nebo zelené? Hnědé nebo vícebarevné? Nevěděla. Pevněji sevřela svůj deštník a pokračovala v cestě.
Chtěla pohodit vlasy, ale byly nasáklé vodou, byly těžké. Ale pořád lehčí než život. Přivřela oči, nebezpečně, zle. Vždycky to tak dělala. Žádné úsměvy, jen pohledy očí. Úsměvy si schovávala na večer, až vyjde do ulic a bude se muset smát oplzlým vtipům. A zase ji to bude bolet...

--------Jako každý večer...

Proběhla prosklenými dveřmi, ledabyle mávla na vrátného a vystoupala po schodech. Utíkala dál, dál dlouhou chodbou. Vrazila do světlé místnosti plné oken; čistých oken, ne špinavých jako u ní doma. Tady kapky nehledaly cestičky mezi hromádkami špíny, ale stékaly klidně, bez emocí. Důstojně a přitom mrtvě. Bez života.
„Tak co, zase pozdě? No jo, šéf už si zvykl. Posloucháš mě, Emi? Emi?!
„Tý je to fuk, nech ji bejt. Víš, že to nemá cenu.“
Největší drbna v podniku. Černé vlasy stažené do pevného copu měla přehozené přes rameno jako dlouhého hada. Hada připraveného uštknout, dát do rány co nejvíc svého hrozného jedu. Už dávno si na něj zvykla. To, co dřív pálilo jako čert, nemohlo teď už ublížit.
„Nic vám do toho není. Je to moje věc, kdy si přijdu do práce. Následky nesu já, a ne vy.“
„Ještě to tak.“
Žena si smetla imaginární smítko z halenky a pak upřela zrak na promoklý kabát. Ušklíbla se. Škodolibě, zle. „Zas jsi rozbila deštník? No to snad už ani není možný.“
Emi zvedla pohled od země, na kterou kapala voda z jejích šatů. Na hladině malé loužičky plul její obličej. Ztrhaný a nešťastný. Hrdý a neporazitelný.
„Znovu opakuju, že ti do toho nic není. Jdu se převlíct.“ Shodila z ramen těžký kabát a přehodila si ho přes ruku. Žena nevěřícně zakroutila hlavou.
„Už se ti to tam hromadí. Jen si pospěš,“ zasmála se nakonec.
Dívka jí pohlédla zpříma do očí. Hnědé oči se zabodly do modrých. Zoufalé do neupřímných. V místnosti jako by se zastavil čas.
„Hlavně že ty tady postáváš. Nemáš být dávno na place?“
„Nestarej se. Čekám na novou várku.“
Emi pokrčila rameny. Chtěla si rýpnout, ale teď jí to připadalo zbytečné. Zbytečné mrhat slovy na někoho jako je Ona. Vždyť je to jenom servírka... Ale co je ona? Každý den jenom umývá nádobí a večer... večer se mění na „dámu“. Křičívají na ni ´děvko´. Nic nechápou. Nikdo ji nikdy nepochopil. Nepochopil, proč to dělá. A přitom je jenom společnice, bavička osamělých mužů. Prodává svůj úsměv, svůj šarm. Ne své tělo...
Střevíce zaklapaly na studených dlaždicích, jak přešla na druhý konec místnosti a otevřela dveře. V šerém pokoji se rýsovalo několik skříněk. Klíče zacinkaly, dvířka bouchla a bílá látka zvířila vzduch. Vytáhla zástěru a oblékla si ji. Promočený kabát pověsila na ramínko.
Otočila klíčem v zámku, nechtěla, aby se jí někdo hrabal ve věcech. Jednou už to zažila. Neustálou kontrolu, neustálý zájem o to, jestli žije. Tenkrát v nemocnici... po té nehodě, která stála Jeho život. Jeho, ne její. Mělo to být naopak...
Vrátila se zpět do světlé místnosti. Servírka už tam nebyla. Postavila se ke dřezu, vzala houbičku do ruky a pustila teplou vodu. Ta se začala tříštit o zamazané talíře, ušpiněné sklenice a prázdné šálky. Odplavovala pryč všechny ty zbytky.
Zamračila se. Už se neuměla přes den usmívat. Zamyšleně kápla na houbičku trochu zelené tekutiny a zmáčkla. Měkká pěna jí obalila ruku jako bílý kapesník. Vzala do ruky talíř a začala ho umývat. Teprve až po chvíli si uvědomila, že na nic nemyslí. Otupěle hleděla do dřezu a umývala. Jenom umývala. Veškerá činnost jejího těla.

