Pouto Klanů 1: Probuzení do Plamenů

„Mé... mé oči...“ zachroptěl černovlasý muž a několikrát zamrkal. Nijak to ale nepomáhalo. Jako by nestačilo, že celou dobu cítil jak ho jeho nemoc rozežírá zaživa, teď už ani nic neviděl. Ani tmu, zbývala jenom nekonečná prázdnota.
Tak moc by chtěl naposledy spatřit tvář svého malého bratra, pro kterého poslední roky přežíval. Chvíli ještě stál, potom ale potřepal hlavou a z posledních sil poslepu vykročil k vyděšenému černovláskovi, jež byl nyní zcela bezmocný a bez chakry zahnán ke zdi.
Připotácel se k němu a malátně zvedl hlavu v liché naději, že se mu zrak přece jen vrátil. A v tu chvíli, i když ho stále obklopovala pouhá nicota, mu na mysli vytanul obraz tak živý, až mu připadal jako skutečnost. Smutně se usmál.

Stál ve stínech velké tmavé místnosti a zachmuřeně sledoval svého malého, tehdy šestiletého bratra, který se vyděšeně díval na dvě přes sebe ležící těla nevykazující žádné známky života.
„Mami? Tati?“ šeptal nevěřícným, hrůzou ztišeným vysokým hláskem a vyděšeně těkal po tom, co zbylo z jeho rodičů. V jeho vystrašených dětských očích se začaly hromadit první slzy.
Muž, doteď skrytý v tmavém rohu pokoje, vyšel na světlo. Jakmile ho klučina zpozoroval, jeho oči se rozšířily strachem a on celý se rozechvěl.
„To ne bráško... ty jsi přece nemohl...“ šeptal a otřeseně se díval do jeho sytě červených očí, ve kterých nebyla známka jakéhokoli citu. Slzy mu rychle stékaly po tvářích a skapávaly na zem, již pokrytou vrstvou krve. A potom se otočil a vyběhl ze dveří. Jeho křik a prošení o milost muže neustále řezalo do uší. V jeho očích, doteď plných přetvářky, se objevil zdrcující žal.
Svěsil hlavu. Znal svůj úkol. Svou misi. Ale nemohl. Prostě nemohl. Zamračil se a sevřel ruce v pěsti. Po chvíli je ale uvolnil. Ano, nechá ho žít. Miluje ho víc než svou rodnou vesnici, pro kterou to všechno udělal. Přesně tak. Nikdy nedokončí tuto misi... Ale bude mu muset ublížit...Bude ho muset donutit se pomstít...

Dál už se ale v myšlenkách nedostal. Jeho krk zaplnila krev. Zvedl sou ruku k ústům a začal přidušeně vykašlávat tu hustou karmínovou tekutinu.
Věděl, že každou chvíli přijde jeho konec, ještě však měl splnit jeden úkol. Když už se dostal tak daleko, musí to dohrát do konce. Už dlouho není cesty zpět...
Nadechl se a začal ruku od úst ochable zvedat k bratrovu obličeji. Dva své prsty potřísněné čerstvou červení na něj namířil ostatní jemně sevřel do pěsti. Za chvíli už měl ukazováček a prostředníček přitisknuté na jeho čelo.
„Promiň Sasuke, možná příště.“ Šeptl z posledních sil a věnoval svému bratrovi téměř nerozpoznatelný, ale přesto upřímný úsměv. A potom se mu podlomila kolena a na neurčitou dobu ho pohltila nicota.
___

Když znovu přišel k vědomí, všechno ho bolelo. Nic neviděl ani neslyšel. Mohl jenom lapat po dechu. Kosti, jako by se hýbaly a kroutily, svaly jako by praskaly a znovu srůstaly a kůže jako by se trhala avšak ihned byla nahrazována novou. Tělo jako by měl probodané zbraněmi. Nedokázal racionálně přemýšlet. Ale jedno věděl zcela jistě, a také na to instinktivně zareagoval.
Všechna ta nesnesitelná bolest totiž jako by se šířila z jeho očí, kde bylo její centrum. Křečovitě si přitiskl ruce na obličej, snažil se ji zastavit. Nijak to však nepomáhalo. Jako by měl v hlavě kyselinu a ta se mu leptáním šířila úplně všude.
Házel sebou ze strany na stranu, až se mu ostré kamínky zabodávaly do kůže, jemu to ale proti té bolesti připadalo jako jemný dotyk hedvábí.
Cítil, jak hlavou narazil na cosi tvrdého. V tu chvíli jako by se celá jeho lebka otřásla a vše se v ní otupilo. I když nic neviděl, před očima se mu zatmělo a ostrá bolest byla na chvíli nahrazena tupou. A potom omdlel.
___

