Zkáza Zelené lilie 04 - Kakashiho utrpení

Kakashi ukončil trénink a obrátil se k odchodu.
„Počkejte, Kakashi-san,“ pronesla jsem pomalu.
Otočil se ke mně a tvářil se netrpělivě. Zajímalo by mě, co to má za tak zajímavou knihu, že jakékoliv vyrušení od ní považuje za osobní útok.
„Víte, Kakashi-san, ještě jste mi neřekl o zítřejší misi,“ pokusila jsem se o omluvný tón.
„Hm, to je vlastně pravda,“ přiznal zamyšleně.
Ale Naruto ho nenechal domluvit: „Půjdem to probrat do Ichiraku!“
„Ichiraku?“ zeptala jsem se.
„Jasně do Ichiraku na rááámen!“ křičel už v poklusu a Sai se vydal za ním. Kakashi jen pokrčil rezignovaně rameny a pomalu vyrazil taky.
Dohonila jsem ho a srovnala s ním krok. Chvíli jsme mlčeli, ale pak mi to nedalo: „Co to čtete, Kakashi-san?“
„Tohle? To je Icha Icha,“ řekl, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
„Hm, dobře, ale co to je?“
Kakashi se zastavil: „Ty jsi nikdy neslyšela o Icha Icha sérii legendárního Jiraiyi?“
Jiraiya? To jméno mi vybuchlo v hlavě. Tak tohle napsal Jiraiya? Nevěděla jsem, že píše knihy. Ano, v dětství jsem ho častokrát viděla se štětcem skloněného nad papíry, ale myslela jsem, že psával dopisy. A když jsem se ho ptávala, co to píše, řekl jen, že to není důležité. Jiraiya… Tak moc jsem ho chtěla ještě alespoň jednou vidět, ale teď už je pozdě. Jiraiya… Nyní mě ta kniha skutečně zajímá!
„Ne,“ pronesla jsem s naprostým klidem, „smím se podívat?“
„No,“ ošil se, „tahle kniha není zrovna pro děti…“
„Ale to já nejsem, Kakashi-san.“
Zarazil se: „Ehh… Já…“ koktal a začal se lehce červenat, „mám to zrovna rozečtené a nechci ztratit nit.“
„Ale neříkal jste, že je to série? Půjčte mi, prosím, jeden díl. Chtěla bych se nějak zabavit do zítřejšího rána.“
Kakashi zrudnul a díval se do země. Nechápala jsem, co může být tak hrozného na knihách, které napsal takový dobrý muž jako Jiraiya.
„Omlouvám se, pokud jsem se vás nějak dotkla, neměla jsem to v úmyslu,“ řekla jsem a pokračovala v chůzi.
Kakashi se vzpamatoval a vyrazil taky.

Sai i Naruto seděli v Ichiraku a stačili už objednat rámeny.
„Kde jste se tak zdrželi, senseii? Budete to mít studené,“ prohlásil Naruto, ale když si všiml Kakashiho stále ještě načervenalé barvy, jen tiše hvízdnul a pustil se do druhé misky.
Sai vypadal tak, jak jsem se já cítila – zmateně. Ale co, tenhle tým je zajímavý, možná že to nebude až takový průšvih, že mě Tsunade dala dohromady právě s Narutem a Kakashim, jen kdybych ještě zjistila něco víc o Saiovi, na tom klukovi mi opravdu něco nesedí. Nedokážu v něm číst.
„Itadakimasu,“ chopila jsem se hůlek a hned po prvním soustu jsem jídlo pochválila. Přišlo mi, že Narutovi na tom záleží a já si ho prostě musím spřátelit. Trefila jsem se. Žrout se rozzářil a objednal si třetí misku. Druzí dva členové týmu zarytě mlčeli.
„Kakashi-san, nepovíte mi něco blíž o té…“ Kakashi se rozkašlal. „O té misi,“ dodala jsem rychle.
„No, no jistě takže…“ dal se do stručného vysvětlování. Byla to jednoduchá mise. Feudálnímu pánovi Rubínové země někdo vyhrožoval atentátem na stopatnácté výroční slavnosti a my máme být jeho nenápadná ochranka. Myslím, že jediný problém bude s tou nenápadností.
Dojedli jsme a Naruto začal šilhat po Kakashim: „Platíte, sensei!“ Poškleboval se mu. Začali se dohadovat o tom, čí to byl vlastně nápad sem jít a kdo koho pozval. Vytáhla jsem peníze a zaplatila, nicméně musím uznat, že bych nevěřila, že Naruto dokáže za tu chvíli spořádat šest misek. Všichni ztuhli a zírali na mě. První se vzpamatoval Sai: „Dáma by ale v takovéto situaci platit neměla, četl jsem, že…“
Tentokrát jsem nenechala domluvit já jeho: „Ale já nejsem dáma, já jsem člen týmu,“ a oplatila jsem mu jeho přeslazený úsměv.
„Díky, tak zítra,“ řekl zvesela Naruto a odcházel. Výborně, tak získat si Naruta byla skutečně hračka. Sai mírně pokynul hlavou, usmál se, i když už ne tak příšerně a také odcházel. Zůstali jsme s Kakashim sami. Nestála jsem o další momenty trapného ticha a rozloučila jsem se. Nicméně vážně nechápu, co je na tom tak pohoršujícího, že chci nakouknout do knihy jednoho z legendárních sanninů. V poslední chvíli mě ale zadržel. Napřed těkal pohledem od ničeho k ničemu, pák ale sáhl za záda a podával mi oranžovou knihu.
„To je první díl,“ zamumlal a zmizel.
Zůstala jsem sama stát před Ichiraku s Jiraiyovou knihou v ruce. Icha Icha Paradise - zní to docela dobře. Přemýšlím, jestli se do ní kouknout hned, ale myslím, že si ji radši přečtu později v klidu. Teď bych se měla porozhlédnout po vesnici. Ale nemůžu se ubránit úsměvu, když si vzpomenu, jak nervózně Kakashi vypadal, když mi tu knížečku podával. Doufám, že pochopím proč, až si to přečtu.