--------Jako... teď, prostě teď.

„Čtyřka chce menu, devítka jenom polívku a pětka sklenici vody.“ Hlas servírky se rozlehl po kuchyni. Kuchař jenom nespokojeně zabručel.
„To je zas to pako, který se furt jenom nalívá hektolitrama vody?!“
„Jo. A vždycky se ptá, jestli nemáme rámen,“ přisladila si Leiko. Kuchař zbrunátněl.
„To je ostuda pro náš podnik! Přijít sem a dát si jenom vodu! To je pohrdání námi všemi!“ křičel celý beze sebe. Emi zavrtěla hlavou a hleděla si špinavého nádobí.
„To víte, mistře, ty dnešní lidi...,“ neodolala Leiko a uštěpačně se ušklíbla. „To je třeba jako s Emi. Ta se nikdy nesměje a On zase pořád jenom pije vodu,“ ztišila hlas.
Dívka na druhém konci místnosti přešlápla. Ne ostýchavě, ne stydlivě. Zuřivě, rozpálená do běla. Co ona ví o jejích úsměvech? O jejím životě? Nic. Nic neví... to se to pak lehko pomlouvá. Chtěla by vidět ji na jejím místě.
„Hele, nechceš někam večer zajít?“ zeptala se Leiko podlézavě.
Emi jen nakrčila nos. Ona nevěděla, co dělá v noci. Nic nevěděla o jejích úsměvech. „Ty máš večer čas? Já myslela, že se staráš o dítě.“
Servírka měla nemanželskou dceru. Kuchař byl potřetí ženatý a šéf si našel novou milenku. Každý má něco.
Obočí Leiko vystřelilo vzhůru a Emi se jen nezúčastněně poškrábala na nose. Neměla čas se tu s ní vybavovat a plýtvat slovy. Proč se zbytečně rozčilovat. Nic se nevyřeší a na čele přibyde pár dalších zbytečných vrásek.

Procházela šedým městem. Už dávno přestalo pršet. Voda se třpytila na chodnících, odtékala už do tak plných kanálů a odnášela s sebou prach. A vzpomínky. Na ty, kteří tudy prošli, kteří spěchali stejně jako ona každé ráno, nebo se jen tak bezcílně potulovali.
Zahnula do ošumtělé uličky; omítka odpadávala z oprýskaných domů, odpadky, které voda nestihla odplavit, se válely všude. Opatrně několikrát přeskočila na čisté dlaždice, ale nakonec to vzdala. Vydala se přímo k dřevěným dveřím a nedávala pozor kam šlape. Ani se neobtěžovala zaklepat a vešla. Starý omlácený zvoneček zacinkal a zvěstoval svou písní, že krámek poctila návštěva.
Sešla pár schodů, dveře se mezítím s bouchnutím zavřely, a zhluboka se nadechla. Ucítila omamnou vůni čajů, bylinek a koření. Zamračila se. Ze zvyku. Tohle byl její úsměv, který nemusela prodávat. Úsměv, za který se nemuselo platit.
Došla až k pultu a namátkou se dotkla několika krabiček. Soustředěně sáhla do tmavě zeleného prášku, a pak si k prstům přivoněla.
„Čekala jsem, že zase přijdeš.“
Dívka nadskočila a rychle se obrátila.
„Nějak mě to sem táhlo,“ odpověděla staré ženě, která se opírala o rám dveří vedoucích do vedlejší místnosti. Svěsila ruku a nenápadně si prsty otřela o plášť. Žena se pousmála.
„To znám. No, aspoň mně pomůžeš. Tohle sem a tohle tam.“ Sukovitou rukou ukázala na pár beden a sama se jedné chopila. Emi statečně popadla dvě zaráz a se supěním je odtáhla do rohu už tak zarovnané místnosti.
„Váháš, jestli máš pokračovat, co? Jenže ten hlad je pořád silnej,“ ušklíbla se žena a založila si ruce v bok.
Emi vzdychla. Měla vědět, že ji neoblafne. Vždycky všechno poznala. Poznala, protože... většinu z toho znala na vlastní kůži.
„Appuru, mě už to tak nebaví. Sice tam chodím, ale pokaždý se modlím, ať nikdo nepřijde. Ale oni tam furt lozej. Furt na ně narážím a nemůžu se jich zbavit.“
„A co jsi čekala? Že tak budeš šťastná? Jsi akorát tak naivní. To je všechno.“
Zahanbeně sklopila hlavu. Měla pravdu. Ve všem. Chtěla jenom zapomenout... ale vzpomínala ještě víc. A při tom sama sebe trýznila a pomalu zabíjela. Zevnitř, tam, kde to nejvíc bolí. Ty rány na srdci sice přestaly krvácet, ale zůstaly jizvy. A hrozí, že se krev znovu spustí. Ne, tyhle jizvy nikdy nezmizí. Na ně není lék. Budou navždy hyzdit její srdce. A navždy ho budou i zkrášlovat.
„Holka...,“ Appuru se smutně usmála a chlácholivě poplácala Emi po zádech, „já vím, jak ti je. Já byla taky taková. Stejná. My jsme si hrozně podobný.“
Dívka odvrátila hlavu, aby stará žena neviděla její slzy. Zbytečně. Možná je neviděla, ale cítila je. Cítila srdcem, které už ten příběh zažilo.
„Víš, že je to vlastně ironie? Obě máme jména, která se k nám tak nehodí a zároveň jsou naším osudem. Ty jsi Emi. Úsměv. A jak jsi dopadla? Své úsměvy prodáváš za příliš nízkou cenu. A já? Jsem Appuru. Jablko. Jako dědičný hřích. To jsme dopadly...“
Teď i staré ženě z očí skanuly slzy. Hořké, jako celé její bytí. Jako její život.