Podivné praskání a syčení - to bylo to první, co uslyšel, jakmile se opět probral. Ihned, jak se mu tyto zvuky dostaly do hlavy, ucítil za očima podivný tlak, nejhorší už měl ale za sebou. Pevně sevřel víčka a pohnul hlavou. Obratle se o sebe otřely, až se ozvalo hlasité rupnutí. Zasténal a sevřel ruku v pěst. Cítil se neuvěřitelně ztuhle, snad jako by bez pohybu proležel několik let. Chtěl se posadit, ale věděl, že kdyby se neprotáhl, popraskaly by mu všechny svaly. Se zatnutými zuby začal kroužit rameny a kotníky. Po několika minutách opatrně skrčil ruce v loktech a začal rozcvičovat zápěstí. Za chvilku už se podpíral rukama v improvizovaném sedu. Jednou dlaní si protřel oči a rychle je otevřel. Hned však zamrkal a znovu si přikryl obličej rukou. Do očí jej totiž uhodilo světlo a bolest se téměř vrátila. Odložil tedy starosti se zrakem na později - kdyby tu někdo byl a chtěl ho zabít, určitě by to už udělal - a opatrně pokrčil kolena. Jakmile už klečel, znovu si dlaněmi zakryl oči a tentokrát je otevřel, aniž by ruce spustil. Usmál se. Tohle už bylo lepší. Začal tedy mezerami mezi prsty vpouštět k očím stále více a více světla. Brzy už ruce spustil úplně.
První, co uviděl, byla rozmazaná krev na jeho dlaních. Jeho obočí se stáhlo k sobě. Nehodlal se tím ale teď zabývat - zvedl tedy hlavu a rozhlédl se kolem sebe.
A i když bylo šero, tak to, co uviděl, mu doslova vyrazilo dech.
Kam jeho oko dohlédlo tancovaly miliony a miliony malých i velkých plamínků, černých, jako noční nebe bez měsíce a hvězd. Tak odtud to praskání! Fascinovaně se zamrkal a prohlížel si celou rozlehlou planinu kolem sebe. Amaterasu. Nikdy si nepředstavoval, že existuje něco tak nádherného a děsivého zároveň. Nikdy tuto techniku pořádně neviděl. Vlastně... dlouho už nic neviděl do takových detailů. Vtom se však zrakem setkal se zdí, celou potřísněnou od čehosi rudého - od krve. A všechno, co doteď nebyl s to pochopit, mu nyní přesně zapadlo do sebe.
Znovu očima propátral okolí, tentokrát zachmuřeně. Zamračil se. Už nebylo pochyb. Tady bojoval se svým bratrem. A Sasuke ho měl přece zabít...
A potom - oslepl. Tak jakto, že vidí?
Jeho oči se doširoka otevřely pod tíhou toho, co si dal jeho mozek dohromady.
Je snad v pekle? Zamračeně se kolem sebe rozhlédl. Všechno tomu nasvědčovalo. Černé plameny byly všude, kam dohlédl. Mohl se mýlit. Třeba to není Amaterasu... Zamračeně hypnotizoval vlnící se plamínky, jako by mu snad měly říct, co jsou zač. Ty ale stále jen tiše popraskávaly a nenasytně polykaly všechno, co z dřívější louky ještě zbylo, na jemný, černý prach. Zafoukal vítr. Oblaka popela se zvedla a donutila tak mladého ninju na chvíli přivřít oči. Některé plamínky se pod proudem vzduchu plaše roztřepaly a zmenšily, jiné pohasly úplně. Když vítr utichl, částečky začaly zase pomalinku klesat do ohně.
Pomalu a za velkého úsilí se černovlasý muž s rozcuchaným svazkem vlasů na týle vyškrábal na nohy. Vzhlédl k nebi. Bylo zahaleno temnými hustými bouřkovými mraky. Zamračil se. Potřeboval se nutně porozhlédnout po okolí... aby se ujistil, kde je.
A vtom mu hlavou znovu probleskla myšlenka.
Samozřejmě. Má přece sharingan... nebo už ne?
Soustředil chakru do svých očí a vyčkával co se bude dít. Ucítil malý tlak na kůži kolem spánků, to nebylo normální, hned nato se mu ale naskytl pohled sharinganem, který nikdy předtím nezažil. Viděl všechno.
Každého živého tvora, jež obklopovala bledě modrá vlnící se aura, znázorňující jeho chakru. Každé stéblo trávy jako by bylo průhledné, přesto však rozeznal, jak se ohýbají pod tlakem jemného vánku.
Moment... Živočichové? Rostliny? Nemělo to všechno lehnout popelem?
Podezřívavě se kolem sebe rozhlédnul. Obklopovala ho jen samá nádherná krajina.
Ráj. Problesklo mu hlavou. Ve stejnou chvíli se bouchnul do čela. Aha. Vidí asi hodně daleko.
Zaostřil tedy na blízko a konečně spatřil tetelící se žhavé plamínky, které byly stejně jako rostliny průhledné. A v tom okamžiku spatřil tenký průchod, normálníma očima neviditelnou cestičku, kterou by se mohl z pekla dostat pryč, cestičku, kterou by se mohl vydat do Ráje.
Neváhal a jako v transu vykročil jejím směrem.