Kráčela jsem ulicemi Konohy a pozorně pozorovala ruch kolem. Snažila jsem se zapamatovat tvář každého, koho jsem potkala, pozorovala jsem, kdo se s kým zastavil, v jakém krámku je nejvíce rušno, kde se srocuje nejvíce lidí a podobně. Vždycky jsem měla dobrou paměť na tváře, takže mi to nedělalo žádné problémy. A jména? Na jménech nikdy nezáleželo. Zastavila jsem se v čajovně, která byla poměrně zaplněna a naslouchala rozhovorům. Zajímal mě každičký problém, který kdo měl, každá křivda, každé neštěstí, každé utrpení… A že jsem toho neslyšela zrovna málo. Myslím, že rozjet můj plán nebude až tak obtížné, jak jsem se obávala. Pomalu jsem dopila a zaplatila. Přece jen jsem sem šla celou noc a začínala se na mě projevovat únava. Dnes jsem toho zvládla již dost, dalo by se říci že krok první - infiltrace - byl úspěšný. Ale přece jen je tu jedna věc, kterou bych dnes ještě ráda udělala…

Uvelebila jsem se na posteli ve svém malém pokoji a zadívala se na fotografii na zadní straně knihy. Zíral na mě starý dobrý Jiraiya s poněkud podivným výrazem. Byl trochu starší než si ho pamatuju, ale jinak se vůbec nezměnil. Jen ten jeho výraz mě pořád zaráží, nedokážu ho pojmenovat, ale vím, že takhle jsem ho ještě nikdy neviděla.
Otevřela jsem knihu a začala číst. Četlo se to dobře, mělo to spád a… A už na třetí straně jsem začala pomalu tušit proč Kakashi rudnul, když jsem se ptala, o čem to je. Stačilo pět stran a bylo mi vše jasné, dokonce jsem začala Kakashiho trochu litovat. Po deseti stranách jsem se mu v duchu omluvila. Kdybych věděla, jakého ražení tato kniha je, opatřila bych si ji jinak a neuváděla ho do rozpaků. Čtu patnáctou stranu a už dokážu pojmenovat Jiraiyův výraz - je chlípný. Po dvaceti stranách jsem knihu odložila a zadívala se do stropu. Vybavovaly se mi vzpomínky na Jiraiyu. Možná, že byl vždycky takový, vždyť nikdy nespouštěl oči z Tsunade a za mou matkou se taky párkrát otočil, ale samozřejmě jen když si byl jistý, že se nikdo nedívá, tedy aspoň si to myslel. Vlastně neustále vyhledával dámskou společnost. Ano, hezky to do sebe zapadá, tenkrát jsem byla prostě jen moc malá a hloupá, aby mi to došlo.
Nicméně musím uznat, že píše poutavě. Přestože je jeho kniha psána čistě z mužského pohledu a ženy jsou v ní brány pouze jako prostředek „lásky“, nemůžu se ubránit zvědavosti co se tam píše dál. Nalistuji dvacátou stranu a čtu dál. Třicátá strana, čtyřicátá, padesátá… Jiraiyo, ty jsi skutečně zvrhlík! Šedesátá, sedmdesátá, osmdesátá… Hm, už je dost pozdě, měla bych se trochu prospat. Devadesátá, stá, stodesátá… Neuvěřitelné, já to přečetla celé? Mám z té knihy smíšené pocity. Právě jsem poznala Jiraiyu z jiné stránky a nevím jestli se mi líbí. Každopádně psát umí, to se mu musí nechat. Ale teď už je skutečně pozdě.

Přicházím k bráně, kde už stojí netrpělivě vyhlížející Naruto a Sai. Měla jsem pravdu, i když jdu o pár minut později, nejsem poslední.
„Omlouvám se,“ pronesla jsem provinile směrem k nim.
„To nic, ještě si stejně chvíli počkáme,“ řekl Sai a bylo vidět jak velkou práci mu dává aby se usmíval alespoň trochu přirozeně.
„Hele, támhle jde Kakashi-sesnsei!“ zvolal nevěřícně Naruto a počkal až přijde trochu blíž: „Senseii, jak to že teď chodíte tak brzo?“
„Možná že má důvod,“ utrousil nevinně Sai a díval se na mě. Naruto se uchechtl a chtěl něco dodat, ale Kakashi ho nenechal: „Máme přece misi, nemůžeme se zdržovat, jdeme!“
Vyšli jsme. Po pár kilometrech se Kakashi vedle mě začal trochu ošívat a když si byl jistý, že Naruto a Sai, kteří z nějakého důvodu poněkud zrychlili, jsou dost daleko, aby ho neslyšeli, promluvil: „Mirai? Eh… No… Víš… Já… Eh…“ koktal ze sebe Kakashi.
Bylo mi ho opravdu líto a tak jsem mu chtěla pomoci: „Chcete vrátit tu knihu, Kakashi-san?“
„Eh… Teda… Nelíbila se ti. Chápu. Asi jsem tě měl varovat, že… No…“
„Varovat jste mě mohl, to je pravda,“ usmála jsem se na něj a podávala mu jeho knihu, „nicméně mohl byste mi půjčit i druhý díl? Pokud ho zrovna nečtete, samozřejmě…“ zamrkala jsem na něj.
„Co-co-cožeee?“ vykoktal ze sebe už zase rudý Kakashi.

Poznámky: 

:)

Prostě jsem nemohla odolat nahlédnutí do Kakashiho knihy