--------Jako... ještě stále.

Emi se nadechla, aby ji... aby ji vlastně co? Utěšila? Ne. Na své slzy měla právo. Právo na slzy potlačované za nocí, které byly nasáklé potem a alkoholem. Slaná voda, která konečně vytryskla napovrch.
Už neměla co dodat. Mávla rukou a rychle opustila vonící krámek. Za sebou nechala zoufalou ženu s bolestnými vzpomínkami, před sebou uviděla další ztracenou noc a uvnitř sebe zažehla plamen. Žár, který se měl teprve ukázat a vrhnout kostky v děsivé hře.

Klíče zachrastily v zámku, klika cvakla, v předsíňce se rozsvítilo světlo. Prudce za sebou zabouchla dveře a studený kov, který celou cestu žmoulala v ruce, hodila na botník. Obyčejné černé střevíce ledabyle zula a kopla za velký hliněný květináč. Rozbitý deštník našel svoje staré místo ve stojanu.
Zamířila do koupelny, otočila kohoutek a sledovala, jak horká voda dopadá na dno vany. Pak potřásla hlavou; snad proto, aby se vzpamatovala a začala myslet na večer.
Odběhla do vedlejšího pokoje vybrat si šaty a snažila se nevnímat nepořádek kolem sebe. Poházené věci, prázdné skleničky, zamazaný koberec. Naprostý chaos. Jako v jejím životě. Jako by její byt odrážel i její duši. Stejně nepořádnou a zmatenou.
Po krátkém uvážení sáhla po stříbřitě modrém kimonu, lehkém a vzdušném jako bývala její mysl. Kde jsou ty myšlenky, které se podobaly bělostným pírkům? Proměnily se v těžké kamení, co ji táhne dolů.
Vrátila se zpět do koupelny právě včas, aby vypnula vodu, která čechrala bílou pěnu. Drobné bublinky jemně splaskávaly, a když je prohrábla rukou, zničila ten krásný nadýchaný polštář.
Sukně s našedlou halenkou tlumeně spadla na zem a dívka se spokojeně ponořila do teplé vody. Jaká úleva po náročném dni.
Měla by spěchat, líčení a oblékání zabere spoustu času. Vzdychla, jen zběžně se umyla a po chvilce vanu opustila. S odporem sáhla po hřebenu a líčidlech. Vždyť by to ani dělat nemusela. Ale ten hlad. Ten hlad! Byl silnější než cokoliv jiného. Nedovedla si představit, že by večer strávila sama ve svém bytě. Mezi čtyřmi stěnami, sama samotná. Televizi si nikdy nepořídila; neměla na ni čas a nezajímala ji. A rádio? To se rozbilo před dvěma lety.
Provedla poslední úpravy účesu, pak ještě letmý pohled do zrcadla a může se vydat ke dveřím.
Byt se znovu ponořil do tmy.